11. kapitola

NÁROD A RASA

     Existují pravdy, které jednoduše leží na ulici, a snad právěproto je běžný svět nevidí, nebo je nedokáže rozeznat. Procházínevšímavě kolem těchto otřepaných pravd jako by byl slepý, a je donejvyšší míry překvapen, když náhle někdo odhalí to, co měli všichnijiž dávno vědět. Kolem dokola leží statisíce Kolumbových vajec, pouzeKolumbů již tolik není. A tak lidstvo bez výjimky putuje zahradoupřírody, namlouvá si, že už skoro všechno zná, a přitom, až na několikmálo výjimek, jako slepé míjí jeden z nejvíce vyčnívajících principůjeho působení. Totiž vnitřní rozdílnost povah veškerých živých tvorů natéto planetě. Již povrchní pozorování ukazuje téměř neúprosný přírodnízákon všeho toho nesmírného množství výrazových forem životni vůlepřírody a její na sebe navazující způsoby rozmnožováni a výživy. Každézvíře se páří pouze s jedincem vlastního druhu. Sýkorka se páří sesýkorkou, pěnkava s pěnkavou, čáp s čápem, polní myš s polní myší,domácí myš s myší domácí, vlk s vlkem, atd.
     Měnit to umožňujípouze mimořádné okolnosti. V první řadě donucení v zajeti, stejně jakojiné nenormální rozmnožování v rámci jednoho druhu. V tom momentě sevšak příroda začne bránit všemi prostředky. Její zřetelný protest sepak skládá z odepíráni dalších rozmnožovacích schopností takzvanýchbastardů, nebo omezuje plodnost pozdějšího potomstva. Ve většiněpřípadů však odebírá odolnost proti různým chorobám a cizím nákazám. Toje přece naprosto přirozené. Každé křížení dvou rozdílně postavenýchbytostí produkuje prostředek mezi rozdílnou úrovní jeho rodičů. Toznamená: potomek bude stát výše než jeho rasově nižší polovinarodičovského páru, avšak nebude tak vysoko jako jeho vyšší polovina.Následně podlehne v boji proti této vyšší polovině. Takové páření všaknaprosto neodpovídá vůli přírody ohledně vyšší kultivace života vůbec.
     Předpokladyk tomu nespočívají v křížení vyššího s nižším, nýbrž v naprostémvítězství toho prvního. Silnější je určen k panování a neměl by splývatse slabším, aby nemusel obětovat svou vlastní velikost. A pouze vrozenýslaboch toto může vnímat jako hrůznost, proto je taky jenom slabým aomezeným člověkem. Neboť pakliže by tento zákon nevládl, nebyl bymyslitelný žádný vyšší vývoj všech organických živočichů. Následkemtohoto v přírodě všeobecně platného instinktu rasové čistoty je nejenomjasné vymezení jednotlivých ras navenek, nýbrž i vyrovnanost jejichvlastního existenčního druhu. Liška je pořád jenom liška, husa jehusou, tygr tygrem atd., a rozdíl mezi jednotlivými exempláři může býtnanejvýš v různé míře jejich síly, chytrosti, výdrže, hbitosti, atd.Nikdy však nenajdete lišku, která by snad svým vnitřním smýšlením mohladostat nějaké humánní záchvaty oproti huse, stejně jako neexistujekočka, která by měla nějaký přátelský vztah k myši. A proto i zdevzniká boj mezi sebou ani ne tak z důvodu vnitřního odporu, jako spíšez hladu a lásky. V obou případech příroda přihlíží ve vší tichosti, badokonce se zalíbením.
     Boj o denní chléb nechává zhynout všemuslabému, nemocnému a nerozhodnému, zatímco boj člověka o samičkuposkytuje právo k oplodnění, nebo aspoň jeho možnost pouze těmnejzdravějším. Boj je však vždy prostředkem k podpoře zdraví aodolnosti druhu, a tím je i příčinou jeho dalšího vyššího vývoje. Pokudby tento postup neplatil, přestal by jakýkoliv další vyšší vývoj, adostavil by se opak. Neboť počet méněcenných oproti těm nejlepšímneustále převažuje. Při stejných podmínkách udržování života a možnostirozmnožování by se ta horší část množila tak rychle, že by lepší částbyla následně nucena ustoupit do pozadí. Je tedy nutno provéstkorekturu ve prospěch těch lepších.
     To však zařizuje samapříroda tím, že slabší části vytváří tak špatné životní podmínky, žejiž tím je omezován jejich počet. Zbytku však nedovoluje chaotickérozmnožování, nýbrž zde nastupuje nové bezohledné třídění dle síly azdraví. A tak, jak si nepřeje páření se slabých jedinců se silnějšími,o to více je proti splývání vyšších ras s nižšími, protože dobře cítí,že by zde jedním šmahem mohla být zničena její celá, snad statisíce lettrvající práce vyšší kultivace. Historické zkušenosti nám zde nabízínespočet různých příkladů. S úděsnou zřetelností nám ukazuji, co vzešloz míšení krveÁrijců s nižšími národy, totiž zánik nositele kultury. Severní Amerika,jejíž obyvatelstvo se z valné části skládá z germánských prvků, kterése jen nepatrně smísily s původním nižším barevným obyvatelstvem,vykazuje zcela jinou kulturu a společenství, než střední a jižníAmerika, kde se především románští vystěhovalci velkou měrou smísili spůvodním obyvatelstvem.
     Natomto jediném příkladu se dá jasně a zřetelně rozpoznat působenírasového směšování. Rasově čistý a nesmíšený Germán, který zůstal naamerickém kontinentě, se postupně stal jeho pánem. A tímto pánemzůstane do té doby, dokud i on nepadne za oběť krevní pohany. Výsledkemkaždého zkřížení rasy je tedy, krátce řečeno, následující:
     a)
     Úpadek úrovně vyšší rasy.
     Tělesný a duševní úbytek, a tím začátek pozvolného, ale jistého chřadnutí.
     Nastolovatpodobný vývoj však neznamená nic jiného, než zhřešení proti vůlivěčného stvořitele. A jako hřích bude tento čin také odměněn. A zatímcose člověk pokouší vzpírat tvrdé logice přírody, upadá do boje sezákladními principy, kterým vděčí za existenci svého člověčenství. Atak musí jeho jednání proti přírodě zákonitě vést k jeho zániku. Z tohosamozřejmě vychází skutečně židovsky drzá a stejně tak hloupá námitkamoderních pacifistů, totiž "že člověk zdolává přírodu"! Miliónybezmyšlenkovitě tlachají tento židovský nesmysl a ještě si přitomnamlouvají, že sami určitým způsobem představují tyto přemáhačepřírody. Přitom nemají k dispozici žádnou jinou zbraň, než myšlenku,která je tak mizerná, že si pod ní skutečně nikdo nedokáže vůbec nicpředstavit. Nehledě na to, že člověk ještě nikdy v ničem přírodunepřekonal, ale že se nanejvýše pokusil zachytit nebo vyzdvihnout tenči onen cípeček jejího ohromného, bezbřehého roucha věčných záhad atajemství. Že ve skutečnosti nevynalézá pravdu, nýbrž že všechno pouzeobjevuje, že přírodu neovládá, nýbrž že se na základě poznatkůjednotlivých přírodních zákonů nanejvýš stává pánem nad jinýmiživočichy, kterým toto poznání právě schází. Nehledě k tomu tedy,nemůže žádná myšlenka překonat předpoklady pro bytí a existencilidstva, neboť tato myšlenka sama vychází pouze od lidí. Bez lidí nenímyšlenky na tomto světě. tím je myšlenka jako taková vždy podmíněnaexistencí lidstva a tím také zákonů, které vytváří předpoklady tétojeho existence. A nejenom to! Určité myšlenky jsou dokonce svázány surčitými lidmi. To platí všeobecně právě pro ty myšlenky, jejichž obsahnemá původ v žádné exaktní vědecké pravdě, nýbrž ve světě pocitů, nebojak se dnes tak pěkně a jasně rádo říká, "vnitřního prožitku". Všechnytyto myšlenky, které nemají nic společného s chladnou logikou, jelikožjsou čistým vyjádřením pocitů, etických představ, atd., jsou vázány naexistenci lidstva, které za svou duchovní představivost a tvůrčí síluvděčí jeho vlastní existenci.
     A právě tehdy je přecezachování té dané rasy a lidí předpokladem k existenci těchto myšlenek.Například ten, kdo by si opravdu z celého srdce přál vítězstvípacifistických myšlenek na tomto světě, musel by se všemi prostředkyzasadit za ovládnutí celého světa Němci. Kdyby tomu bylo obrácené,musel by s posledním Němcem vymřít i poslední pacifista, neboť na celémsvětě tomuto přírodnímu a nepochopitelnému nesmyslu nemohlo naletěttolik lidí, jako tomu bohužel bylo v našem národě. Člověk by se tedyměl s pevnou vůlí rozhodnout, zda vést či nevést války za účelemdosažení pacifismu. To, a nic jiného měl také na mysli americký světovýspasitel Wilson, aspoň tak si to namlouvali naši fantastové, což takésplnilo svůj účel.
     Pacifisticko-humánní myšlenky snad mohoubýt skutečně dobré tehdy, pokud si nadřazený člověk nejdříve v určitémrozsahu podmaní a podrobí svět, který ho pak prohlásí za jediného pánatéto zeměkoule. Této myšlence by pak chyběla možnost škodlivéhopůsobeni právě do té míry, že se její praktické použití stává zcelanemožným. Tedy nejdříve boj a pak teprve snad pacifismus. V jinémpřípadě by lidstvo překročilo nejvyšší bod jejího vývoje, a důsledkemby pak nebyla nadvláda nějaké etické myšlenky, nýbrž barbarství snásledným chaosem. Samozřejmě se tomu jeden, nebo druhý může vysmívat,vždyť tato planeta již kroužila vesmírem několik milionů let bez lidí,a jednoho krásného dne se to také může zopakovat, pakliže si člověkneuvědomí, že za svou vyšší existenci nevděčí několika potrhlýmideologům, nýbrž poznatkům neúprosných přírodních zákonů a jejichbezohlednému uplatňování.
     Vše, co na této zemi obdivujeme,vědu a kulturu, techniku a vynálezy, je pouze tvůrčím produktemněkolika málo národů, a možná původně jediné rasy. Na nich také záležístálost těchto celistvých kultur. Pokud zahynou, klesne s nimi do hrobui veškerá krása tohoto světa. Nakolik například lidi může ovlivňovatpůda, bude různé podle, do úvahy přicházející, rasy. Malá úrodnosturčitého životního prostoru může jednu rasu vybičovat knepředstavitelným výkonům, zatímco u jiné bude pouze příčinou neskonalébídy a konečné podvýživy se všemi jejími důsledky. Pro povahu působenívnějších vlivů je vždy rozhodující vnitřní podnět daného národa. To, cou jednoho vede k vyhladovění, vychovává jiné k tvrdé práci.
     Všechnyvelké kultury minulosti zanikly jenom proto, že původní tvůrčí rasaodumřela na otravu krve. Poslední příčinou takového zániku bylo vždyzapomnění, že všechny kultury odvisí od člověka a ne naopak. Aby tedybyla zachována určitá kultura, musí být zachován člověk, který jivytvořil. Toto udržení je však spojeno s neúprosným zákonem nezbytnostia práva vítězství lepšího a silnějšího. Kdo chce žít, ať bojuje, a kdonechce bojovat v tomto světě věčného zápasu, ten si život nezasluhuje.I kdyby to bylo sebetvrdší, je to prostě tak! Zajisté je to však mnohemtvrdší osud pro toho, který si myslel že zvítězil nad přírodou a vzásadě se jí vysmívá. Nouze, neštěstí a nemoci jsou pak její odpovědí.Člověk, který tyto rasové zákony neuznává a pohrdá jimi, přichází oštěstí, které se mu zdá být určeno. Brání vítěznému tažení nejlepšírasy a tím také i předpokladům k jakémukoliv lidskému vývoji. Tím se vdůsledku, zatížen lidskou choulostivostí, odebírá do oblasti zvířat. Jezbytečné začínat se přít o to, která rasa či rasy byly skutečněpůvodními nositeli lidské kultury a tím i skutečnými zakladateli toho,co dnes nazýváme slovem člověčenstvo. Jednodušší je postavit tutootázku směrem k současnosti, zde vychází zcela snadná a jasná odpověď.Veškeré výsledky lidské kultury, ať již z oblasti umění, vědy nebotechniky, které dnes můžeme spatřit, jsou téměř výhradně všechnyvýsledkem tvůrčích sil Árijce. Právě tato skutečnost však nepřipouštíneopodstatněný zpětný závěr, že by on sám byl zakladatelem vyššíholidstva, a tedy že jeho pravzor znázorňuje to, co nazýváme člověkem.Stal se Prométheem lidstva, z jehož zářivé hvězdy vyskočila na věčnéčasy božská jiskra genia, která stále znova zapalovala onen oheň, kterýsvými poznatky prosvětloval tmu mlčenlivého tajemství, a člověkuosvětloval cestu k ovládnutí ostatních živočichů této planety. Byl všakuhašen, a hluboká temnota se snad již za několik tisíciletí opět usadína zemi, lidská kultura zanikne a svět zpustne.
     Pokud by selidstvo rozdělilo do třech skupin, a sice na zakladatele kultury, jejínositele a její ničitele, připadal by pro první skupinu v úvahu zřejměpouze Árijec. Od něho pocházejí všechny základy a nosné zdi všechlidských výtvorů, a pouze venkovní tvary a barva byly určoványcharakteristickými rysy jednotlivých národů. On dodává i všechnyobrovské stavební kameny a plány veškerého lidského vývoje, a pouzeprovedení odpovídá charakteru příslušných ras. Za několik málo desíteklet bude například celá východní Asie mít zase svou kulturu, jejížzákladem bude také helénistický duch a germánská technika, stejně jakotomu bylo u nás. Pouze vnější forma, alespoň zčásti, bude nést rysyasijského rázu. Není tomu tak, jak se mnozí domnívají, že by Japonskoke své kultuře přibralo evropskou techniku, nýbrž evropská věda atechnika bude vroubená japonským rázem. Základem skutečného života jižnení ona zvláštní japonská kultura, ačkoliv určuje barvu života,jelikož z vnějšku je svým vnitřním rozdílem zvláště pro Evropana mnohemnápadnější, nýbrž ohromná vědecko-technická činnost Evropy a Ameriky, atedyÁrijských národů. Touto výkonností tedy může i východ následovatvšeobecný lidský pokrok. To poskytuje základnu boji za denní chléb,vyrábí k tomu potřebné zbraně a nářadí, a pouze vnější úprava jepřizpůsobena japonskému charakteru. Pokud by ode dneška přestalo dalšíÁrijské působení na Japonsko, řekněme Evropa a Amerika by zanikly, mohlby technický a vědecký rozmach Japonska ještě po nějakou dobu trvat.Avšak již po několika letech by vyschla studnice, ze které Japonskočerpá svou osobitost, dnešní kultura by ustrnula a opět by upadla dospánku, ze kterého byla před sedmi desetiletími probuzenaÁrijskou kulturní vlnou. Dnešní japonský rozvoj děkuje za svouexistenciÁrijskému původu. Stejně tak tomu bylo i kdysi dávno, kdy tento cizíduch a cizí vliv byl buditelem japonské kultury. Nejlepší důkaz pro tonám podává skutečnost jejího pozdějšího kostnatění a naprostéhoustrnuti. U příslušného národa mohou tyto fenomény nastat pouze vpřípadě ztráty původního tvůrčího rasového sémě, a nebo, když pozdějiuž chybělo vnější působení, které dodávalo podněty a materiál kprvotnímu vývoji na tomto kulturním poli. Pokud je tedy jasné, žeurčitý národ obdržel svou kulturu v podstatné míře od cizí rasy, atento ji přijal a dále rozviji, a posléze ji, po odpadnutí vnějšíchvlivů, dále utužuje, dá se o takové rase hovořit jako o "nositelcekultury", avšak nikdy jako o "tvůrci kultury".
     Průzkumjednotlivých národů z tohoto hlediska dává tu skutečnost, že se vpodstatě vesměs nejedná o původní zakladatele kultury, nýbrž pouze onositele kultury. Vychází najevo v podstatě vždy stejný obraz vývoje:Árijské kmeny, které měly většinou jen malý počet příslušníků, sipodmanily cizí národy, a počali s rozvíjením nových územních celků,které měly zvláštní životní podmínky (úrodnost, klimatické podmínky,atd.). Výhoda byla i v množství k dispozici stojících pomocných sil,skládajících se z lidí podřadného druhu, a jejich dřímajícíchduchovních a organizačních schopností. Během několika tisíciletí, badokonce staletí vybudovali kultury, které původně zcela nesly jejichvnitřní charakterové rysy, které byly přizpůsobeny výše zmíněnýmzvláštním vlastnostem půdy a podmaněného obyvatelstva. Posléze se všakporobitelé provinili proti původně dodržovanému principu čisté krve, apočali se mísit s původním podmaněným obyvatelstvem. A tím učinilikonec své vlastní existenci. Neboť po hříchu následovalo vždy vyhnání zráje. Po tisíci a více letech se pak často ukáže ve světlé kůžiposlední zřetelná stopa dávného pána národů, který zanechal svou krev vpodmaněné rase a v ustrnuté kultuře, kterou původně založil. Neboť takjak se v krvi podmaněných ztratil původní skutečný a duchovnípodmanitel, tak se ztratilo i palivo pro pochodeň lidského kulturníhovývoje!
     A tak jako si, díky krvi někdejších pánů, udrželabarva jako vzpomínku na ně slabý lesk, tak je i noc kulturního životalehce prosvětlována pozůstalými výtvory někdejších nositelů světla.Svítí skrze všude se navrátivší barbarství a u nemyslicího pozorovateleokamžiku vzbuzují velmi často dojem, že před sebou vidí obraz nynějšíhonároda, zatímco je to pouze zrcadlo dávné minulosti, do kterého hledí.Může se přihodit, že podobný národ se podruhé, nebo i víckrát, vprůběhu svých dějin setká s rasou své původní kultury, aniž by u něhoještě existovala vzpomínka na předešlá setkání. Zbytek původní panskékrve se pak nevědomky obrátí k tomuto novému úkazu, a to, čeho bylodříve možno dosáhnout pouze pod tlakem, se nyní může podařit vlastnívůlí. Nastoupí nová kulturní vlna, která se udrží tak dlouho, dokud sejejí nositelé neutopí v krvi cizích národů. To bude úkolem budoucíchkulturních a světových dějin bádat v tomto smyslu a ne se utápět vreprodukci vnějších skutečností, jak se to bohužel, děje u dnešníchhistorických věd. Již z této vývojové skici národa, který je nositelemkultury, vyplývá obraz bytí, působení a zániku skutečného zakladatelekultury na tomto světě, totiž Árijce. Tak jako v běžném životěpotřebuje takzvaný genius zvláštní pohnutku, ba často formální podnět,aby začal ozařovat okolí, potřebuje i národní život svou geniální rasu.V jednotvárnosti běžného života mohou i významní lidé působit zdánímbezvýznamnosti a jen ztěží překročit průměr svého nejbližšího okolí.Dokud se nedostaví situace, která může na druhá působit naprostozhoubně a malomyslně, avšak v tomto neviditelném průměrném dítkuprobudí jeho geniální nadání, které neustále vzrůstá, velmi často kúdivu celého okolí, které doposud vidělo pouze jeho malost občanskéhoživota. Proto se také prorok málokdy dočká uznání ve vlastní zemi. Totose nedá vypozorovat nikde jinde, než ve válce. Ze zdánlivě prostéhohocha se během hodiny tísně, kdy ostatní zmalomyslní, jedním rázemstává hrdina s odvážnou rozhodností a chladnou myslí k rozhodování.Pokud by tato hodina zkoušky nepřišla, těžko by někdo mohl tušit, že sev tomto holobrádkovi skrývá mladý hrdina.
     Skoro vždy jezapotřebí nějakého podnětu, aby se probudil genius. Rána osudu, kterájednoho uvrhne k zemi, může druhého zapálit, a zatímco v něm praskáskořápka průměrného života, zrakům udivené veřejnosti se otevírá jehodoposud skryté jádro. A ta se ježí a nechce uvěřit tomu, že bytost,která se zdála být stejná jako všichni ostatní, je najednou někým zcelajiným. Proces, který se zřejmě opakuje u každého významnějšího synalidstva. Bylo by přece hloupé se domnívat, že tak jako se napříkladvynálezce stává slavným dnem svého objevu, že by se do něho v onuhodinu dostala i jeho genialita. Jiskra geniality je v mozku přítomnajiž v hodině narození takového tvořivě nadaného člověka. Skutečnágenialita je vždy vrozená a nemůže být nikdy vštěpena, či dokoncenaučena. A to platí, jak již bylo zdůrazněno, nejenom pro člověka jakojedince, nýbrž i pro celou rasu. Tvořivě činné národy jsou také již vesvé podstatě tvořivě nadané, i když to povrchnímu pozorovateli nemusíbýt ihned patrné. I zde je vnější uznání možné pouze na základěvykonaných činů, neboť zbytek světa není schopen rozpoznat genialitujako takovou, nýbrž vidi pouze její viditelné projevy ve forměvynálezů, objevů, staveb, obrazů, atd. Ale i zde to trvá poměrnědlouhou dobu, než se propracuje k tomuto poznání.
     Tak jako jev životě jednotlivých významných lidí jejich geniální nebo výjimečnénadání probouzeno teprve zvláštními podněty, může být i v životě národůskutečné využití jejich stávajících tvůrčích sil a schopnostíuskutečněno pouze tehdy, když se pro to naskytnou patřičné předpoklady.Nejzřetelněji je to vidět na té rase, která byla a je nositelemlidského kulturního vývoje, totiž na Árijcích. Jakmile jí osud přinesemimořádné okolnosti, začnou se stávající schopnosti rozvíjet ve stálerychlejším sledu a dostávají stále zřetelnější tvar. Kultury, kteréjsou při té příležitosti zakládány, jsou ve většině případů směrodatněurčovány stávající půdou, klimatem a podrobeným obyvatelstvem. Tiposlední jsou ostatně nejvíce určující. Čím primitivnější jsoutechnické předpoklady kulturního uplatnění, o to nutnější je existencelidské pomocná síly, která pak, správně zorganizována a použita,nahradí sílu strojů. Bez možnosti použití síly těchto podřadných lidí,by se Árijcovi nikdy nepodařilo učinit první kroky ke své pozdějšíkultuře. Stejně jako by bez pomoci zvířat, které dokázal zkrotit,nepřišel k technice, která nyní pomalu umožňuje tato zvířatanahrazovat. I přísloví: "mouřenín svůj dluh splatil, mouřenín můžejít", má bohužel svůj příliš hluboký význam. Celá tisíciletí musel kůňsloužit a pomáhat člověku pokládat základy jeho rozvoje, který nynídíky nákladním autům činí z koně zbytečný nástroj. Za pár let bude jehočinnost zcela ukončena, přitom bez jeho spolupřičinění by se člověk asitěžko dostal až tam, kde je dnes. A tak byla přítomnost méněcennýchlidí jedním z hlavních předpokladů pro vytváření vyšší kultury. Titonahrazovali nedostatek technických prostředků, bez kterých by všakvyšší vývoj nebyl vůbec myslitelný. Prvním kulturám lidstva kráčelo bokpo boku zajisté ve větší míře nasazení podřadných lidi, než ochočenýchzvířat. Teprve po zotročení podřadných ras stihl stejný osud zvířata, ane obráceně, jak se spousta lidí domnívá. Neboť nejdříve
     byl do pluhu zapřažen porobenec, teprve potom kůň.
     Pouzepacifističtí hlupáci to mohou vidět jako znamení lidské zvrhlosti, anižby jim bylo jasné, že tento vývoj musel proběhnout, abychom se dneskonečné ocitli na místě, ze kterého můžou tito apoštolé vyřvávat dosvěta své žvásty. Vývoj lidstva by se dal přirovnat výstupu ponekonečném žebříku, člověk se zkrátka nedostane výše, aniž by vystoupilpřes nižší příčky. Proto musel jít Árijec cestou, kterou mu ukazovaladaná realita, a ne tou, o které sní dnešní moderní pacifista.
     Cestareality je však tvrdá a těžká, avšak vede nakonec tam, kam by se chtěldruhý prosnít, ze které se však svým sněním pouze ve skutečnostivzdaluje, než aby se přibližoval. Není tedy náhodou, že první kulturypovstaly tam, kde se Árijec setkal s podřadnými národy, které sipodmanil a podvolil své vůli. Staly se pak prvním technickým nástrojemve službách budoucích kultur. Tím byla cesta, kterou se Árijec muselvydat jasně vytyčena. Jako porobitel si podmanil podřadné národy ařídil pak svými povely jejich praktickou činnost pro své cíle. Tím, žeje přivedl k užitečné, i když mnohdy tvrdé práci, šetřil nejenom jejichživoty, nýbrž jim dokonce připravil úděl, který byl mnohem lepší, nežjejich bývalá takzvaná "svoboda". Pokud si bezohledně udržoval svoumocenskou pozici, nezůstával jen pouze pánem, nýbrž i uchovatelem amnožitelem kultury. Neboť tato spočívala pouze na jeho schopnostech.Tím, jak se podrobení začali pozvolna pozdvihovat, a zřejmě i řečí sečím dál více podobali svému porobiteli, začala padat zeď mezi pánem asluhou. Árijec se zřekl čistoty krve a ztratil tak nárok na život vráji, který si sám vytvořil. Klesal stále níže do míchání ras, ztrácelpozvolna stále víc své kulturní schopnosti, až se konečně přiblížilnejenom duševně, nýbrž i svými tělesnými schopnostmi porobeným a začalse původnímu obyvatelstvu podobat více než jeho předchůdci. Po nějakoudobu ještě těžil ze stávajících kulturních styků, ale postupně zcelaustrnul, až konečně upadl do zapomnění.
     A tak zanikalykultury a říše, aby uvolnily místo novým útvarům. Směšování krve a stím spojený pokles rasové úrovně je jedinou příčinou vymírání starýchkultur. Neboť lidé nezanikají z důvodů válek, nýbrž ztrátou odolnosti,způsobenou nečistotou krve. To, co na tomto světě není dobrou rasou, jepouze plevelem. Veškeré dějinné události jsou pouze výrazem rasovéhopudu sebezáchovy v dobrém či špatném slova smyslu.
     Otázka vnitřní příčiny nadřazeného významuÁrijství nemůže být zodpovězena ani tak větši schopností pudové sebezáchovy, než spíše zvláštním způsobem projevu tohoto pudu.
     Vůlek životu je, subjektivně viděno, všude a vždy stejná, rozdíl je pouze vjejí vnější formě projevu. U původních živočichů nepřekračuje pudsebezáchovy starost o své vlastní já. Egoismus, jak tuto nemocnazýváme, zde zachází tak daleko, že do sebe pojímá i čas, takže sechce opět těšit z okamžiku, aniž by ho zajímala budoucnost. Zvíře vtomto stavu žije samo pro sebe, potravu si hledá pouze když chce utišithlad, a bojuje pouze když mu jde o vlastní život. Dokud se však pudsebezáchovy projevuje tímto způsobem, schází jakýkoliv základ provytvoření nějakého společenství, byť by to byla primitivní formarodiny. Již společenství mezi mužem a ženou vyžaduje, kromě čistéhopáření, jisté rozšíření pudu sebezáchovy, tím, že svou starost a boj zavlastní já museli obrátit i na svůj protějšek. Muž sháněl občas stravui pro ženu, oba pak pro své potomstvo. Na ochranu jednoho většinouvystoupil i druhý, takže zde již byly první, i když nekonečněprimitivní formy smyslu obětovat se. Jakmile se tento smysl přeneslpřes úzký rámec rodiny, začaly se vytvářet předpoklady vytvořenívětších svazků a posléze konečně i státu.
     U podřadnějšíchlidí na tomto světě je tato vlastnost přítomna pouze v tak malémrozsahu, že často nepřekročí rámec rodiny. Čím větší je pak ochotajedince odložit své osobní zájmy, tím větší je schopnost vytvořenírozsáhlejšího společenského svazku. Tato vůle k obětování vlastní prácea, pokud by to bylo nutné, i vlastního života pro jiné je nejvícerozvinuta právě u Árijců. Árijec není největší díky svým duchovnímvlastnostem, nýbrž diky obrovské ochotě a připravenosti postavitvšechny své schopnosti do služeb společnosti. Pud sebezáchovy u něhodosáhl té nejčistší formy. A to tím, že dobrovolně podřadil své Jásvému společenství a byl připraven ho v případě nutnosti za tutospolečnost i obětovat.
     Příčina kulturně vzdělávacích atvůrčích schopností Árijců neleží v intelektuálních pověstech. Pokud byměl pouze tyto, musel by působit pouze ničivou silou, v žádném případěvšak organizačně. Vnitřní podstata každé organizace totiž spočívá vtom, že se jedinec zřekne svého osobního myšleni a stejně tak i svýchosobních zájmů, a obé obětuje v zájmu většiny lidstva. Teprve oklikoupřes tuto veřejnost pak dostane zpět svůj zasloužený díl. Nepracujenyní např. pouze pro sebe, nýbrž zapojuje se svými schopnosti do rámcecelku, a to nejen ku svému prospěchu, nýbrž ku prospěchu všech. Skvělývýklad tohoto názoru poskytuje slovo "práce", pod kterým se nesmírozumět pouhá činnost k zajištění života, nýbrž pouze tvůrčí činnost,která neodporuje zájmům veřejnosti. V jiném případě je lidské konání,které slouží pudu sebezachování bez ohledu na blaho okolí, musí označitjako krádež, lichvářství, vloupání, atd.
     Názor, že je nutnovlastní zájmy obětovat zájmům zachováni společnosti, je prvnímpředpokladem pro každou skutečnou lidskou kulturu. Teprve z ní pakmohou vzniknout všechna ta obrovská díla člověčenstva, která nepřinášísvým zakladatelům žádnou odměnu, ale která jsou požehnána jejichpotomstvem. Ano, teprve z nich pak může člověk pochopit, jak může toliklidí prožit celý mrzutý život v poctivosti, která jim přináší pouzebídu a uskrovňování, avšak celku zajišťuje základnu pro jeho existenci.
     Každý dělník, každý sedlák, každý vynálezce, úředník, atd.,který pracuje, aniž by kdy sám dosáhl štěstí a blahobytu, je nositelemtéto vyšší myšlenky, i když mu hlubší smysl jeho jednáni zůstane navěkyutajen.
     To, co platí pro práci coby základ lidské obživy avšeho lidského pokroku, platí ještě větši měrou pro ochranu lidstva ajejí kultury. V obětování vlastního života za existenci společnostispočívá korunovace veškerého smyslu obětování se. Pouze tak lzezabránit tomu, aby člověk nebo příroda opět svrhli a zničili to, cojednou lidské ruce zbudovaly.
     Právě německá řeč obsahujeslovo, které nádherným způsobem označuje jednáni v tomto smyslu:naplnění povinnosti. To znamená ne naplnit sebe, nýbrž sloužitspolečnosti. Základní myšlenku, ze které vzešlo podobné jednáninazýváme, - na rozdíl od egoismu, ziskuchtivosti, idealizmem. Pod tímtoslovem rozumíme pouze schopnost sebeobětování svého Já společnosti,svým spoluobčanům. Je však nutné neustále rozpoznávat, že idealizmusnepředstavuje nějaké zbytečné pocitové vyjádření, nýbrž že veskutečnosti je a bude skutečným předpokladem k tomu, co označujemelidskou kulturou. Ba že to byl on, kdo kdysi stvořil pojem "člověk".Této vnitřní myšlence vděčí Árijec za své postavení na tomto světě, aza ní vděčí svět lidem. Neboť ona sama zformovala z čistého duchatvůrčí sílu, která pak jedinečným sňatkem drsné pěsti s geniálnímintelektem stvořila všechny ty pomníky lidské kultury. Bez jehosmýšlení by byly všechny i ty nejoslnivější schopnosti ducha pouzeduchem jako takovým, vnějším leskem bez vnitřní hodnoty, avšak nikdytvůrčí silou. Jelikož však skutečný idealizmus není ničím jiným, nežpodrobením zájmů a života jedince společnosti, a to je opět dalšímpředpokladem pro vytváření organizačních forem všeho druhu, odpovídávnitřní podstatou konečnému přání přírody. Vede lidstvo k dobrovolnémuuznání výsady moci a síly, a dopřává jim stát se tak součástí onohopořádku, který formuje a tvoří celé univerzum. Nejčistší idealizmus senevědomě kryje s nejhlubšími poznatky. Nakolik je to výstižné a koliktoho má skutečný idealizmus společného s hravou živou obrazností lzeokamžité rozpoznat, když necháte např. rozhodovat nezkažené zdravédítě. Ten samý mládenec, který bez porozumění a naprosto odmítavě stojíproti tirádám "ideálního" pacifisty, je ochoten položit svůj mladýživot za ideály svého národa. Instinkt poznatků zde nevědomky poslouchádo nejhlubší nutnosti zachování druhu, pokud je to nutné i na účetjedinců, a protestuje proti fantasmagorii pacifistických tlachalů,kteří jsou ve skutečnosti, byť dobře zamaskovanými, přesto však ryzímiegoisty proviňujícími se proti zákonům vývoje. Neboť to je podmíněnopřipraveností k obětem jedinců ve prospěch společnosti a ne chorobnýmipředstavami zbabělých všeznalců a kritiků přírody.
     Právě vdobě, kdy hrozí vymizení ideálního smýšlení, můžeme okamžitě rozeznatpokles oné síly, která tvoří společnost a vytváří předpoklady pro jejíkulturu.
     Jakmile se egoizmus stane modlou národa, začnoupovolovat vazby pořádku, a lidé v honbě za vlastním štěstím padají znebe rovnou do pekla. I samo potomstvo zapomíná na muže, kteří sloužilipouze vlastnímu užitku, a oslavuje hrdiny, kteří se vzdali svéhovlastního štěstí.
     Největší protiklad k Árijci tvoří Žid. Snad užádného jiného národa na světě není pud sebezáchovy vyvinut silněji,než u tohoto takzvaného vyvoleného národa. Za největší důkaz tohototvrzení může platit již skutečnost vlastní existence této rasy. Jakýnárod byl za posledních dva tisíce let vystaven tak nepatným změnámvnitřních schopnosti, charakteru, atd., než právě židovský? Jaký národbyl vystaven tak obrovským pogromům, - a přesto vyšel ze všechnejhorších katastrof lidstva opět jako tentýž? Jaká nekonečněhouževnatá vůle k životu, k zachování druhu hovoří z těchtoskutečností! Intelektuální vlastnosti Židů se vyvinuly v průběhuněkolika tisíciletí. Dnes platí za "rozumného" a v určitém smyslu jímbyl vždy. Avšak jeho intelekt není výsledkem jeho vlastního vývoje,nýbrž odkoukané výuky od ostatních. Ani lidský duch se bez schodůnevyšplhá výše. Ke každému kroku směrem výše potřebuje základminulosti, a sice v onom dalekosáhlém smyslu, ve kterém se zjevujepouze ve všeobecné kultuře. Veškeré myšlení spočívá pouze nepatrnýmdílem ve vlastních poznatcích, a dílem větším pak ve zkušenostechpředešlých věků. Všeobecná kulturní úroveň napájí každého jedince, anižby o tom většinou věděl, takovým množstvím poznatků, aby mohl taktovyzbrojen učinit snáze další vlastní kroky.
     Dnešní chlapecnapř. vyrůstá obklopen nespočtem technických výdobytků konce posledníhostoletí, že už si ani neuvědomuje, že to, co je pro něho samozřejmostí,bylo ještě před sto lety záhadou pro největší mozky té doby. Ačkoliv tomá pro sledování a pochopení našeho pokroku v příslušném oborunejrozhodnější význam. Pokud by nějaký velký učenec z dvacátých letminulého století dnes náhle povstal z hrobu, orientoval by se vsoučasném světě podstatně hůře, než je tomu dnes u každéhopatnáctiletého chlapce. Chyběla by mu totiž ona nekonečná průprava,kterou dnešní současník během svého růstu nevědomě vstřebává, nazákladě úkazů příslušné všeobecné kultury. A jelikož Žid nevlastnilnikdy svou vlastní kulturu, z důvodů, které se ihned ukáži, bylypodklady pro jeho duchovní práci vždy přebírány od jiných. Jehointelekt se vyvíjel vždy na podkladě okolního kulturního světa. Nikdynenastal obrácený proces. Přestože pud sebezáchovy židovského národanebyl menši, ba naopak byl podstatně větší, než u ostatních národů, apřestože jeho duchovní schopnosti mohou vytvářet dojem, že jehointelektuální nadání by mohlo být rovné ostatním rasám, stejné munaprosto chybí nejdůležitější předpoklad kulturního národa, totižidealistické smýšlení. Vůle k obětování se u židovského národanepřekračuje holý pud sebezáchovy jedince. Zdánlivě velký pocitsounáležitosti je zdůvodněn velmi primitivním vrozeným pudem stáda,jako se to projevuje u spousty ostatních živočichů tohoto světa.Pozoruhodná je na tom ta skutečnost, že stádový pud vede k vzájemnépodpoře vždy pouze do té doby, dokud je k tomu nenutí všeobecnéohrožení. Stejně tak se i smečka vlků po společné loupežné výpravě azahnání hladu opět rozdělí na jednotlivá zvířata. To samé platí prokoně, kteří, pokud jsou napadeni, stmelují se do obranného šiku, a popřestálém nebezpečí se opět rozejdou. Podobně se chovají i Židé. Smyslpro obětováni se je pouze zdánlivý. Existuje pouze tak dlouho, jak jeto nezbytně nutné pro existenci každého jedince. Jakmile je všakspolečný nepřítel poražen, hrozivé nebezpečí odraženo, kořist schována,mizí zdánlivá harmonie mezi Židy, aby opět bylo uvolněno místo příčiněexistujícím vlohám.
     Židé jsou za jedno pouze pokud je k tomunutí společné nebezpečí, nebo je k tomu vede vidina společné kořisti.Zmizí-li však oba důvody, nastupují do jejich práva vlastnostinejhrubšího egoizmu, a z věčného národa se obratem ruky stává krvavě sepotírající horda krys. Pokud by Židé byli na tomto světě sami, utopiliby se ve špíně a svinstvu. Stejné tak se pokouší v nenávistí naplněnýchbojích navzájem se ošidit a vyhubit. Ovšem jejich zbabělostí vyjádřenýnedostatek jakéhokoliv smyslu pro sebeobětováni mění jejich boje stejněv pouhopouhé divadlo. Je tedy ze zásady chybou vyvozovat zeskutečnosti, kdy se Židé sjednocují za účelem boje, nebo lépe řečenovyvražďování svých blízkých, že by měli určitý ideální smyl prosebeobětování. Také zde nevede Židy nic jiného, než holý egoizmus.Proto je také židovský stát, který by měl být živoucím organizmem prozachování a výživu své vlastní rasy, teritoriálně naprosto neohraničen,neboť určité prostorové ohraničení státního útvaru předpokládá vždyurčité idealistické smýšlení státní rasy, a obzvláště pak správnépochopení pojmu práce. A pokud tento přístup schází, selhává jakýkolivpokus o vytvoření, a dokonce i o zachování jakéhokoliv prostorověohraničeného státu. Tím však odpadá i základna, bez které nemůževzniknout žádná kultura. Proto je také židovský národ při všech svýchzdánlivě intelektuálních vlastnostech stále bez jakékoliv skutečnékultury, a obzvláště pak bez své vlastní. Neboť zdánlivá kultura,kterou dnes Židé vlastní, není většinou nic jiného, než zkažené statkyostatních národů.
     Při hodnocení židovstva ohledně jehopostoji k otázce lidské kultury je nutno mít, jako hlavní znak neustálena zřeteli, že židovská kultura jako taková nikdy neexistovala a prototaké neexistuje ani dnes. Především pak obě královny umění,architektura a hudba, židovstvu nemohou vděčit za nic původního. Vše,co na poli umění vykonali, byly buďto zkomoleniny nebo duchovníkrádeže. Tím však Židům chybí ony vlastnosti, kterými se vyznačujítvořivě a tím i kulturně nadané národy.
     Do jaké míry Židépouze napodobují, nebo spíše kazí cizí kultury, lze vypozorovat z toho,že ho lze spatřit většinou v oblasti umění, které samo o soběnepředstavuje žádné své myšlenky, totiž v herectví. Avšak i zde je veskutečnosti pouze komediantem, nebo lépe opičákem. Neboť i zde mu chybínejposlednější krok ke skutečné velikosti. A také zde není žádnýmgeniálním tvůrcem, nýbrž je pouhým napodobitelem, přičemž všechnypřitom použité žertíky a triky stejně neošálí vnitřní prázdnotu jehovýrazové formy.
     Zde vypomáhá láskyplným způsobem pouzežidovský tisk. Napíše o každém, i naprosto průměrném břídilovi, hlavněkdyž je to Žid, tak oslavný blábol, že se celý okolní svět domnívá, žemá konečně před sebou toho pravého umělce, zatímco ve skutečnosti sejedná o ubohého komedianta. Ne, Žid nevlastní žádnou kulturně tvořivousílu, neboť nevlastní a nikdy ani nevlastnil idealizmus, bez kteréhoneexistuje žádný skutečný vyšší vývoj lidstva. Proto také jeho intelektnikdy nebude působit konstruktivně, nýbrž pouze destruktivně, a vevelmi výjimečných případech možná nanejvýše šroubovaně, a to stejně jenpodle prototypu síly, která chce neustále to špatné, a stále vytváří todobré. Rozvoj lidstva neprobíhá díky jemu, nýbrž jemu na vzdor.
     JelikožŽidé nikdy neměli svůj vlastní stát s vlastním teritoriálním vymezeníma tím ani vlastní kulturu, vznikla představa, že se jedná o národ,který by se mohl počítat k řádu Nomádů. To je však jak velký, tak inebezpečný omyl. Nomád sice asi vlastní určitý neohraničený životníprostor, pouze ho neobdělává jako usazený sedlák, nýbrž žije z výtěžkuze svého stáda, se kterým táhne skrze své území.
     Jako vnějšídůvod zde musíme spatřovat pouze malou úrodnost jeho země, která prostěneumožňuje nějaké osídlení. Hlubší příčina však leží v rozporu mezitechnickou kulturou dané doby nebo daného národa, a mezi přirozenouchudobou určitého životního prostoru.
     Existují územní celky,ve kterých se i Árijec ve svých uzavřených sídlištích mohl stát pánemveliké půdy a uspokojit jí své životni požadavky, a to vše pouze díkysvé po staletí vyvíjené technice. Pakliže by tuto techniku nevlastnil,musel by se tímto územním celkům buďto vyhnout, nebo by po nich muselvěčně putovat, stejně jako Nomádi, což by pro něho, díky jehotisícileté výchově a zvyklostem k usedlosti, bylo naprosto neúnosné.
     Jenutno také vzít do úvahy, že v době objevení amerického kontinentu sinespočet Árijců dobýval živobytí jako lovci, trapeři, atd., a stálečasto ve velkých skupinách se ženami a dětmi, stále se přemísťujíce,takže jejich existence byla zcela stejná jako u Nomádů. Jakmile všakjejich stoupající počet a lepší prostředky dovolovaly vymýtit divočinua ubránit se původnímu obyvatelstvu, začalo v zemi vyrůstat stále vícesídlišť.
     I Árijec byl zřejmě nejdříve Nomádem, než se vprůběhu doby usadil, a už jenom proto nebyl nikdy Žid! Ne, Žid nenížádný Nomád. Neboť i Nomád měl určitý postoj k pojmu "práce", kterámohla sloužit jako podklad pro jeho další následný vývoj, jakmile proto byly splněny nutné duševní předpoklady. Základní idealistický názoru něho existuje, byť jen v nekonečném rozředění. Proto také svou celoupodstatou působíÁrijským národům tak cize, přesto však ne nesympaticky. U Žida naprotitomu tento přístup vůbec neexistuje. Proto také nikdy nebyl Nomádem,nýbrž byl vždy pouze parazitem na těle ostatních národů. Že přitomobčas opustil svůj stávající životní prostor nebylo tím, že by to snadbyl jeho úmysl, nýbrž bylo to důsledkem vyhoštění, kterého se mu čas odčasu od zneužitého hostitelského národa dostalo. Jeho rozlézání se dáleje přece typická vlastnost všech parazitů. Vyhledává stále novou živnoupůdu pro svou rasu. S nomádstvím to nemá nic společného už proto, žeŽid vůbec nemyslí na to, že by opět opustil jím obsazený prostor, nýbržzůstává zarytě tam, kde je, a i pomocí násilí se dá jen těžce vyhnat.
     Jehorozpínání se do stále nových cizích zemí probíhá teprve v tom okamžiku,kdy jsou splněny potřebné předpoklady pro jeho tamní existenci, aniž bytím, tak jako Nomád, změnil své dosavadní bydliště. Je a zůstanetypickým parazitem, cizopasníkem, šíří se stejně jako škodlivý bacil,jakmile k tomu nalezne příznivou živnou půdu. Působení jeho existencese také podobá cizopasníkům. Kde se vyskytne, tam dřív nebo pozdějivymře hostitelský národ. A tak Židé žili vždy ve státech jiných národů,a vytvářeli tam svůj vlastní stát, který se snažili maskovat podoznačením "Náboženský spolek" tak dlouho, dokud vnější okolnosti zcelaneodhalily jeho skutečný charakter. Pakliže si však dostatečně věřili,že mohou odhalit svůj ochranný plášť, nechali spadnout roušku a náhlebyli tím, co mnozí jiní předtím nechtěli vidět, ani tomu věřit. TotižŽidy. Životem Židů, coby parazitů na těle cizích národů a států jezdůvodněna vlastnost, která kdysi podnítila Schopenhauera k výroku, "žeŽid je obrovský mistr lži". Existence nutí Žida ke lži, a sice kustavičné lži, stejně jako seveřana nutí se teple obléci. Život v rámcijiného národa může mít delšího trvání pouze v tom případě, když se mupodaří vzbudit mínění, že se nejedná o národ, nýbrž jen o zvláštnínáboženskou obec. To je však první obrovská lež. Aby mohl vést životpodobný parazitům a na cizím těle, musí sáhnout k popření své vnitřnípovahy.
     Čím je židovský jedinec inteligentnější, tím se mutento klam povede lépe. Ano, může to dojít tak daleko, že velká částhostitelského národa uvěří tomu, že Žid je ve skutečnosti Francouz neboAngličan, Němec či snad Ital, i když se zvláštním vyznáním. Předevšímstátní místa, která se zdají být oduševněny historickým zlomkemvědomostí, padají za oběť tomuto hanebnému podvodu. V těchto kruzíchobčas platí samostatné myšlení za skutečný hřích proti svátosti. Takžese jeden nesmí divit, když např. bavorské státní ministerstvo nemá anidnes naprosto žádné ponětí, že Židé jsou příslušníci národa, a nenáboženského vyznáni, ačkoliv by to i té nejjednodušší mysli mohlozřejmit jediný pohled do židovského nového světa. Pravda, "židovskéecho" není žádný úřední tisk, a proto tedy ani není pro takový intelektpodobného vládního potentáta rozhodující. Židovstvo bylo vždy národem surčitými rasovými vlastnostmi a nikdy žádné náboženství. Jeho existenceho nutila hledat včas prostředky, které by na jeho příslušníkyneupoutávaly onu neustálou nepříjemnou pozornost. Avšak jaký prostředekby mohl být účelnější a zároveň nevinnější, než podsouvání vypůjčenéhopojmu náboženská obec? Neboť i zde je vše vypůjčeno, nebo lépeukradeno. Z původní vlastní existence nemůže Žid vlastnit své vlastnináboženství již z toho důvodu, že mu chybí idealizmus v jakékolivpodobě, čímž je mu jakákoliv víra v onen svět naprosto cizí. Člověk siani podleÁrijského pojetí nedokáže představit víru, které by v jakékoliv forměchybělo přesvědčení posmrtného života. Talmud také ve skutečnosti neníkniha, která by připravovala na posmrtný život, nýbrž se zabývá pouzepraktickým a snesitelným životem vezdejším.
     Židovskénáboženské učení vede v první řadě k čistotě židovské krve a k pokynůmo komunikaci mezi Židy jako takovými, a především pak ke komunikaci sostatním, tedy s nežidovským světem. Ale ani zde se v žádném případěnejedná o etické problémy, nýbrž pouze a výhradně o problémyekonomické. O morální hodnotě židovského náboženského učení dnesexistuje a vždy existovalo poměrně velké množství podrobných studií(nežidovských; slátaniny židovského původu jsou samozřejměneobjektivní), kteréÁrijským pojetím představují příšernost tohoto druhu náboženství.Nejlepší charakteristiku produktu této náboženské výchovy všakpředstavuje Žid sám jako takový. Jeho život je spoután pouze s tímtosvětem, a jeho duch je skutečnému křesťanství vnitřně tak cizí, jak bylcizí již před dvěma tisíci lety samotnému velikému zakladateli novéhoučení. Samozřejmě že se před židovským národem netají co si o nichmyslí. Dokonce, když to bylo zapotřebí, sáhl i k biči, aby ze svatyněPáně vyhnal tyto odpůrce jakéhokoliv člověčenství, kteří i tehdy ve svévíře viděli pouze prostředek jejich obchodní existence.
     Protobyl také Kristus samozřejmě ukřižován. Dnešní stranické křesťanství seoproti tomu snižuje k tomu, prosit a škemrat během voleb o židovskéhlasy, a později i k politickým machinacím s ateistickými židovskýmistranami, a sice proti celému vlastnímu národu. Na této základní anejvětší lži, totiž že židovství není rasa, nýbrž pouze náboženství, sepak nutně zakládají a vrší následné další lži. K nim patří také ležohledně židovské řeči. Není pro ně prostředkem pro vyjádření nějakémyšlenky, nýbrž pro její utajení. Zatímco mluví francouzsky přemýšlížidovsky, a zatímco soustruží německé verše, vyžívá se pouze v bytísvého národa. Dokud se Žid nestal pánem ostatních národů, musel lépe čihůře hovořit jejich řečí. Jakmile se tyto však staly jeho sluhou, bylnucen se učit universálnímu jazyku (jako např. esperantu!), aby jetímto prostředkem židovstvo mohlo snáze ovládat! Jak dalece jeexistence tohoto národa založena na nepřetržité lži je možnonedostižným způsobe¦m spatřit na protokolech sionistických mudrců,které jsou Židy tak nenáviděny. Maji být zfalšované, jak do světa bezpřestání naříkavé vykřikuje "Frankfurter Zeitung", což je samozřejměnejlepším důkazem o jejich pravosti.
     Je zde vědomě objasněnoto, co spousta Židů činí naprosto nevědomě. A o to právě jde. Jenaprosto jedno, z kterého židovského mozku toto odhalení vyšlo.Směrodatné však je, že s hrůzou budícím sebevědomím odkrývají skutečnýcharakter a činnost židovského národa a vytyčují svými vnitřnímisouvislostmi i jejich konečné cíle. Největší jejich kritiku však tvořísama jejich skutečnost. Kdo si prostuduje historický vývoj posledníchsta let ze zorného úhlu této knihy, tomu bude okamžitě jasné, pročdnešní židovský tisk tak řve. Neboť pakliže se tato kniha jednou stanespolečným majetkem celého národa, musí už být židovské nebezpečí jiždávno zažehnáno.
     Abychom mohli poznat Židy, je nutnoprostudovat jejich cestu, kterou vykonali v rámci cizích národů vprůběhu několika staletí. Abychom došli k potřebným výsledkům, zcelapostačí sledovat jeden jediný přiklad. Jelikož jeho vývoj byl vždy a vkaždé době stejný, stejně jako byly stejné národy, které požíral,doporučuje se u podobné úvahy rozdělit jeho vývoj na jednotlivé úseky,které pro jednoduchost označím písmeny abecedy. První Židé se doGermánie dostali v průběhu římské invaze, a sice jako vždy cobyobchodníci. V bouřích stěhování národů se jakoby zdánlivě opětztratili. A tak se za začátek nového a trvalého požidovšťování střednía severní Evropy dá určit doba vzniku prvních germánských států. To bylpočátek setkávání se Židů sÁrijskými národy, který byl vždy stejný, nebo aspoň podobný. Se vznikemprvních stálých sídlišť "tu" byl náhle i Žid. Přicházel jako obchodník,a z počátku ani nekladl zvláštní důraz na zastírání své rasy. Je stáleještě Židem, velkým dílem i proto, že jeho vnější rasová odlišnost odhostitelského národy byla příliš velká, jeho znalosti řeči příliš malé,a rozhodnost hostitelského národa ještě příliš velká, než aby sidovolil vydávat se za někoho jiného, než právě za cizího obchodníka.Díky jeho ohebnosti a nezkušenosti hostitelského národa není pro Židauchování si svého charakteru žádnou nevýhodou, nýbrž naopak výhodou.Vůči cizincům se vystupuje přátelsky.
     b)
     Pozvolnazačíná být činný v hospodářství, avšak ne jako producent, nýbržvýhradně jako spojující článek. I přes svou tisíciletou obchodnízručnost je stále ještě neohrabaný, avšak mnohem převyšuje bezmocněčestné Árijce, takže zanedlouho hrozí to, že se obchod stane jehomonopolem. Začíná s půjčováním peněz, a sice jako vždy s lichvou. Askutečně také tento úrok zavádí. Zprvu není ještě rozeznáno nebezpečítéto nové instituce, ba je dokonce kvůli momentálním výhodám s radostípřijata.
     c)
      Žid se definitivně nastálo usazuje, toznamená, obsazuje ve městech a sídlištích zvláštní čtvrti a vytváří takstát ve státě. Pojímá obchod a finance jako své privilegium, anemilosrdně toho využívá.
     d)
     Finančnictví a obchodse beze zbytku staly jeho monopolem. Lichva začíná konečně vzbuzovatodpor, jeho ostatní narůstající drzost nevoli a jeho bohatství závist.Džbán přetéká v momentě, kdy do okruhu svých obchodních aktivitvčleňuje pozemek a půdu, které ponižuje na prodejné, nebo lépe řečenoobchodní zboží. Jelikož sám nikdy pozemky nezastavuje, nýbrž jepovažuje pouze za vykořisťovatelské prostředky, které za těchnejhorších podmínek pronajímá sedlákům, přerůstá veřejná nevolepozvolna v otevřenou nenávist. Jeho krvežíznivá tyranie nabývá takovýchrozměrů, že proti němu dochází k násilnostem. Začíná se stále blíženahlížet na ony cizince, přičemž se zjišťují jeho stále nové,odpudivější charakterové rysy, až je propast náhle odkryta. V časenejtrpčí nouze konečně vypukne proti němu vztek, a plenicí a ničící davsáhne ke svépomoci, aby se ubránil božímu dopuštění. V průběhu několikastaletí ho dostatečně prohlédli a jeho samotnou existenci již vnímajíjako stejnou pohromu, kterou je mor.
     e)
     Nyní všakŽid začne projevovat své skutečné vlastnosti. Odporným pochlebováním sesnaží dostat do vlády, nechává působit své peníze, a tímto způsobem sizajišťuje stále nová privilegia, která mu umožňují další vykořisťovánísvých obětí. I když občas zahoří hněv lidu proti těmto věčnýmpijavicím, přesto jim to v nejmenším nezabrání v tom, aby se za několiklet opět vynořily na sotva opuštěných místech, a začaly svou činnostopět od začátku. Žádné pronásledování ho neodradí od jeho způsobuvykořisťováni lidí, ani žádné zahnáni, pokaždé je v brzké době opětzpátky. Aby se zabránilo alespoň tomu nejhoršímu, je z jeholichvářských rukou vyvlastňována půda tím, že je mu jednoduše zákonemzakázáno tuto vlastnit.
     f)
     Ve stejné míře, v jakéstoupá moc knížat, se snaží dostat se k nim čím dál tím blíže.Vyžebrává si propouštěcí dopisy a privilegia, které také od stále se vefinančních nouzích nacházejících pánů za příslušný honorář dostává.Obnos, který ho to stojí, se mu díky půjčováni peněz, úroků a úroků zúroků za několik let vrátí. Skutečná pijavice, která se přisává na tělopostiženého národa a není k odtržení, dokud knížata opět nepotřebujípeníze a sami mu osobně neodsají část vysáté krve. Tato hra se opakujestále dokola, přičemž úloha takzvaných německých knížat je zde stejněubohá jako Židů samotných.
     Tito pánové byli pro své milénárody skutečným trestem božím, přičemž paralela se dá nalézt s různýmisoučasnými ministry. Německým knížatům vděčíme za to, že se německýnárod nedokázal definitivně se odpoutat od onoho židovského nebezpečí.Bohužel se na tom nezměnilo nic ani později. Takže jim byla od Židůpředána tisíckrát zasloužená odměna za hříchy, kterých se dopustili nasvém národu. .Spojili se s ďáblem a také u něho skončili.
     g)
     Atak se knížata zapletla do osidel svého zániku. Pomalu ale jistě seuvolňoval jejich vztah ke svému lidu až do té míry, kdy přestalisloužit jejich zájmům, a namísto toho se stali uživateli svýchpoddaných. Žid o jejich konci dobře věděl, a hledal možnost, jak by tourychlil. Sám urychloval jejich finanční nouzi, a sice tím, že je stálevíce odcizoval jejich skutečným úkolům, pochleboval jim nejodpornějšímilichotkami, dělal z nich své dlužníky, čímž se pro ně stával stálenepostradatelnějším. Jeho obratnost ve všech finančních oblastechdokáže vymáčknout z oloupených poddaných stále nové prostředky. Tak mělkaždý dvůr svého dvorního Žida, jak se říkalo těmto strašákům, kteřímilý národ týrali až do naprostého zoufalství, a knížatům připravovalivěčné radovánky. Koho by to také udivovalo, že taková okrasa lidskérasy je také konečně ozdobena zvnějšku, a že vystoupila do šlechtickéhostavu, pomáhaje tím nejenom k dalšímu zesměšňování této instituce, alei k jejímu otrávení. Nyní teprve začal přetvářet své postavení veprospěch svého pokroku. Konečně mu stačilo pouze nechat se pokřtít, abysám dosáhl vlastnictví různých možností a práv původních rodáků. Častoprováděl tento obchod i k radosti církve svaté, které získala novéhosyna a k radosti Izraele z podařeného podvodu.
     h)
     Vžidovstvu začalo docházet k přeměně: Doposud byli Židy, to znamená,nepřikládala se žádná hodnota tomu, chtít vypadat nějak jinak, což přistávajících rozdílech v rasových charakteristikách na obou stranáchnebylo možné Ještě v době Friedricha Velikého nikoho ani nenapadlovidět v Židech něco jiného než cizí národ. Ještě Goethe byl zděšenpředstavou, že by v budoucnosti neměl být, tak jako dříve, zákonemzakázán sňatek mezi křesťanem a Židem. Však byl Goethe v tomtoskutečným Bohem, a ne nějakým zpátečníkem, nebo nějaký nevolník? To, coz něho hovořilo, nebylo nic jiného, než hlas krve a rozumu. A takspatřil, i přes veškeré potupné jednání dvora, že národ instinktivněcítí v Židech cizí těleso ve vlastním těle, a podle toho se takézachoval. Nyní se však věci měly změnit. V průběhu více než tisíce letse naučil jazyku hostitelského národa do té míry, že si dovolil dobudoucna potlačovat své židovství do pozadí, a naopak do popředívyzdvihovat své němectví. Neboť ať to zní a vypadá jakkoliv směšně apošetile, nachází tolik drzosti, že se počíná přeměňovat v Germána, atedy v tomto případě v Němce. Tím začíná ta nejhanebnější proměna,kterou si člověk vůbec může představit. A jelikož z němectví nevlastninic jiného, než umění lámat na kole jeho řeč, a to ještě tímnepříšernějším způsobem, ve skutečnosti se s ním však nikdy nesmísil,spočívá tedy celé jeho němectví na řeči jako takové.
     Rasavšak nespočívá v řeči, nýbrž výhradně v čistotě krve, což ví ze všechnejlépe právě Žid, který do udržení svého jazyka nevkládá ani zdalekatakovou cenu, jako právě do udržení čistoty krve. Člověk může bezdalšího změnit řeč, to znamená, může se naučit jinému jazyku. Nicméněbude tímto novým jazykem vyjadřovat pouze své staré myšlenky, jehovnitřní charakter se nezmění. To je nejzřetelnější právě na židovi,který hovoří tisíci jazyky, ale přesto zůstává pořád jenom Židem. Jehocharakterové vlastnosti mu zůstávají, ať již před dvěma tisíci lety vOslu hovořil jako obchodník s obilím latinsky, nebo dnes brebentí jakošmelinář s moukou německy. Je to stále ten samý Žid. Že dnes tutosamozřejmost nechápe ani ministerský rada, ani vyšší policejní úředníkje samozřejmě také jasné. Důvod, proč se Žid náhle rozhodl stát seNěmcem je jasný. Cítí, jak se moc knížat začíná povážlivě kývat, aproto se zavčas snaží nalézt pevnou půdu pod nohama. Dále jeho finančníovládnutí celého hospodářství již dosáhlo takových rozměrů, že by bezvlastnictví všech občanských práv již nebylo možno dále podpírat apředevším pak zvětšovat tuto obrovskou budovu svého vlivu. Obojí sivšak přeje. Neboť čím výše se drápe, tím zřetelněji vystupuje ze závojeminulosti jeho starý, mu přislíbený cíl. A s horečnatou lačností se muopět v bezprostřední blízkosti zjevuje jeho pradávný sen o ovládnutícelého světa. A tak je jeho jediné úsilí namířeno na to, získat dovlastnictví všechna občanská práva. To je také důvodem vymanění se zgheta.
     i)
      A tak se z dvorního Žida pomalu stáválidový Žid. To samozřejmě znamená, že Žid zůstává nadále v okolí vysocepostavených pánů, pouze se snaží protlačit se ještě hlouběji do těchtokruhů. Na druhé straně se ve stejnou dobu drahému lidu podbízí jináčást jeho rasy. Když si člověk vzpomene, jak hrozně se během těchstaletí na tomto národu provinil, jak ho stále znovu nemilosrdně ždímala vysával, když se ještě uváží, jak ho proto národ začal pozvolněnenávidět a nakonec v něm spatřoval pouze trest boží dopadnuvší nahlavu jiných národů, může pochopit, jak těžká tato přeměna pro Židamusela být. Ano, je to namáhavá práce ukázat se obětem staženým z kůžejako největší lidumil. Neboť nejprve jde o to, napravit v očích národavšechny ty spáchané křivdy.
     Svou přeměnu začíná cobydobrodinec lidstva. A jelikož jeho nová laskavost má nyní reálnýpodklad, nemůže se ani dost dobře držet starého biblického přísloví, žeby levá ruka neměla vědět, co dělá pravá, nýbrž musí se po dobrém nebopo zlém smířit s tím, že bude muset oznámit pokud možno co největšímupočtu lidí, jak dalece trpí s masou, a jaké osobní oběti je zdepřipraven přinést.
     S touto nově nabytou skromností začne svézásluhy vytrubovat tak dlouho do okolního světa, až mu tento začneskutečně věřit. Kdo mu nevěří, páchá mu hořké příkoří. Zanedlouho začnenatáčet věci tak, jako by se příkoří dostávalo vždy pouze jemu a neobráceně. Obzvláště velcí hlupáci tomu věří a nemohou pak nic jiného,než ty nešťastné chudáky litovat. Nakonec je nutno poznamenat, že Židpři vší své obětavosti osobně samozřejmě nikdy nezchudnul. Naučil serozdělovat. Ano, někdy je dobré jeho dobrodiní skutečně přirovnat khnojivu, které není rozprašováno na pole z lásky, nýbrž pouze sočekáváním pozdějšího užitku. Na každý pád ví v poměrně krátké doběkaždý, že se ze Žida stal dobrodinec a lidumil. Jakážto podivuhodnáproměna! To, co u jiného platí více či méně za samozřejmost, probudízde již právě proto obrovský údiv, ba u mnohých přímo zřetelné nadšení,jelikož to právě u něho není samozřejmostí. A tak se stává, že pokaždém podobném činu je veleben a oslavován daleko více, než zbyteklidstva. Avšak co více. Ze Žida se náhle stává liberál, který začínábásnit o nutném pokroku lidstva.
     Pomalu se z něj stává mluvčínové doby. Samozřejmě že stále důkladněji ničí předpoklady skutečného,národu užitečného hospodářství. Oklikou přes akcie se stále vícedostává do koloběhu mezinárodní produkce, dělá z ní úplatný, nebo lépeřečeno obchodovatelný objekt, a krade tak provozům předpoklady prosoukromé vlastnictví. A tím také vznikají mezi zaměstnanci azaměstnavatelem ona vnitřní odc