Učili mě, že když se cítím bez obav, bez problémů a bez bolesti, můžu být v klidu - hned to přejde. Učili mě, že láska ačkoliv je nazývána jako nejkrásnější cit, bolí. Bolí více než tisíce střepů probodávajících moji hruď. Učili mě, že člověk má umět odpouštět, měl by se dokázat vcítit do druhého a vnímat krásu. Učili mě,že si mám užívat každou minutku, kterou strávím s osobou jež mi ovládá srdce.

Svět je krásný pokud je člověk šťastně zamilovaný..- ale na jak dlouho? Na jak dlouho se cítí jako v Ráji? A pak, až příjde zklamání a láska se rozplyne jako pára nad hrncem, ztratí se jako kapička rosy na celé louce, co pak? Pak nás napadají myšlenky sebevraha, myšlenky zoufalce. Myšlenky zamilovaného člověka, jež ztratil víru. Co vám vlastně zůstalo? Nic...

Pár vzpomínek, pár věcí, jež vám milovaný člověk daroval. A ty stejně za čas změní v prach.. V prach, který políbíte. V prach, do kterého padnou vaše slzy. Vzpomínky žijí dál... vzpomínky Vám nikdo vzít nemůže. Ačkoliv se snažíte dostat milovanou osobu zpět, pořád to nějak nejde a uniká vám. Ať se tvářím jakkoli... ať říkám cokoli... ať konám cokoli.. Navždycky tě budu mít ráda tak, jako ještě nikoho!

Odpusť mi to, čím jsem ti ublížila, odpousť mi věci který tě štvaly... Odpusť mi prosím i to, že tě miluji. Stýská se mi.. Chci tě zpátky...