Další ráno do prázdného dne, místo toho, aby mi ten čas pomáhal zapomenout, nutí mě vzpomínat, nutí mě, abych si uvědomovala možná až příliš krutou skutečnost, že tě nedokážu přestat mít ráda. Nic se nezměnilo, vůbec nic,  jen můj život se potácí na hraně, je to každodenní trápení, je to každodenní bolest. Umírá ve mě všechno, umírá má naděje na tebe, umírá můj důvod žít, umírá moje tělo i mysl. Snažím se přijít na to, jaká jsem a čím víc času na to mám, tím víc se utvrzuji v tom, že tě nikdy nepřestanu mít ráda, nejde to... Netoužím po nikom jiném, radši už do konce života budu sama a bez lásky. Nejde zapomenout! Můžu se snažit jak chci, moje srdce si stejně udělá co bude chtít a je mu úplně jedno, jak se trápím. Je to čím dál tím horší, kolikrát mám chuť křičet, ukázat ti, jak se cítím, toužím po tom s tebou zase promluvit, ale nemůžu, nemůžu! Zakázala jsi mi to, tak jen doufám v tvoje štěstí, snad ti beze mě je lépe, snad zapomínáš, tak jak si přeješ. Já do smrti nezapomenu, ačkoliv se všechno mění mizí a vyprchává, v mém srdci zůstáváš napořád. Zasloužíš si tam být!!