Okolí kolem mladé dívky se začalo halit do tmy. Ta tichounce sedělana dřevěné lavičce, která už pomalu začínala plesnivět, a dívala se dodálky před sebou. V hlavě měla za poslední dva roky úplně prázdno, nanic nemyslela, ničím se nezaobírala, jen tiše seděla a dívala se. Vtmavé řece před ní se začaly odrážet hvězdy které na tmavě modré oblozevypadaly jako malé plamínky svíček. Dívka se podívala na nebe a potváři jí rychle stekla horká slza. Nevěděla proč pláče, asi proto že zesebe potřebovala dostat všechnu tu bolest co se v ní nahromadila.Zhluboka vzdechla a z kapsy u své černé bundy si vyndala krabičkucigaret a zapálila si. Tiše seděla, koukala se na nebe a kouřila. Proč to potkalo zrovna mě?..Z duhé kapsy vyndala dopis a fotku na které se tajemně usmívala jejíteď už mrtvá sestra. Lampy které byly od ní asi dvacet metrů se pomalurozsvítily a vydávaly ospalé, oranžové světlo. Dívka otevřela dopis apřečetla si ho, podívala se na fotografii a vrátila obojí zpět dokapsy.. Její mysle se uvolnila a vzpoměla si na to co prožlila, co se zní stalo, jak se chovala...
"Tak chceš mi o tom vyprávět?"zeptal se muž se stříbrnými vlasy sedící u vyřezávaného stolu azmáčknul play na diktafonu. Díka seděla v křesle a na skrčených kolenouměla položenou hlavu se zavřenými očima. Při jeho otázce se lehcepousmála a pomalu otevřela oči. Podívala se na něj, otočila hlavu koknu a zadívala se do jarní zahrady. " Opravdu to chcete slyšet? "řekla nachraptělým hlasem. " Muž si poposadil své kulaté brýle výš nanos. Tohle dělal vždy když byl nervózní. " No, jsitě. " řekl muž azaškrtl něco na papíře položeném před sebou. " Dívka se dívala z okna stoužebným přáním kéž bych i já mohla mít křídla. " Natálie?"zeptal se muž po chvilce hrobového ticha v místnosti. Dívka zavřela očia párkrát se zhluboka nadechla a vydechla. " Jak jistě víte zemřela misestra, no zemřela, zabila se" v tu chvíli v ústech ucítila hořkou chuťslz ale přemohla se a nerozbrečela se, to dělala jen o samotě. "Nedávno jsem zjistila že to měla naplánované" mluvila rychle snenávistí v hlase " Chápete to? moje sestra se zabila a měla tonaplánované a já to zjistila až po půl roce. Minulý rok na Vánoce. Víteco to pro mě bylo?" rukou si přikryla ústa a rozbrečela se. " Já.. jájí tak strašně milovala, byla to moje sestra.." zajíkala se. " Chápujak ti bylo ale.." nedokončil muž větu protože mu dívka skočila do řeči" Ničemu nerozumíte! Říkáte to všem jen aby jste u nich vyvolal pocitlítosti a bezpečí. Tváříte se jako když jste všechno zažil a všemurozumíte ale vy nevíte jaké to je." dívka znovu zavřela oči a zhlubokadýchala. V doktorovi Millerovi se něco zlomilo, přemýšlel jestli nemánahrávání vypnout ale raději to neudělal. Dívčino vyprávění v němvyvolalo vzpomínky na jeho syna Patrica. " Po tom, co jsem tozjistila.. Chtěla jsem se vším skoncovat ale nemůžu být tak sobecká.Mám otce, sice se moc nemusíme ale vím že on mě má rád a já jeho taky.Už jsem ztratila Dianu, mámu která se od nás odstěhovala, táta jejedinej kdo mi zbývá." odmlčela se dívka. Doktor si sundal své kulatébrýle, zavřel oči a chytil se za kořen nosu proč je osud takkrutej? Spovídám tu dívku která se mi má zpovídat ze svých pocitů a cojá? já jsem po smrti svého syna neudělal vůbec nic, jen jsem si nabralvíc práce. Dívka se podívlala skleněnýma, zkrvavenýma očima namuže a pak se zadívala znovu z okna. " Promiňte.." " Za co?" zeptal semuž se stále zavřenýma očima masírující si nos. " Znala jsem ho,Patricka.. Byl to můj kamarád.. Chápu že prožíváte to co já, asi jsemvážně sobec.." doktor Miller se na ní zadíval svýma šedýma očima achtělo se mu brečet nebo aspoň dívku obejmout, tolik si přál cítitněkoho o koho by se mohl opřít. To přece nemůžeš, je to tvoje pacientka, nemůžeš ji zatěžovat svými problémy." Vím co cítíte, jste taky jen člověk i když na sobě máte ten bílýplášť. Muž nespouštl oči z dívky, ta jako by vycítila jeho pohled,podívala se na něj a usmála se. " Bylo to pro mě strašné ale musím žítdál, stejně jako vy. Není to jednoduché ale prostě musíme to překonat"řekla sladce a zapálila si cigaretu. " Dobře, teď už ale budemepokračovat" pousmál se muž. Dívka vyfoukla ze svých rudých rtůnamodralý dým a začala si okusovat nehet na palci. To je ale hnusnej zlozvyk,uvědomila si co dělá a potáhla z cigarety, " Tohle je důsledek méhostresu" ukázala na krabičku značky Dunhill položenou na svých nohách. "Nějak mě to uklidňopvalo, pak jsem přešla na prášky na uklidnění jakoje rivotril a diazepam. Šl to se mnou z kopce, když jednou do ohohlevlaku nastoupíte tak už je těžké zase vystoupit" zamyslela se jestli mápokračovat dál ale nakonec se rozhodla že ano. " Ze začátku cigarety,prášky, tráva, koks.. Já jsem vážně sobec, řešila jsem tím své problémya vůbec mě nenapadlo že tím ubližuji všem okolo sebe." Muž se zarazil azvedl hlavu od papírů do kterých něco zapisoval " Opravdu si tím řešilaproblémy?" dívka se znechuceně zašklebila a vyfoukla kouř " Ano,zapomínala jsem tím na všechny ty problémy, jak jsem byla naivní. Popůl roce když jsem si uvědomila co dělám jsem se dostala sem, doléčebny a byl mi přidělen psychiatr, myslím že ho velice dobře znáte.Jmenuje se doktor Miller."
Dívka ležela na "své" posteli a dívalase do stropu. Doktor Miller tou chvílí seděl ve své pracovně, kouřilcigaretu a poslouchal dnešní záznam s Natálií. Chudák holka..Věděl že by nahrávku měl založit jako ty všechny ostatní a proto přišelk diktafonu, vypnul ho a vyndal kazetu. Podíval se na ní a vzpoměl sina dívčina slova chápu že prožíváte to co já, asi jsem vážně sobec.. Vím co cítíte, jste taky jen člověk..Chvíli se díval na kazetu a pak se rozhodl pro to, co bylo podle něhoto správné. Chytil pásku, vytahal jí z kazety, strčil do popelníku azapálil ji. Trvalo to chvilku než shořela. S kouřem který z ní stoupala rozplýval se v pracovně jako by i odcházela jeho bolest. Dívka stáleležela na posteli a dívala se do stopu ve chvíli kdy dohořel posledníkus pásky se usmála a tiše zašeptala " Děkuju..."
Dívka se užcítila lépe než před před rokem a půl, cítila se dokonce výborně. Znovuvyndala z kapsy dopis, přečetla si ho a zapálila ho. " Sbohem Diano,měj se krásně" řekla s úsměvem na tváři a odešla domů. Domů, tam kdebyla její postel, její pokoj, její otec.. Po ulicích města skoroutíkala, bylo jí jedno že na ní lidé koukají jako na blázna, na tyhlezvídavé pohledy plné opovržení už si zvykla. Co nejrychleji přiběhla kdomovu, zastrčila klíč do zámku a odemka. Vyběhla schody do obývacíhopokoje a s radostí se rozhlédla komel sebe. Domov.. Tak dlouhojsem hledala něco čemu bych mohla říkat domov a vůbec jsem sineuvědomovala že už jeden mámkde je stále jedna osoba která mě má ráda,táta! Promiň.....