29.Červen 2009,18:08
Dá sa to vydržať bez sexu?

Keď Kimi prišla Stajpenovi otvoriť, čudne krívala,s chumáčmi vaty medzi prstami na nohách.

- Ty si už tu? – začudovala sa Kimi. – Povedal si,že sa zastavíš až o piatej.

- Veď je päť, - povedal Stajpen.

- Neznášam mužov, čo chodia presne. Ja nikdy ničnestíham a potom sa cítim trápne, že ma načapajú uprostred procesu, keď zoseba robím pozerateľnú ženu.
Stajpen vošiel za Kimi do spálne. Na veľkej posteli si aj so Stelou, alias HviezdouJasnou Kopasnou, lakovali nechty na nohách. Stajpen vytasil bonboniéru, najväčšiu,čo mali v obchode.

- Začínam nový život. Vstupujem do seba a idem byťdobrý.

- A čo sa stalo? – spýtala sa Kimi. – Stretol siniekde po ceste Ježiša?

- Nie. Zadíval som sa poriadne na svojich rodičov.

- No tak to musel byť šok.

Hviezda Jasná Kopasná sa začala smiať a zalakovalasi nohy až po členky.

- Začneme maličkosťami, lebo Boh sa skrývav maličkostiach, - povedal Stajpen Stele: - Môžem ti ich nalakovať ja, už som torobil.

- Smrdia mi nohy, - povedala Hviezda.

- Nič necítim, - povedal Stajpen.

- No nehovorila som? - povedala Kimi dcére a otočilasa k Stajpenovi: - Práve sme diskutovali o tom, akí sú muži. Že napríkladnecítia, ako smrdia týždeň nosené trenky a podobné záležitosti.

- Nepočúvaj ju, Stela. Mužov existuje veľa rôznychdruhov, - povedal Stajpen: - Čím skôr to pochopíš, tým lepšie pre teba.

- Sú niektorí aj normálni? – spýtala sa Stela.

- Isteže sú, - povedala Kimi. – Ale ja osobne som eštežiadneho takého nestretla.

Stela sa zasmiala a opýtala sa:

- Môžem zavolať otcovi?

- No jasné, - povedala Kimi. – Dobrá asociácia.

Stela odišla telefonovať.

- Vždy jej natlačí do hlavy kopu somarín a mňaz toho ide poraziť, - povedala Kimi Stajpenovi. – Teraz ju namotáva na to, akéto bude super, keď bude kočíkovať malú sestričku.

Stajpen si ľahol vedľa Kimi:

- Ignoruj to.

- Veď to ignorujem. Dajme si niečo na nervy.

Chvíľu vyjedali bonboniéru. Stajpenovi sa s nikýmna svete tak dobre nepovaľovalo ako s Kimi. Možno to spôsobilo spoločnestrávené dospievanie, keď má človek jedinečnú šancu zdokonaliť svoj originálnyspôsob márnenia času, aby to bolo leňošenie príjemné, zľahka pozdvihujúce duchaa absolútne zbavené výčitiek svedomia.

- Máš nejakého milenca? – spýtal sa Stajpen Kimi.

- Nie, - povedala Kimi.

- Ako to môžeš vydržať?

- Ľahko. Keď to nemám, prepnem sa do režimu Stand By.

- To sa dá?

- Ženy to vedia.

- Naozaj netúžiš s niekým byť?

- Nie. Mne tých pár pohladení a orgazmov nestojíza tie xanaxové noci, čo prídu potom.

Stajpen začal masírovať Kimine chodidlá. Kimi slastnezatvorila oči. Stajpen vedel, že Kimi klame samú seba. Žene, ktorá mala orgazmus,keď si len vyzliekla podprsenku, musí sex chýbať.

- A mňa by si nechcela?

- Pred chvíľou si hovoril, že ideš pracovať na svojomšťastí a na vzťahu so Zoe.

- S tebou by som urobil výnimku.

- Lásku si treba vážiť.

- Veď ja by som si ťa vážil. Na rukách by som ťanosil a na hocičom inom tiež.

To sa už obaja smiali. Vedel, že si pod zámienkouvtipkovania povedali to podstatné. Že on by ju chcel, keby ho ona chcela a ona byho chcela len vtedy, keby v tom neboli žiadne keby a možno ani vtedy nie.

- Aj tak nezostaneš sama. Vesmír nie je usporiadaný tak,aby plytval materiálom, ako si ty, - povedal Stajpen.

- Mne vyveštili, že prvé manželstvo budem maťnešťastné, druhé šťastné. Tak si to niekedy predstavujem. Nájdeme sa, on a ja, čosme sa celý život hľadali. Obaja budeme starí, nadopovaní geriavitom a taktrochu mimo. Ja budem mať na sebe pletený sveter a vložky na inkontinenciu moču,on bude mať načúvací prístroj a veľmi peknú paličku, ktorou by moholv prípade potreby umlátiť kohokoľvek, kto by kradmou rukou siahal na našespoločné šťastie. Budeme sedieť na lavičke v parku, usmievať sa, kŕmiťtuberkulózne holuby a hovoriť si, že to nevadí, že moja dcéra, čo je už tiežna penzii, má potetované celé telo.

- Nemusíš to dramatizovať, - povedala Stela. – Chcelasom mať pod pupkom ružu ako má Britney Spears na zadku, ale mama mi to zatrhla.

Vchádzala do spálne a opatrne niesla táckus troma príliš plnými hrnčekmi kakaa. Všade bolo porozlievané. Vôňa kakaapríjemne prerážala acetónový smrad laku na nechty.

- Keby si to tvoja mama s tým tetovanímnerozmyslela, tak mi pokojne zavolaj, - povedal Stajpen Stele: - Môžem si ťaadoptovať. Ty budeš robiť kakao a ja ti dovolím vytetovať si na telo aj schémusériového zapojenia tranzistorov, ak by si chcela.

- No to by bola fakt výhra robiť ti kuchárku, - povedalaStela.

- Celá matka, - povedal Stajpen.

Keď Stajpen prišiel domov, Zoe sedela na postelis chumáčmi vaty zastrkanými medzi prstami na nohách a lakovala si nechty.Ešte aj ten acetónový zápach stojaci vo vzduchu bol rovnaký ako u Kimi.

Stajpen mal chvíľu sklon podľahnúť pokušeniuvykladať si to ako znamenie. Potom si povedal, že možno len obidve ovplyvňuje táistá módna redaktorka časopisu Elle, ktorá v rubrike horúcich tipov nástojí natom, že bez nalakovaných nechtov na nohách nemá život zmysel.

- Nie si hladný? – spýtala sa Zoe: - Varila som.

Pôvodne mal v úmysle kúpiť čokoládu aj Zoe, alecestou na to zabudol. Prepadol ho pocit viny skombinovaný s akousi ťarchou nažalúdku. Premýšľal, čo asi Kimina dcéra natrepala do toho kakaa. Ľahol si vedľaZoe.

- Ja som taký idiot, - povedal.

- Teraz, alebo celkovo? – spýtala sa Zoe.

- Ak chceš ešte stále ísť do Grécka, tak si môžemenájsť nejakú dovolenku a ja s tebou pôjdem, - povedal jej.

Zoe sa víťazoslávne usmiala a Stajpen v tomokamihu pochopil, že urobil chybu. Vysvitlo totiž, že Zoe dovolenku v Gréckuvôbec nezrušila. Vzhľadom na to, že termín odletu bol o tri dni, Stajpen žasolnad jej pevnými nervami a skalopevnou istotou, že keď sa bude tváriť akoby nič,Stajpen v pravý čas povolí.

- Ale nejdeme tam preto, aby sme robili dieťa, ok? -povedal Stajpen. – Nemáme medzi sebou zďaleka všetko vyriešené, aby sme na to bolipripravení.

- Ok, - povedala Zoe.

- Nevysadila si tabletky, že nie?

- Vysadila.

- Aha.

- Ale zase ich nasadím.

- Nie je v tom nejaký podfuk, že nie?

- Uráža ma, že si to o mne myslíš. Ja podfukynerobím.

Klameš, pomyslel si Stajpen. Robíš ich stále.

- Ak mi neveríš, nemusíme spolu celú dovolenkuspávať. Budeš len nosiť kufre a natierať mi na pláži chrbát, aby ma tamneotravovali miestni prietrtníci.

- Budem tam ako tvoj nosič a repelent proti tlstýmGrékom?

- Presne. A môžeš sa potápať a celý časchľastať.

City sa nemýlia, to rozum sa mýli, povedala dnesStajpenovi Kimi. Vedel, že teraz už do Grécka so Zoe ísť musí. Ale strašne sa mutam nechcelo.

Zbalení boli bleskovo. Kľúče dali susedom, abypolievali kvety a vyberali schránku. Obyčajne si túto službu počas dovoleniekrobili Stajpen s Korbenom, ale Stajpen vedel, že je vrcholne nebezpečnéudržiavať teraz s Korbenom a hlavne so Sony akýkoľvek kontakt.

V tlačenici na letisku zrazu Stajpen uvidel Korbenaa Sony medzi ľuďmi motajúcimi sa pred tabuľami odletov.

- To je dojemné, že sa im chcelo odprevadiť násk lietadlu, - povedal Stajpen.

- Oni nás neodprevádzajú. Oni idú s nami, -povedala Zoe. – Ty si vraj Korbenovi poradil, že majú ísť na dovolenku, že to ichvzťahu urobí dobre.

Stajpen sa otočil k Zoe.

- No ale s nami?! – spýtal sa Stajpen.

- Prečo nie? Sama som im to vybavila. Aspoň sa nebudešso mnou tak veľmi otravovať, keď už nebudeme súložiť.

Stajpen prvýkrát v živote pocítil, že by jejnajradšej jednu vrazil.

 
kategorie: Knihy
vložil: bloody_miss
Permalink ¤
17:55
Kde v tele vznikajú city?
„Aké trampoty umárali strýčka Tobiáška, na toneprídete, keby ste to uhádli, musel by som sa červenať nie ako príbuzný, ani akomuž, už vonkoncom nie ako žena, ale musel by som sa červenať ako autor, pretože sinemálo zakladám práve na tom, že môj čitateľ nikdy nič neuhádne. A tentoraz somtaký samoľúby a márnomyseľný, že nech by som tak zvedel, že tušíte, čipredpokladáte, čo bude na ďalšej strane, naskutku by som ju z knihy vytrhol.“
Stajpen sa usmial. Život a názory pána Tristrama Shandyho siu rodičov nechal pred mesiacom na poslednej návšteve a teraz svojuobľúbenú knižku našiel s istotou presne tam, kde ju zabudol: pod matkinýmiZáhradkármi na kôpke záchodového čítacieho materiálu.

Pôvodne sa na záchod utiahol hlavne preto, aby si odpočinul od všetkéhopríbuzenstva, ktoré sa zišlo do rodičovského domu na oslavu matkiných narodenín.Trochu sa začítal do Tristrama a potom sa do kúpeľne na prízemí zatvorili Zoea Sony na dôverný rozhovor, takže Stajpen využil príležitosť a načúval.Rúry, steny a odpady niesli zvuk lepšie než ten najlepší mobilný operátor.

- Zabila som s ním najlepšie roky svojho života, -povedala Sony a Stajpen usúdil, že tým spoluvrahom bude asi Korben.

- Ktoré sú tie najlepšie roky, to určuješ ty,nezabúdaj na to, - poučila ju Zoe. – To čo máš za rúž?

- Taký lacný. Mala som depku.

- Dobrý odtieň.

- Mali aj červenší, ale to by som vyzerala ako kurva.

Stajpen si predstavoval, čo tam asi tie dve robia.Naprávajú si ramienka podprseniek, prehrabujú si vlasy, približujú si tvárek zrkadlu a prstom si rozotierajú šminky. Vedci vraj zistili, že každá žena,čo používa rúž, ho za svoj život zje šesť kíl. To na nich predsa musí zanechaťstopy. Určite aj výpary z farieb na vlasy alebo z čistiacich prostriedkovvšetkých druhov musia postupne narušovať ich krehkú vnútornú rovnováhu. A čoešte tie chemické látky z antiperspirantov, pleťových masiek a krémovproti vráskam vsakujúce cez pokožku. Nečudo, že sú iné než muži. Už sa rodia akoiné, vychovávajú ich ako iné a ten rozdiel sa stále prehlbuje. A poučnéčlánky plné banálností z časopisov pre ženy o tom, Čím sa mužilíšia od žien a ako to využiť, s tým všetkým nemajú veľaspoločného.

- Myslela som si, že on je môj rytier, chápeš, -povedala Sony v kúpeľni na prízemí.

- A nie je? – spýtala sa Zoe.

- Keď s rytiermi je to celkom inak, než si myslíš,- povedala Sony. - Predstavuješ si, že prídu z boja ako víťazi, počuješrinčanie koristi, vidíš zbrane so zaschnutou krvou nepriateľa. Myslíš si, že zanadšeného revu plebejcov objímeš ozajstného muža. Ale skutočnosť je taká, že ajkeď ďaleko od teba v nejakej blbej bitke zvíťazil, doma ti zo sedla padáunavený a totálne nasratý chlap, smradľavý od starých šťaniek, ktoré mumnoho hodín stekali po nohách, lebo je ťažké za pochodu zosadať z koňaa vyzliekať brnenie.

- To je nejaká metafora? – spýtala sa Zoe.

Stajpen musel o poschodie vyššie zahryznúť dokotúča toaletného papiera, aby nevybuchol do smiechu.

- Myslela som, že ma pochopíš, - povedala smutne Sony.

- Ale jasné, že ťa pochopím, - povedala Zoe, - ale aktakéto veci hovoríš aj Korbenovi, tak ten z toho rozumie veľké hovno. Ak tiKorben lezie na nervy, je to pochopiteľné. Ak ho už nemáš rada, je to pochopiteľné.Ak máš iného, aj to je pochopiteľné. S mužmi z tejto rodiny sa nežijeľahko. Ale ak ho chceš zmeniť, tak sa priprav na skorú smrť z prepracovania.

- Ja neviem, čo chcem. Ale viem, čo nechcem.

- A čo nechceš?

- Aby bolo všetko ako doteraz. Chcela by som, aby saniečo stalo a všetko bolo inak.

Tak to sme dvaja, pomyslel si Stajpen. Ale keď tosformulovala Sony, pripadalo mu to celé zrazu ešte hlúpejšie, než sa pôvodne zdalo.

- Stane sa to, čo budeš chcieť, aby sa stalo, - povedalaZoe.

Stajpen sa usmial. Zoe bola naozaj vždy presvedčená, žesvet riadi ona sama alebo by ho mohla riadiť, keby sa jej tak veľmi nevzpieral. ZatoSony žila zjavne s myšlienkou, že dianie v celom univerze organizuje niektoiný, o koho zámeroch nemôžeme mať my – nehodné červy – ani potuchy a žesme voči jeho vôli celkom bezmocní. A potom v Stajpenovej mysli vyvstalaKimi. V poslednom čase na ňu myslel často. Nad Kimi musel Stajpen zauvažovať.Kimi sa rozhodla po riadiacom princípe ani nepátrať. Alebo ak, tak až vtedy, keďbudú zaplatené všetky zloženky, všetky veci vyzdvihnuté z čistiarne, jejdcéra si doma nezabudne zošity, zje v škole desiatu a nezmešká krúžky.Jednoducho, keď sa všetok životný chaos dostane pod Kiminu kontrolu. A tonebude nikdy.

Záchodové dvere sa otvorili a stála v nichbabka. Bola stará, odkedy sa Stajpen pamätal, presne taký istý čas sa chystalazomrieť a zároveň sa zaťato ako buldog držala života.

- Čo tam toľko sedíš? Chceš mať zlatú žilu? –spýtala sa babka bez stopy ostychu.

- Hneď to bude, - povedal Stajpen.

- To vidím, - povedala babka.

Stajpenovi prebleslo hlavou, čo tým asi babka myslí.Mama mu prezradila, že včera babka protestne vypľúvala struky zelenej fazuľkyz polievky, ktorú jej priniesli a o dve hodiny ju mama načapala, akoz tých povypľúvaných strukov varí novú polievku. Možno sa jej už v hlavevšeličo motá, možno sa čas v jej mysli rozvaril na neurčitú gebuzinua ona teraz vidí Stajpena ako šarvanca, ktorému treba zaraziť jeho podozrivévysedávanie na vécku.

- Kedy si bol naposledy na spovedi? – spýtala sa babka.

Stajpen túžil po tom, aby babka zatvorila dverea dala mu pokoj. Potiahol k sebe kľučku, ale babkina noha v skvelých,možno ešte prvorepublikových topánkach na nízkych opätkoch, zastrčená vo dveráchnepopustila. Babka dobre vedela, že naposledy bol na spovedi, keď mal asi desať rokova bol súčasťou diverznej akcie babky a jej dvoch sesterníc, ktorá mala zavýsledok zasvätenie malého Stajpena do tajov Kristovho umučenia v prospechľudstva a Stajpenovu birmovku. Stajpenov otec - vtedy zástupca riaditeľa nagymnáziu - sa nemal o ničom dozvedieť a staručký biskup sa zas nemaldozvedieť o tom, že Stajpenova matka je židovka a celého ich Ježiška malavždy v paži.

- Porozprávame sa o tom neskôr, dobre? –vyskúšal na ňu osvedčenú fintu, ktorá mu celkom fungovala s frajerkami.

Lenže babka sa narodila ešte za Maďarov a modernéfinty na ňu pôsobili asi ako strely zo vzduchovky proti valiacemu sa tanku.

- Srdce mi puká, že žiješ v hriechu, - povedalababka. - Už som o tom hovorila aj s naším pánom farárom. Sľúbil mi, žesa s tebou porozpráva.

Na pána farára sa Stajpen pamätal veľmi dobre. Nadedovom pohrebe táral dve na tri a vôbec nevyzeral na to, že reči o pokorea božej milosti môže myslieť vážne. Ten išiel za farára iste preto, aby sa hotetky z Hornej Dolnej, odkiaľ pochádza, nepýtali, prečo sa neoženil, zažijekopu zbožnej úcty, ku ktorej by inak vzhľadom na svoj mdlý rozum neprišiela hlavne má na teológii možnosť stretnúť kopu spolužiakov podobnéhozamerania, ktorí tiež pod sutanou nosia hodvábne trenky.

- Ten farár vyzerá na pekného idiota, - povedal Stajpen.

- Viem, - povedala babka: - Už ani farári nie sú, čobývali.

Svojim kamoškám z vdovskej úderky, z tohospoločenstva starých bosoriek, ku ktorým sama patrila, by sa to nikdy neopovážilapriznať, pomyslel si Stajpen. Ale možno je to celé inak. Možno komando zúrivýchbabiek v čiernom, ktoré všetko vedeli a do všetkého sa starali, lojalituvoči tomu holobriadkovi len predstieralo, a keď ich nikto nevidel, niekde nadružencami a štrúdľami sa s povyťahovanými protézami rehúňali nad jehoneschopnosťou a slabosťou pre blonďákov s fúzami, ako stvorenými prepornofilm z Tirolska. Kto vlastne mohol vedieť, čo sa odohráva vo vnútri tej uzavretejskupinky vdov so železnými pravidlami, ovládajúcich sféru kostolnej výzdoby apohrebných spevov, ktoré uplatňovali najprísnejší ostrakizmus na každúsúkmeňovkyňu, ktorá sa opovážila obliecť si o odtieň svetlejší kabát alebozatajiť rozvod svojho šesťdesiatročného decka?

- A čo si jedol, že to tak smrdí? – spýtala sababka.

- Nič tu nesmrdí, babka, sedím naprázdno. Chcel sommať len chvíľu pokoj od všetkých.

- Veď aj mne treba, - povedala babka.

- Pokoj, alebo na záchod?

- Nestaraj sa a zmizni, - povedala babka.

O pár metrov ďalej sedela na schodoch Stajpenovamatka s naberačkou v ruke.

- Mám toho plné zuby, - povedala.

- Čoho, mami? – spýtal sa Stajpen nežne a sadolsi vedľa nej.

- Všetkého, úplne všetkého.

Stajpen jej vzal z ruky naberačku.

- Mám to za teba dovariť? – spýtal sa.

- Kašli na to.

Mama chytila Stajpena za ruku. Stajpen v jej očiachhľadal náznaky šialenstva, ale nenachádzal ich. Matka vyzerala ako zvyčajne. Až tonaháňalo strach.

- Vieš, čo je najväčší problém feminizmu? –povedala matka: - Že ženy sú slepice. Lebo si to nechajú.

Stajpen si zrazu uvedomil, že na to, že naňho práveštyri ženy vyliali svoje momentálne životné rozpoloženie, je ešte celkomv pohode.

 
kategorie: Knihy
vložil: bloody_miss
Permalink ¤
17:40
S tebou by to bolo úžasné
Obed prebiehal hladko ako balet na mínovom poli.

Sviečky horeli, osud jedla na tanieroch sa neodvratne napĺňal a babka rozprávalao tom, ako veští z benzínovej pumpy.

Základom je rozdelenie na dobré a zlé farby áut.Najlepšie sú strieborná a zlatá metalíza. Najhoršie tmavomodráa čierna. Biela a žltá sú v podstate neutrálne, v spojenís inými farbami však môžu znamenať všeličo. Babka sa teda díva z oknasvojho bytu na pumpu na druhej strane ulice a veští. Ak prídu za sebou dvetmavomodré autá, znamená to svár v rodine. Ak príde strieborná metalízaa za ňou zlatá, babka môže očakávať finančné prilepšenie, napríkladzvýšenie dôchodku alebo výhru v matese. Kombinácia červeného a žltéhoauta predpovedá návštevu, v opačnom poradí návštevu s darčekom. Dvečierne autá a za nimi zlatá metalíza znamenajú pohreb muža, ak je namiestozlatej strieborná, pohreb ženy. Zelené autá nasledované modrými veštia zmenubabkinho zdravotného stavu, výkyvy odčítava podľa odtieňa farby a stavukarosérie. Najžiadanejšia je séria troch strieborných metalíz idúcich za sebou,pretože tie zaručujú lásku, šťastie a božie požehnanie pre celú rodinu.

- Tri strieborné metalízy dlho neboli, však? –povedala matka.

- Veru neboli. Asi ich odvážajú inde. Možno do Čiech.Česi sú takí, že nám všetko berú, - povedala babka. - Alebo nám ich berú Maďari,tí nám tiež chcú len zle.

- Ale mohli by to byť aj Rusi, - povedal Korben.

- Alebo Američania, - povedal Stajpen.

- Alebo Japonci, - povedal Korben.

- Nerobte si z babky srandu, lebo vás rozsadím, -povedal im otec.

- A naozaj to funguje? – spýtala sa babky spôsobneSony. Odkedy si babka spojila Sony s juhoamerickou až nepríčetne kladnou hrdinkouz telenovely, ktorú dabuje, stala sa Sony jedinou baštou tradičných morálnychhodnôt, ktorú je babka spomedzi mládeže ochotná akceptovať.

- Ak nie, nech do mňa naskutku udrie blesk, - vyhlásilababka.

Stajpen s Korbenom pozreli s očakávaním dostropu, či náhodou nezahrmí.

- Možno by sme mohli nastriekať všetky autá, čo súv rodine, na strieborno a skúsiť obiehať pumpu pri babkinom dome, - povedalamatka sucho: - Možno by sa konečne stalo niečo ukrutne zábavné a všetci by smemohli radostne umrieť s pocitom, že sme dostali, čo sme chceli.

Všetci sa zahĺbili do úvah o vlastných nešťastiach.Stajpen si uvedomil, že všetci sa tak naozaj cítia, že každý z nich nemániečo podstatné, čo mu v živote chýba. A pritom sú všetci zdraví,existenčne zabezpečení, každý z nich má niekoho, kto ho miluje. Nechýba imvlastne k šťastiu hlavne to rozhodnutie byť šťastný? Tešiť sa zo súčasnéhostavu vecí? A môžu to vlastne vedieť Stajpen a Korben, keď ich tonenaučili rodičia? Keď ani ich rodičia neboli nikdy spokojní s tým, kto sú,kde stoja a koho majú? Možno ani Stajpen nepotrebuje nič nové, žiaden zásahzvonku v podobe človeka, či udalosti, potrebuje len zmeniť uhol pohľadu na svojživot. Potrebuje sa rozhodnúť byť spokojný, stáť na svojom mieste, robiť správneveci.

No a potom sa vo dverách objavil doktor zo susedstvas precíteným spevom známej odrhovačky o šťastných narodeninách a soživým darčekom pre mamu v podobe liliputánskeho bieleho králička.

Odkedy Dostojevskij a Nietzsche zabili Boha,v umení sa vraj zákonite objavila postava lekára ako sudcu, spasiteľaa človeka, ktorý sa ako taký najviac zaoberá otázkami života a smrti.V domácnosti Stajpenových rodičov sa postava lekára objavovala odvtedy, ako predpár rokmi dotyčný doktor pri hľadaní uleteného roja včiel našiel Stajpenovu matkuv leopardích plavkách plakať na konci záhrady. Doktor mal zlú ženu so zložitoupsychiatrickou diagnózou, s ktorou sa nemohol rozviesť, pretože jeho žena bynemala koho trápiť a on by zas nemal výhovorku, prečo je nešťastný.

Matke vbehli do očí slzy. Vzala do dlaní králičkaa priložila si ho k tvári.

- V každom druhom filme o úchylákoch jenejaká pomätená so zajacmi, ale nevadí, - povedal otec.

- Úchyláka a pomätenú už máme, tak prečo by smenemali králička? – povedala matka.

- Myslíš, že s tým doktorom tvoja mama spáva? –spýtala sa Zoe Stajpena potichu.

- Nevyzerajú na to.

- A s tvojím otcom?

- Ani tí na to nevyzerajú.

- Tak tvoju mamu nemá kto pohladkať, ako je rok dlhý, -povedala Zoe.

Nastal chaos okolo králička, presunu stoličiek,odkladania špinavých tanierov, vyhlásenia otca, že králiček smrdí ako dobreodležaná mŕtvola a babkinej paniky, že jej niekto ukradol peňaženku. Niktonevie, ako sa to stalo, ale tak akosi prirodzene to potom prischlo babke. Jednoducho sa odsviečok chytil obrus.

- Tuším trochu horí, - povedala zrazu Sony a keďsa všetci otočili, plamene na stole šľahali do metrovej výšky.

Všetci sa dívali, ale nikto sa nepohol. Medzipohármi na stole vzbĺkali servítky a horiace poletovali okolo.

Zoe schytila vázu, vyhodila z nej kvety a voduvyliala na stôl.

- V kúpeľni je vedro, - povedala matka mechanicky,držiac v rukách králička a nespustiac oči z ohňa.

Otec len stál a držal si hlavu.

Stajpen vbehol do kúpeľne, napustil do vedra vodua vylial ju na horiaci stôl.

Po chvíli zmätku to uhasili.

Kávu mama podávala na terase. V dome to strašnesmrdelo.

Stajpen šiel do kúpeľne s výhovorkou nazačmudené ruky. V skutočnosti si ju chcel ešte raz pozrieť, pretože nadobudoldojem, že nabudúce už nič nemusí byť, ako bolo. Že matkina aj otcova väzbak materiálu, ktorý pre Stajpena kedysi predstavoval domov, je chatrnejšia, než sapôvodne zdalo.

Do kúpeľne vbehla Sony.

- Mám v oku popol! – zakričala, naklonila sak zrkadlu a odchlipovala si tam očné viečko.

- Nejde mi to von, - povedala. – Nemôžeš sa pozrieťty?

Stajpen sa vrátil od dverí. Nastavil si Soninu tvárproti oknu a hľadal jej v podráždenom oku, čo by tam mohlo byť navyše.Udrela mu do nosa jej vôňa. Bol si istý, že v zmesi voňavky, šampónu, zubnejpasty a potu cíti aj jej pohlavie. Sony mu pomaly zašla prstami do vlasov.Znehybnel.

Spomenul si zrazu na všetko. Na jej pohľady, smiech,chôdzu, na jej pocikané nohavičky. Zrazu vedel, že by to s ňou mohlo byťúžasné.

Sony sa naňho dívala, pootvorila ústa, videl v nichjej vlhké zuby, vedel aj to, že s touto ženou by ho bavilo sa bozkávať. Sony sapohla smerom k nemu, dotkla sa ho prsiami.

Stajpenova krv sa rozhodla zmeniť smer svojho pulzovania.Vždy ho vzrušovalo riziko prichytenia. Sony mu položila ruku do rozkroku. Muselacítiť, aký je tvrdý. Postavila sa na špičky a smerovala k jeho ústam.

- Sony, prestaň, - vytlačil zo seba Stajpen. - Toto nemázmysel.

Sony sa ani nepohla.

Je to bratova frajerka, ty debil, hovoril sám sebev duchu Stajpen, ale nepomáhalo to. Tá jej vôňa, tá bohapustá sladkastážiadostivosť v jej očiach, tie tvrdé prsia opreté o jeho košeľu, to všetkobolo silnejšie. Musel prísť ten druhý Stajpen, ten správny Stajpen vyklonovanývlastnou mysľou, ten, ktorý nerobí hlúposti, nekazí, čo ešte funguje, nezraňuje,neuteká a stojí si za svojím. Ten druhý Stajpen zdrapol toho pôvodnéhoStajpena, odtrhol ho od Sony a vliekol ho k dverám.

- Prepáč, - povedal Stajpen.

- Neprepáčim, - povedala ticho Sony.

Vychádzajúc von sa Stajpen zrazil s Korbenom.

- Všetko v poriadku? – spýtal sa Korben.

- Blbo sa pýtaš, - povedal mu Stajpen.

- Vďaka za upozornenie, bez teba by mi to nedošlo, -povedal Korben.

Stajpen vonku na terase našiel Zoe a chytil ju okolopliec. Poddala sa jeho dotyku.

Všetci vzrušene riešili požiare, od ich vlastného ažpo rímskeho podpaľača Nera. Vyzerali, akoby im to prestáte dobrodružstvo celkomprospelo. Niekto vytiahol slivovicu a začalo sa popíjať.

- U vás by sa mali častejšie diať nejakékatastrofy, stmeľuje to rodinu, - zašepkala mu Zoe: - Možno by nebolo od veci, kebyvašim spadol celý dom.

Stajpena ešte chvíľu omínal zaktivovaný penis. Keď samu krv vrátila zase do mozgu, mohol začať premýšľať. S Korbenom sa minul asio tri sekundy. Sony ho nikdy nevzrušovala viac ako iné aspoň približnepríťažlivé ženy. Bolo to celé len skúška správnosti jeho plánov začať žiťinak? Alebo to má pripísať vlastnému zúfalstvu?

Držal Zoe okolo pliec a pripadala mu zrazu zvláštnecudzia. Strašne cudzia. S tými jeho novými predsavzatiami to veru nebudejednoduché.

 
kategorie: Knihy
vložil: bloody_miss
Permalink ¤
17:00
Poď si ku mne ľahnúť
- Fotografovaním vám vraj kradnú dušu, hovoriaIndiáni. Niekedy je však celkom užitočné nechať si odkradnúť z vlastnejnechutne prebujnenej duše, preto neváhajte a pokračujte nezmenenou stodvadsiatkoupo Pražskej, kde sú už nachystaní ujovia policajti a zo samej roztopaše merajúa merajú a komu namerajú, toho odfotia, - krákal nejaký megavtipný jedinecz rádia.
Pred Stajpenom sa rozžiarilo niekoľko párov brzdových svetiel. Ani sa mu veriťnechcelo, že by mali všetci vyladenú tú istú stanicu.

Stajpen nemal najmenšiu chuť konverzovaťs policajtmi. Prekročil rýchlosť a požil nezanedbateľné množstvoalkoholu, takže tušil, že by mu nezostávalo nič iné, než v prípade potrebyzahrať nervové zrútenie. Za celý deň ich zažil toľko, že by nejaké ďalšiezvládol aj sám ľavou zadnou.

Policajti však nevyužili príležitosť pokochať sa jehohereckým koncertom, takže sa Stajpen s vidinou postele a dvoch paralenovrútil ďalej nočnými ulicami, až kým mu nezavolal Korben.

- Potrebujem s tebou hovoriť, - povedal mu zlomenýmhlasom.

- Tak hovor.

- Poď na pivo.

- Je skoro polnoc a bolí ma hlava.

- Nebudeme dlho, - povedal Korben, - jedno pivoa štyri vety.

Stretli sa teda v krčme za rohom, len pár metrovvzdialenej od Stajpenovho bytu. Cestou si Stajpen ešte stačil všimnúť, že doma sasvieti, teda že sa Zoe nefláka po vonku, ale pravdepodobne sedí doma a vymýšľa,ako to urobiť, aby dosiahla svoje a jemu to ani neprišlo.

- Ide o Sony, - povedal Korben, hneď ako si sadol.– Má iného.

- Koho?

Stajpen si až neskoro uvedomil, že sa spýtal prirýchlo,ale Korben bol príliš zaujatý vlastným utrpením, než aby zvládal vyhodnocovaťStajpenove komunikačné skraty.

- Neviem koho. Špehoval som ju, ale s nikým sanestretáva, nikomu nič podozrivé netelefonuje. Ale viem, že má iného. Ona je doniekoho zamilovaná.

Stajpen bleskovo premýšľal, ako by reagoval niekto vjeho koži, nejaký alternatívny Stajpen, ktorému bratova frajerka nevyznala lásku,ktorému neposlala aspoň desať esemesiek s podivným obsahom, ktorému nedávno v krčmepod stolom v prítomnosti ďalších piatich ľudí neprešla bosou nohou po stehne až dorozkroku. Celkom nevinný Stajpen by bol určite absolútne vecný a držiaci sa pri zemi.Tak sa teda opýtal:

- Prečo si to myslíš?

- Nie som blbý.

- No schválne.

- Tak po prvé: Prestala sa so mnou hádať. Po druhé:Kúpila si podprsenku a gaťky a nezaujímalo ju, čo si o nich myslím. Potretie: Zatvára sa v kuchyni a vykladá si karty.

- Spávate spolu?

- Ja som chcel. Tak som bol nútený povedať jej o tom,že som sa oholil. Chcela, aby som sa vyzliekol a keď som to urobil, dostala takýzáchvat smiechu, že sa normálne dočúrala.

- Čože?

- Cvrkla si do gatiek.

Stajpen zostal ticho. Nemohol si pomôcť, ale predstavaSoniných pocikaných nohavičiek ho z neznámeho dôvodu vzrušila.

- No a potom sa už smiala zakaždým, keď ma videlanahého, - doložil Korben: - Dosť ma to deprimuje, aby som pravdu povedal.

Obaja bratia si odpili pivo zo zle umytých pohárov.

- To chce čas, - povedal Stajpen. – Chlpy ti dorastúa ak jej aj niečo straší v hlave, to ju určite prejde. Možno len takfantazíruje z dlhej chvíle.

- Myslíš?

- Jasné, - povedal Stajpen: - Choďte niekam na dovolenku,nech sa rozptýli.

Korben sa zahľadel do piva, vyzeralo to, akoby aktuálnezvažoval možné destinácie.

- Vieš, čo mi ešte povedala? – ozval sa zrazu Korben.– Že nemám rád sám seba, a preto sa otupujem alkoholom, jedlom a hulením.Aby som to so sebou vydržal. Že sa tým postupne ničím, pretože nemám odvahu zabiťsa naraz.

- A ty si jej čo na to povedal?

- Že sa mám rád, keď ma má rada, - povedal Korbenváhavo.

- Aha.

- A ona, že to je teda dosť pomýlené.

- Nepočúvaj ju, - poradil mu Stajpen. – Teda tvár sa,že počúvaš, ale vypni odpočúvanie. Alebo povedz, že to je zaujímavé a žeo tom budeš premýšľať.

Korben sa zatváril mimoriadne zaujato, akoby mu takátomožnosť ešte v živote neprišla na um.

No a potom Korbenovi zavolala Sony, že im do bytu vletelaobrovská kobylka, skáče ako pominutá a nech Korben príde a niečo s ňou urobí.

- Jasné, zlato, hneď som tam, - povedal Korben, postavilsa, pozdravil a odišiel. Stajpenovi niečo v jeho kroku a hlasepripomínalo rytiera Lancelota, ale zrazu si nebol istý, či sa mu to nepleties nejakou montypythonovskou verziou.

Doma sa síce svietilo, ale Zoe už spala.

Stajpen sa povyzliekal a vliezol do sprchy. Konečnepocítil úľavu. Pustil na seba celkom horúcu vodu a predstavoval si, že zo sebavšetok svetský hnus splachuje do odtoku.

Zoe spala v Stajpenovom tričku na jeho strane postele.Nočná lampička svietila na jej strapaté vlasy rozhodené cez rozčítanú knižku ofeng šui. Z pootvorených úst jej pramienok slín vytiekol na pôsobivý obrázoksprávneho usporiadania nábytku v spálni, v tom „centre intimity, zmyselnostia rozkoše“. Stajpenovi stačil jeden pohľad na rozkreslenú schému, aby sa hozmocnilo jasné vnuknutie, že ho v najbližšom čase Zoe prekvapí posteľou presunutouk náprotivnej stene. Zase sa budú musieť pohádať.

Pomaly jej vytiahol spod tváre knihu a začal z posteleodkladať všetky možné veci, podľa ktorých by aj ten najdyslektickejší čitateľTroch pátračov vedel zrekonštruovať, čo všetko Zoe večer v posteli robila. Vybitýmobil, lepkavá škatuľa od zmrzliny, mapa Grécka, piatkové noviny, rozdrobené krekrya manikúrové nožničky. A potom tam boli ešte staré lístky do kina. Chcel ichvyhodiť, ale potom si uvedomil, že to nie sú hocijaké lístky. Otočil ich a našieltam vlastným písmom načarbané svoje niekdajšie telefónne číslo a pod ním vetu: Mámdoma šesť radiátorov a elektrickú deku, Zimomriavka. Boli to lístky na prvýfilm, na ktorom boli spolu a bola to veta, na ktorú vtedy zbalil Zoe. Netušil, že si toodložila.

Díval sa na ňu a premýšľal, čo sa asiodohrávalo dnes v jej hlave, že musela siahnuť tak hlboko do seba, až tam, kdev prísnej ilegalite sídlilo jej najmenej používané Ja: SentimentálnaRomantička Zoe.

Pamätné lístky založil do kapitolky Čerstvé čchipre ľúbostný život a položil knihu na zem.

Zhasol a ľahol si k nej na bok. Jeho telo zozaduzapadlo k jej telu, ako dve formičky na vianočné keksy. Zoe sa v polospánkuprimkla k nemu bližšie. Zašiel jej rukou pod tričko. Bola horúca a trochuspotená. Ticho zastenala.

Pomilovali sa. Vlastne Stajpen pomiloval Zoe, ktorá lenležala, predstierala, že spí a dopriala im obom trochu starého dobréhonekrofilného sexu.

- Vieš čo? – zašepkala Zoe rozospatým hlasom, anineotvorila oči.

- Čo? – Stajpen ju pohladil, zvoľna sa prepadajúc dospánku.

- Musíme si dať posteľ k tej stene, čo je oproti.Vtedy to ešte len bude super.

 
kategorie: Knihy
vložil: bloody_miss
Permalink ¤
16:31
Láska je kurva neznesiteľná

- Mám na čele napísané BÝVALÁ MANŽELKA, alebo jev dome nevesty vystavená moja opľutá fotka? – spýtala sa Kimi.

- Prečo? – spýtal sa Stajpen.

- Všetci na mňa čumia, akoby som mala lepru.

- Sme tu cudzí. To je na nás zvláštne.
Stáli pri Stajpenovom aute s bratislavskou značkou pred miestnym úradomv dedine neďaleko Žarnovice. Skalár si mal brať tehotnú osemnástkua Stajpen mu šiel za svedka. Radšej by si dal vytrhať všetky zuby, než sazúčastniť tejto akcie, ale Skalár mu štyrikrát telefonoval a opitý apeloval naich dlhoročné priateľstvo a na Stajpenovu chlapskú česť, čo svedčiloo tom, že nie je ďaleko od otravy alkoholom. Stajpen mu to nevládal odmietnuť.Nakoniec sa mu do auta nanominovala ešte aj Kimi, Skalárova bývalá žena. Vraj túsvadbu musí vidieť na vlastné oči.

Kimi si nasadila čierne okuliare a natiahlarukavičky. Vyzerala ako obligátna krásavica z nejakého nekonečne dlhého seriáluo mafii. Slnko pražilo, vrabce vyvreskovali, spoza každej záclony niekto pozeral.

- Asi si mal pravdu. Nemala som sem chodiť.

- Poď na panáka, - povedal jej Stajpen.

Kimi sa pohla od auta k miestnemu pajzlu. – Mal bysi niekomu povedať, aby odkázali Skalárovi, že si už prišiel.

- Nebojím sa, že by náš príchod komukoľvek unikol.

Dali si po dve vodky a cez okno pohostinstva sledovalizhromažďovanie svadobčanov pred miestnym úradom. Švagrovia, strýcovia a krstnémamy. A potom sa dostavila nevesta. Strašne mladá, strašne tehotnáa strašne zmaľovaná. Usmievala sa v záplave bielych volánov. Hanblivokonverzovala s rozjarenými príbuznými. Prišli jej kamarátky. Prišli dve babky,podopierané ďalšími dvoma babkami. Prišli deti. Jeden z dvoch výčapníkov siobliekol sako a vyšiel von pred miestny úrad. Len Skalár neprišiel.

Kimi aj Stajpen mlčali. Ani sa im nechcelo robiť simestskú srandu z dedinčanov.

Nevesta vyšla na cestu a vyzerala ženícha.

Kimi mlčala.

- Dáš si ešte vodku? – spýtal sa Stajpen.

Neodpovedala, tak jej ju priniesol. Okamžite ju hodila doseba.

- Hovorí sa, že muži žiarlia na bývalých milencovsvojich partneriek a ženy zase na milenky budúce, - povedala Kimi. – A je topravda. Všetky súčasné frajerky a manželky mojich bývalých mi ležiav žalúdku ako pokazené ryby. Sama seba presviedčam, že nie preto, že by somnebola veľkorysá, ale preto, že sú to piče.

Nevesta sa bezradne obzrela na dvoch ľudí v strednomveku, asi na rodičov. Krpaté dievča na vysokánskych opätkoch, akiste najlepšiakamarátka, k nej podišlo a pohladilo ju po závoji. Nevesta sa rozplakala.Desať ľudí dobehlo s vreckovkami.

- No ale môžeš hentú nenávidieť? – otočila sa Kimiskľúčene na Stajpena. – Veď jej ti môže byť len ľúto.

- Ak chceš, môžeme hneď odísť, - povedal jej Stajpen:- Keby Skalár nakoniec aj prišiel, výčapník má na svedka ksicht ako stvorený.

- A vieš, čoho mi je ľúto najviac? –pokračovala Kimi po svojej mentálnej trase: - Tej premárnenej šance, ktorú sme soSkalárom mali. Mňa mi je ľúto. A jeho. A našej Stely. A on to zaseposiera. Sebe aj iným. A ja nemôžem prestať myslieť na to, ako nám to posierala či sa to dalo zachrániť.

Slabou tridsiatkou sa na miesto deja medzi krčmoua miestnym úradom dovalilo Skalárovo auto a v ňom Skalár s bielymihaluzami na klope saka a dvoma promile v krvi.

Pri Stajpenovom aute sa začal obzerať po Stajpenovi, takza ním vyšiel z krčmy.

- Je tu Kamila? – spýtal sa Skalár.

- Je v krčme.

- Môžeš jej ísť povedať, že ju milujem? Že somnikdy nikoho nemiloval viac než ju?

Stajpen pozrel na Skalára. V jeho očiach bolonefalšované zúfalstvo.

- Nehnevaj sa, Skalár, ale nemôžem. To je medzi vami.Tak sa nežeň, keď to tak necítiš. Ja som tu ako svedok. Nie som ani Ježiško, anizlatá rybka.

- Ale ja ju milujem, - zopakoval Skalár. – Myslíš, žeona to vie?

Skalára zozadu chytila jeho uslzená nevesta:

- Poď už. Čakajú nás. Nerob mi hanbu.

Skalár sa na ňu otočil a prisal sa k nejefektným vášnivým bozkom, aké bývali v starých amerických filmoch tesne predtitulkami. Také bez jazykov, len pery pritlačené o pery. Takto bez prípravy to všakv Skalárovom podaní vyzeralo dosť divne. Skalár pozrel ešte raz na Stajpenaa nechal sa odviesť do svadobnej siene.

Vo dverách krčmy sa objavila Kimi, oprela sao zárubňu.

- Choď sám. Ja prídem neskôr, - povedala mu.

Svadobný obrad bol nečakane vecný a triezvy.Oddávajúci starosta vyzeral, že má už všeličo za sebou a pretože táto svadbav sebe hromadila veľký potenciál možných katastrof, chcel ju mať čo najskôr zkrku. Nevesta aj ženích povedali svoje áno bez zbytočných prieťahov, vymenili siobrúčky, aj prvý manželský bozk. Vtedy vzadu padla stolička. Všetci do jedného saotočili a uvideli Kimi, ako s vreckovkou pred ústami vybieha von.

Keď sa za zvukov svadobného pochodu z cédečkanovomanželia a ich perepúť vyvalili von, stál tam chlapec v špinavýchmontérkach. Mal strnisko, náušnicu a vo vlasoch pokus o melír. Bol naširokorozkročený, trochu sa kýval v snahe vypátrať, kde by mohla byť rovnováha.Líca mal mokré od sĺz, v ústach dohárajúci špak.

- Pojebala si si život, - zakričal na nevestu. –Zničila si naše šťastie, ty kurva!

Viac nestihol. Odtiahli ho preč. Stajpen by sa pokojnestavil o fľašu dvanásťročnej, že za rohom dostal nakladačku.

Kimi našiel o pár metrov ďalej. Opierala sao strom.

- Vieš, čo je to vivisekcia? – spýtala sa ho.

- Neviem.

- Toto. Aspoň pre mňa.

- Poď, pôjdeme domov.

- Ovracala som slimáka, - povedala mu Kimi mdlo. – Je miho ľúto, on za nič nemôže.

Naložil ju do auta a šli preč.

- Problém s láskou je problémom jej zlejdistribúcie, - povedala Kimi Stajpenovi po ceste: - Je jej dosť pre všetkých, alenikdy sa nedostane tým správnym ľuďom, v správnom čase a na správnommieste.

- Bože, aké múdre!

- Moja myšlienka to nie je. Ale aspoň vieme, žev tom prúseri nie sme sami.

Stajpen chcel pôvodne vysadiť Kimi pred bránou. Bolelaho hlava a chcel byť čo najskôr v posteli. Ale potom sa rozhodol odprevadiťju až domov. Nevyzerala na to, že bude vládať vyjsť po schodoch.

Ale vládala. Pozdravila susedov, vybrala po cesteschránku, odomkla si, vyzula sa, stiahla rukavičky, zložila slnečné okuliare.A potom si sadla na zem a rozplakala sa.

Plakala a plakala asi hodinu. Nedokázala prestať.A Stajpen jej dovolil, aby mu premáčala košeľu a zašpinila ju svojouriasenkou full volume & curl. Mal na hrudi škvrny ako po zásahoch priamo dosrdca, akoby mu z neho vytekala krv, celkom čierna od smútku a bezradnosti.



 
kategorie: Knihy
vložil: bloody_miss
Permalink ¤
16:00
Prečo je človek po milovaní smutný?
Stajpenovi sa už nechcelo ďalej rozoberať, kto všetko aako asi mohol zobrať kazetu s príčinlivou Cickou Mickou a otcovým stoporeným penisom.Podozriví boli na začiatku traja: Stajpen, Korben a Zoe, ale keď sa prišlo na to, žekľúče, ktorými si matka pred rokom v čase Stajpenovej dovolenky odomykala jeho byt,zostali u rodičov a teraz už nikto nevie, kde vlastne sú, okruh možnýchpáchateľov sa nemilo rozšíril. Korben aj tak najviac podozrieval Stajpena, a Stajpenzasa Zoe.
- Vy by ste si mohli založiť rodinný podnik. Dusno, s.r.o. Dodávali by ste domácedusno pracujúcim na výletných lodiach, na ropných vrtoch a v jednotkáchUNPROFOR, čo sú ďaleko od domova, aby im nebolo smutno za rodinami, - povedala Zoejedovito.

- Mám ťa rád, aj keď sa nesnažíš byť vtipná, -zakričal jej Stajpen zo záchoda.

- Škoda, že to necítim, - povedala Zoe, tresla dveramia šla sa vyzúriť na squash.

Stajpen pociťoval nechuť čokoľvek riešiť. Kazety,dovolenky, vzťahy, práca, všetko ho zrazu omínalo ako tesné tričko. Najradšej by hovyzliekol, nechal všetko tak a šiel si hľadať nejaký iný existenčný komplet,v ktorom by mohol fungovať. Nenávidel sám seba takéhoto, otráveného amľandravého ako mokrý vecheť. Na druhej strane sa presviedčal, že niektoré veci jelepšie radšej ani neformulovať. Myšlienky, ktoré len tak prefrčia hlavou, je lepšieani nevtesnávať do slov, pretože potom sa príliš sprítomňujú, zavadzajúa treba ich riešiť. Je to, ako keď vlak s rádioaktívnym odpadom nenechámeprejsť stanicou, aby nám čo najrýchlejšie zmizol z očí, ale zastavíme ho,vyložíme náklad z vagónov a potom naň pozeráme a nevieme, čos ním.

Stajpen v kníhkupectve narazil na Kimi. Čítala siv knižke Láska a manipulace a zamyslene robila fialovéžuvačkové bubliny. Stajpena na Kimi odjakživa udivovalo, že skutočne vzbudzovaladojem, že jej je jedno, ako na koho pôsobí.

- Manipuluješ, alebo si manipulovaná? – spýtal saStajpen.

- Takéto príručky sú ako knihy o chorobách.Radšej nečítať, lebo hneď na sebe spozoruješ príznaky. Čítam si to desať minúta už sa cítim ako totálna chuderka, ktorej všetci ublížili. A ty sa mášako?

- Riešime teraz doma taký špionážny gerontofilskýtriler, - povedal Stajpen a v stručnosti vylíčil, čo osudom skúšanúrodinu postretlo na poli domáceho videa a aké to má dôsledky na všeobecnúatmosféru dôvery a možno aj na spolužitie jeho rodičov.

- Manželstvo bez lásky znamená lásku bez manželstva, -povedala Kimi.

- Lásku? Ja som na tej kazete veľa lásky nevidel.

- Muži málokedy rozlišujú medzi láskou a sexom.

- To je mi ale novinka.

- Nerob zo seba plachého romantika, lebo sa ti turozplačem, - uškrnula sa Kimi.

- Ty a prečo vlastne si si vtedy zobrala Skalára?

- Chcela som sa vydať.

- No ale za Skalára?

- A za koho? Za teba? Ty sa neoženíš nikdy. Tystále čakáš, že príde niečo lepšie.

Stajpen ani nestihol zareagovať na Kiminu podpásovku,keď sa pri nich objavila Stajpenova matka. Rozžiarená a voňavá, v kostýmea topánkach na opätkoch nevyzerala ako obeť domáceho násilia, ale ako chodiacareklama na knižku Konečne po päťdesiatke alebo Deti z krku, život pred sebou.Zamrmlala niečo o seminári, ktorý mala v Bratislave predpoludníma vybozkávala sa najskôr so synom a potom aj s Kimi. Matke Kimi kedysiveľmi padla do oka, takže ťažko znášala, keď sa so Stajpenom rozišli. Až keď razna matku zúfalý syn zaručal, nech mu nepíli uši, že to ON dostal kopačky, až potomprestala s poznámkami na tému Kimi a jeho stratené šťastie. Matka sa Kimispýtala na dcéru a tá začala rozprávať o láske Hviezdy Jasnej Kopasnejk baletu a teráriovej hávedi.

Stajpen do ich precíteného švitorenia plnéhozakódovaných ďalších významov takmer nezasahoval. S úžasom si totižuvedomil, že tie dve ženy sa až neuveriteľne podobajú. Rovnaký úsmev, rovnakýpozorný pohľad na toho, s kým hovoria, rovnaká miernosť v prístupe kživotu, odovzdanosť behu vecí. Cestička vo vlasoch na tej istej strane, sivomodréoči, gesto, ktorým si odhŕňali pramene vlasov z tváre. Vyzerali ako matkas dcérou, a nie ako dve cudzie ženy. To preto ho tak ku Kimi vždy ťahalo,lebo hľadá matku? Bolo to príliš jednoduché na to, aby to mohla byť pravda.

Keď sa od nich Kimi odpojila, pozval mamu do cukrárne.Dala si kávu a krémeš, on džús a niečo z gaštanov. Zrazu sa cítil,akoby mal o dvadsať rokov menej a bol tam s ňou za odmenu za dobrévysvedčenie.

- Ako sa máš? – spýtal sa Stajpen mamy.

- Tak normálne. Ako vždy. Ale za posledné tri dni mivolal Korben aj Zoe a pýtali sa ma na to isté. Mám nejakú chorobu, o ktorejvy viete a ja nie, alebo sa mám pripraviť na inú katastrofu?

Stajpen mal rád matkin humor. Bol celkom nenápadný aobjavoval sa, len keď sa matka uvoľnila. Ale Stajpen s ňou bol v poslednomčase len na celorodinných akciách a vtedy bola málokedy sama sebou. Akobyv takých chvíľach mala silu len na zapnutie autopilota, ktorý sa za ňuneprítomne usmieval, riadil pohyb špinavých tanierov a transport koláčovv plastových škatuliach.

- Ja neviem, prečo ti volajú. Možno bola v telkenejaká srdcervúca relácia, kde divákov nabádali k tomu, aby zavolali nejakejmatke, najlepšie svojej.

- A ty si mi prečo nezavolal? – zasmiala sa matka.

- Ja som ťa predsa stretol. A kúpim ti v tejtocukrárni všetko, čo budeš chcieť.

- Túto ponuku využijem, - povedala matka, podarilo sa jejiba úsmevom odchytiť inokedy dosť zdutého čašníka a doobjednať si čosi, čomuselo mať pracovný názov Na Infekčnom Si Oddýchnete.

- Čo by si chcela na narodeniny?

- To mi aj tak nedáte.

- Veď povedz.

- Vnúčatko, - povedala matka. - Najlepšie dievčatko.Chlapci totiž príliš rýchlo vyrastú, prestanú byť deťmi a sú hneď budúcimimužmi a potom mužmi alebo karikatúrami mužov. A muži robia iba neporiadok. Muživnášajú do života chaos. A smrad. A život je vlastne boj proti smradu.Aspoň ten môj. Keby si ty vedel, ako tvoj otec smrdí, keď sa vracia zo streľby.Hnusne. Takým tým nevyvetraným telocvičňovým smradom nevypratých chlapčenskýchtrenírok. A niekedy príde zo streľby a nesmrdí vôbec. Záhada.

- A okrem toho, že smrdí a nesmrdí, sa má ako?

- Neviem, teraz je so žiakmi zase na nejakom sústredení.A aj keby bol doma, viem o ňom málo. Ja si čítam a on chodí po domea nadáva.

- Mami, a... – Stajpen na okamih zaváhal, či sa to máspýtať priamo: - ... a už sa s ním nechceš rozviesť?

- Posledné roky sa až tak netrápim. Ja unikám do svojhosveta, on do svojho. Ale nezabudla som na nič z toho, čo bolo, to je na tomtragické. Nedávno som niekde natrafila na jedno indické príslovie. Chceš ho počuť?

- Jasné.

- „Sadni si na breh rieky a čakaj, onedlho mŕtvolatvojho nepriateľa popláva po prúde okolo teba.“

Stajpen si v tom okamihu uvedomil dve veci. Po prvé:Že matka všetko vie. Po druhé: Že ju vlastne vôbec nepozná.



 
kategorie: Knihy
vložil: bloody_miss
Permalink ¤
15:27
Zvláštnosti parížskych hotelov
Pondelok sa objavil milo a nevtieravo, asi ako čelnýnáraz kamióna v plnej rýchlosti. Stajpen strávil deň zbytočnosťami na fakultea posledné zvyšky mladosti zas čakaním na pošte v spoločnostineľútostných dôchodcov. Tak ho to zobralo, že si doma vypeckovalPortishead, hodil do seba pivo a kilo tresky. Hlavne aby sa vyhol prípadnémupremýšľaniu, kam tento svet speje a aká je úloha jedinca v masovom plahočenísa od pôrodnice po studený stôl na patológii.
Treska sa ešte ani nestihla vyvetrať, keď mu zazvonil mobil.

- Tu je Korben, si doma?

- Rád by som bol na Maledivách, ale tento rok mi točasovo nevyšlo, - povedal Stajpen.

- A si sám?

- Len ja a smrad.

- Tak otvor. Stojím za dverami.

Korben sa dovalil prigniavený napchatou hokejovou taškou.Stajpenove obavy, či sa k nemu nechystá nasťahovať, sa rozptýlili hneď, ako jus rachotom položil na zem.

- Vieš, čo odo mňa chcel foter? – povedal Korben. –Aby som toto doručil Prďochovi.

V športovej taške bolo tridsať novýchvideokaziet, igelitka s niekoľkými malými kazetami a otcova kamera.Prďoch bol už zopár rokov majiteľom a jediným zamestnancom domácehovideoštúdia, umne naaranžovaného uprostred konvalinkových tapiet v bývalejspálni svojho bytu. Odkedy mu ušla žena, spával aj s jazvečíkomk všeobecnej spokojnosti na koženkovom gauči v obývačke. Prďochovou misioubolo postrihať otcove nekonečne dlhé zábery na eiffelovku do dynamickéhodvojhodinového filmu o poznávacom výlete najlepších študentov gymnáziado Paríža a rozmnožiť ich pre každého účastníka.

Otcov svet dospelých ľudí sa skladal z rodičovžiakov gymnázia, rodičov bývalých žiakov gymnázia, bývalých žiakov samotnýcha zvyšku nezaujímavého plebsu. Prďoch sa svojou niekdajšou prítomnosťouv laviciach otcovej školy a tým, že sa svojou usilovnosťou vyšviholz chlapca z malého mesta s hanlivou prezývkou na poprednéhopredstaviteľa bratislavského spálňového videobiznisu s tou istou hanlivouprezývkou, stal tým najlepším adeptom na také náročné poslanie, ako je výbernajplynulejšej panorámy po oknách autobusu plného slovenských výrastkov. Korben sapre svoje svaly a zvyk mlčky súhlasiť s väčšinou nezmyslov, ktoré mudajú za úlohu, stal zas predurčeným doručiť kazety tam a späť.

- Ja som si to doma tak námatkovo púšťal a rehotalsom sa jak divá sviňa, - povedal Korben: - Chudáci žiaci. Asi dvestokrát muselinastúpiť a mávať do kamery jak dementi. Nech mi nikto nehovorí, že im tonepoškodilo ich mladé zraniteľné duše.

- Chceš pivo?

- Nemáš vodku? – spýtal sa brata Korben. – Leboteraz ti niečo ukážem a už nikdy nebudeš, aký si bol predtým.

Korben pripojil videokameru k televízorua pustil na nej kazetu.

- Tomuto sa hovorí Omyl Riaditeľa Školy. Namiestoprechádzky popri Seine mi dal toto.

Na obrazovke sa objavila v trasľavom záberehotelová izba. Kamera sa hýbala do rytmu otcovho dychu a pomalej chôdze. Prešlapopri zrkadle a obaja bratia na okamih uvideli jeho nahé telo, tvár sklonenú kukamere a jeho mierne stoporený penis.

Otcov penis jeho synovia nevideli už roky. A stoporenýnikdy.

- Fíha, - povedal Stajpen.

- Mne keď poriadne nestojí, mám ho presne takého, -smutne skonštatoval Korben. – Tvar, veľkosť, všetko.

- Čo tam robí, preboha?

- Tak to sa nechaj prekvapiť.

V obraze sa objavila asi štyridsaťročná žena lenv podprsenke s dierkami na bradavky a v čiernych podväzkovýchpásoch. Oblizovala strieborný vibrátor a smilne sa dívala do kamery.

- A teraz nám Cicka Micka ukáže, ako si vie urobiťdobre, - povedal spoza kamery otec hlasom, akým ho Stajpen a Korben v životenepočuli hovoriť.

- A potom Cicke Micke urobí dobre TigerS Veľkým Chvostom, - povedala Cicka Micka.

- Ježiši Kriste! – povedal Stajpen pred televízorom.

- Veď som ti hovoril! A to si ešte nevidel jejklitoris! Ja som to celé pozeral trikrát a vždy ma prekvapí, keď naň fotríknazúmuje.

Korben si vyzliekol rolák a začal posúvať pásku,aby bratovi predviedol klitoris otcovej milenky a jej precíznu samoukájaciu drinus vibrátorom. So všetkými tými rašiacimi chĺpkami po celom tele vyzeral akoživý suchý zips.

- Aj súložia? – spýtal sa Stajpen.

- Do kamery nie, asi ju priľahli alebo čo. Ale dobre ichpočuť. Chceš vedieť, ako pri tom Cicka Micka povzbudzuje fotríka k výkonu?

- Myslíš, že je možné, aby bol taký blbý, že siniečo takéto popletie s normálnymi kazetami?

- Mne sa zdá senilný dosť.

- A nemôže to byť tak, že sa akože pomýlilnaschvál, aby sme sa dozvedeli, že má frajerku?

- No a čo s tým? Vyzerá trochu nechutne. Ja by somsa s ňou nechválil.

- Možno chce, aby sme to nejako povedali matke a onapotom konečne požiada o rozvod.

- Vieš čo, ak chceš toto vôbec na niečo používať,tak ja navrhujem, aby sme to pustili v škole na konci roku na slávnostnej akadémiik výročiu založenia.

Stajpena tá predstava tak rozveselila, že sa skoro udusilpivom.

Na obrazovke zatiaľ otec odjazdil od samého centrarozkoše Cicky Micky do širšieho záberu.

- Pozri sa, kam si tá žena vie vyložiť nohu, - povedalKorben: - Podľa mňa je to telocvikárka.

Cicka Micka sa hlasno vzdychajúc blížila ku kamere,zjavne sa schyľovalo k priamemu kontaktu s Chvostavým Tigrom.

- Podľa mňa jazykárka, - povedal Stajpen.

Stajpen nemal v tomto smere žiadny mimoriadnyprehľad, ale bol si istý, že videl dosť veľa pornofilmov, v ktorých to pohereckej stránke hlavné predstaviteľky nezvládali omnoho lepšie.

Boli v rozoberaní talentu Cicky Micky právev najlepšom, keď Stajpenovi zavolala Sony, že sedí v podozrivom bistre za rohoms nejakým človekom z Markízy, ktorý sa chce stretnúť so Stajpenoma prebrať možnosti ich prípadnej spolupráce. Stajpen tušil, o čo ide. Predčasom v opitosti vymyslel námet televíznej šou s pracovným názvom VrcholNevkusu, ktorá mala byť kombináciou bulváru, oplzlosti a najvyšších ľudskýchhodnôt, s tým, že moderátorkou mala byť doteraz herecky nedocenená Sonypreoblečená za veveričku. Sony mu vtedy po pár tequilách pred svedkami odprisahala,že jeho námet prednesie na najvyšších miestach a zjavne svoj sľub dodržala.Pretože sa Stajpenovi v danej chvíli zdalo jednoduchšie ísť na stretnuties kompetentným človekom a rovno ho odradiť svojou neústupčivosťoua aroganciou, než sa celé týždne vyhovárať, povedal, že príde aj s Korbenom.

Všetci už boli trochu pripití. Z tepla, piva, ajhotelových sexuálnych radovánok stredoškolských pedagógov. Korben sa smial, Sony samaximálne sústredila na budenie dobrého dojmu, človek z Markízy vedel všetkonajlepšie a Stajpen rozprával všetky možné bludy, čo mu prišli na um. Nemoholvšak prestať myslieť na otcovho vtáka a na to, čo všetko to iste znamená, keďnaň nemôže prestať myslieť.

Keď sa o hodinu vrátili, kazeta doma nebola.

 
kategorie: Knihy
vložil: bloody_miss
Permalink ¤
15:05
Aký je rozdiel medzi ženami a mužmi?
Sobotné ráno. Zoe a Stajpen ležali v postelia počúvali susedov. Zo všetkých okolitých bytov k nim doliehaliodstreďujúce práčky, pískajúce tlakové hrnce a ventilovanie celotýždňovéhopartnerského napätia. Nesúložil nikto.
- Nespravíme si kávu?

- Akože ty spravíš, tak si to myslel?

- Môžem spraviť aj ja.

- Nemáme kávu.

- Včera si hovorila, že máme všetko.

- Na kávu som zabudla.

- Mohol som kúpiť.

- To nebolo včera, keď si sa na to pýtal.

- Ale bolo.

- Včera si sa nepýtal.

- Koľkého bolo včera?

- Neviem.

- Ani ja.

- No vidíš.

- Čo mám akože vidieť?

- Nepôjdeš tú kávu kúpiť teraz?

- Teraz sa mi nechce.

Takmer týždeň spolu Zoe a Stajpen vychádzalidobre. Ale pretože sa z nejakých dôvodov zabudli pohádať na tému Kontroverznánoc u Kimi, zostalo to medzi nimi visieť. Stajpen mal za sebou detstvov rodine, kde si rodičia odjakživa pili krv, takže podľa hesla „ťažko nacvičisku, ľahko na bojisku“ nejaké to menšie nevyvetrané dusno znášal dobre. Zoetaký tréning nemala. Bola preto ako odistený granát.

Mali ísť k Stajpenovým rodičom na pietny akteufemicky nazvaný Tridsiate piate výročie svadby. Tak veľmi sa im tam nechcelo, že saváľali v posteli do jedenástej. Potom sa Stajpen oholil, Zoe sa navliekla došiat, ktoré mala na sebe naposledy na babkinom pohrebe a rozhodli sa topodstúpiť. Na kávu sa zastavili v McDonalde na výpadovke z mesta.

Zoe začala hrať svoju obľúbenú hru Muži Kontra Ženy,ktorej jadro spočíva v kombinácii očumovania, nezdvorilosti a aritmetiky.

- Dohľad nad vlastnými deťmi, či si nelámu väzya či nekopú iné deti ho hlavy, Muži: 1, Ženy: 2, - hlásila Zoe v McDonaldepri pokladniach.

- Koketéria s obsluhujúcim personálom, Muži: 0,Ženy: 2, - šepkala mu o chvíľu vychádzajúc von.

- Ignorácia smeroviek, Muži: 3, Ženy: 1. Predbežnývýsledok.

- Mentálna pribrzdenosť v ľavom pruhu, Muži: 4,Ženy: 2. Predbežný výsledok.

- Nepatričná magorská výzdoba auta, Muži: 5, Ženy: 0.Predbežný výsledok.

- Mám dojem, že příliš podléhám kouzlu her, -zacitoval Stajpen z Nabokovovej Lolity a vrútil sa do svojho rodného mesta,malého, milého a zatuchnutého.

Stajpenov otec bol riaditeľom jediného gymnáziav meste, členom mestského zastupiteľstva a funkcionárom v niekoľkýchšportových oddieloch. Všetci, čo neboli jeho rodina, ho mali v obľube. To lenjeho dvaja synovia pri sfukovaní narodeninových sviečok v detstve myslievali nato, aké by to bolo pekné, keby otecko zomrel, to len jeho manželka si do tajnéhodenníčka, nájdeného jej synmi pri prázdninovom lašovaní v skrini, napísala„Kiežby som v sebe našla dosť síl ukončiť naše utrpenie“. Niekedy siStajpen myslel, že keby sa aj s Korbenom tak úporne nesnažili byť iní než otec,neboli by z nich také trosky. Keď pred pár rokmi spolu s bratomv detskom letnom tábore organizovali branné preteky, s hrôzou obaja zistili,že ešte aj vykrikujú a pískajú presne ako on. Bolo to trpké zistenie a tohovečera sa strašne opili.

Keď Stajpen so Zoe dorazili, na stole už bolo prestretéa matka s otcom sa so zdvorilými úsmevmi kŕčovito dohadovalio aperitíve. Sony bola oblečená ako do kostola a Korben vyzeral strašne.Napriek tridsaťstupňovej horúčave mal na sebe rolák s dlhými rukávmia napriek tomu, že od malička vyzeral neprirodzene zdravo - asi ako to deckoodfotené na BB pudingu - mal teraz pod očami tmavé kruhy takých rozmerov, že by sav nich pohodlne vyspal mladý škrečok.

Rodičovskú škriepku už v zárodku udusila Zoe,ktorá všetkých vybozkávala a požiadala o vodku.

- Ignorácia antiperspirantu, Muži: 1, Ženy: 0, -pošepkala Stajpenovi.

- Kto je ten smraďoch? – spýtal sa Stajpen.

- Korben.

Jedli mlčky. Teda okrem matkinho ponúkania, aby si eštedobrali.

Vyzerá akosi zostarnuto, uvedomil si Stajpen. Je tonepatričné, keď starnú Giny Lollobrigidy, Bardotky, Lorenky, aj najkrajšia matkavšetkých rodičovských združení. Väčšina ľudí zažije, že sa ich spolužiacizamilujú do učiteľky. Stajpen zažil trikrát – na každom stupni svojho vzdelania–, ako sa spolužiak zamiloval do jeho matky.

- Prepáčte, - ozval sa zrazu Zoin hlas, - ale nie je totrochu nebezpečné, nechávať videokameru na statíve na mieste, kade sa chodí? Bezohľadu na tie vodky, čo v sebe máme, ju môže hocikto zhodiť a bude vám toľúto.

- To je v poriadku, - povedal otec dobrotivo, -potrebujem mať v zábere celú rodinu.

- To akože teraz nakrúcate? – spýtala sa Zoes nepredstieranou hrôzou v hlase.

- Ale samozrejme. Zachytávam pamätnú udalosť.

- Polhodinový záber na ľudí, ako bez slovaprežúvajú? – spýtala sa Zoe: - Komu to budete púšťať? Odsúdencom na smrť?

Korben si vzdychol. Matka nešťastne zakašlala. Sonyvyliala minerálku.

- Nevidím na tom nič nevhodné. A tento spôsobkomunikácie by ste si, milá Zoe, mohli odpustiť, - povedal otec a žily na krku munabehli krvou. – Všetci okrem vás sa tešia, že budú mať na dnešný deň pamiatku.

Rozhodne na to nevyzerali. Bolo to také očividné, žeani otcovi to neuniklo.

- Nikto ma nepodporí? – spýtal sa otec netakticky.

Nezostávalo mu nič iné, len vstať od stola, tresnúťdvermi a nechať za sebou len zvuk motora svojho auta miznúceho v zákrute.

Mama sa na štvrťhodinku vytratila do spálne. Keď savrátila, s červenými očami sa spýtala, kto chce kávu. Zoe nechcela nič, lensarkasticky požiadala o pohár vody a antidepresíva, ktoré nedostala, pretože jejpožiadavku všetci ignorovali. Ostatní sa kofeínovej ponuky chytili ako poslednejmožnosti nastúpiť do záchranného člna na potápajúcom sa Titaniku. Sony šla matkeasertívne pomáhať do kuchyne, Korben, Zoe a Stajpen mlčali.

Aj mlčanie je možné vyšľachtiť do výrečnejdokonalosti. Korben mlčal depresívne, Zoe zaťato a Stajpen tak akosi zmierene.Vedel, že čokoľvek urobí alebo povie, môže situáciu len zhoršiť.

Po káve vyšli do záhrady. Matka im ukázala jednoz mála víťazstiev svojej filozofie feng šuej v dome. Jazierko s karasmi.

- Je tu jedna rybka, má taký nádorček. Nechcela somo ňu prísť, zvykla som si, že ich je sedem. Tak jej ten nádorček liečima tuším sa už zmenšuje. Áno, viditeľne sa uzdravuje, - povedala matkaa šla umývať riad.

Keď Stajpen s Korbenom fajčili na terase, Stajpen sabrata spýtal, či mu v tom roláku nie je teplo. Najskôr celý spotený tvrdil, ženie. A potom mu Stajpen prudkým pohybom nečakane zdvihol sveter na bruchuv očakávaní syfilitických vredov, popálenín od cigariet alebo nejakéhošialeného tetovania. Ale boli tam len kratučké husté rašiace chĺpky.

- Celý som sa oholil, - priznal sa Korben skľúčene. –Pamätáš sa, ako som ti volal to s tými chlpmi? Tak mi to nešlo z hlavy, ažkým som sa celkom nezhulil. A potom mi prišlo ako skvelý nápad, celý sa oholiť.Ako som triezvel, už mi to také bohovské nepripadalo, ale čo som mal robiť, už boloneskoro, všetky moje chlpy boli v kanáli.

Stajpen sa začal smiať: - Čo ti na to povedala Sony?

- Nevie to, už týždeň ma nevidela nahého. Takženemám sex, nechodím sa kúpať, ani cvičiť. Jak nejaký debil zakomplexovaný prudkýintelektuál.

Medzitým Zoe vyšla z kuchyne a kráčala pozáhrade. Stajpenovo neblahé tušenie sa ukázalo ako správne, keď si Zoe ľahlak rybníčku, ponorila doň ruku a zalovila. Keď sa postavila a rozhodnýmkrokom zamierila ku kontajneru, Stajpen nemusel byť Nostradamus, aby vedel, čo máv ruke. Chcel na ňu zakričať, ale pred domom práve zaflekovalo otcovo auto. Akovždy, keď bolo v rodine dusno, začal otec hrať hru na dobrého a zléhosyna. Dobrého syna dnes stvárňoval Korben, pretože Stajpen má šibnutú frajerku,ktorá mu prerastá cez hlavu.

- Príď za mnou do pracovne, - povedal otec Korbenovidohora, o Stajpena ani okom nezavadil: - Ale bleskom.

Korben neochotne zatlačil cigaretu do kvetináčaa otočil sa na Stajpena:

- Počkáte nás, alebo preventívne zdrháte?

- Je to len medzi nami, ale myslím, že moja drahá právevyhodila matkinu rybu s nádorčekom do kontajnera. Tak ja by som radšej šiel, kýmnám na to neprídu.

- Čo myslíš, čo odo mňa foter zase chce?

- Asi aby si ma zastrelil aj s mojou frajerkou.A ponáhľaj sa, lebo dostaneš riaditeľské pokarhanie a nevezmú ťa navysokú.

- Ty si ale vajco, - povedal mu Korben a odšuchtal sana popravisko.

V aute sa Stajpen spýtal Zoe, prečo sa, preboha,starala do matkiných rýb.

- Pretože tá chorá nakazí tie ostatné, - povedala. –Aj tvoja mama, nie aby sa starala o tých, čo fungujú, teda o sebaa svojich synov, ona všetko podriaďuje totálne zdegenerovanému, duševnepokrivenému jedincovi.

Stajpen na Zoe udivene pozrel:

- Myslím tým vášho otca, samozrejme, - povedala. - Toje niečo strašné.

Chvíľu mlčali.

- Si si istá, že chceš byť so mnou, keď somz takej rodiny? – spýtal sa Stajpen.

Ale Zoe vybrala z peňaženky lístoček popísanýjej drobným úhľadným písmom a prečítala z neho:

- „Národy mají své velké syny jenom proti své vůli – stejně jako rodiny.Vší silou se jim brání. A velký člověk potřebuje tudíž k životuútočné síly větší, než jsou obranné síly vyvíjené milióny jedinců.“ CharlesBaudelaire. Asi myslel na seba, keď to písal.

Stajpen musel uznať, že lichotiť vedela Zoe vždy jedinečne.

 
kategorie: Knihy
vložil: bloody_miss
Permalink ¤
15:00
Výhody oficiálnej frajerky
Stajpen očakával, že sa Zoe vybičuje k výkonu akovždy a doma nájde jej demonštratívne zbalené kufre. Ale našiel len Zoe, ako sedí nagauči a po lyžiciach do seba láduje pudingový prášok. V televízore predňou umierali vojaci v zákopoch druhej svetovej vojny a ona civela na ichautentické čiernobiele utrpenie, ani okom nemihla. - Nebude ti z toho zle? – spýtal sa Stajpen a predstavil si ten humus, ktorýv jej žalúdku vznikne z pudingového prášku, žalúdočných štiav,zbytočnosti Maginotovej línie a toho ostatného, čoho obaly boli pohádzané nakoberci.

Zoe, prirodzene, neodpovedala. Bohvie, či by si dala túnámahu mlčať, keby vedela, že Stajpenovi tým v podstate nijako neubližuje.Stajpen mal po prebdetej noci jedinú túžbu, a Zoe s ňou nemala ničspoločné.

- Zaujíma ťa nejaké vysvetlenie, alebo chceš byťurazená? – opýtal sa ešte zo slušnosti. – Nič z toho, čo si si vymyslela,som s Kimi nerobil.

Ale možno by to nebolo zlé vyskúšať, napadlo mu. Bolvšak príliš unavený, aby premýšľal nad tým, čo zo Zoinej hlavy by stálo za to.

- Vlastne som bol celú noc na ceste do Žarnovicea späť.

- A ja som si zase odskočila na Island nahrať jednubaladu s Björk, - odsekla Zoe.

Stajpen sa začal vyzliekať.

- S Björk? S tou by si sa nemala kamarátiť.Škrieka ako vrana a je evidentne na hlavu.

Zoe neodpovedala. Hanobením Björk si to u nejdefinitívne posral. Takže Stajpen odišiel do spálne, padol do postele a prespalcelú sobotu.

Precitol až večer. Zoe nebola doma, zanechala však vrozsypanom pudingovom polotovare množstvo svojich stôp v lodičkách. Keby bolaskolabovala po tom hnuse, čo do seba natlačila, asi by Stajpen s vrodeným stopárskymtalentom vypozoroval aj nejaké odtlačky nosidiel a erárnych doktorských sandálok, taksa len napil mlieka z chladničky, osprchoval sa a šiel do kina.

Dávno nebol v kine sám. Vlastne odkedy chodil soZoe. Jednak bola Zoe ochotná pozerať kadečo zo Stajpenovho obľúbeného okruhu blbýchfilmov, jednak sa v poslednom čase zvykli dohodnúť tak, že chodili do kinav štvorici aj s bratom Korbenom a jeho frajerkou Sony. Roztriedili sapodľa pohlavia na dve skupinky, jedna šla na film plný vylezených krvavých črieva výkrikov vraždených neviniatok, druhá do vedľajšej kinosály na nejakúromantickú grcku. Potom sa všetci opili a rozprávali si obsahy. Zoe a Sonyboli schopné dokonca aj predohrávať.

Bol teda sám v kine a celkom si to užíval, dokonca ajpotom, ako si uvedomil, že odteraz bude mať možno na podobné akcie viac času apríležitostí. Film stál za hovno.

Na pive stretol známeho novinára. Bol tam s dvomakolegyňami, ktoré toho mali už očividne dosť za sebou, pretože jedna tvrdila, žeposlední schopní Slováci umreli v Povstaní a druhá cibrila konečnúdefiníciu hlbokej literatúry:

- Hlboká literatúra je tá, v ktorej sa toho veľaneudeje. Je v nej minimum postáv, s ktorými by sa ti chcelo stotožniť,pretože vyzerajú hrozne, nemajú žiadne peniaze, sú starí, opustení, alebonevyliečiteľne chorí a väčšina z nich hladuje, droguje a zomrie.Autor tej literatúry by mal byť aspoň tridsať rokov mŕtvy, ale aj keby nebol, radšejsi odrežeš malíček, než by si sa s ním stretol, - povedala.

Novinár zase splietal čosi o otroctve, do ktoréhosa dostane slušný muž tým, že si nájde oficiálnu frajerku:

- Mať frajerku je totiž v podstate o tom, žetvoj mobil môže kedykoľvek zazvoniť, ty máš práve poradu, práve vypukla vojna,práve ťa zrazilo auto, práve ťa zjebáva šéf a v tom telefóne je bezohľadu na okolnosti tvoja frajerka a hovorí ti, že sa jej dosť nevenuješ, žejej meškajú krámy a že jej ten žltý svetríček neuznali ako reklamáciu.

Stajpenova oficiálna frajerka však držala bobríkamlčania, takže sa Stajpen s novinárskou trojicou takto prehral až do polnocia potom šiel domov.

Až do druhej mu bolo jedno, že Zoe ešte neprišla.Pozeral všetky možné erotické obskúrnosti, čo dávali na televíznych staniciachcelého sveta. Potom začal mať o ňu strach. Celkom ho ten pocit prekvapil.

Doviezol ju taxík o pol štvrtej ráno. Stajpenovi sapodarilo v poslednej chvíli zhasnúť, takže sa mohol robiť, že spía počúvať, ako Zoe hádže na zem kabelku, umýva si zuby, vyzlieka sa, berie sideku a líha si protestne na gauč.

Keby si bola s niekým zasúložiť, tak by sovšetkým tak zúrivo netrieskala, takže si len vypila a celkom jej to nesadlo,usúdil Stajpen a konečne zaspal.

Ráno mu bolo zle od žalúdka, tak sa namiesto raňajokskúsil vyliečiť dvoma panákmi gréckej domácej pálenky. Potom sa ho Zoe spýtala,trochu upäto, ale inak akoby nič, či by spolu nešli nakúpiť. Potraviny a niečopre jeho rodičov.

Stajpenovi rodičia mali mať výročie svadby a pri tejpríležitosti chystali oslavu za účasti svojich dvoch synov a ich frajeriek. Matkanaznačila, že ako darček by celkom uvítala elektrický kuchynský nôž a Stajpen lendúfal, že ho nemieni použiť na porciovanie otcovho tela, keď sa raz odhodláotráviť ho barbiturátmi.

Po krátkom dohadovaní, kde majú nože, kde dobrýchlieb, koľko je kde ľudí, čo je ďalej a ako sa kde parkuje, sa obaja nasúkalido Zoinho auta a vyrazili.

Stajpen sedel vedľa Zoe, počúval skuvíňanie týranéhomotora a premýšľal, či bude niekedy taký psychicky zharmonizovaný, že ho nebudevytáčať jej neschopnosť v pravú chvíľu preradiť rýchlosť.

Pri nakupovaní došlo k akémusi zmieru. Kúpilinôž, za vozík jedla a nakoniec spolu skompletizovali všetky ingrediencie napamätný kokteil mojito, pri ktorom kedysi došlo k ich prvému intímnemuzblíženiu. S mätou v kvetináčoch v rukách hneď za pokladňamistretli Sony. Mala asi pätnásť tašiek plných nových podprseniek, šľapiek, plavieka „veselých tričiek“. Povedala, že si chce kúpiť len krekry a eviana mrkla do ich plného vozíka.

- Tá pílka pre mamičku je bohovská. Ja mať takú doma,nemusím sa báť, že ma niekto prepadne.

- Veď tam máš Korbena, - povedala Zoe. – Kto by silajsol prepadávať Korbena?

- V poslednom čase je dosť divný, - povedala Sony.– Ale to bol vždy, že? V tom je jeho osobité čaro.

Zoe a Sony sa prehnane priateľsky vybozkávali.Stajpen vedel, že keby sa tam v tej chvíli objavila Kimi, Zoe by ju bola schopnáubodať manikúrovými nožničkami a neušetrila by ju, ani keby sa za jejomilostenie modlila celá detská krížová výprava. A pritom Kimi neurobila užcelé roky smerom k Stajpenovi jediné erotické gesto, žiadnu narážku, nevenovalamu ani pohľad, ktorý by sa dal vysvetliť dvojzmyselne. A Sony by neváhalaa pokojne by ho pretiahla za najbližším rohom. Ako to, že to Zoe vyhodnocujecelkom nesprávne? Stáva sa to aj jemu, že zo zjavných faktov vyvodzuje absolútnenesprávne závery?

- Je milá, - povedala Zoe, keď sa Sony vrtiac zadkomstrácala v maniakálne nakupujúcom dave.

- Jasné. Hovorme jej Piraňa.

- Čo proti nej máš?

- Používaj mozog.

Už v okamihu, ako jej to povedal, ho to zamrzelo.A zároveň mu došlo, že Zoe až tak mimo nie je. Možno nevie, ako sú na tom tiedve, vie však, čo cíti on. Vyspal by sa pokojne s obidvomi, ale zamilovať by savedel len do jednej. Do Kimi.

- Prepáč, - povedal jej, ale to už bolo jedno. Zasemlčali.

- Idem von, - povedal jej Stajpen, keď prišli domov,pretože zostať s ňou v jednom priestore sa rovnalo rozhodnutiu ísťv najbližšej budúcnosti omrknúť psychiatriu zvnútra.

Vyšiel na ulicu. Bolo dusno na zdochnutie. Do jehoobľúbených podnikov sa mu zrazu zdalo ďaleko, tak zapadol do čudesného miniatúrnehobistra hneď za rohom. Po dvoch hltoch hnusnej kávy sa rozhodol vrátiť domov.

Zoe sedela vo vani plnej peny a plakala. Neboli to lenrozmazané tiene okolo očí, opuchnuté pery a rozšírené dvorce bradaviek trčiacichspod prameňov mokrých čiernych vlasov, čo Stajpena vzrušilo. Bola to jejzraniteľnosť, ktorá priam vytekala z vane spolu s teplou vodou, náhla ochota odovzdaťsa vôli osudu. Jeho vôli.

Sadol si na vaňu, chytil jej tvár do dlaní a pobozkalju. V tom, ako ho jej pery prijali, bol smútok a dychtivosť, poddajnosť a vášeň,aká býva len na úplnom začiatku spoznávania dvoch ľudí alebo po domnelom koncivzťahu. Zoe ho mokrými rukami objala. Stajpen si vyzliekol nohavice, ani sa neodpojil odjej úst. Vošiel k nej do vane a o malú chvíľu aj do nej samotnej.

Voda sa rytmicky vylievala na dlážku, ale inak bolicelkom potichu. Vyvrcholili intenzívne a naraz. A Zoe pri tom vôbec nekričala.

 
kategorie: Knihy
vložil: bloody_miss
Permalink ¤
14:30
Čo všetko je lepšie než sex?
O hodinu už Stajpen sedel v ďalšom byte. Na zemi vyberalz košíka marhule, ktoré ešte nezhnili tak, že by sa nedali zjesť. Kimi sa nikdynenechala vyrušovať niečím takým, ako bolo hnijúce ovocie. V kuchyni viselasladkastá vôňa, ktorá si naplno užívala posledné chvíle slávy, ešte kým sadefinitívne nezmení na smrad.Literatúra a skutočný život majú spoločné to, že najdôležitejšie veci saodohrávajú na tých najmenej zaujímavých miestach: v bytoch, autách a hlaváchzúčastnených osôb. Úplne inak je to vo filmoch. Alebo v komiksoch. Alebo vreklamách. Tam ide hlavne o atraktívne lokácie. No napadlo by vám vyznávať láskuniekomu počas požiaru na hasičskom rebríku, štverať sa hore na billboard, chodiťrozmýšľať niekam do riti palovej na strechu mrakodrapu alebo naháňať sa pokanáloch? Asi iba v prípade, že by váš osud závisel od rozhodnutia človeka sozmyslom pre efekt, ktorý pri plánovanom rozhovore o smrti škrtne ceruzkou nápis Ulicaa napíše Bagrovisko/Hustý dážď a vy sa hneď môžete v predtuche zápalu močovéhomechúra objednať na urológiu.

Kimi mlčala, trieskala taniermi a zaháňala svoju dcéruStelu, prezývanú tiež Hviezda Jasná Kopasná, do detskej izby. Chcela, aby malodievča čo najmenšiu možnosť absorbovať dojmy zo svojho otca Skalára sediaceho zastolom a počúvať jeho monológy o dobrých vesmírnych ľuďoch, neuspokojivomsexuálnom živote a plynových maskách.

- Rozprávaj sa so mnou, - povedal Skalár Kimi.

- Nemám na to nervy. Robím to už dva dni a začínami z toho hrabať. Nech sa s tebou rozpráva Stajpen.

- Pokojne. O čomkoľvek, - ozval sa Stajpen zo zeme.Marhuľová šťava mu stiekla po brade. Jeho značkové tričko, čo mu dala Zoe, užvyzeralo, akoby si ho ovracal.

- S chlapmi sa nedá rozprávať. Buď mlčia, alebosú hlúpi, - povedal Skalár mrzuto.

Kimi, Skalár a Stajpen boli kedysi spolužiaci. Kýmnezačala Kimi chodiť so Stajpenom, čo bolo niekedy v treťom ročníku na vysokejškole, boli aj najlepšími priateľmi. Taká tá typická trojica, prefláknutá hlavnevďaka seriálom pre dospievajúcu mládež. Potom si Kimi na počudovanie širokéhookolia vzala Skalára. Splodili dieťa, rozviedli sa a odvtedy sa trojica kamaráti znova.Stajpen pomáha Kimi zvládať návštevy pokročilého alkoholika a blázna Skalára aKimi robí Stajpenovi niečo ako psychoporadňu. Tajne, pretože Zoe na Kimi žiarli.Stajpen sa tvári, že neopodstatnene. Ale tak ako si v detstve zvyknete na svoje meno atvár, tak si on zvykol na to, že Kimi má najkrajšie nohy v celej Európe, že sa nikdynad ničím nepohoršuje, a že mu svojím spôsobom stále patrí. Pod vplyvomalkoholu má sklon tvrdiť, že im je súdené spolu zostarnúť a zomrieť.

- Je strašne nervózna. To preto, že nesúloží, -povedal o svojej bývalej žene Stajpenovi Skalár.

- Je milión vecí lepších než sex, - povedala Kimi.

- Ktoré napríklad? – spýtali sa naraz Skalár,Stajpen, aj Kimina osemročná dcéra, ktorá v pravý čas prikvitla do kuchyne.

- Choď do svojej izby, - obrátila sa Kimi na dcéru.

- Chcem počúvať otca, - zaškerila sa Stela.

- Mám počítať do troch? – spýtala sa Kimi sucho aHviezda Jasná Kopasná sa so znechutením odšuchtala preč.

- Mohla si ju tu nechať. Sme spolu tak málo, - povedalSkalár smutne. – Si to nedopovedala s tým sexom.

- Daj mi pokoj.

- Už ani hovoriť sa ti o sexe nechce, Kamilka. No toje teda úpadok.

Kimin bývalý jej ako jediný dôsledne vždy hovorilKamila. Akoby chcel dať najavo, že ju berie vážne, keď jeho už nebral vážne skoronikto.

- Masáž nôh napríklad. Alebo keď si kúpiš sukňu, poakej túžiš od pätnástich. Potom úplne zbytočná malá zlatá kabelka. A celúsobotu nevyliezť z postele a čítať si, - povedala Kimi.

Stajpen sa zasmial.

- Čo, moja? – spýtal sa Skalár.

- To všetko je lepšie než sex, - povedala Kimi. –A ešte jedlo, alkohol, spánok, smiech, dobrý záťah, nacikať do vane a keďti niekto umyje vlasy. Môže to byť pokojne aj kaderníčka.

- Ale Kimi, - povedal Stajpen, - nič nie je lepšie nežsex s niekým, kto sa ti páči.

- A z toho vyplývajú prakticky všetky svetovéproblémy, - vyhlásil Skalár.

Neskôr povedala Kimi Stajpenovi, že v konečnomdôsledku je lepšie rozoberať so Skalárom sex, než počúvať jeho monológyo tom, že náš svet spravujú Oriončania a inštruktáže používaniaplynových masiek, ktoré majú Kimi a Stelu zachrániť v prípade, žeOriončanom prdnú nervy a rozhodnú sa to na Zemi definitívne zabaliť.

V noci viezol Stajpen Skalára domov do Žarnovice.Pred rokom sa v rámci svojho obrodenia rozhodol nasťahovať späť na čistýa nepoškvrnený vidiek a začať nový život blízko svojich chradnúcichrodičov. Po troch dňoch mu rodičia tak pili krv, že sa musel zase utiekaťk tráveniu nocí po miestnych podnikoch a domácnostiach bývalých kamarátov,až narazil na osemnástku, ktorej sa rozvedený tridsiatnik s vysokou školoua povesťou notorika zdal skvelou príležitosťou vyslobodiť sa spod rodičovskéhojarma. Dvakrát sa spolu vyspali a hneď bola mladá tehotná. Už mesiac sa jejSkalár vyhýba.

Stajpenovi sa k tej pochmúrnej ceste nočnýmSlovenskom najlepšie hodil Portishead, takže púšťal dokola jedno cédečko. Skalármlčky pozeral von oknom.

Asi po dvoch hodinách cesty zrazu siahol po autorádiua vypol ho:

- Nedá sa to počúvať. Stále mi to pripomína, že somúplný idiot, - povedal Skalár.

- To sa vstrebe. Máš teraz blbé obdobie.

- Keď ja ju milujem. Tí, čo to tu riadia, tí sú proti,pretože láska nás robí takými, akoby som to povedal... nepredvídateľnými. Áno,nepredvídateľnými. Nevedia nás ovládať, keď je v tom láska.

Stajpen mlčal. Nechcelo sa mu podporovať ho v jehobludoch.

- Keď ja ju milujem. Stále. Navždy. A idem sizobrať druhú. Majú to aj iní ľudia tak, že milujú jedného človeka, a žijús druhým?

Stajpen naňho pozrel. Skalárovi stekali po lícach slzy.Stajpen zašiel na kraj cesty uprostred lesa a zastal.

Skalár plakal, Stajpen chvíľu sedel, potom niekdev priehradke na dverách našiel papierové vreckovky.

- Sebaľútosť je dobrá vec, - povedal Stajpen: - Dlho sadá na nej šlapať. Ja som mal obdobie, keď som bez sebaľútosti ani ráno nevstalz postele.

- A ja si bez sebaľútosti ani večer neľahnem, -povedal Skalár.

Okolo nich vonku zasvietili oči. To sa partička diviakovvybrala na nočný záťah.

Stajpen sa vracal, keď už takmer svitalo. Rozhodol sa,že nepôjde domov, ale ku Kimi. Prišla mu otvoriť po prvom zazvonení, voňaváa rozospatá, v tričku s nápisom Nulová tolerancia voči násiliupáchanému na ženách.

- Vieš, ako spí moja dcéra? – spýtala sa ho: -Objíma tú hnusnú plynovú masku.

Rozprávali sa ešte vyše hodiny. O všetkom, akovždy. Kimi povedala Stajpenovi, nech sa skúsi na akciu svojej frajerky pozrieť ako navýraz jej túžby mať dieťa s milovaným mužom, a nie ako na podraz. Potomzaspala za stolom.

Stajpen ju zaniesol do postele a vrátil sa do kuchynevyžierať Kiminu chladničku.

Potom si uvaril kávu a pozrel von oknom.

Pred domom, na pruhovanom zábradlí, sedela Zoe. Mala nasebe Stajpenovu bundu s kapucňou a vyzerala, že jej je dosť zima.

Stajpena to dojalo. Zobral horúcu kávu a zišieldolu.

Spod kapucne naňho zazerali chladné oči. Stajpen aninestihol nič povedať, keď naňho Zoe vyštekla:

- Videla som tvoje auto vo dvore. Ty skunk nechutný.Vedela som, že si tu.

Vychrstla mu horúcu kávu do rozkroku a utiekla.

 
kategorie: Knihy
vložil: bloody_miss
Permalink ¤
14:16
Muži majú radi jednoduché riešenia
Na večeru Zoe pripravila nejaký grécky baklažánovýúlet a vychladila víno, čo neveštilo nič dobré. Kým Zoe večere, košelea zvyčajný dispečing toaletného papiera flákala, dalo sa s ňou vydržať.Keď sa začala snažiť, vždy jej o niečo šlo.
- Kúpil si si nové plavky? – spýtala sa a doložila mu na tanier.

- Načo? Tie staré sú v pohode.

- Nemôžeš nosiť také miniatúrne plavky na takéhoveľkého vtáka.

Odkedy Stajpen odišiel z kaviarne, mal stáleväčšiu chuť zdôveriť sa niekomu s citovým útlakom, ktorému bol vystavený.Ale vedel, že Zoe ani Korben to byť nemôžu. Z ľudí, s ktorými dokázalprekročiť bariéru vecných informácií a nezáväzného vtipkovania, pripadala doúvahy len Kimi. Chválil teda tzatziky o dušu spasenú a premýšľal, ako bysa dostal z domu.

Zoe plynulo rozvíjala tému last minute dovolenkya postupným upozorňovaním na problémy s dopravou, technickým stavom auta anespoľahlivými službami sa zrazu od plánovanej dovolenky v Chorvátsku so surfomna streche auta dostala až k leteckému zájazdu na Olympskú riviéru.Do kolísky civilizácie.

Stajpenovi sa niekedy zdalo, že to Zoe so zdôrazňovanímsvojho štvrtinového gréckeho pôvodu trochu preháňa. Ale keď sa zoznámil s jejotcom, ktorý sa volal Agamemnón Papadopulos a ktorý presvedčil aj jej matku,pôvodným menom Ruženu, aby sa dala premenovať na Klytaimnéstru, pochopil, že pri tomvšetkom, čomu bola Zoe vystavená od detstva, ju to vlastne len tak štrajchlo.

A potom sa ho zrazu medzi rečou spýtala, či siešte pamätá, ako jej povedal, že sa už celkom cíti zrelý mať dieťa. Zatrnulo mua vzápätí si bohužiaľ spomenul, ako ho pred časom Zoe viezla z nejakéhovečierka totálne opitého, šťastného, že ešte nezvracia a tárajúceho niečoo zmysle života. Dnes by dal ruku do ohňa, že to nebola náhoda, že mu túveľkú vetu o deťoch ako o sile, ktorá nás prekračuje, Zoe povedala právevtedy. Stajpen si dokonca dokázal vybaviť mihajúce sa svetlá podjazdu, do ktoréhovošli, keď jej povedal, že on by si teda nejaké decko už vedel predstaviť.

Keby sa Stajpen necítil tak trochu previnilo preto, že mulichotia vyznania lásky od bratovej frajerky a v podstate aj od ďalšíchtroch obežníc z radov študentiek a očividné nadbiehanie kolegyne zoznepriatelenej katedry, nenechal by Zoe dôjsť až sem. Ale bol riedky ako predratéspodky, a tak sa Zoe dopracovala až k najlepšiemu číslu svojho dnešnéhovystúpenia, keď mu jednu ruku strčila pod tričko a druhou pristrčila katalógs fotkou modrobieleho hotela pražiaceho sa pod gréckym slnkom.

- Už som objednala dvojtýždňový pobyt, - usmiala sanaňho.

Aj Stajpen sa zmohol na sladký úsmev. Ak chcelobstáť konfliktoch so Zoe, základným pravidlom bolo nenechať sa vytočiť:

- Dohodli sme sa na Chorvátsku, zlato, dohodli sme sa naChorvátsku, kam pôjdeme autom a zoberieme surf. Pamätáš sa?

- Pamätám, - povedala mu.

Sadla si naňho obkročmo a strčila mu jazyk skoroaž do krku. Opätoval to, ale len vlažne, nemal chuť na vydieranie.

Trochu sa odtiahla, usmievala sa naňhos prižmúrenými očami. Vedel, čo to znamená, ale odkedy s ňou chodil, pudsebazáchovy ho nútil zdokonaľovať svoj softvér, keď už vo veci hardvéru bol takýzraniteľný. A potom to Stajpenovi povedala. Zmestilo sa jej to do dvoch pomernejednoduchých viet.

Stajpen sa na ňu díval a z celých síl sasústredil na to, aby to bola podľa možnosti sranda. Lebo ak to bude naozaj, bude jumusieť strašne uraziť, pohádať sa s ňou a naštvať sa, ešte skôr, nežsa nechá prehovoriť na ďalšiu blbosť. Ak sa jej nápady, na ktoré jej skočil,netýkali sexu, vždy neskôr ľutoval, že jej naletel.

- Ako kosatky? – spýtal sa ešte neveriackejšie, nežbolo primerané, len aby jej pripravil pôdu na víťazný smiech a poznámkuv zmysle Zase som ťa odrbala.

Ale Zoe sa len zatvárila vecne ako Jane Goodallová,desať rokov pozorujúca šimpanzy:

- Presne. Ako kosatky.

- Takže mi chceš povedať, že v celej vašejrodine, ak nejebete v Grécku pri mori, tak nie je decko?

- Nehovor slovo jebať, keď ide o moju rodinu, dobre?

Zoe vstala a predstierala, že odpratávať zo stola jedôležitejšie, než do krvi sa vyurážať.

- A prečo si mi to nepovedala pred troma rokmi? –Stajpen sa za ňou prudko natiahol, aby jej vyrval z ruky misu so zvyškom nejakejgebuziny, polovicu obsahu si pritom vykydol na tričko: - Vieš, čo som mohol ušetriťna gumách a tých dvadsiatich babytestoch, ktoré si potrebovala, aby si nemalanervy?

- Keby som ti to povedala na začiatku, povieš, že somšialená a zdrhneš.

- Ale ty si šialená.

- Ale teraz už nezdrhneš. Si závislý od toho, ako tiviem vyfajčiť, - povedala mu víťazoslávne, vybrala víno a naliala si.

Stajpen sa zdvihol, časť dusených paradajok z nehoodkväcla na podlahu.

- Nebaví ma nechať zo seba robiť idiota, - povedalStajpen a vzápätí sa v chodbe potkol o topánky.

Zoe vyšla z kuchyne za ním, v ruke mala víno.

- Neblbni, Stajpen, ja som to nemyslela zle.

Keby nemala v ruke to víno, mohla by ho objať. To bymožno Stajpen neodišiel. Ale neobjala ho. Tak práskol dvermi.

Na schodišti zastal. Nebol si istý, či sa mu nemarí.Musel podísť celkom k dverám nahluchlej susedky.

V televízore zúrila juhoamerická telenovela,v ktorej nejaká miestna kráska s mandľovými očami kričala hlasom bratovejfrajerky Sony:

- Muži nemilujú! Muži majú radi jednoduché riešenia!

- Najvyšší čas sa na to všetko vysrať, - povedalStajpen nahlas.

Zbiehal dolu po schodoch a s nechuťou siuvedomil, že Zoe má pravdu. Bol od nej závislý. Kedysi, keď spolu začínali, ho todesilo do tej miery, že musel vyskúšať, či je to nevratné, či sa z tohonedostane s inými ženami.

S prvou sa z toho dostal na dve hodiny,s druhou na tri. Slečna z realitky, cez ktorú kupoval byt, mu ako odvykačkavydržala týždeň. No potom sa Zoe mala vrátiť z Ameriky a on akoby cítils ňou, od štartu lietadla ho chytila triaška a on vedel, že sa zblázni, aknebude stáť na letisku s nejakou nevkusne drahou kyticou v celofáne.Nedokázal si pomenovať, či práve toto je láska. Tú Pravú si pôvodne predstavovalcelkom inak. Stretáva také ženy, vie, že existujú. Majú svetlé vlasy, modrépriehľadné oči, v tvári trochu neprítomný výraz. A akúsi viditeľnúschopnosť precítiť bolesť. Premýšľal už aj nad tým, či si Zoe nevybral právepreto, že ona mu nedovolí zopakovať schému jeho rodičov: otec, čo sa nikdy nemýlia matka s neprítomným výrazom, čo dokonalo preciťuje bolesť. Zoe utrpenieneuznáva. A je prítomná stále. Sústredená, všímavá, robí päť vecí naraza všetkému, bože, všetkému rozumie.

Stajpen sa nastupujúc do auta obzrel.

Zoe sa naňho mlčky pozerala z okna.

Akceleroval na celú ulicu ako nejaký osemnásťročnýblázon.

 
kategorie: Knihy
vložil: bloody_miss
Permalink ¤
13:13
„Akoby ma vyhodili nahú z vlaku na Sibíri. Taksa cítim. Je jedno, ako koho miluješ, vaše svety sa nikdy nedotknú. Sme odsúdení navečnú osamelosť, uzavretí v svojom tele, v svojej zložiteja nepochopiteľnej duši. Žijeme každý vo vlastnej ilúzii, dôležité je len,či sú tie ilúzie vzájomne kompatibilné. Čím sme starší, tým ťažšie sa niekomuodovzdáme, tým viac si uvedomujeme, čo všetko riskujeme, keď sa pustímea skočíme do vzťahu. Viem, čo hovorím. Mám dosť rokov na to, aby som tozacítila na vlastnej koži. Viackrát mi už vypálili žeravým železom na telo značkuako dobytku, ktorý sa zatúlal na cudziu pastvinu. A preto s tebou potrebujemhovoriť.“
Tak to by sme mali, pomyslel si Stajpen, keď si mail druhýkrát prečítal.Vytlačil si ho na papier dúfajúc, že keď pocíti v rukách jeho hmotu, pocítiaj zmysel slov jej listu spôsobom, ktorý mu bude vyhovovať. Že ho konečne dešifrujeako nejakú haluz, pretlak jej ťažko skúšanej umeleckej duše, a nie akopredzvesť budúcich problémov.

Pozrel cez zaprášené sklo kaviarne na ulicua uvidel Sony v šialenej minisukni na náprotivnej strane cesty. Delili ich odseba dva rady áut, električková trať a nezriedené davy chodcov, ale aj tak medzinimi žiarila ako elektrická Panna Mária. Bol v nej akýsi pouličný pôvab, tendruh krásy, ktorú nebolo treba hľadať a objavovať, ona nepotrebovala oči mužas fantáziou, dala o sebe vedieť na prvý pohľad. Vďaka tej kráse bolastále horúcou kandidátkou na titul Miss Kanálnici a Stavební robotnícia vďaka nej aj prišla k svojmu menu, keď ju tesne po revolúcii vzala akogymnazistku mama na samovražedný štvordňový autobusový zájazd do Paríža. Tam juoslovili Japonci nakrúcajúci v parížskych uliciach reklamu, či by sa nebolaochotná s walkmanom na ušiach tváriť ako typická žabožrútka a usmiať sado kamery. Za ten dvojsekundový záber dostala 500 frankov a meno Sony. Walkman tobol síce nejakej inej a celkom neznámej značky, ale kto si má tie japonskéhatlaniny pamätať.

Sony prebiehala cez cestu, uhýbala autám až naelektričkové koľaje.

Stajpen videl, že Sony nevie o električkeblížiacej sa jej od chrbta a bolo mu jasné, že do hluku ulice bolozbytočné pridávať klepot cez sklo kaviarne. Na okamih zadúfal, že ju tá električkazrazí. Takmer videl jej pekné telo rozdelené čistým koľajnicovým rezom na dvečasti. Aspoň by mohol pociťovať ľútosť, smútok nad jej stratou, mohol by si občasna ňu zaspomínať ako na ženu s najvýraznejšou Krásou Na Prvý Pohľad.Uľavilo by sa mu, že je mŕtva.

Električka sa rozvrešťala a nejaký vitálnydôchodca strhol Sony za rameno z trate. Cez hučiacu napchatú električku StajpenSony nevidel. Ale vedel si predstaviť, ako svojmu spasiteľovi ďakuje a ako ju onešte stále drží za ruku, dýcha na ňu klobásový smrad a vraví, že niet začoa dávajte na seba pozor, slečna, vás by bolo škoda.

Vďaka nemiestnej snaživosti toho chlapíka s ňouteda predsa len budú problémy. Mohla by sa síce cestou k Stajpenovi staťnáhodnou obeťou prestrelky v rámci vyrovnávania si účtov miestnychvýpalníkov, mohol by na ňu padnúť dom alebo dopravné lietadlo. Ale všetcivýpalníci sediaci v okruhu kilometra vyzerali, že majú toho už tiež dosť, žeich práca je ako každá iná a keď je piatkové popoludnie, radšej sa dajúzastreliť, ako by mali makať a čo sa týka zemetrasení a leteckých liniek,náš skvelý národ sa rozhodol usadiť na mieste, kde kedysi skapal pes a doterazsme ho nenašli.

Ktosi vraj povedal, že spisovateľ musí vo svojej hlavekaždý deň zabiť otca, znásilniť matku a zradiť vlasť, aby to za niečostálo. Stajpen nebol spisovateľ, ale v hlave sa mu občas odohrávali veci, priktorých bol sex s vlastnou matkou poučným posedením v skautskom tábore.

Sony si cestou k Stajpenovmu stolu objednala. Hlavyosadenstva kaviarne sa za ňou otáčali ako oceľové piliny za magnetom pri pokuse nahodine fyziky. Vybozkávala však len Stajpena.

- Prepáč, že meškám, - usmiala sa Sony.

- Pol hodinu. Už budem musieť ísť.

- Citlivý ako doktor Mengele.

Čašníčka postavila pred Sony kávu, minerálkua asi tri kilá zákuskov. Stajpenovi napadlo, že keď to Sony do seba všetkonatlačí, určite to pôjde vyvrátiť do záchoda, inak by pri svojom režimestravovania dávno vyzerala ako veľryba.

- Mám pásomnicu, - oznámila mu bohorovne Sony, vzalamedzi štíhle prsty čokoládový rez veľkosti priemerného stredoeurópskeho mužskéhoprirodzenia a pomaly si ho vsunula do úst.

Polovica mužského osadenstva pri okolitých stolíkoch sicez nohavice decentne preložila noviny.

- A okrem toho máš ešte nejaké problémy? –opýtal sa Stajpen a dúfal, že jeho hlas neznie ako apel dozorcuv polepšovni, ktorý dobre vie, že ho tá malá beštia provokuje.

- Prečo myslíš? – spýtala sa Sony nenútene.

Stajpen vyložil na stôl jej list:

- A čo má znamenať toto?

Sony sa na neho zadívala. Áno, bola krásna týmspôsobom, ktorý pôsobil ako úder lopatou po hlave, ale viete, ako to je, keď vásňou po hlave mlátia stále: buď vám pukne lebka, alebo začnete nosiť prilbu.A Stajpen už Sony poznal dlho. Všimol si kúsok čokolády prilepený na jejspodnej pere. Usmial sa a Sony si ju oblizla. Nádherne, priam umelecky. Už ani tieprilby nie sú, čo bývali, pomyslel si Stajpen bolestne.

- Ja ťa milujem, - povedala Sony. – Strašne. Nedá sato vydržať. Povedz mi, že aj ty ma miluješ a ja budem mať dôvod žiť ďalej.

- Fíha, - povedal Stajpen, - ty a... – ešte skôr, nežto vyslovil, vedel, že to bude znieť falošne ako repliky z televíznych seriálovso sedatívnym účinkom, ale nemohol si pomôcť, musel to povedať:

- Ty a nechodíš náhodou s mojím bratom?

Naštvane sa odvrátila a zadívala sa von, akoby sana rozpálenej ulici odohrávalo niečo skutočne fascinujúce.

- Si trápny, - povedala sucho.

- Vždy je jeden vtipný a jeden trápny. To je užpravidlo každej komickej dvojice.

- Želáte si ešte niečo? – zastavil sa pri nichčašník oslnený výhľadom do Sonynho výstrihu.

- Áno. Jednu rýchlu smrť tuto pre pána, prosím, -povedala Sony a zdvihla sa.

Kým sa stratila a kým si Stajpen stihol odpovedaťna otázku, či mohol niečo urobiť lepšie, zavolal mu brat.

- Tu je Korben. Mám len jednu otázku, - povedal: - Nebudeto dlho trvať a nepýtaj sa, prečo sa pýtam. Len odpovedz. Je lepšia vyholená,alebo zarastená?

- Kto preboha?

- Ježiš, že kto? Zamysli sa nad otázkou! Že načo saasi pýtam?

- Aha.

- Tak vyholená, či nevyholená?

- Mne je to jedno.

- Ako ti to môže byť jedno? Veď máš nejaký názor,nie?

- Piatok popoludní, ešte nie je ani päť hodína ty si už zhulený.

- To s tým nemá nič spoločné! To mi nemôžešodpovedať na takúto jednoduchú otázku? To musím vyhrať v bingu, aby si sa somnou bavil?

Stajpen si pomyslel, že Korben by vyhral v bingu, keby munapadlo do svojich aktivít – nech sú akékoľvek – zahrnúť aj svoju frajerku Sony,aby sa dievča netrmácalo svetom a nehľadalo citové vyžitie inde. Ale tos ním on ťažko vyrieši, takže jednoduchšie bolo odpovedať:

- Ja som vyrastal v dobe, keď sa baby neholili.A zdalo sa mi to sexy. Teraz sa baby holia a tiež sa mi to zdá sexy. Prijímam„pod obojím“, som univerzálny typ.

- Chápem. To som chcel počuť, - povedal Korbena zavesil.

Stajpen unavene dojedol po Sony dva rozbabrané zákuskya kývol na čašníka. Bude sa musieť už naozaj ponáhľať, sľúbil Zoe, žecestou domov nakúpi.

 
kategorie: Knihy
vložil: bloody_miss
Permalink ¤
07.Srpen 2008,00:36

Úvod


Pravdanie je až tak relatívna, ako si myslíme. Nejako vzniká a má svojepravidlá, ktoré ju determinujú. Jej relatívnosť spočíva v tom, že každývidí tú svoju pravdu a taktiež v miere, do akej v ňu vlastne verí.Takisto sa môže jedného dňa zmeniť na neúplnú pravdu, či dokonca lož.Pokúsim sa teda priblížiť svoj pohľad na to relatívne ako aj na tonemenné, v snahe v ničom neklamať

Predpokladáme všeobecnú pravdu– ako súhrn základných platných pravidiel existencie – vo svojejprirodzenej podobe, od zákonov prírodných vied po zákony duše. Tátopravda je formulovaná dokonale funkčne, menej dokonale opisom. Človekpravdu hľadá, preto sa snaží jej opis priblížiť a obraz zdokonaliť. Týmseba uspokojuje v domnienke, že sa nemýli, cíti preto chuť víťazstva.

Človekje vzdelaním vedený k tomu, aby prijímal všeobecné pravdy. Jeoboznámený aj s akousi „čiastkovou realitou“ minulosti a súčasnostikrajiny, ku ktorej patrí a ku ktorej by sa mal hlásiť. Na túto pravdunadväzuje kultúra a viera, preto pravda býva často ľuďom posvätná bezohľadu na to, či je dokázateľná alebo vyvrátiteľná. Možno ju sledovaťnajmä v skupinovom zmýšľaní, pričom existujú vážne predpoklady, že niekaždý člen takejto skupiny túto pravdu prijíma absolútne – teda hlásiťsa k skupine je popud silnejší ako viera v pravdu samotnú. Taktiežjestvuje predpoklad, že mnohí členovia takejto skupiny sa ani nadpravdou ich viery nezamýšľajú, čo môže mať mnoho príčin.


Preľudí, ktorí sa ale nad pravdou zamýšľajú, je prirodzené vytvárať sivlastnú – „elementárnu pravdu“ – ako súčasť celkovej pravdy, ktorá ichobklopuje. Celková pravda je iná ako tá všeobecná. Tú všeobecnú hľadáme– lebo platí aj bez nášho vedomia, naopak – tá celková je nami a ľuďmiokolo nás iba vyhlasovaná za všeobecnú. Nerovnováha medzi nimi nútičloveka myslieť a konať naviac; konať inak, ako mu je prirodzené,navyše s domnením, že takto koná správne a konať takto je vo väčšejmiere nevyhnutné.


Proces tvorby elementárnej pravdy


Proces tvorby zahŕňa tieto deje:



1. Definícia


2. Selekcia


3. Aplikácia


4. Bilancia



Bezohľadu na inteligenciu alebo schopnosť rozoznávať to podstatné od menejpodstatného, tieto deje sa týkajú každého, kto cíti potrebu vnímať toreálne v jeho živote. Cez deň často podvedome rozmýšľame o našich snocha v noci snívame, čiže premietame o tom, čo sa deje keď nespíme. Pretosa väčšinou snažíme uvedomiť si najmä to, čo je reálne, prečo je toreálne a čo to vlastne ovplyvňuje. Proces tvorby elementárnej pravdy jecyklický. Môže jednu pravdu obsiahnúť viackrát, pretože jednakozabúdame a jednako aj situácie v našom živote sa menia.





Definícia



Kdefinícii nám slúžia informácie, ktoré prijímame z okolitého sveta –teda napríklad zo škôl, kníh, médií, rozhovorov, niekedy z vlastnýchúvah. Mocnosť uskladnenia informácií v našom mozgu je podmienená najmäschopnosťou učiť sa a nezabúdať, práve tak ako prioritou informácie,ktorú práve prijímame. Definícia by z pedagogického hľadiska mala byťvždy formulovaná tak, aby neponúkala možnosť pochybovať, ale pokiaľtúto možnosť ponúka, je potrebné, aby presne vymedzila kde, prípadneprečo sú takéto pochybnosti možné a tiež ako s nimi zaobchádzať.Definícia má byť univerzálna, no ak nie je, býva obohatená ovysvetlenie, prečo je tomu tak. Znalosť definície ale nezaručuje, žejej veríme.





Selekcia
Nazáklade prijatých informácií sa človek púšťa svojou cestou. Niektoréinformácie zabudne, lebo ich nepovažuje za podstatné alebo ichnevyužíva, pretože nemá kde, ako, alebo prečo. Zvažuje prioritu toho,čo vie - oproti tomu, čo s tým chce alebo môže urobiť. Výber je tedapodmienený situáciou, v akej sa práve nachádza a jeho celkovými možnosťami. Selekcia je však podmienená aj niečím abstraktným – túžbou.


Aplikácia
Vsnahe nesklamať sa vo svojom počínaní, využívajúc vybrané informácie,ktoré sme doposiaľ nadobudli, konáme (podľa zdravého rozumu) pozitívnevo svoj prospech. Je to veľmi háklivý dej v procedúre pravdy, pretožeaž teraz pociťujeme akúsi vnútornú povinnosť, úlohu, ktorú sme sizadali sami, alebo nás k tomu niečo prípadne niekto doviedol. Sme vsituácii keď nás najviac ovplyvňujú podstatné príčiny nášho konania.Miera, do akej je pre nás dôležite urobiť to či ono však už neovplyvníto, čo sme sa naučili, aby sme raz takto mohli konať, prípadne ak bysme raz takto mali konať.



Bilancia


Nastávavyhodnotenie našej snahy. Pravdepodobne sme konali tak, ako sme si samivybrali, pretože sa usilujeme konať dobrovoľne. Teraz, vidiac dôsledkyaplikácie nami vybraných vedomostí zisťujeme, či sme konali správne,alebo nie. Ak konštatujeme neúspech a konali sme správne, mohol byťnesprávny výber. Ale ak bol výber podľa okolností a situácie vzhľadom kdostupným prostriedkom správny, zároveň aj konanie nebolo ničímprerušené a bilancia poukazuje na neúspech, pravdepodobne bolanesprávna definícia. Takáto situácia môže nastať kedykoľvek, keď junajmenej čakáme. Preto musíme pozorne a objektívne posúdiť všetkyfakty, kým učiníme rozhodnutie o nesprávnosti definície. Hrana medzipravdou a lžou býva veľmi tenká. Ak ale bilancia hlási úspech, mámepredpoklady uveriť definícii, ak sme doposiaľ neverili alebopochybovali o jej vierohodnosti.



Vývin elementárnej pravdy

Vpredchádzajúcich odsekoch som spomenul podstatné deje procesu, ktorý simálokedy uvedomujeme, alebo o ňom rozmýšľame. Je pomerne zložitý, novďaka nemu si overujeme osvojené vedomosti, bez ohľadu na ich kvalituči kvantitu, častokrát podvedome a úplne automaticky. Bilancia tohtoprocesu má pre nás hodnotu dôkazu, teda existencie elementárnej pravdyo niečom už konkrétnom. Nami objasnené dôkazy majú tendenciu sa spájaťa tvoriť celkový obraz o našej realite. Pri zlyhaní vo fáze selekciealebo aplikácie svoju snahu najčastejšie zopakujeme, ak nám tookolnosti dovoľujú, snažiac sa dosiahnúť akýkoľvek výsledok, ktorýpravdu osvedčí, alebo vyvráti.



Príklad pre pochopenie jednotlivých dejov:

Modelová situácia - priblížme si, čo hovoria vychovávateľky deťom v škôlke:


Definícia - Keď sa na jar roztopí sneh, vyrastie tráva.


Selekcia- Deti rozmýšľajú, prečo v zime tráva nerastie a prečo vyrastie až najar, aby lepšie pochopili ročné obdobia a prírodu okolo nich. Okreminého, deti v škôlke berú vychovávateľku ako autoritu a robia všetko,čo im povie, nezamýšľajú nad tým, či je niečo zbytočné alebo dôležité,aj keď ide o učenie sa básničiek alebo spoznávania prírody.



Aplikácia- Samozrejme, deti už dávno majú skúsenosť s tým, že na jar sa topísneh, všetko zozelenie a tráva okolo domov začne opäť rásť. Nevediasíce, že rastie aj pod snehom, ale jej rast je spomalený vonkajšímchladom a tráva je snehom do istej miery konzervovaná. Deti na jarproste vidia vyrastenú trávu, keď sa sneh roztopí.



Bilancia– Učiteľka má pravdu. Ak by v niečom klamala a deti si to uvedomili,cítili by sa nesvoje a nepochopili by, prečo im klame. Možno by začalitiež klamať.





Jednoduchší príklad:



Akodefiníciu môžeme považovať napríklad televízny program v prílohenejakého časopisu. Selekciou si vyberieme pre nejaký konkrétny časnejakú konkrétnu televíznu stanicu, pretože chceme vidieť napríkladpriamy prenos z majstrovstiev sveta v ženskom volejbale. Keď začneme včase začiatku prenosu ladiť televízor, hľadáme spomínanú televíznustanicu – to je pre zmenu aplikácia (ak by sme nemali k dispozíciitelevízny program, nevedeli by sme, že sa má vysielať prenos, alebokedy sa má vysielať, prípadne čo iné sa vysiela, teda k aplikácii ani kselekcii by neprišlo). Naladíme správnu stanicu a zistíme, že vysielajútelenovelu. Bilancia - v televíznom programe sa pomýlili, alebo je ziného týždňa, prípadne nastala zmena vo vysielaní, alebo existujú dvetelevízne stanice s rovnakým názvom, jedna vysiela priamy prenos adruhá telenovelu.




Ešte niečo o pravde

Pravdu človek chápe podobne ako počítač, ale je pri tom ovplyvňovaný podstatneväčším počtom príčin a faktorov. Počítač vykonáva porovnanie,využívajúc k tomu minimálny počet operácií, vyhodnotením je iba „áno“alebo „nie“. Pravdu možno v jednoduchosti zameniť pojmom „logickévyhodnotenie“. Môže mať formu rovnosti, nerovnosti, závislosti alebounikátnosti. Matematicky hľadá pravda rozdiel medzi domnienkou arealitou. Domnienka môže vyplývať z jednej či z viacerých právd aleboprosto z pocitu. Ale musí sa pravda niečím sama o sebe riadiť?Pravdepodobne nie, slovo aj jeho zmysel vynašiel človek, takže sanajviac týka práve jeho. Ale urobili by sme správne, ak by sme vytýčiliako pravdu len to, čo platí bez ohľadu na nás a naše potreby? Nemôžemeju absolútne zadefinovať, preto ostáva vždy otvorená a často cítimepotrebu overovať si ju. Má pre nás zmysel iba vtedy, ak nám nie jeľahostajná. Je takisto zvláštny duševný stav, ak niekto odmieta hľadaťpravdu. Stáva sa to bežne, lebo ľudia majú na práci dôležitejšie veci,ako filozofovať a skladať rozobratý svet. Ponúka sa ale ďalšia otázka:Čo si myslieť o ľuďoch, ktorí dokážu bezprostredne veriť a nepochybovaťo veciach, ktoré nezažili, alebo nikdy ani nezažijú? Samozrejme, majúna to právo, ale nemusia mať pravdu a mali by byť otvorení inýmnázorom, najmä tým protikladným, pretože len vtedy sa ich pravde dokážunaozaj priblížiť.

Možno je len správne, že každý verí svojejpravde, takto to predsa funguje. Rozpory sú bežné pri súčinnosti pravdya nepravdy. A možno má svet novú úlohu. Denne nás totiž okolitý choddejín obsypáva novými a novými informáciami, ktorým môžeme a nemusímeveriť. Keby tak často nebývali tieto informácie klamlivé, možno byzáujem o kvantitu poznania vzrástol. Bolo by možné označiť niektorézdroje informácií za absolútne vierohodné? Ak áno, potom bude potrebnétieto zdroje neustále aktualizovať a čo je dôležitejšie, eliminovaťakúkoľvek pravdepodobnosť, že niekto tieto zdroje zneužije za účelomzisku z akéhokoľvek titulu. Nie je jednoduché vytýčiť takéto zdroje auž vôbec nie udržovať ich, ale vzhľadom k pokročilejšiemu veku ľudstvazrýchlenému rastu množstva informácií v obehu to bude asi onedlhopotrebné.



 
kategorie: Knihy
vložil: bloody_miss
Permalink ¤
06.Srpen 2008,23:20
Co je to osobnost?
Osobnost je individualní jednotou biologických,psychologických a socialních aspektů, je vytvářena mezi lidmi, vespolečnosti, kde se posléze také projevuje.

Výraz chovaní zahrnuje procesy myšlení, emoce, rozhodování, tělesné činnosti, sociální interakci atd.

Jak se osobnost formuje?
Z dědičného hlediska se přenaáší hlavně různé fyzické atributy či vlastnosti, ale i některé defekty.
V raném věku ovlivňují člověka jeho vrozené/ zdědené dispozice, pozdějije to hlavně výchova a interakce s ostatními. Jednodušše vlivprostředí, v kterém se člověk pohybuje.

Osobnost člověka sestále vyvíjí, mění a tomuto procesu se říká dynamika osobnosti. Nazýváse tak množství sil, jak intrapersonálních (mají vztah k našim vnitřnímpochodům), tak interpersonálních (ty určují naše vztahy k lidem okolonás), které vytvářejí lidské chování.

Co je to vlastnost člověka?
Odpovídá-li osobnost na určité objektivní podněty zpravidla psychickými činnostmi či
relativně stálým způsobem chování, usuzujeme, že má určitou vlastnost.

Teorie osobnosti jsou soustavy vypracované různými odborníky – většinoupsychology nebo psychiatry- k vysvětlení interakce dynamických silpůsobících v životě každého člověka. Teoretici se mohou např. zaměřitna základní motivační síly v jednotlivci. V jaké míře jsou tyto sílyfyziologické, psychologické nebo sociální? Jak se utváří zaměřeníjedince na cíl a jak toto zaměření ovlivňuje jeho život? Teoreticivysvětlují pochody vývoje a zrání jedince různými způsoby. Zralost můžebýt vysvětlována buď v pojmech sociálního přizpůsobení, nebo jakoosobní způsobilost bez normativního hlediska. Někteří teoretici sesoustřeďují na mechanismy, jimiž jedinec zvládá ohrožení, uchováváurčitý stupeň rovnováhy, kompenzuje své nedostatky atd.
Ačkolivšechny teorie osobnosti vyšli z rozsáhlého souboru empirickýchzkušenosti, údaje přitom zvolené jedním teoretikem se významně odlišujíod údajů, které si zvolil jiný. To vysvětluje vysokou míru odlišnosti,kterou mezi jejich teoriemi nacházíme.

1. PSYCHOANALYTICKÁ TEORIE

Sigmund Freud (1856 – 1939)

Jeho život:
Narodil se v Příboře na Moravě v početné židovské rodině. Rodinnákonstelace – poměrně starší a přísný otec a mnohem mladší, láskyplnámatka – vyvolavala v mladém Sigmundovi pocit ohrožení. Trpěl nočnímiděsy, enurézou a halucinacemi. Rodina se přestěhovala do Vídně, kdeFreud strávil v podstatě celý svůj dospělý život. Tamější viktoriánsképrostředí, kde všechny ženy musely chodit maximálně zahaleny a nebylypříliš respektovány, a otázka sexu byla největší tabu, mělo nepochybněvliv na jeho teorii. Stejně tak náboženské založení tamní společnosti,které Freud považoval za neurotické a značně ho neuznával.
Nejdříve se věnoval vědecké laboratorní práci, různým výzkumům, zejménav oblasti nervů, pak přešel k psychologii. Jeho první pacientka bylaAnna O. (Bertha Pappenheim).
Freud měl problémy s udržovánímvztahů se svými přátely, žádný mu příliš dlouho nevydržel. Zato dokázalprožívat klidný a oddaný vztah ke své manželce Martě, s kterou měl šestdětí.
Zemřel rok po své emigraci do Anglie, v roce 1939.

Jeho teorie:

Freud dělí osobnost na tři části: ID, EGO a SUPEREGO.

1. ID
- vyvíjí se jako první (děti), je temnou, nepřístupnou částí naší osobnosti, vychází z nevědomí
- je hedonistické, usiluje o potěšení, vyhýbá se bolesti
- je irracionalní, řídí se principem slasti
- jsou tam umístěny všechny hnací síly a instinkty, agresivní hnací síly a instikty, libido -
sexuální psychická energie, thanatos - přání smrti, eros – život
- id je zdrojem energie celé osobnosti
- získává potěšení pomocí primárního procesu (chce to, co chce, a tohned teď), ale může byt zmateno. Potěšení může být vyvoláno i díkyvzpomínkám, zkušenostem, přáním atd.
- ranější forma ID je reflex; většinou to je pouze reflex, co uvolňuje napětí

2. EGO
- řídí se principem reality, je si vědomo externího světa
- ví, jak uspokojit požadavky ID, je těžké ho oklamat
- sekundární proces – je schopno odložit své touhy pro příhodnější chvíle, omezit se, podřídit se okolnostem
- je racionální, působí na vědomé úrovni, zvažuje činy a jejich následky, je logické a praktické
- ego má za úkol odložit či potlačit touhy a přání (odstranit z vědomí)

3. SUPEREGO
- obsahuje omezení a zákazy, odsud se nám dostává morálního smyslu, určuje, co je správné a co ne (výčitky svědomí)
- dělá kompromisy, závěry, rozhodnutí (mezi ID a EGO)
- internalizace (identifikuje svět skrz pohledy našich rodičů, protože ty nás je naučili)
- má vědomou i nevědomou část
- moralizující síla v osobnosti, založená na principu dokonalosti)
PSYCHOSEXUALNÍ STÁDIA VE VÝVOJI ČLOVĚKA

Freud vyjádřil vývoj osobnosti v pěti dynamických stádiích. Počátečnístádia mají přímý vztah k erogenním zonám lidského těla. To jsouzejména 1. orální zóna (kolem úst), 2. anální zóna (rektální oblast) a3. falická oblast (kolem pohlavních orgánů).

1. ORÁLNÍ STÁDIUM
Nově narozené dítě spojuje slast s příjmem potravy. To původně zahrnuje sání a polykání.

2. ANALNI STADIUM
Dite presouva svou pozornost na analni oblast, kde zakousi slast zuvolnovani napeti v konecniku prostrednictvim spontanniho vyprazdnovanistrev.

3. FALICKE STADIUM
Dite zameruje svou pozornostna genitalni oblast, zkouma vlastní pohlavni organy a pestuje sexualnifantazie. Oidipuv komplex (u chlapcu) nebo Elektrin komplex (u divek)vznika tim, ze dite je silne sexualne pritahovano svým rodicem opacnehopohlavi a proto se snazi napodobovat rodice stejneho pohlavi, pricemz knemu citi nepratelstvi. To u chlapcu evokuje kastracni uzkost (strach ztoho, ze budou otcem vykastrovani) a u divek zavideni penisu (divka jefrustrovana, protože postrada část anatomie svého otce, tedy penisu).
Tyto konflikty se nakonec vyresi procesem identifikace s rodicem stejneho pohlavi.

4. OBDOBI LATENCE
Toto stadium se vyznacuje zdanlivym spankem sexualnich impulsu. Libidoje odvadeno do skolni práce, do skupinovych cinnosti a do noveobjevenych rekreacnich aktivit. V tomto obdobi dite zapomina svedrivejsi zazitky a impulzy, a prave tuto pametovou zapomenutou latku sepsychoanalyticka lecba snazi znovu vratit do vedomi jedince.

5. GENITALNI STADIUM
Zaverecne stadium detskeho vyvoje, které je vstupem do dospelosti.Cloveku se dostava poteseni ze stimulace genitalnich organu, postupnedosahuje pravych erotickych vztahu a genitalnich projevu.

TRI VRSTVY OSOBNOSTI
Freud prirovnava osobnost k ledovci. Vrcholek, který vycniva nadhladinu je VEDOMI, část osobnosti, kterou si jedinec uvedomuje. Ta jenejmensi. Vrstva pod ni se nazyva PREDVEDOMI (nekdy také podvedomi),kde jsou ulozeny ruzne zazitky, myslenky atd., které si clovek kdysiuvedomoval a když chce, muze si na ne relativne jednodusse vzpomenout.Rozsahlav spodni vrstva predstavovaneho ledovce je NEVEDOMI. To jebludiste predstav, zkreslenych obrazu skutecnosti a prani, která jsoumimo oblast uvedomovani jedince. Presto však ma nevedomi silnymotivacni vliv na funkci osobnosti a na chovani člověka. Ridiciminevedomymi pudy člověka, somatickymi pozadavky kladenymi na mentalniživot, jsou libido, eros a thanatos.

FREUDOVA TEORIE SNU
Sny podavaji jasny vhled do nevedomych prani osoby, a poskytl cetnepriklady na podporu svého tvrzeni, ze sny jsou ve skutecnosti splnenimnevedomych prani. Sny mají dve casti. Zjevny (manifestni) vyznam – to,co se nam predstavuje, na co jsme schopni se rozpomenout, to, co nampripada jako opravdovy dej snu. Skryty (latentni) vyznam snu je ten,který se skryva za manifestnim, jeho prava podstata, smysl, který maobjevit psychoanalytik po komplikovanem rozboru.

OBRANNE MECHANISMY
Aby se ego chranilo před ohrozujicimi myslenkami ci pranimi, kterévyvolavaji uzkost, muze k odstraneni takoveho nebezpeci uplatnitdrasticka opatreni, která pusobi na nevedome urovne a zahrnujisebeklamani. Jejich cela rada, napr. VYTESNENI, SUBLIMACE, REGRESE AFIXACE, RACIONALIZACE, REAKCE FORMACE, ODMITNUTI, UTEK atd.
2. ANALYTICKA TEORIE

Carl Gustav Jung (1875 – 1961)

Jeho život:
Narodil se ve Svycarsku, do dobre a uznavane rodiny. Byl velmiinteligentni, vzdelany a pracovity a financne nezavisly. Verejnosti bylznacne respektovan. V soucasne době jeho nasledniku není tolik, neboťjeho teorie pripada prilis abstraktni a prilis hlubinna a mysticka, vnekterych svých castech spatne pochopitelna. Sand je to i tim, ze jehovzdelani zahrnuje i takove obory jako filozofii, antropologii,nabozenstvi, historii, mytologii a stredovekou astrologii a samozrejmepsychologii.
Jung byl drsny individualista, zil zvlastnimzpusobem v dome bez elektrickeho proudu, topeni atd. Hodne cestoval,zajimal se o starsi kultury, napr. americke indiany, domorodce vAfrice, Indii a na Ceylonu.

JUNGOVA STRUKTURA OSOBNOSTI
Jung nazyva osobnost psyche. Ta se sklada ze ctyr subsystemu: 1. kolektivni nevedomi,
2. osobní nevedomi, 3. Ego, vedome Ja, 4. Bytostne Ja (Das Selbst), které spojuje vedomi s nvedomim.

Jung nazyval psychickou energii libido, avska v mnohem sirsim vyznamunez psychoanalyza a bez sexualni konotace. Libido pro nej znamenadusevni energii, která odpovida intenzite ‘nabiti’ dusevnich obsahu.

KOLEKTIVNI NEVEDOMI
Tomu Jung priklada enormni vyznam. Jde o část nevedomi, kterou psychezdedila. Souvisi s minulosti a obsahuje v sobe dusevni život nasichpredku az k prvopocatkum. Kolektivni nevedomi je nejhlubsi spolecnyjmenovatel všech lidi, jimz se u kazdeho člověka ”mysl rozsiruje avleva do mysli lidstav…kde jsme vsichni stejni.” Obsahuje negativni ipozitivni zkusenosti lidskych i zvirecich predku. V protikladu kFreudove teorii, která vnim nevedomi jako mozne ohrozeni vedomeho egačlověka, pojima Jung sve kolektivni nevedomi jako mozny zdrojmoudrosti, obohaceni lidskeho zivota.

ARCHETYPY
Archetypy jsou obsahem kolektivniho nevedomi. Obsahuji tajemstviprejata od predku, jadra prapuvodnich predstav, vzorky chovani atendence nabite silnym emocnim obsahem. Napomahaji utvareni konkretnichpredstav, coz vede k rozpoznavani udalosti ci osob v konkretnim zivote,predznamenanych v archetypech.
Priklady archetypu jsou: narozeni, smrt, hrdina, moudry starec, velka matka, dite atd.
Urcite archetypy se osamostatnily jako nezavisle entity. Jsou to: persona, animus a anima, stin a bytostne Ja (Selbst).

PERSONA je archetyp, který jedinci napomaha uchovat si svouindividualitu při podrizovani se urcitym pozadavkum spolecnosti danychjejimi zvyky, hodnotam a konvencnimu chovani obecne.

ANIMUS(v zenach) a ANIMA (v muzich) jsou dve modality tehoz archetypu, kterýnapomaha zenam a muzum chapat a ocenovat vlastnosti a chovani druhehopohlavi. Jung veril, ze i když je archetyp sam o sobe prospesny, muzebyt skodlivy, uplatni-li se nevhodne. Zaroven se jeho pomoci davysvetlit otazka bisexuality.
STIN je archetyp, který predstavujeanimalni stranku v kazdem jedinci – tendenci k primitivnim formamzivota, typickym pro nase zvireci predky. Dodava psyche jeji realnost azivotnost (je obdobou Freudovi pudove stranky osobnosti). Jung veril,ze kazda lidska bytost nosi vnejsi nater civilizace na zvireti, které sv ni skryva.

OSOBNÍ NEVEDOMI
Je ziskavano, a ne dedeno.Vynoruje se z citu, myslenek a interpersonalnich zazitku, které bylyzapomenuty, vytesneny, potlaceny nebo nejakym jinym zpusobem zmizely zvedomi. Pripomina to Freudovo predvedomi.

KOMPLEXY
Jsouto obsahy osobniho nevedomi, které vznikaji z vyznamnych a častotraumatickych osobnich zazitku. Predstavuji ”neukoncene zalezitosti”jedince v zivote a mnohdy souvisi se vztahy s ”dulezitymi druhymi”,napr. s osobami v postaveni rodicovske ci jiné autority. Nerozresenekomplexy mohou byt pro osobní vyvoj velmi skodlive. Vedomym usilim všakmuze byt komplex rozresen a muze cloveku prinest prospech, napr. vpodobe novych nahledu na život.

EGO a BYTOSTNE JA
Egojakozto vedoma mysl je odpovedne za trvalou identitu osoby a za jejichovani – uvazovani, citeni, rozhodovani a cilesmerne snazeni.
Bytostne Ja slouzi jako nejmocnejsi katalyzator vnitrniho rustu osoby,podporuje vyvazenou syntezu vedomych a nevedomych procesu a usnadnujespojeni psyche s vnejsimi silami rustu – s bozkym principem a prirodou.Jung pokladal bytostne Ja za ”prvotni zaklad psyche, jehož hloubka jenezjistitelna”, a za ustredni bod osobnosti, který uchovava rovnovahu vzivote.

JUNGOVA TYPOLOGIE
Je dodnes velmi znama a pouzivana.
Jung rozlisoval mezi postoji INTROVERZE a EXTROVERZE – zamereni jedincena svůj intrapsychicky svet, nebo na sve okoli. I když jsou oba postojepritomny v kazdem cloveku, jeden z nich ma vetsi vliv nez druhy. (stred= ambivert).
Navíc se rozlisuje typ osobnosti podle pomerne silyctyr ”mohutnosti” ci PSYCHICKYCH FUNKCI. Jung vysvetluje jejich povahupodle jejich specifickych prispevku.
MYSLENI zkouma, co vnimany předmět je.
CITENI ocenuje hodnotu predmetu.
SMYSLOVE VNIMANI zahrnuje veskerou smyslovou zkusenost.
INTUICE poznava skryty vyznam predmetu.
Kombinace a interakce dvou postoju a ctyr funkci poskytuje obsazenou taxonomii lidskych typu.
3. INDIVIDUALNI PSYCHOLOGIE

Alfred Adler (1870 – 1937)

Jeho život:
Puvodem Zid, pote prestoupil na protestantstvi, jinak byl skutecnymVidenakem. Zalozil druhou videnskou skolu psychologie (Freudova bylaprvní). Škola ho zprvu prilis nezajimala, pak se ovšem zchopil avystudoval medicinu, pracoval jako prakticky a ocni lekar, pote sevrhnul na psychiatrii.
Od raneho mladi znepokojovala Adlerasocialni nespravedlnost a chudoba. Zajimal se o spisy Karla Marxe asvým socialistickym presvedcenim se netajil. Ovšem sovetsky komunismus,který tam byl praktikovan, neuznaval. Ozenil se s ruskourevolucionarkou, s kterou se posleze i rozvedl pro jeji prilisradikalni pristup. Ovšem i přes sve zvlastni manzelstvi dokazalivychovat tri deti.
Ve 20. letech si Adler otevrel radu detskychporaden, které fungovaly dobře az do 30. let, kdy byly z politickychduvodu zavreny. Adler byl často zvan na prednasky do Spojenych Státu,kam nakonec také emigroval. Zemrel v roce 1937 při prednaskove ceste poVelke Britanii.

HLAVNI BODY ADLEROVY TEORIE

1. USILOVANI O NADRAZENOST
Podle Adlera usiluje každý clovek o prekonani POCITU MENECENNOSTIzakotvenych v detstvi a o dosazeni nadrazenosti. Tento hlavni Adleruvpredpoklad je v prikrem rozporu s tim, jakou dulezitost pricital Freudpudovym motivum a principu slasti. Jedinec proziva silne odhodlanipromenit situaci nedostatku na situaci dostatku prostrednictvimusilovani o nadrazenosti. Toto usilovani vskutku zmeni situaci jedince– zdrave nebo nezdrave. Ve sve zdrave podobe je nadrazenost totozna srustem a sebeuskutecnovani osobnosti. Ve sve nezdrave podobe sevyznacuje regresivnimi projevy.
SOBECKE USILOVANI O NADRAZENOSTse muze projevit u lidi, kteří byli v mladi rozmazlovani nebo naopakzanedbavany. Jedni mají dojem, ze dostanou vse, o co projevi jensebemensi zajem, a to bez vetsich obtizi a namahy. Ti druzi zasepovazuji život za v podstate negativni, spatny, nespravedlivy aneocekavaji od nej skoro nic.

2. SPOLECENSKY DURAZ
Usilovani o nadrazenost prospiva jedinci jedine tehdy, když je socialnezamereno. Sebestredne, antisocialni usilovani o nadrazenost jeregresivni. Adler je povazoval za zdroj deviaci v chovani acharakterovych selhani.
SOCIALNI CIT povazuje Adler za cil vyvojeosobnosti, ovšem pokazde ho definuje trochu jinak. Nekdy říká, ze toznamena ”videt ocima druheho, slyset usima druheho, citit srdcemdruheho”. Jindy to vysvetluje jednodusse jako spolupraci s ostatnimi.

3. CILEVEDOMOST
Abychom porozumeli chovani jednotlivcu, musime znat jedinecne cile,které si zvolili. Zivotni styl kazdeho jedince je obsazen ve vzorcicilu, které si sam zvolil, a uzce souvisi s tvurcim ”ja” člověka. Adlerprisuzoval velky vyznam VEDOME DIMENZI osobnosti a NEVEDOMI spojoval sneurotickym chovanim.

4. SOUROZENECKE PORADI
Adlerpokladal poradi narozeni sourozencu v rodine za ukazatel jejichbudoucich postoju a vzorcu chovani. Prvorozene deti mají nevyhodu, zemuseji ustoupit ze stredu rodicovske pozornosti, když prijde druhédite. Pokud se podari pripravit je na prichod sourozence, mohou toutozkusenosti rust. Pokud ne, tyto deti trpi, citi se odstrceny, aodcizuji se matce. Deti se tak cvici k osamelosti.
Druhé ciprostredni dite se rodi do socialne vyvazene situace, pricemz starsisourozenec mu je podnetem k vetsimu usilovani o uspech. Adler todefinuje takto: ”Toto dite se chova jako při zavodech, jako by někdobyl o krok ci dva před nim a ono muselo spechat, aby ho predstihlo.”
Nejmladsi deti jsou obvykle rozmazlovany a jak jiz bylo zmineno,nesnadno si vytvareji socialni cit. Podle Adlera mají nejstarsi anejmladsi deti nejvetsi vlohy k poruse prizpusobeni.
(Tato teorieje vskutku velmi specificka, neresi problemy s nevlastnimi sourozenciapod., ma znacne mezery a mela by byt aplikovana velmi opatrne.)

5. POCITY MENECENNOSTI
Když je dite male, jeho organy ještě nejsou na tak vysoke urovne jako udospeleho člověka, coz v diteti vyvolava pocity menecennosti (ty jsoutedy zpusobeny fyziologicky). Jako kompenzace tohoto pocitu slouzilmaskulinni protest, pozdeji nazvan VULI K MOCI a nakonec USILOVANIM ONADRAZENOST.
Adler oznacil pocity menecennosti u ditete zasituaci nedostatku a rozsiril platnost tohoto pojmu na cele rozpetizivota člověka. Pokladal je za zakladni motivacni cinitel, který lzenajit v kazdem lidskem vykonu. Bez této situace nedostatku by životčlověka ustrnul.

6. INDIVIDUALNI ZIVOTNI STYL
To jeustredni pojem Adlerovy individualni psychologie. Zahrnuje znaky, rysy,zpusoby chovani, vyjadrujici pokusy o kompenzaci, kterych clovek uzivak prekonani pocitu menecennosti a k usilovani o nadrazenost. Je davanvelky duraz na rodinne prostredi a psychosomaticky vztah, který se vplne integrovane osobe rozviji.
To, jak si lide planuji budouciživot, není ovlivnovano především jejich detskymi zazitky (jak tvrdiFreud), nybrz jejich subjektivnim ocekavanim, které je často naprostonerealisticke. Adler tento jev nazyva FIKTIVNIM FINALISMEM. Pripousti,ze mnohe cile, které si lide pro sebe voli, jsou fikci, ale poklada jeza uzitecne, protože poskytuji jednotny vzorec usilovani cloveku, kterýby jinak bloudil.
4. INTERPERSONALNI TEORIE

Karen Horneyova (1885 – 1952)

Narodila se v Hamburgu v Nemecku prisnemu otci a o hodne mladsi amilejsi matce, kterou dost obdivovala. Chodila na cirkevni gymnazium,kde prozivala znacne konflikty, protože nedavala Bibli takovy vyznam.Posleze nastoupila na lekarskou fakultu, kde byla mezi muzi velmipopularni. Vzala si pravnika a ekonoma Oskara Horneyho, s kterym sezaroven také rozvedla.
V jednom svém obdobi prodelalapsychoanalyticky vycvik v Berline, pak odjela do Spojenych Státu, kdenejprve ucila a pak se zacla venovat psychiatricke praci. Sledovalarozdily v druzich neuroz mezi svymi evropskymi a americkymi pacienty atento vhled posilil jeji presvedceni, ze spolecenske hodnoty a kulturadane země mají hlavni ulohu při utvareni osobnosti člověka, a to jak vezdravych, tak i v patologickych dimenzich.
Prosazovala rovnostzen ve spolecnosti, propagovala pochopeni pro specifika zenskepsychologie a odmitala Freudovu myslenku vrozene fyziologickemenecennosti, která se projevuje zavidenim penisu.

HLAVNI BODY TEORIE KAREN HORNEYOVE

Karen Horney souhlasila s tim, ze zazitky v detstvi mají znacny vliv nautvareni osobnosti. Ovšem jeji pojem zakladni uzkosti byl zakotven vsocialnich faktorech prostredi ditete.
Ve všech svých dilech spojuje prvky psychoanalyzy se silnym socialnim hlediskem.

ZAKLADNI UZKOST DITETE
Deti se rodi do světa plneho obtizi. Jsou ovlivnovany neurotickymidospelymi. Zdanlive nekonecny proud rozpornych sdeleni z dospelehosvěta dite mate a pusobi, ze se citi bezmocne a osamocene. Dite se citinejiste, stava se precitlivelym a snadno zranitelnym. Namisto rozvijenipocitu nalezeni dite premaha zakladni uzkost, kterou Horney definujejako ”pocit osamocennosti a bezmocnosti vuci potencialne nepratelskemusvetu”.

VZTAH S DRUHYMI LIDMI
Aby dite prekonalozakladn uzkost a ziskalo urcity pocit bezpeci, vyuziva ruznychinterpersonalnich vztahu. Horney je tridi takto:
1. POHYB K LIDEM (dite se snazi ziskat dobrou vuli svých rodicu a ostatnich)
2. POHYB PROTI LIDEM (vyjadruje neduveru vuci spolecnosti, dite voli agresivni pristup, chce mit navrh a porazit ostatní.)
3. POHYB OD LIDI (dite ma pocit, ze mu nikdo nerozumi nebo na nemnikomu nezalezi, a tak se izoluje a zije ve svém vlastnim svete)

Dusevni zdravi najdeme pouze v prirozenem, spontannim spojeni těchtotri zpusobu vztahovani se k druhym v zavislosti na povaze ruznychzivotnich situaci.
Vysoce ohrozene dite se strnule drzi pouze jednoho z techto tri pristupu.
Neuroticke potreby dospelych lidi mají také priciny v mladi, jsounevedome a vyznacuji se nutkavosti. Daji se lecit psychoanalyzou, aleKaren Horney veri, ze každý clovek je schopen svepomoci, a ze život samje ozdravny proces, v kterem se clovek muze sve neurozy zbavit.
Harry Stack Sullivan (1882 – 1949)

POJEM OSOBNOSTI
Sullivan nepricita osobnosti realnou samostatnou existenci, povazuji jipouze za vysledek interpersonalnich vztahu, které mají svůj pocatek vdetstvi a trvaji po cely život. Za první interpersonalni zkusenostpoklada jev ”prs v ustech”. Ten muze mit vliv na interpersonalni vyvojditete, zalezi na emocnim stavu matky a na tom, jake signaly při kojenivydava a jak je dite prijima.

PRIZPUSOBENI OSOBNOSTI: SOCIALNI, SEXUALNI A KOGNITIVNI
Rozvoj osobní zralosti a sebenaplneni vyzaduje podle Sullivanakombinaci patricnych vyvojovych pochodu v oblasti socialni, sexualni akognitivni. Pokud kazda z těchto oblasti nedospela na primerenouvyvojovou uroven, nelze dosahnout adaptace osobnosti.
(Sullivanova vyvojova stadia a jeho duraz na sexualni dimenzi pripominaji prvky Freudovy teorie.)

DYNAMISMUS lze chapat jako hlavni stavebni jednotku interpersonalnidimenze osobnosti – vzorec transformace energie. Dynamismus slasti jeSullivanuv vyraz pro instinktove pudy – ”urcite tenze v oblastigenitalu ci s genitaly souvisejici”.

KOGNITIVNI VYVOJ
Sullivan predpoklada tri vyvojova stadia poznani:
1. PROTOTAXICKE POZNANI – dotekove, zrakove, sluchove, jednodusesmyslove vjemy novorozencu a jejich okamzite stavy vychazejici z novychzkusenosti
2. PARATAXICKE POZNANI – dite zacina objevovat vztahy mezi udalostmi, i když ne vždy logicky.
3. SYNTAXICKE POZNANI - je totozne s plne rozumovym a logickym usuzovanim, které je priznacne pro zralejsi deti a dospele.

TENZE
Sullivan predpoklada dva protikladne stavy mysli, které pojmenovavaABSOLUTNI EUFORIE a ABSOLUTNI TENZE (neboli hruza). Kazdy prirozeneusiluje o tu euforii, ale vetsinou prevlada i mirna tenze, která muzebyt zpusobena bud opomenutymi potrebami organismu (to muze v pokrocilemstavu vyvolat apatii) ci uzkosti (která muze vyustit v samnolentniodpoutani.)

SYSTÉM ”JA” a SUBLIMACE
Každý clovek prirozene touzi po uspokojeni svých potreb a interpersonalnim bezpeci (coz je opak uzkosti).
Systém ”Ja” je dynamismus pomahajici ditete vyhnout se zakazum odrodicu (dospelych) a vytvorit tim jakousi lepsi atmosferu. Je to zpusobuniku z neprijemnych situaci.
Sublimace je pak dynamismus, kterýzabranuje vytvareni neprijemnych situaci. Jde tam o pouziti jinéspolecensky prijatelnejsi cinnosti, která uspokojuje casti motivacnihosystemu, který zpusobil nesnaze. Tyto dva dynamismy jsou jakymisiobrannymi mechanismy, které pomahaji diteti vyrovnat se s uzkostiprostrednictvim pozitivnich interpersonalnich vztahu.

PERSONIFIKACE
Proces, při kterem si dite vytvari predstavy o sobe (”ja” a svém okoli (”neja”a rozlisuje mezi nimi. ”Ja” je navíc hodnoceno ditetem na zakladeinterpersonalnich vztahu s druhymi vyznamnymi osobami. Vysledkem jedodateca personifikace ”dobreho ja” nebo ”spatneho ja”.
5. PSYCHOSOCIALNI TEORIE

Erich Fromm (1900 – 1980)

Narodil se v Nemecku v ortodoxni zidovske rodine. Tamni antisemitskeprostredi mu prilis nevyhovovalo. Zacal se venovat psychologii, alezaroven i filozofii a sociologii. Obdivoval Marxe i Freuda a usiloval ojakysi kompromis mezi temito dvema osobnostmi, který by dal dohromadylepsi část jejich teorii a zbytek nejak doladil. Ovšem, spise nez zamarxistickeho teoretika se povazoval za dialektickeho humanistu.
Formalni psychoanalyticky vycvik ziskal v Mnichove a v Berline, kde setaké setkal s Karen Horney. Jejim vlivem se odklonil od Freudovypsychoanalyzy, i když se stále povazoval za jeho verneho zaka.
Emigroval nejdrive do Spojenych Státu, kde také chvili ucil, pak doMexika, a nakonec zemrel v roce 1980 ve Svycarsku, pote co se tamnejakou dobu venoval odborne praci.

HLAVNI DURAZ FROMMOVY TEORIE
Vnimal zivoty jednotlivcu v celkove perspektive spolecnosti, bylkriticky vuci negativnim vlivum moderni spolecnosti a daval duraz nauvedomeni si sebe sameho a sve vnitrni hodnoty.
Zakladnim znakemlidske povahy je svoboda, kterou leckdo neumi uzivat. Clovek se protomusí snazit delat hodnotova rozhodnuti, rozvijet produktivni zamerenizivota a objevit krasu altruistickych postoju.

POJEM OSOBNOSTI
Fromm definuje osobnost jako ”celek zdedenych a ziskanych dusevnichvlastnosti, které jsou pro jedince priznacne a cini kazdeho jednotlivcejedinecnym”.
Rozlisoval dve slozky osobnosti: TEMPERAMENT aCHARAKTER. Zatimco temperament je spise zdedeny a nemá zadny etickyvyznam, charakter predstavuje vlastní problem etiky; vyjadruje miru, vniz jedinec uspel v umeni zit.

TEMPERAMENT je hlavnimnastrojem osobnosti, svou povahou je konstitucni a znacne trvaly.CHARAKTER se oproti tomu utvari hodnotovymi volbami jedince,ovlivnovanymi sociokulturnim pusobenim okoli.

PRODUKTIVNI a NEPRODUKTIVNI CHARAKTER
Obvykle se v jedinci vyskytuji soucasne. Povaha obou vzorcu je zalozenana dvou zakladnich procesech: 1. Socializaci (clovek si vytvari vztah kdruhym a sobe a je ochoten poskytovat jim peci) a 2. Asimilace (cloveksi prisvojuje zadouci predmety).

1. PRODUKTIVNI CHARAKTER spociva v obdarovavani druhych prostrednictvim lasky a práce.
2. NEPRODUKTIVNI CHARAKTER je zalozen na predpokladu, ze jedinec neníschopen produkovat, a proto musí to, co potrebuje, dostavat od druhych;toho muze docilit bud svým pasivnim chovanim, nebo nejakym aktivnimusilim, napr. vykoristovanim.

Pod zahlavim ”neproduktivni orientace” vypocitava Fromm ctyri typy:
1. RECEPTIVNI ORIENTACE (veskere hmotne a psychologicke zajisteni je ocekavano od vnejsich zdroju.)
2. KORISTNICKA ORIENTACE (také vse ocekava z vnejsich zdroju, zaroven je tato osoba rozhodnuta to co potrebuje uloupit.)
3. HROMADIVA ORIENTACE (chce si uchovavat nashromazdeny majetek,distancuje se od ostatnich a vytvari si obranne prostredky proti nim.)
4. TRZNI ORIENTACE (vse se ziskava procesem vymeny, trh urcuje hodnotuvěci. Také: jednotlivci nejsou hodnoceni podle toho, jaci jsou, alepodle toho, jaky dojem cini.)

LIDSKE POTREBY A LASKA
Fromm pocita s peti hlavnimi potrebami jedince:
1. potreba vztazenosti
2. potreba transcendence
3. potreba zakorenenosti
4. potreba identity
5. potreba orientacniho ramce
Sila, která podporuje vztazenost a pritom uchovava identitu, je zralalaska (pouze u produktivni charakterove orientace). LASKA je aktivnisilou v cloveku, je to jakysi zaklad vseho. Umeni milovat je zaklademzdraveho psychickeho stavu člověka. Frommova psychoterapie pracuje stim, aby dokazala v cloveku obnovit jeho schopnost milovat.
Erik Erikson (1902 – 1982)

Lidsky rust povazuje za epigeneticky, coz znamena, ze jeden prvekvznika na podklade jineho v case a v prostoru. Zaroven, fyziologicketlaky na utvareni osobnosti jsou vyvazovany vlivy spolecenskymi akulturnimi.
Ustrednim tematem vyvojoveho procesu je utvareniosobní identity, které uzce souvisi s vyvojem ego. Ego se uplatnuje jakuvnitr mysli, tak ve vztahu k jejimu socialnimu prostredi.

VYVOJ OSOBNOSTI
Osm psychosocialnich stadii, kazde obsahujici jeden psychologickykonflikt. Rust nastava tehdy, když je konflikt primerene vyresen. Toprinasi pro ego novou silu, mohutnost ci ctnost.
Existuje ovšem imoznost spatneho reseni konfliktu, vyhybani se mu apod., pricemz novactnost nevznikne a vyvoj nepokracuje, nebo pokracuje spatnym smerem.Jedinec ma místo nove ctnosti pocit menecennosti. Problem se daopakovanym pokusem o reseni nakonec vyresit.

Osm stadii
1. DUVERA vs. ZAKLADNI NEDUVERA (ctnosti tohoto stadia je nadeje,kterou Fromm chape jako podminku, aby jedinec zustal nazivu.)
2. AUTONOMIE vs. ZAHANBENI A POCHYBNOST (ctnosti je vule)
3. INICIATIVA vs. VINA (ctnosti je ucelnost)
4. SNAZIVOST vs. MENECENNOST (ctnosti je kompetence)
5. IDENTITA vs. ZMATENI ROLI (ctnosti je vernost, osobní oddanost zvolenemu povolani ci zivotni filozofii)
6. INTIMITA vs. IZOLACE (ctnosti je laska)
7. GENERATIVITA vs. STAGNACE (ctnosti je pecovani, ochota konstruktivne prispet spolecnosti)
8. INTEGRITA EGO vs. ZOUFALSTVI (ctnosti je moudrost – vysledek celeho vyvojoveho cyklu jedince).

6. HUMANISTICKA TEORIE

Dava duraz na pozitivni vlastnosti člověka a jeho individualitu. Je tovelmi optimisticky pristup, ktery veri, ze každý ma svůj osud ve svýchrukou, muze svůj vyvoj ovlivnovat podle svých predstav a prani, nicnení vždy prilis ztraceno. Clovek je svou podstatou dobry, rodi sehodny, nezkazeny. To, co ho muze zkazit, je společnost. Není to stroj,který pracuje podle naplanovaneho programu. Zaroven humanisticka teorienepovazuje za podstatne zazitky z detstvi.

2 hlavni humanisticti teoretici jsou:
Abraham Maslow (jeho teorie se nekdy také nazyva holisticka)
Carl Rogers (jeho teorie se nekdy nazyva teorie ”ja”

Abraham Maslow (1908 – 1970)

Narodil se v Brooklynu v rodine zidovskych pristehovalcu. Jeho mladinebylo prilis stastne, stále se nachazel uprostred stretu mezi silneverici matkou a otcem, který mel slabost pro alkohol, zeny a jinévystrelky. Nejdrive studoval zadarmo v New Yorku, pote ve Wisconsinu,kde se mu několik profesoru osobne venovalo a snazilo se v nem osvezita podporovat jeho talent. Da se rict, ze mu tim vynahradili jehonepodarene detstvi. Po studiu se vratil zpet do New Yorku, kde 14 letucil. Od behaviorismu se odklonil, a místo toho se pustil dohumanistickeho holismu. Zkoumal lidskou motivaci ve vztahu k nizsim avyssim potrebam, hodne se zabyval sebeaktualizujicimi jedinci a ulohamihodnot. Pozdeji také psychologii vyucoval. Zemrel v roce 1970 vKalifornii na rozsahly srdecni infarkt. Před svou smrti zvolal, zemiluje život a ze by rad zil ještě o něco dele, ale ze mu na tom zastak strasne nezalezi.

Jeho teorie:
Maslow prijimaexistenci specifickych potreb a usporadava je do hierarchie. Je vyraznezameren na temata filozoficka, kulturni a nabozenska. Soustreduje se naintrapersonalni rust jedince a poklada ryzi lidske kontakty s okolim zaprirozeny vysledek sebeaktualizace.

Maslow radi lidskepotreby na NIZSI (fyziologicke a potreby bezpeci) a VYSSI (lasky aucty). Nad vyssi urovni je ještě B-uroven (B znamena ”byti”, kam umistil metahodnoty, metapotreby, které jsou spjaty s nejvyssimi vrcholy lidskeho potencialu, sebeaktualizace.
Cim vysse jedince v této hierarchii dospeje, tim vetsiho, hlubsiho a dlouhotrvajiciho vnitrniho stesti dosahne.

MASLOWOVA HIERARCHIE POTREB
Je to proces epigeneticky (jak ho uz zname od Eriksona), takze pokudnejsou uspokojeny potreby na nizsi urovni, neda se prejit k vyssim.

1. FYZIOLOGICKE POTREBY – to jsou zakladni potreby kazde lidske bytosti: potreba kysliku, vyzivy, spanku atd.
2 .POTREBY BEZPECI – každý jedinec vyzaduje bezpeci a svobodu odstrachu, uzkosti a zmatku. K bezpeci také patri struktura, rad aochrana před poranenim. (zvlaste dulezite v detstvi).
3. POTREBYNALEZENI A LASKY – jakmile jsou uspokojeny nizsi potreby, touzi jedinecpo lasce a citovem vztahu a chce nekam patrit.
4. POTREBY UCTY –jsou dále rozdeleny na potreby souvisejici s vlastní zdatnosti avedomim zvladani zivotnich naroku (sebeucta) a s povesti, prestizi auznanim (ucta druhych).
5. POTREBA SEBEAKTUALIZACE – v tomto bodepostupuje jedinec vysse, na B-uroven. Touzi stat se vsim, cim se statmuze. Maslow zduraznuje: cim clovek muze byt, tim také musí byt. Musíbyt verny sve prirozenosti…na této urovni jsou rozdily mezi jednotlivcinejvetsi.

Protože sebeaktualizace je probihajici proces,clovek není nikdy plne sebeaktualizovan, ale stále o to usiluje. Maslowstanovil několik znaku plne aktualizovanych osob, za které mj.povazoval napr. Abrahama Lincolna, Thomase Jeffersona, EleanorRooseveltovou. Tyto znaky jsou napr: pozitivni obraz o sobe, clovek sema zdrave rad, miluje život, umi odpoustet, prijima sebe i druhé, jeuvolnene otevreny vuci život. Tito lide neusiluji o soucit, pochopeni,odpovednost, pokoru, nezalezi jim prilis na tom, co si o nich myslispolečnost, jsou si sebou velmi jisti. Jsou nezavisli na kulture aokoli, dokazou byt sami, aniz by si pripadali osameli, obvykle sisamotu a soukromi ceni. Mají smysl pro humor bez nepratelstvi, jsouoriginalni a tvorivi.
Transcendence. Sebepresazeni je dominantoupriznacnou pro kazdeho sebeaktualizujiciho jedince. Umoznuje muB-poznani, které vede k ”vrcholnym zazitkum” (pocitum absolutnihostesti, spokojenosti, sebenaplneni).
Carl R. Rogers (1902 – 1987)

Narodil se v Illinois ve farmarske rodine, silne nabozensky zalozene.Jeho mladi bylo charakteristicke obrovskym mnozstvim praci apovinnosti, a z toho vyplyvajiciho stresu, na misto detskebezstarostnosti a hry. Pozdeji se dostal na Wisconsinskou univerzitu,kde se mu znacne rozsiril obzor a jeho pristup k nabozenstvi se timovlivnil. Pote stridave studoval na ruznych mistech a pracoval vruznych institucich ci vyucoval na univerzitach. Kombinace klinickepráce s vyzkumem je priznacna pro vetsinu Rogersovy akademickecinnosti.

Jeho teorie zduraznuje pojem ”ja”, jedinecnost ajednotu kazdeho člověka. V prostredi prostoupenem psychoanalytickymi abehavioristickymi nazory navrhl novy pristup k poradenstvi – ”naklient” ci ”na osobu zemerenou terapii”. Při zjistovani, jak osobnostfunguje, nespolehal tolik na diagnosticke nastroje, ale na vypovedipacientu samotnych.

STUDIUM OSOBNOSTI – VNITRNI VZTAZNY RAMEC
Rogers uziva percepcniho (nazyva jej vnitrni) vztazneho ramce, tj.pohlizeni na věci z hlediska pozorovane osoby, nikoli ocimaobjektivniho vnejsiho pozorovatele. Tento ramec spociva spise v postojinez v technice. Odbornik by mel ziskavat informace o vnitrnim svetejedince pomoci jeho verbalnich a nonverbalnich sdeleni, a ne pomociobjektivniho mereni.

ZAKLADNI LIDSKA MOTIVACE
Každýjedinec ma zakladni tendenci k sebeaktualizaci a usiluje o ni.Sebeaktualizace obsahuje radu potreb, napr. jist, byt v bezpeci,nezavislost, mit dobre vztahy s okolim. Chovani je vždy motivovanopritomnymi potrebami, nikoli minulymi udalostmi, i když ty mohou dourcite miry motivaci ovlivnit.
Pusobeni sebeaktualizacni tendencea z ni vyplyvajici cilesmerne chovani sili az do te miry, ze clovek je”vnitrne svoboden”. Toto usili je provazeno emocemi, které ziskavaji nasile tim vic, cim clovek rozpoznava vyznam svého snazeni.

ORGANISMUS
Rogers pojima organismus jako ”usporadany celek”, který prijima vsechnyprozitky vyskytujici se v jevovem poli, obsahujicim subjektivniskutecnost osoby v kazdem okamziku. Neboť organismus je psychofyzickymzakladem veskereho prozivani, je také mistem, kde dochazi kseberozvijeni, uplatnujici se prostrednictvim uspokojovani potreb.Takze usilovani o sebeaktualizaci prostrednictvim naplnovani potreb aprijimani prozitku tak, jak se vyskytuji v jevovem poli, jsou dvedulezite funkce organismu.

”JA” (self)
Ja je druhouslozkou jevoveho pole. Jeho funkce jsou nasledujici: ”Ja” vstupuje dovztahu k prozitkum, které jsou pritomny v organismu a muze s niminalozit tremi ruznymi zpusoby:
1.symbolizovat a prijmout je jako část ”ja”
2.poprit je, protože svou povahou skladbe ”ja” neodpovidaji
3.symbolizovat je zkreslene (k tomu dochazi, když jsou pojmy a hodnotyintrojikovany rodici a ostatnimi, avsak v jevovem poli jsou vnimanyjako vysledek smysloveho poznani.)

Najit prave ”ja” jesvizelnym ukolem kazdeho. Vyzaduje to odvahu, aby se lide prestaliskryvat za klamy a predstireni a uvedomili si, co uvnitr opravduprozivaji.

DUSEVNI ZDRAVI A PATOLOGIE
Dusevni zdravispociva v takovem pojeti ”ja”, které umoznuje asimilovat v nem veskeresmyslove a fyziologicke prozitky organismu. Naopak dusevni patologieexistuje tehdy, když organismus nektere dulezite smyslove afyziologicke prozitky vuci vedomi popira. Toto popreni muze nastat budna vedome urovni nebo pod urovni potrebnou pro vedome rozpoznani. Tentoproces nazyva Rogers SUBCEPCE.

KONGRUENCE
Je to shodamezi prozitky pritomnymi v organismu a tim, jak jsou symbolizovany v”ja”. Podle toho se da posuzovat mira dusevniho zdravi jedince.
Opak je inkongruence, coz je nedostatek presne symbolizaceorganismickeho prozivani v ”ja”. Je to rozpor mezi prozitky a vnimanimtěchto prozitku, který ma za nasledek zkreslene uvodomovani ”ja”,posleze patologii.

IDEALNI A REALNE ”JA”
Vetsina lidi rozlisuje predstavu toho, jakymi doufaji, ze se stanou (idealni ”ja”, od presvedceni o tom, jaci jsou (realne ”ja”. U zdravych lidi se tyto dva obrazy prilis nelisi, u narusenych ano.

DOBRY ŽIVOT, ”PLNE FUNGUJICI OSOBA”
Dobry život je zpusob, kterym zije ”plne fungujici osoba”. Je toproces, nikoli stav byti. Je to smerovani, které si voli celyorganismus tehdy, ma-li dusevni svobodu zvolit si kterykoli směr. Keznakum tohoto procesu patri:
1. vzrustajici otevrenost prozivani(clovek prijima jakkoli rozmanite prozitky, neuziva subcepce, tesi se zlneho uvedomovani si sebe a okoli)
2. vzrustajici existencialnikvalita ziti (clovek se stava ucastnikem a pozorovatelem probihajicihoprocesu organismickeho prozivani, aniz by se snazil ovladat jej)
3. vzrustajici duvera v organismus (clovek se nechava vest vlastnim organismem, namisto ostatnich osob ci organizaci)
4. plnejsi fungovani (je to shrnuti predchazejicich tri bodu. Clovek zije plneji v prave pritomnem okamziku…
7. RYSOVA TEORIE

Tato teorie se vyznacuje usilim o zkoumani osobnosti pomoci popisu aanalyzy vlastnosti lidskeho chovani. Odpradavna se vedci snazilistanovit projevy chovani, kterymi se jednotlivci navzajem lisi, avytvorit taxonomii osobnostnich typu.

Hippokrates (460 – 360 před Kristem) rozlisil osobnost do ctyr typu, které jsou i v soucasne době velmi pouzivany. Jsou to:
1. SANGVINISTICKY TYP (optimisticky a energicky clovek)
2. CHOLERICKY TYP (clovek popudlivy, s agresivnimi tendencemi)
3. MELANCHOLICKY TYP (clovek se sklonem k depresim)
4. FLEGMATICKY TYP (netecny clovek vykazujici malo emocnich odezev)

Existuji dva klicove predpoklady pro rysovou teorii:
- vsechny rysy kazde skupiny se vztahujou na vsechny lidi (vsichni jsou agresivni, nemluvni etc.)
- nebo rysy mohou byt urceny kvantitativne, ci-li, kolik z toho ci onoho rysu ma kazda osoba

Psycholog, který zacal celou tuto teorii, se jmenoval Lombroso.Prohlasoval, ze je schopen rozpoznat kriminalniky uz jen z toho, ze sena ne podiva.

Dalsim charakteristickym rysovym teoretikem jeSheldon, který rozlisil tyto tri typy osobnosti, pricemz vychazel ztypu postavy. Jsou to:
1. EKTOMORF – clovek, který je vysoky astihly az hubeny. Povahove je tichy, starostlivy, uzkostlivy, drzi sespise stranou, je umirneny
2. MESOMORF – tento clovek ma silnou,robustnou, propracovanou a svalnatou postavu. Z povahoveho hlediska jecilevedomy, vice agresivni, vi co chce a jde si zatím atd.
3.ENDOMORF – je clovek silny, pretloustly. Tato osoba je mekka (date jimranu a oni zacnou brecet), ovšem je pratelska, poslusna, poddajna atd.

Ke kritice této teorie patri to, ze, ono to ma sice něco do sebe, aleneda se rici, ze by každý s jednou z těchto typu postav mel ty samevlastnosti (které by se snad menili s menicim se typem postavy), skryvato individualni rozdily. Je to ponekud povrchni teorie, ktera říká,jaky kdo je, ale uz se nezabyva tim, proc takovy je. Je to bludny kruh.

Soucasnym teoretikem, který by se dal do této skupiny zaraditje Gordon W. Allport, i když on sam to razantne odmita. On svou vlastníteorii nazyva SYSTEMATICKYM EKLEKTICISMEM, který si vypujcuje odkazdeho smeru to nejvhodnejsi a dava to systematicky dohromady.
Gordon Allport (1897 – 1967)

Narodil se v male obci ve state Indiana ve Spojenych Statech. Jehorodice davali velky duraz na vzdelani. Allport vystudoval Harvard a pakucil ruzne po svete. Stravil rok v Istanbulu, cestou zpet se zastavil uFreuda ve Vidni. Také studoval rok v Nemecku a rok ve Velke Britanii.Po navratu do USA udelal souhrn všech moznych teorii, s kterymi se poEvrope setkal a které ho oslovili. Po cely svůj život si ve sve praciuchovaval silne interkulturalni a interdisciplinarni zamereni, kterétaké podporoval u svých studentu.
Vyucoval první kurs teorie osobnosti ve Spojenych Statech. Zemrel v roce 1967 na rakovinu.

POVAHA OSOBNOSTI
Allport dava velky duraz na individualitu kazdeho člověka. Osobnostnepovazuje pouze za pojem vyvozeny z chovani, ale za něco, co v clovekuopravdu existuje. (Osobnost je něco a dela něco). Je to dynamickastruktura, kterou je potreba vnimat v procesu pozvolneho rozvijeni. Jesvou povahou psychofyzicka. To vyzaduje spolecne fungovani mysli atela.
Vse, co jedinec cini, Allport oznacuje jakocharakteristicke chovani a mysleni. To zahrnuje vsechny vnejsi ivnitrni procesy, které pomahaji preziti, osobnimu rustu asebeuskutecneni.
Allport také rozlisuje TEMPERAMENT a CHARAKTER. To jsou ovšem pouze stranky osobnosti, nikoli jakesi zvlastni oblasti v ni.

SVOBODA JEDINCE
Allport voli stredni cestu. Lide mají svobodu utvaret svůj život, alenemohou se odprostit od svých fyziologickych potreb, od vlivudrivejsiho uceni a zkusenosti ani od prave pusobicich vlivu okoli.

PROPRIUM A VYVOJ OSOBNOSTI
Allport popisuje vyvoj ”ja” v osmi funkcich propria (=”svůj vlastní”:

1. TELESNE ”JA” (prostrednictvim pocitu tela proziva kojenec první stranku jastvi.)
2. IDENTITA ”JA” (zavisi na kontinuite v case, napr. na pamatovani simyslenek a cinu z minula, a uvedomovani si, ze tyto myslenky a cinypatri teze osobe).
3. SEBEUPLATNENI (miva konotaci ”nestydatehosebeprosazovani”. Ovšem sebelaska muze byt velmi zdrava věc, a ipotrebna. Jde o urcitou miru hrdosti.)
4. ROZRUSTANI ”JA” (tim, ze se clovek identifikuje s jinymi, zvetsuje rozsah sebeangazovanosti.)
5. RACIONALNI RESENI (oznacuje zdroj uvazovani a zvladani problemu.)
6. SEBEOBRAZ (zahrnuje to, jak clovek sam sebe vnima (jako Rogersovo ”realne ”ja”, a jeho predstavu, jakym by se rad stal (idealni ”ja”.
7. SNAZENI PLYNOUCI Z ”JA” (vztahuje se k motivaci, která vede ke”sjednoceni osobnosti” a zahrnuje planovani, zajmy, reseni problemuatd.)
8. POZNAVAJICI ”JA” (vznika jako konecny a nevyhnutelnypostulat. Zahrnuje vznik sebeuvedomeni, hodnotove orientace a utvarenizivotni filozofie).

RYSY A OSOBNÍ DISPOZICE
Allport sebrani predstave, ze by vsem zivym lidskym bytostem mela byt vnucena”uniformni sestava rysu”, která vyjadruje znaky chovani velkehomnozstvi lidi. Namisto toho zavadi pojem OSOBNÍ DISPOZICE. Ta jejedinecna a relativne soudrzna.
Osobní dispozice jsou usporadany do této hierarchie:

1. KARDINALNI DISPOZICE – je to primarni vlastnost člověka, něco, co jepro nej typicke, vlastní, něco, co ma rad (at uz to je on sam, cipeníze). Nekdy to je taky nazyvano ”vyznacny rys”, ”vudci vasen”,”hlavni sentiment”, ”jednotici tema” ci ”koren zivota”.
2.CENTRALNI DISPOZICE – maji pro jedince velky vyznam, jsou napadne ajsou soudrzne. Vystihuji stredni body bezneho chovani osoby. (Tytovlastnosti se obvykle uvadeji v dobře napsanem doporucujicim dopise.)
3. SEKUNDARNI DISPOZICE – jsou pro jedince méně vyznamne a také jsouméně soudrzne. Jsou doplnkem centralnich dispozic v beznem zivote tam,kde to situace pripousti.

FUNKCNI AUTONOMIE
Motivaceexistuje vždy v pritomnosti, avsak chovani, které v minulosti plnilourcity ucel, často pretrvava bez ohledu na svůj puvodni ucel.
Funkcni autonomie muze znamenat něco negativniho, ale muze byt také tvorive vyuzita.

1. PERSEVERUJICI FUNKCNI AUTONOMIE – je v podstate nesmyslnou rutinou,navykem. Je to mechanicke chovani bez vlastní hodnoty, které Allportnazyva ”procesem nizke urovne”.
2. Z ”JA” VYCHAZEJICI (propriate) FUNKCNI AUTONOMIE – je proces, který dava drive ustavenemu chovani novy vyznam.
8. BEHAVIORISMUS

Uznava pozorovatelne chovani zivych organismu za jediny opravnenypředmět psychologie. Veskere lidske chovani probiha podle zakonitosti,z nichž mnohe jsou jiz znamy. Muze byt nauceno a odnauceno, protože jevysledkem objektivnich cinitelu, které je determinuji.
Osobnostnemá v behavioralnim pojeti realnou existenci a nepoklada se za zdrojlidskeho chovani. Je to pouze pojem vyvozeny z vnejsiho pozorovatelnehoa meritelneho chovani.

Hlavnimi predstavitely jsou:

Ivan P. Pavlov (1849 – 1936)

Jeho teorie KLASICKEHO PODMINOVANI je zalozena na spojeni dvou podnetu.Jeden vyvolava odezvu svou vlastní povahou a nazyva se NEPODMINENYPODNET. Druhy podnet je sam o sobe neutralni. Ale podan soucasne snepodminenym podnetem, ziskava podnetovou ucinnost a nazyva se pakPODMINENY PODNET. Na tyto dva typy pak prichazi NEPODMINENA A PODMINENAODEZVA.
Pavlov tuto svou teorii podklada svým experimentem o podminovani psa, který slinta na mlete maso.
Pricemz organismus responduje pouze k tomu stimulu, ke kteremu bylvycvicen. Pokud stimulus zmizi, naucena odezva vyprcha. Ta se da ovšemzaroven zase obnovit, nebo se da pozmenit, zmeni-li se podnet.

B. F. Skinner (1904 – 1990)

Skinner je tvurcem teorie OPERANTNIHO PODMINOVANI, která spociva v tom,ze organismus produkuje spontanni chovani, které není vyvolavanorozlisitelnymi podnety. Takove prvky chovani se nazyvaji OPERANTY.Klicovym pojmem Skinnerovy teorie je ZPEVNENI. Pozitivnim zpevnenim jeodmena, negativnim je odstraneni neprijemneho podnetu. Je-li operantzpevnen, pravdepodobnost dalsiho vyskytu takoveho chovani vzrusta.Zpevnujici cinitel prebira roli podnetu a zpevnene chovani odpovidaPODMINENE ODEZVE.
Jina Skinnerova strategie je POSTUPNAAPROXIMACE (priblizovani se cilovemu chovani). Chovani se postupnetvaruje tim, ze se zpevnuji pokroky, které jedinec cini smerem kzadanemu konecnemu chovani.

Z behaviorismu vychazi
9. DOLLARDOVA A MILLEROVA TEORIE UCENI

John Dollard (1900 – 1980) a Neal E. Miller (1909) jsou dva rodaci zamerickeho Wisconsinu. I přes jejich myslenkovou orientaci, kterávychazela z behaviorismu, rozhodli se prodelat psychoanalyticky vycvik,a tim v sobe spojovaly dva protichudne svety ideologie vedy. Jejichteorie ma povahu integrace psychoanalyzy a behaviorismu. Jejichkonecnym cilem je spojit vitalitu psychoanalyzy, prisnostprirodovedecke laboratore a danosti kultury.

Ustrednimtematem Dollarda a Millera je proces uceni zalozeny na sledu podnet –odezva, jejz uzivaji k vysvetleni hlavnich otazek fungovani osobnosti:
1. intrapsychickych pochodu
2. povahy a vyvoje osobnosti
3. nevedomi
4. vzniku neuroz

PROCES UCENI
Dollard a Miller to formuluji jednoduse takto:
Ucici se jedinec musí byt k odezve puzen a za jeji provedeni zapritomnosti signalu potom odmenen. To lze proste vyjadrit vyrokem, zeaby se někdo ucil, musí něco chtit, neceho si vsimnout, něco udelat aněco ziskat. Presneji vyjadreno, temito ciniteli jsou:
1. PUDOVAPOTREBA (= motivace. Muzou to byt bud vnejsi udalosti, nebo vrozene”primarni pudove potreby” jako jist, byt v teple, sex atd.)
2.SIGNAL (= podnet. Je to specificka hnaci sila, která modifikujemotivujici silu podnetu. Rozhoduje o tom, kde, kdy a jak odezvaprobehne. Nekdy muze byt silnejsi nez sama motivace.)
3. ODEZVA (je vysledkem spojeni pudove potreby a signalu, a dava podnet ke zpevneni)
4. ZPEVNENI (je udalost, která zesiluje tendenci k opakovani nejake odezvy. Zpevneni znamena redukci (pudove) potreby)

OSOBNOST: JEJI PODSTATA A VYVOJ
Dollard a Miller nazyvaj sled ”podnet/ signal – odezva” navykem. Tem sejedinec uci prostrednictvim zpevneni. V dusledku těchto osvojenychnavyku reaguje clovek na nektere signaly pohotoveji nez jine.
Osobnost není vrozena; jedinec si ji osvoji v detstvi prostrednictvimprocesu uceni. Sestava z navyku priznacnych pro chovani dane osoby.

OD PRIMARNICH PUDOVYCH POTREB K SEKUNDARNIM
Clovek se rodi s primarnimi (vrozenymi) potrebami. Ty pomahaji kuchovani jeho fyziologickeho zivota. Vyvoj osobnosti spociva vosvojovani si repertoaru SEKUNDARNICH POTREB. Ty jsou povazovany zarozvinuti primarnich potreb v sociokulturnim prostredi a zarovenzajistuji uchovani lidskeho zivota v kontextu dane spolecnosti cikultury. ”Slouzi jako fasada, za niz se skryvaji funkce vrozenychpotreb, na kterych jsou zalozeny”. Vlastní uceni probiha takto: doposudneutralni signal, je-li dostatecne často spojen s primarni potrebou,ziskava schopnost vyvolavat odezvy, a tim se stava sekundarni potrebou.

UPLATNENI VE VYCHOVE
Ve vyvoji osobnosti ma rozhodujicivyznam prvnich šest let. Spolu se sekundarnimi potrebami se diteseznamuje se sekundarnim zpevnenim, napr. s matcinym usmevem, spodekovanim atd. Rodice by měli, zejména v prvnich dvou letech, ditetiposkytovat vsemoznou podporu. Za nejdulezitejsi pokladaji ctyrinacvikove situace:
1.situaci krmeni
2.situaci nacviku cistotnosti
3.rany nacvik v oblasti sexualnich projevu
4.nacvik ovladani jevu

Nevedome konflikty naucene v detstvi vyvolavaji uzkost a podnecujivznik neuroz v dospelosti. Protože však neurozy jsou nauceny, mohou bytnastesti také odnauceny, dokonce i po mnoha letech psychickeho utrpeni.
 
kategorie: Knihy
vložil: bloody_miss
Permalink ¤
26.Červenec 2008,19:59
Na stránkách této brožury se nachází 100 faktů, z nichž drtivou většinu lze ověřit v jakékoliv řadě encyklopedií,
almanachů, textů o psychologii a jiných příručkách běžně dostupných v každé veřejné knihovně.
LEŽ
Mezi těmito fakty je chytře ukryta jedna lež, která je dalším impulsem ke čtení. Žádná lež ve smyslu statistické
či gramatické chyby, ale směšná lež, natolik absurdní, že se čtenáře dotkne jako urážka lidské inteligence, a přesto
tak smrtelně zlá, že pokud by jí bylo dovoleno zůstat bez odpovědi, její konečná cena by byla nevyčíslitelná.
Nechávám na čtenáři, aby ji sám našel. Upřímně říkám, že mými motivy nejsou urážení či nenávist, ale nejhlubší
láska k lidstvu a nejopravdovější zájem o jeho budoucí generace. Mým záměrem není klamat, ale poučit, a doufám,
že vám tato práce pomůže reflektovat a znovu prověřit váš pohled na rasu.
FAKT 1: Bílá rasa přeplula oceány, využila řeky, zdolala hory, zúrodnila pouště a kolonizovala nejpustší ledovcová
pole. Je zodpovědná za vynález tiskařského lisu, cementu, využití elektřiny, létání, raketové techniky, astronomie,
dalekohledu, cestování do vesmíru, střelných zbraní, tranzistoru, rádia, televize, telefonu, žárovky, fotografie,
filmu, gramofonu, elektrické baterie, automobilu, parního stroje, železniční dopravy, mikroskopu, počítače
a milionů dalších technických zázraků. Objevila nespočet lékařských postupů, neuvěřitelných aplikací, vědeckých
postupů atd. Mezi její příslušníky patřily takové osobnosti jako Sokrates, Aristoteles, Platón, Homér,
Tacitus, Julius César, Napoleon, Vilém Dobyvatel, Marco Polo, Washington, Jefferson, Hitler, Bach, Beethoven,
Mozart, Magellan, Kolumbus, Cabot, Edison, Graham Bell, Pasteur, Leeuwenhoek, Mendel, Darwin, Newton,
Galileo, Watt, Ford, Luther, Da Vinci, Poe, Tennyson a tisíce dalších význačných lidí, kteří něco dokázali.37
39
FAKT 2: Za 6000 let zaznamenané historie černý africký negroid nevynalezl nic. Ani psanou řeč, tkaný oděv,
kalendář, pluh, silnici, most, železnici, loď, měrný systém, dokonce ani kolo. (Poznámka: Toto se týká čistokrevných
negroidů). Není známo, že by kdy obdělával nějakou půdu či domestikoval nějaké zvíře pro své použití
(ačkoliv se kolem něho vyskytovalo mnoho silných a poddajných zvířat). Jeho jediným známým prostředkem
k dopravě zboží byl vršek jeho tvrdé, nekultivované hlavy. U přístřešku nepokročil dál než k běžné chatrči
z bláta, jejíž konstrukce je schopen i bobr či ondatra.21 39
INTELIGENCE
FAKT 3: IQ amerických negroidů se pohybuje průměrně od 15 do 20 bodů pod IQ amerických bělochů.26 16 18 22
FAKT 4: Tyto rozdíly mezi černými a bílými byly opakovaně dokázány jakýmkoliv testem, jenž kdy byl proveden
některým útvarem armády USA, některým státem, okresem, místním školským úřadem, Ministerstvem školství
USA atd. Stejný rozdíl zůstává platný víc než 40 let.18 26 24
FAKT 5: Černoši mají průměrné IQ 85 bodů a pouze 16% černochů má vyšší IQ než 100, zatímco u bílé populace
je to polovina. Aby černoši dosáhli středního hodnoty bělošského IQ v rozsahu od 10 do 25 procentní shody,
potřebovali by mít místo 16% 50 procent. 31 27 16
FAKT 6: U černochů je šestkrát pravděpodobnější, že budou mít IQ od 50 do 70, což je řadí do kategorie pomalý
student (retardovaný), zatímco u bělochů je desetkrát pravděpodobnější, že dosáhnou výsledku 130 či více.15 16
18 23
FAKT 7: Při PACE zkoušce vlády USA, jíž se účastní 100 000 absolventů vysokých škol, z nichž jsou každý
rok vybíráni případní odborní či administrativní zaměstnanci pro státních služby, prospívá s výsledkem 70 či
více bodů 58% bělochů, kteří ji složí, zatímco jen 12% negroidů. Mezi těmi, kteří dosáhli nejlepších výsledků, je
rozdíl mezi výkonem negroidů a bělochů ještě nápadnější: 16% bílých uchazečů dosahuje výsledku 90 či více,
zatímco výsledku 90 dosáhne jen pětina procenta negroidních uchazečů - poměr úspěšnosti bílých/černých je
80:1.27
FAKT 8: Rozdíly mezi negroidními a bílými dětmi se zvětšují s přibývajícím věkem, propast ve výkonu je největší
na úrovni středních a vysokých škol.31 26
FAKT 9: Rozdíly v IQ mezi bělochy a negroidy jsou stále omlouvány rozdílností prostředí, ale nejméně pět
studií, které se pokusily porovnat socio-ekonomické zázemí obou ras, nenaznačilo ve vzájemných výsledcích
žádnou významnou změnu. Jak se zlepšuje prostředí, zlepšují se negroidi, ale i běloši. Propast se nezmenšuje.26
Rozsáhlý výzkum Dr. G. J. McGurka, profesora psychologie na Villanove University, odhaluje, že se propast
v inteligenci mezi černochy a bělochy ZVĚTŠUJE, když se socio-ekonomické úrovně obou ras přibližují střední
třídě.18
FAKT 10: Roku 1915 si vzal Dr. G. W. Ferfuson 1000 školáků z Virginie, rozdělil je do 5 rasových skupin a
otestoval jejich mentální schopnosti. Čistokrevní negroidi dosáhli v průměru 69,2% výsledku bělochů. Tříčtvrtinoví
negroidi dosáhli 73,0% výsledku bělochů. Poloviční negroidi dosáhli 81,2% výsledku bělochů. Čtvrtinoví
negroidi dosáhli 91,8% výsledku bělochů. Všichni tito černoši žili jako negroidi a považovali se za „negroidy“.
Jejich prostředí a „výhody“ či nevýhody byly naprosto stejné.14 Viz také pozn. 26, str. 452.
FAKT 11: Výsledky armádního Beta testu, kterému armáda USA podrobila přes 386 000 negramotných vojáků
za 1. světové války, ukázaly, že černošští odvedenci jsou „ve všech typech testů používaných v armádě horší než
běloši“. Dále byly testy provedeny na čistých negroidech, mulatech a quadronech (míšencích bělocha a mestice -
pozn. překl.). Bylo zjištěno, že „světlejší skupiny dosáhly lepších výsledků“.14
FAKT 12: Bádání provedená s identickými dvojčaty vychovávanými odděleně v rozdílném prostředí přesvědčivě
dokazují, že celkový vliv dědičnosti převyšuje vliv prostředí v poměru asi 3:1.41
FAKT 13: Dokonce i když mají černoši a běloši stejné předpoklady ve smyslu rodinného zázemí a výhod
v dětství, černoši mají stále výsledné IQ o 12 až 15 bodů nižší než srovnatelní běloši. Zahrnuje to i případy, kdy
byli černoši adoptováni bílými rodiči. Jejich IQ může být prostředím zlepšeno, ale stále jsou blíž svým biologickým
rodičům, než rodičům adoptivním.3 15 26
FAKT 14: Rovnostářští ideologové často snižují výsledky IQ testů výmluvou, že jsou zkresleny kulturou. Přesto
NIKDO, ani NAACP (Národní sdružení pro rozvoj barevných lidí - pozn. překl.) ani Sjednocený černošský vysokoškolský
fond, ani NEA (Národní sdružení vzdělavatelů - pozn. překl.) nebyl schopen sestavit test inteligence,
v němž by černoši a běloši dosáhli stejných výsledků.3 15
FAKT 15: Američtí indiáni, kteří často žijí celý život v mnohem horších podmínkách než američtí černoši, je
v IQ testech stále porážejí.3 27
FAKT 16: Potomstvo z rasově smíšených manželství inklinuje k nižšímu IQ, než má bílý rodič.11 26
NEGROIDSKÝ MOZEK
FAKT 17: Bylo zpracováno množství srovnávacích studií váhy mozků bělochů a
negroidů s tím výsledkem, že negroidský mozek má nižší hmotnost v rozmezí 8-12
procent. Tyto studie provedli Bean, Pearl, Vint, Tilney, Gordon, Todd a další.23 27
FAKT 18: Kromě rozdílu ve váze mozku roste negroidský mozek po pubertě méně
než bělošský. Ačkoliv se negroidský mozek a nervový systém vyvíjí rychleji než
mozek bělošský, jeho rozvoj se zastavuje v dřívějším věku, což omezuje další intelektuální
vývoj.22 27
FAKT 19: Tloušťka supragranulární vrstvy (vnější vrstvy) negroidského mozku je
v průměru asi o 15 procent menší, a jeho struktura méně rozvinutá a jednodušší než u
bělošského mozku.9
FAKT 20: Čelní laloky, které jsou zodpovědné za abstraktní myšlení, jsou u negroidského
mozku v poměru k tělesné hmotnosti menší, jsou méně štěpené a mají jednodušší
strukturu než mozek bělošský.9 27 23 22
ANTROPOLOGIE
FAKT 21: Název Homo sapiens poprvé použil v 18. století švédský botanik Carl Linné. Slovo „sapien“ znamená
„moudrý“. Název se původně používal, když se mluvilo o bílém člověku a byl shodný se slovem „europaeus“.
Následkem toho mnoho pozdějších klasifikátorů a genetiků věřilo, že by negroidi a jiné rasy měli být klasifikovány
jako jiné druhy. Darwin vlastně v „Původu člověka“ tvrdil, že rozmanitost lidstva je tak výrazná, že podobné
rozdíly u jiného zvířete by opravňovaly zařadit ho jako jiný druh, ne-li jiný rod.39
FAKT 22: Pro své obsáhlé dílo „Původ ras“ (The Origin of Races) shromáždil profesor Carleton Coon, president
Amerického sdružení antropologů a přední světový genetik, pádný důkazní materiál z oboru geografie, anatomie,
genetiky, fyziologie, srovnávání chrupu, jazykovědy, archeologie a fosilních záznamů z 300 nalezišť kostí, aby
ověřil svou teorii „pre-sapienské rasovosti“. Jinými slovy, Homo erectus se jako rasa oddělil už před vyvinutím
do stádia Homo sapiens.12
FAKT 23: Zatímco se, dle Dr. Coona, bělošské poddruhy (bílá rasa) rozvíjely v Evropě, negroidní rasa stále setrvávala
na evoluční úrovni a dnes se nachází, pokud jde o rozvoj lebky a mozku, ne méně než 200 000 let za
rasou evropskou.9
FAKT 24: Negroidní lebka, kromě menšího objemu mozku a silnějších lebečních kostí než u bělošské, je prognatní;
tj. nižší tvář vyčnívá vpřed, spíše jako u zvířecího čumáku. V důsledku toho je negroidní čelist v poměru
k její šířce podstatně delší než bělošská čelist. Význačným rysem negroidní nižší čelisti je, že si zachovala stopy
po „opičí plošce“ v oblasti kosti hned za řezáky. Opičí ploška je rozlišovací znamení opic a u bělochů chybí.9 12
39
FAKT 25: Kůže negroidů je tlustší a lepší než bělošská v zabraňování průniku bakterií a v ochraně před ultrafialovými
slunečními paprsky.39 14
FAKT 26: Tmavá barva negroidů je způsobena pigmentem melanin, který je přítomen v každé vrstvě kůže a
nalézá se dokonce i ve svalech a mozku.9 27
FAKT 27: Africký zubař může rozeznat zub negroida od zubu bělocha letmým pohledem.14
FAKT 28: Negroidi mají v poměru k výšce těla delší ruce než běloši. Tento rys, spolu s jejich mnohem silnějšími
lebečními kostmi, zvýhodňuje černochy před bělochy v boxu. Kosterní a svalové zvláštnosti negroidních delších
údů jim významně umožňují uspět jako sprinteři, ale jako běžci na dlouhé tratě jsou poměrně nevýrazní.39 27
FAKT 29: DALŠÍ ROZDÍLY:
• Vlasy jsou černé, kudrnaté a mají strukturu „jako vlna“, jsou ploché a eliptické a nemají žádný centrální
kanál či vedení, jak je tomu u vlasů Evropanů.
• Nos je tlustý, široký a rovný, často vyčnívající chřípí odhaluje rudé vnitřní výstelky sliznice, podobné opičí.
• Paže a nohy negroidů jsou relativně delší než u Evropanů. Pažní kost je o něco kratší a předloktí delší,
čímž se podobá opičí.
• Oči vystupují, duhovky jsou černé a očnice velké. Oko má často na bělmu zažloutlý povlak, jak tomu bývá
u goril.
• Negroidi mají kratší trup, profil hrudníku je kruhovitější než u bělochů. Pánev je užší a delší, jak je tomu u
opice.
• Ústa jsou široká a velmi silná, tlusté a vyčnívající rty.
• Negroidní kůže má tlustou vrchní ztvrdlou vrstvu, která je odolná vůči škrábání a brání průniku bakterií.
• Negroidi mají větší a kratší krk, podobný krku lidoopů.
• Lebeční švy jsou jednodušší než u bílé rasy a blíže u sebe.
• Uši jsou kulaté, spíše malé, poněkud trčící a odstáté, čímž se blíží opičí formě.
• Negroidi jsou více vyvinutí od pánve dolů a běloši mají více vyvinutý hrudník.
• Čelist je větší a silnější a vyčnívá ven, což spolu s nižším, ustupujícím čelem dává obličejový úhel od 68
do 70 stupňů, oproti 80 až 82 stupňům u Evropanů.
• Ruce a prsty jsou proporciálně užší a delší. Zápěstí a kotníky jsou kratší a robustnější.
• Čelní a parciální kosti lebky jsou méně hluboké a méně objemné. Lebka je silnější, zvláště po stranách.
• Mozek negroidů je v průměru o 9 - 20% menší než mozek bělochů.
• Zuby jsou větší a dále od sebe než u bílé rasy.
• Trojité zakřivení páteře je u negroidů méně patrné než u bělochů, takové je charakterističtější pro opici.
• Stehenní kost negroidů je méně zešikmená, tiba (holenní kost) více zakřivená a ohnutá vpřed, lýtko nohy
je vysoké, ale jen málo vyvinuté.
• Pata je široká a vyčnívající, chodidlo dlouhé a široké, ale mírně klenuté, což zapříčiňuje plochou nohu, palec
u nohy je menší než u bělochů.
• Dvě nosní kosti jsou občas spojeny, jak je tomu u opic.
FAKT 30: Skupinové rozbory krve z období druhé světové války naznačují, že genofond amerického negroida
odpovídá 28% bělošského, a to i navzdory všemu druhům ústavní diskriminace, sociální segregace atd. Nezapomeňte,
že výsledky testu u pravých černých Afričanů by ukázaly ještě větší odlišnost od bělochů.32 14
KRIMINALITA
FAKT 31: Poměr, v němž černoši páchají vraždu, je třináctkrát vyšší než u bělochů; u znásilnění a pokusu o
znásilnění je to desetkrát více. Tato čísla, vycházející z hlášení FBI, se rok od roku trochu liší, ale zcela reprezentují
trend poslední dekády.27 6 13
FAKT 32: Dle Ministerstva spravedlnosti je jeden ze čtyř černých mužů ve věku 20 až 29 let v současné době ve
vězení, podmíněně propuštěn či vyšetřován na svobodě.32 6 3
FAKT 33: Ačkoliv černoši tvoří pouze 12% obyvatel USA, dopouštějí se víc než poloviny všech znásilnění a
krádeží a 60% všech vražd.32 27 6
FAKT 34: Přibližně 50% všech černošských mužů bude za svůj život uvězněno a obviněno z vážného zločinu.27
FAKT 35: U černošského jedince je 56 KRÁT pravděpodobnější, že napadne bělocha, než naopak.3 32
FAKT 36: Černošští násilníci si vybírají bělošské oběti ve více než polovině případů (54,9%), 30x častěji, než si
běloši vybírají černochy.2 32 28
FAKT 37: Výroční zpráva Ministerstva spravedlnosti dokládá, že když běloši páchají násilí, provádí ho na černoších
v 2,4% případů. Černoši si, na druhé straně, vybírají bílé oběti VE VÍCE NEŽ V POLOVINĚ případů.3
FAKT 38: V New Yorku je u každého bělocha 300 KRÁT VĚTŠÍ PRAVDĚPODOBNOST, že bude napaden
gangem černochů, než gangem bělochů.32
FAKT 39: Mnoho lidí tvrdí, že vysoký poměr uvězněných černochů ukazuje, že policejní zdroje zdůrazňují zločiny
černochů a ignorují zločiny bílých límečků. Nicméně u černochů je třikrát větší pravděpodobnost než u bělochů,
že budou uvězněni za padělání, falšování a zpronevěru.32 6
FAKT 40: Mnoho lidí věří, že zločin je produktem chudoby a nedostatku „příležitostí“. Nicméně okres Columbia,
který se těší nejvyšším průměrným ročním platům a je druhý po Aljašce v osobním příjmu na hlavu, vede
skoro ve všech národních kategoriích zločinu, včetně vraždy, loupeže, těžkého napadení a krádeže auta. Tento
okres má také nejpřísnější kontrolu zbraní v zemi, největší policejní výdaje na hlavu, nejvyšší poměr policejních
a nápravných úředníků na občana a nejvyšší podíl uvěznění. Jeho trvalé obyvatele tvoří z více než 70% černoši.
Západní Virginie, která má nejnižší podíl zločinnosti v zemi, trpí vleklou chudobou a má nejvyšší nezaměstnanost
v USA. Také má nejméně policistů na hlavu. Západní Virginie je tvořena z více než 96% bělochy.33
ČERNOŠSKÁ RODINA
FAKT 41: 46% černošských mužů ve věku 16 až 62 let z center měst je nezaměstnaných.27
FAKT 42: Více než 66% dětí negroidů se rodí mimo manželství. Na hlavu je jejich poměr nelegitimnosti oproti
bělochům desetinásobný.32 27
FAKT 43: U černochů je čtyřikrát větší pravděpodobnost než u bělochů, že budou pobírat sociální dávky.32
FAKT 44: Více než 35% všech černošských mužů ve městech USA užívá drogy či alkohol.27
KRÁSA
FAKT 45: Lednové vydání Žurnálu etnických a rasových studií (journal of Ethnic and Racial Studies) z roku
1986, s názvem „Preference barvy kůže, pohlavní dimorfismus a pohlavní výběr: případ genově-kulturní spoluevoluce?“
(Skin Color Preference, Sexual Dimorphism and Sexual Selection: a case of Gene-Culture Coevolution?)
od Petera Frosta a Pierre Van der Herghea, uvedlo, že v každé dané rase mají k preferenci světlejší
kůže větší sklon ženy než u muži. Za použití standardních etnografických údajů z 51 společností pěti světadílů,
které zaznamenávaly jejich preference barvy lidské kůže, studie konstatovala, že 30 z nich preferovalo světlejší
ženy a 14 preferovalo světlejší ženy a muže. Kultury Indie, Číny, Brazílie a Bali, stejně jako Arabové a negroidé,
považují nejsvětlejší ženy za nejkrásnější. Zachovávají estetickou přitažlivost slonovinové kůže, růžovolící,
modrooký, blonďatý „nordický ideál“ ženské krásy - ačkoliv ony samy genetický potenciál k reprodukci takového
organismu nemají. Po nějaké době, tvrdila studie, vyšší třídy všech ras získaly světlejší kůži než jejich krajané,
protože si z nižších tříd opakovaně vybíraly světlejší ženy. (viz také pozn. 11)
FAKT 46: Vědecký výzkum toho, co představuje lidskou krásu, v němž byly 300 posuzovatelům s různým zázemím
ukázány fotografie byli požádáni, aby ohodnotili krásu jedincovy tváře, odhalil, že za nejpřitažlivější lidi
jsou všeobecně uznáváni nordičtí běloši, dokonce i mezi černochy. Posuzovatelé byli instruováni, aby hodnotili
tváře pouze dle svých „osobních vzorů krásy a nebrali v úvahu populární standardy“. Výsledky studie „Věk, pohlaví,
rasa a představa o kráse obličeje“, Vývojová psychologie, 5. listopad 1971, str. 433-439, jsou přetištěny
níže.
SKUPINOVÉ HODNOCENÍ KRÁSY V KŘÍŽOVÉM HODNOCENÍ
CHARAKTERISTIKY SKUPINA S NEJVYŠŠÍM
POSUZOVATELŮ OHODNOCENÍM
--------------- --------------
Věk 7 let, bílí chlapci bílí adolescenti
Věk 7 let, černí chlapci bílí adolescenti
Věk 7 let, bílé dívky bílé adolescentky
Věk 7 let, černé dívky bílí adolescenti
Věk 12 let, bílí chlapci bílé adolescentky
Věk 12 let, černí chlapci bílé adolescentky
Věk 12 let, bílé dívky bílé adolescentky
Věk 12 let, černé dívky bílé adolescentky
Věk 17 let, bílí chlapci bílé adolescentky
Věk 17 let, černí chlapci bílé adolescentky
Věk 17 let, bílé dívky bílé adolescentky
Věk 17 let, černé dívky bílé adolescentky
Dospělí bílí muži bílé adolescentky
Dospělí černí muži bílé adolescentky
Dospělé bílé ženy bílí adolescenti
Dospělé černé ženy bílé adolescentky
FAKT 47: V experimentech, kdy byly černošské děti ponechány s bílými a černými panenkami, bylo zjištěno, že
většina z nich by si raději hrála s bílými panenkami. Tohle platí po celém světe. I na takových místech jako Tobago.
32 22 23
AMERICKÁ HISTORIE
FAKT 48: Vyhlášení nezávislosti, které obsahuje často opakovanou formulaci: „...všichni lidé jsou stvořeni jako
sobě rovní...“ byla napsána Thomasem Jeffersonem, který tehdy vlastnil okolo 200 otroků a nikdy žádnému
z nich nedaroval svobodu, včetně mulatů a quadronů. Jeffersonova slova se jistě netýkala negroidů, kteří v té
době měli v americké společnosti jen pozici majetku.27 38 31
FAKT 49: Ve Vyhlášení se píše „My, lid“ pro sebe a je věnováno „nám a našemu potomstvu“. Všech 55 delegátů,
kteří se sešli ve Filadelfii, aby Vyhlášení vypracovali, a všichni členové shromáždění 13 států, kteří ho schválili,
patřili k bílé rase.38
WEBSTERŮV SLOVNÍK Z ROKU 1828 definuje potomstvo jako: POTOMSTVO: 1. nástupci; děti, děti dětí,
atd. po neurčitou dobu, rasa pokračující od praotce. 2. obecně, následující generace; opak předků…
FAKT 50: 14. dodatek Ústavy není platný z následujících důvodů:
• Nikdy nebyl schválen třemi čtvrtinami všech států Unie, dle článku 5 Ústavy USA. Z 37 států ho 16 odmítlo.
• Mnoho států počítaných mezi ty, které ho schválily, k tomu bylo přinuceno pod hrozbou obsazení vojskem.
Každý právní úkon provedený pod hrozbou násilí a nátlakem je automaticky neúčinný a neplatný.
• Fakt, že 23 senátorů bylo nezákonně vyloučeno ze Senátu USA, ukazuje, že společné usnesení navrhující
dodatek nebylo předloženo ústavním Kongresem, ani jím odhlasováno.
Záměr 14. dodatku je neslučitelný s původní Ústavou USA a Ustavujícím zákonem země. Nezrušil, a ani nemohl,
nic z toho, co bylo součástí Ustavujícího zákona. Proto ho předchozí principy a trvalé rozhodnutí činí neplatným.
23
FAKT 51: Ve svém Vyhlášení rovnoprávnosti (tj. prohlášení o zrušení otroctví - pozn. překl.) ze září 1862
Abraham Lincoln uvedl: „Žádal jsem negroidní kolonizaci (zpět v Africe) a budu v tom pokračovat. Mé Vyhlášení
rovnoprávnosti bylo spojeno s tímto plánem (kolonizace). V Americe není prostor pro dvě odlišné rasy bělochů
a ještě méně prostoru pro dvě odlišné rasy bělochů a černochů… Neumím si představit větší neštěstí, než
je asimilace negroidů do našeho sociálního a politického života jako nám rovných… Během dvaceti let budeme
schopni negroida mírumilovně kolonizovat… pod podmínkou, že bude schopen se pozvednout k úplnému rozměru
lidství. Zde to nikdy nedokáže. Nikdy nemůžeme dospět k ideální jednotě, o níž snili naši otcové, s miliony
cizích, méněcenných ras mezi námi, jejichž asimilace není ani možná, ani žádoucí.“27
FAKT 52: Lincoln vlastně předložil dodatek k Ústavě, který by opravňoval Kongres k opětovnému usídlení
všech svobodných černochů zpátky v Africe. 15. srpna 1862 pro ten účel Kongres vyhradil přes půl milionu dolarů.
Tisíce negroidů se plavilo zpět, když byl Lincoln zastřelen.27
WASHINGTON D.C.
FAKT 53: Okres Columbia, který tvoří zhruba ze 70% černoši, vede USA v mnoha oblastech:
• Nejvyšší podíl na zločinnosti v zemi
• Nejpřísnější kontrola zbraní
• Nejvyšší podíl vězněných
• Nejvyšší porodnost
• Nejvyšší úmrtnost
• Nejvyšší podíl státní podpory na hlavu
• Nejvyšší počet příjemců státní podpory na hlavu
• Nejvyšší podíl nemanželských dětí
• Nejvyšší podíl studentů středních škol, kteří zanechali studia, ačkoliv jsou tamní učitelé nejlépe placení
v USA.
• Nejvyšší podíl kapavky a syfilis
• Největší výskyt AIDS33 32
PORTUGALSKO
FAKT 54: Obýván rasou bělochů se stal portugalský stát za čtyři století nejbohatší a nejmocnější zemí světa.
Jako významná obchodní a námořní mocnost měl velké kolonie v Asii, Africe a Americe. Jeho námořníci jako
první prozkoumali západní Afriku a zpátky přivezli stovky negroidních otroků. V roce 1550, na vrcholu moci
Portugalska, byli černoši jednou desetinou obyvatelstva. Dnes je obyvatelstvo Portugalska označováno za jedno
nejhomogennějších v Evropě, poté, co pomalu vstřebalo negroidní genofond. Do roku 1975 ztratilo všechna svá
vnější území. Jeho dělníci jsou nejhůře placení v Evropě, má nejvyšší podíl negramotnosti a vysoký podíl dětské
úmrtnosti. Pokud jde o umění, literaturu, hudbu, vědu a filosofii, „nový“ Portugalec za sto let fakticky nic nevytvořil,
a dle většiny standardů je nejzaostalejším národem v Evropě.
*Nezapomeňte, že černošské obyvatelstvo tvoří asi 13% populace USA.27
HAITI
FAKT 55: Republika Haiti, jediná zcela černošská republika na západní polokouli, se stává nejchudší zemí západní
polokoule. Je v ní také nejnižší pravděpodobná délka života, nejvyšší negramotnost, nejnižší spotřeba novinového
papíru na hlavu, nejnižší hrubý domácí produkt na hlavu a nejnižší úroveň politické stability.27
FAKT 56: Haiti mělo kdysi slibnou budoucnost. Jako francouzská kolonie mělo před rokem 1789 San Domingo
(Haiti) stejně vysokou, nebo dokonce nejvyšší produktivitu než všech 13 amerických kolonií. Bylo považováno
za „korunní klenot“ francouzského koloniálního systému a bylo vlastně nejvíce prosperující kolonií celého světa.
Obýváno 40 000 bělochy, 27 000 svobodných mulatů a 450 000 černých otroků, s vhodným podnebím a úrodnou
půdou, zásobovalo celou Francii a polovinu Evropy cukrem, kávou a bavlnou. Ovšem roku 1791 vydala francouzská
vláda dekret, který přikazoval Haiti hlasovací právo pro mulaty, a brzy další dekret, který nařizoval svobodu
pro všechny otroky. To vedlo ke krvavé občanské válce, v níž bylo všechno bílé obyvatelstvo (okolo
40 000 Francouzů) povražděno do posledního muže, ženy a dítěte. Jejich těla byla téměř vždy znásilněna, zbavena
hlavy a zohavena.22 23
FAKT 57: Poté, co černoši v roce 1804 zmasakrovali poslední bílé obyvatelstvo, zůstalo Haiti součástí Santa
Dominga, dokud se roku 1844 nestalo samostatnou „republikou“. V letech 1844 až 1945 dovršil své funkční období
pouze jeden haitský prezident. Čtrnáct jich bylo svrženo ozbrojenými vzpourami, jeden vyhozen do vzduchu,
jeden otráven a další rozsekán na kusy davem. V letech 1908 až 1915 revolucí a politických vražd tak rapidně
přibylo, že Haiti obsadilo vojsko USA, aby nastolilo pořádek. To trvalo od roku 1915 do roku 1934. Potom
následovalo dvanáct let vlády mulatské elity, která skončila opětovným převzetím kontroly černošským vojskem
roku 1946. Od té doby je zde pravidlem korupce ve velkém a politické vraždy.23
INDIE
FAKT 58: Negroidní lid Indie byl po víc než 5000 let vystaven početným bělošským invazím, způsobujícím
vzestup a pád jedné civilizace za druhou, zatímco bílí nájezdníci byli pohlcováni nebělošskými masami. Poté,
kolem roku 1800 př. n. l., árijci znovu zaútočili ze severozápadu a tentokrát vytvořili přísný kastovní systém (pojmenovaný
„varna“, tj. barva) bílé nadřazenosti, který se časem stal nedílnou součástí hinduistického náboženství.
Míšení ras bylo zakázáno a trestalo se smrtí.5 37
FAKT 59: Klasická Indie, vedená árijskou vládnoucí třídou, se vyvinula ve významnou kulturu s rozvinutou
filosofií, poezií, vědou, matematikou a literaturou. Země prosperovala jako nikdy předtím ani potom.
FAKT 60: Kastovní systém trval asi 2000 let (pravděpodobně déle než jakákoliv civilizace s podobnými rasovými
poměry). Nicméně, časem se kasty zhroutily kvůli míšení ras a v současnosti tam fakticky žádní běloši nezůstali.
39 37 10
FAKT 61: Dnes má Indie 834 milionů obyvatel, kteří hovoří 150 různými jazyky a dialekty. Když jsou každoroční
deště nedostatečné, ročně jich 2 000 000 až 6 000 000 umírá hladem. Indie má nejvyšší porodnost v Asii,
jeden z nejnižších příjmů na hlavu na světě a negramotnost téměř 70%.35 33
EGYPT
FAKT 62: Starověký Egypt byl založen a vybudován bělochy ze Středomoří již 4500 let př. n. l. Období egyptské
velikosti spadalo do let 3400 př. n. l. až 1800 př. n . l. a bylo charakteristické úžasnou architekturou, pyramidami,
chrámy, ovládáním matematiky a techniky, jejichž pozůstatky jsou dnes stále patrné. Bílí Egypťané byli
průkopníci v lékařství, chemii, astronomii a právu; jejich úspěchy zůstávají v mnoha případech nepřekonané.37 39
21
FAKT 63: Kolem roku 3400 př. n. l. se však egyptská civilizace začala rozšiřovat po řece a dostávala se na jihu
do blízkého kontaktu s černými Nubijci. Brzy se k otrocké práci začali používat černoši a Egypt se stal prvním
tavícím kotlem v historii.39 10 14
FAKT 64: Po nějaké době se příměs negroidní krve dostala ze dna egyptské civilizace. Otroci byli časem osvobozeni,
získali politickou rovnost a vlivná místa ve vládě.10 37
FAKT 65: Za časů krále Tuta (1370-1352 př. n. l.) byly rasově smíšené i vládnoucí třídy a Egypt nastoupil cestu
úpadku. Dnes je kdysi mocný Egypt z velké části zemí Třetího světa, přišel o své umění, lékařství, stavitelské
schopnosti a svou pozici ve světových dějinách.10 37
Absurdní názor, že byl starověký Egypt produktem negroidní duchaplnosti, je dnes ve školách velice rozšířen.
Ačkoliv vědci vědí, že je to nestoudná lež, ospravedlňují tento podvod tvrzením, že to posílí „sebeúctu“ černošských
dětí.
JIŽNÍ AFRIKA
(Poznámka: Tyto skutečnosti se s největší pravděpodobností drasticky změní, protože nyní Jižní Afrika spadá
pod černošskou vládu.)
FAKT 66: Bílí lidé žijí v Jižní Africe mnohem déle než negroidi. Běloši jsou usazeni v Jižní Africe déle než 300
let, stejnou dobu žijí Evropané v Severní Americe. Dokonce ani 150 let po založení prvních kolonií kolem Kapského
města nebyli na začátku 19. století v okruhu 500 mil žádní černoši. Ti připutovali ze střední Afriky až
později; možná prchali před otrokářstvím nebo hladomorem. Ve skutečnosti se většina jihoafrických černochů
narodila v jiných zemích.29 8 14
FAKT 67: Jižní Afrika je dosud nejbohatší a nejrozvinutější zemí Afriky. Tvoří téměř 75% hrubého domácího
produktu celého světadílu. Je téměř úplně soběstačná, takže zahraniční bojkoty mají na její ekonomiku malý
vliv. Ve skutečnosti je většina Afriky závislá na Jižní Africe. Jižní Afrika je řízena dle principů západní parlamentární
republiky a striktně rasově segregovaná. Jižní Afrika poskytuje úplnou samosprávu černochům na jejich
vlastních územích.29 8 14
FAKT 68: Ačkoliv je Jižní Afrika trvale kritizována světovým tiskem za svůj rasový separatismus, černoši v ní
žijí lépe než v jakékoliv jiné africké zemi, a rychle a zdravě se rozmnožují. 87% černošské sociální péče je placena
bělochy. Zahrnuje to stravu, oblečení, kurzy, ubytování, vzdělání, zdravotní péči i důchody.14
FAKT 69: Tisíce jihoafrických černochů každý rok dokončí vysokou školu, což je více než trojnásobek zbytku
Afriky. Každé černošské dítě má na vzdálenost chůze základní školu. Největší africká nemocnice, která slouží
téměř výhradně černochům a vykoná se v ní přes 1800 operací měsíčně, je v Jižní Africe.14
FAKT 70: Černoši v Jižní Africe vlastní více aut než všichni obyvatelé Sovětského svazu.29
FAKT 71: Jižní Afrika má více černošských doktorů, právníků, duševně pracujících a milionářů, než zbytek světa
dohromady.8
FAKT 72: Ve skutečnosti jsou v Jižní Africe pro černochy „tak špatné“ podmínky, že má hrozný problém
s ilegálním černošských přistěhovalectvím a více než milionem ilegálních zahraničních pracovníků.14 29
ISLAND
FAKT 73-75: Island, jediný zcela bílý národ světa, má nejvyšší podíl gramotnosti na světě: 100%. Je to ostrov
tvořený vychladlou vulkanickou lávou, který se nachází jižně od severního polárního kruhu. Nemá žádné uhlí,
palivo, topivo, nerostné bohatství či přírodní zdroje, a žádné splavné řeky. 75% vnitrozemí je neobyvatelných a
pouze 1% země je obdělávatelné.
Je to nejmladší národ v Evropě a jeden z nejizolovanějších států světa. Přesto je Island druhý na světe
v pravděpodobné délce života a má jeden z nejvyšších životních standardů na světě, pokud jde o příjem na hlavu.
Má skvělá lékařská zařízení a prosperující vydavatelství. Prakticky každá rodina má telefon.
Při zakončení střední školy umí každý islandský student pět jazyků.33
MARTIN LUTHER KING
FAKT 76-77: 31. ledna 1977 byly záznamy FBI o Martinovi Lutherovi Kingovi soudním příkazem zapečetěny
až do roku 2027, protože, jak řekla jeho manželka, „jejich odhalení by mu zničilo pověst“.
Říká se, že obsahují příklady bizarního sexuálního chování a homosexuality a důkaz, že King byl přímo řízen
sovětskými špiony a financován komunistickou stranou.
FAKT 78: Wall Street Journal (z 9. listopadu 1990) odhalil, že vydavatelé Magazínu Martina Luthera Kinga ml.
na Stanfordské univerzitě již dlouho věděli, že se King roku 1955 ve své doktorské práci na Bostonské univerzitě
provinil plagiátorstvím tím, že vybral podstatné části z prací jiných pisatelů a studentů, kteří již školu absolvovali.
FAKT 79: Martin Luther King si často užíval s prostitutkami a platil za ně penězi své církve. Přesto však Kongres
odhlasoval návrh udělat z Kingových narozenin státní svátek a na většině míst tak nahradit Kolumbův den a
Washingtonovy narozeniny jako oficiální svátek.
FAKT 80: Téměř každý stát Unie slaví Kingovy narozeniny a téměř každé město má Kingův bulvár či Kingovo
společenské centrum. Přesto však volby naznačují, že kdyby dostali Američané možnost, téměř vždy by pocty
projevované Kingovi zamítli.41
RŮZNÉ
FAKT 81: Celý africký kontinent, možná nejbohatší zem na světě, se podílí na světovém obchodu jen ze 3%.27
FAKT 82-84: Téměř všichni černoši, kteří byli významní v jiných oblastech, než je atletika či hudba, měli nějaké
bílé předky: Fredick Douglas, W.E.B. Dubois, Booker T. Washington, George Washington Carver, Alex Hailey,
Thurgood Marshall, Bryant Gumbell, Colin Powell, Carl Rowan, Ed Bradley, Doug Wilder, atd.
Dle Dr. E. B. Reutera, „...Z úspěšných a nejznámějších lidí, které kdy zplodila negroidní rasa, tvořili nejméně
třináct čtrnáctin lidi smíšené krve.“27 21
FAKT 85: U černochů je 50 krát pravděpodobnější než u bělochů, že budou mít syfilis.32
FAKT 86: Z armády USA je propuštěno dvakrát víc černochů než bělochů.32
FAKT 87: U bílé ženy je 15 krát pravděpodobnější, že se nakazí AIDS při sexu s negroidem než s bílým heterosexuálem.
(Střediska USA pro kontrolu chorob)
FAKT 88: 90% dětí s onemocněním AIDS v USA jsou černoši nebo hispánci.36
FAKT 89-92: V roce 1950 patřily americké školy mezi nejlepší na světě. Nicméně hlasitě se projevující živly
v naší společnosti požadovaly, aby střední školy plnily i roli sociálního inženýrství, stejně jako roli vzdělávací.
Necitlivé narušování amerického vzdělávaní bylo za účelem prolomení rasových bariér nařízeno Nejvyšším soudem.
Třicet let americké školy odváděly značné prostředky do nucené integrace, kvót a svozu do škol. (Jen málo
lidí si uvědomuje, jak je svážení drahé. Roční náklady mohou dosahovat až miliardy dolarů. Za rok 1990 utratila
samotná Kalifornie na integraci 500 milionů $. Mnoho školních okrsků utratilo čtvrtinu či více svých rozpočtů
na dopravu. V samotném Milwaukee bylo za jediný školní rok vynaloženo 30 000 hodin zaměstnanců na propočítávání
návštěvnosti různých škol dle ras studentů.) Výsledek? Nejnižší úroveň dnešních studentů v přírodních
vědách a matematice ve srovnání se světem; asi 40% amerických dospělých je prakticky negramotných, a výsledky
standardizovaných testů se neustále snižují jak u bělochů, tak u černochů.
Dnes dosahuje průměrný běloch stále o 200 bodů vyšších výsledků u kombinované SAT zkoušky než průměrný
černoch. Američané vynakládají na vzdělání více než jakýkoliv jiný stát světa a mají nejhorší výsledky. Masový
útěk bělochů z center měst snížil daňový základ každého většího amerického města.
V roce 1983, po téměř dvou generacích rasového experimentování ohledně prosazování rovnosti, výzkumné
oddělení Ministerstva školství nemohlo předložit jedinou studii, která by prokazovala, že se černé děti učí o poznání
lépe než před zrušením rasové segregace.25 20 32
FAKT 93: V černé Africe se vládce udrží průměrně 7 měsíců.22 27 7
FAKT 94: Do roku 1995 bude třetina studentů v USA nebělochů a běloši budou menšinou ve školních okrscích
pěti států.32
FAKT 95: Dr. William Shockley, nositel Nobelovy ceny za práci na vynálezu tranzistoru a renomovaný genetik
na Stanfordské univerzitě, řekl: „Hlavním důvodem přirozenosti amerických černochů je původ, takže zlepšením
prostředí se velké nápravy nedosáhne.“
FAKT 96: V roce 1930 bylo asi 33% světa bílého. Dnes Spojené národy odhadují, že jen 9,5% světové populace
je bělošské. Toto procento se rychle snižuje.34 27
FAKT 97: Každá rasa má stejnou schopnost se učit a přispívat k civilizaci a všechny rozdíly jsou způsobeny
předsudky a rasismem. Skutečnost, že lidé s bílou kůží jsou spojováni s civilizací, je pouze hra osudu a náhoda.
Každý pokus rozlišovat rasy je motivován paranoiou a nenávistí. Musíme bránit jakémukoliv výzkumu tohoto
tématu a díla, aby společnost splynula v harmonickou utopii bez ras a národů. (?)
FAKT 98: Roku 1988 došlo v USA k 9406 případům znásilnění bělošky černochem, a méně než 10 případům
znásilnění černošky bělochem.32
FAKT 99: V knize INTELIGENCE A ÚSPĚCH NÁRODA (INTELLIGENCE AND NATIONAL ACHIEVEMENT)
od Raymonda Cattella tři významní američtí vědci porovnávají množství údajů o výsledcích průměrného
IQ národů celého světa a varují před úpadkem jakéhokoliv národa, jehož příslušníci vykazují klesající inteligenci.
Berouce v úvahu odlišnou porodnost etnik v Americe, usoudili, že americká inteligence prudce klesá.21
FAKT 100: Američtí plátci daní utratili od 60. let 20. století na snahy o zušlechtění černochů přes 2,5 BILIONU
$.6
FAKT 101: CITÁTY: „Negroidní primitivní nevědomost nikdy nevynalezla žádné účinné zbraně na obranu či
ničení; zdají se být neschopní vytvořit jakékoliv rozsáhlé plány na vládnutí či výboj; a zřejmá méněcennost jejich
mentálních schopností byla odhalena a zneužita národy mírného pásma.“ - Edward Gibbon, významný historik
a autor knihy ÚPADEK A PÁD ŘÍMSKÉHO IMPÉRIA, (V.III, str. 277). „Kdekoliv naleznete negroida, vše
se kolem něho hroutí, a kdekoliv naleznete bílého člověka, vidíte, že se kolem něho vše zlepšuje.“ - Robert E.
Lee k plk. Thomas H. Carterovi, květen 1865
 
kategorie: Knihy
vložil: bloody_miss
Permalink ¤
13:53
Dr. William L. Pierce
Pojďme si dnes pohovořit o rasismu a záležitostech s ním souvisejících. Těžko najdeme téma,
které průměrného bělocha víc podráždí, které ho víc znepokojí. Před 50 nebo 60 lety lidi
dráždily řeči o sexu. Otevřeně a upřímně o něm mluvil skutečně málokdo. Lidi to uvádělo do
rozpaků. Kdykoliv na toto téma narazili, používali nejrůznější eufemizmy a vyhýbali se zmiňování
věcí nebo používání výrazů, kvůli kterým by se museli červenat. Při slušném rozhovoru o
ženách se například nesmělo říct ani slovo noha. Kvůli asociacím, které vyvolávalo, se člověk
totiž příliš blížil k hranici pornografie.
Proč to tak bylo? Proč nám bylo mluvení o sexu nepříjemné? Bylo to tak samozřejmě proto,
protože sex byl tabuizované téma. Se sexem byla spojena spousta sociálních i náboženských zákazů
a omezení, a tyto zákazy se dostávaly do konfliktu s našimi přirozenými potřebami. Byli
jsme učeni, že tyto přirozené potřeby jsou hříšné, a kdybychom je dělali, staly by se nám hrozné
věci. Výsledkem bylo, že jsme se za své přirozené potřeby cítili provinile. Abychom se tomuto
nepříjemnému pocitu viny vyhnuli, snažili jsme se tématu sexu vyhnout. Zametli jsme ho pod
koberec a snažili jsme se na něj nemyslet.
Přesně tak to je dnes i s tématem rasy. Stejně jako jsme byli před 50 nebo 60 lety náboženstvím
vedeni k tomu, abychom se cítili provinile kvůli našim přirozeným sexuálním sklonům,
dnes jsme vedeni – především kontrolovanými masmédii – k tomu cítit se provinile kvůli našim
přirozeným rasovým sklonům. Zvykáme si na víru, že jsou tyto sklony hříšné.
A jaké jsou naše přirozené rasové sklony? Na to si můžeme dobře odpovědět, když se podíváme,
jak jsme se chovali, co jsme psali a říkali předtím, než se rasa stala tabuizovaným tématem,
do doby, kdy bychom o tom ještě mohli mluvit bez pocitu palčivé viny či rozpaků – řekněme
na začátek tohoto století. Tehdy jsme fakt, že lidé každé rasy dávají přednost žití, práci a
hrám spolu s dalšími lidmi stejné rasy, akceptovali. Rozhodně jsme preferovali společnost lidí
naší vlastní rasy, a to platilo i pro ostatní rasy. Byli jsme zvědaví a zajímali jsme se o rasové charakteristiky,
chování, životní styl, kulturu a historii ostatních ras. Obdivovali jsme japonské samurajské
meče a čínské keramické umění, eskymácké kajaky, hindskou mytologii a mexické svatyně.
V mládežnických organizacích jako skaut jsme se učili tradicím amerických Indiánů a pokoušeli
jsme se napodobit jejich úžasné schopnosti lovců a lidí z lesů doby kamenné. Pokud nějaká
rasa dosáhla skutečného úspěchu, byli jsme připraveni tento úspěch studovat a uznat zásluhy
tam, kde skutečně byly.
Zároveň jsme si však udržovali pocit vlastní nezávislosti, výlučnosti a hrdosti na naší vlastní
evropskou kulturu, vlastní rasové charakteristiky a vlastní historii. Nepociťovali jsme nutnost
omlouvat se za vyučování historie naší rasy – to znamená evropské historie – v našich školách, a
za nevyučování, řekněme, japonské historie, nebo tibetské historie, pochopitelně kromě vědců na
našich univerzitách, kteří studovali exotické kultury. Hlavně jsme necítili sebemenší potřebu vymýšlet
si falešnou černošskou historii, abychom zvyšovali sebeúctu mladých černochů nebo přesvědčovali
mladé bělochy, že jim jsou černoši kulturně rovnocenní.
Cítili jsme, že je naše rasa nadřazená ostatním? Obecně ano – ale nebyli jsme tím podrážděni,
brali jsme to jako realitu. Bez sebemenšího pocitu závisti nebo odporu jsme brali na vědomí, že
ostatní rasy mohou dělat některé věci lépe než my: černoši, například, můžou pracovat v horkém
a vlhkém prostředí, které by bělocha zabilo. A jejich zvláštní struktura svalů a kostí z nich dělá
v průměru lepší sprintery a skokany, stejně jako je jejich relativně silné lebky a dlouhé ruce zvýhodňují
v boxu.
Ale věděli jsme, v čem jsme obzvláště dobří my a tyto věci jsme hodnotili nejvýš. Někdo,
kdo by dělal nábor do basketbalového týmu, by samozřejmě mohl mít jiné standardy a mohl by
se klidně na černochy dívat jako na nadřazenou rasu. To nám nevadilo. Věřili jsme v naší roli
špílmachrů pro ty ostatní, stejně jako v roli nejlepších řešitelů problémů a tvůrců civilizace, nejlepších
myslitelů a lidí činu. A samozřejmě jsme měli ze všeho nejradši svou poezii, umění, hudbu
a literaturu. V tomto smyslu jsme věřili, že máme nadřazenou kulturu a jsme nadřazenou rasou.
Samozřejmě nadřazenou podle našich vlastních standardů. Díky tomu – díky mínění o nás
samotných a preferování našeho vlastního druhu a kultury – jsme samozřejmě podle dnešních
standardů byli všichni rasisti. Všichni jsme byli bílí rasisti. Jenže tento výraz se tehdy nepoužíval.
Rasismus nikdy nebyl problém. Prostě jsme jen přemýšleli a chovali se způsobem, který
nám byl přirozený. Dokud nám ostatní rasy nevstoupily do cesty, necítili jsme k nim žádné nepřátelství.
Ovšem pokud nám zkřížily cestu, obvykle toho brzo litovaly. A ostatní rasy to, samozřejmě,
viděly stejně. Také posuzovaly věci podle svých standardů. Číňani věřili – a ve skutečnosti
stále věří – že jsou všem cizím ďáblům nadřazeni. Obtěžovalo nás to snad nějak? Samozřejmě,
že ne. Pochopitelně jsme s nimi nesouhlasili, ale pokud jsme všichni zůstávali na svém
hřišti, dokázali jsme spolu vycházet dobře. Konflikty mezi rasami vznikaly pouze tehdy, když
byly nuceny sdílet spolu stejné hřiště. Pokud se to stalo, vznikaly konflikty a nepřátelství.
Když chamtiví obchodníci přivezli Číňany jako levnou pracovní sílu na vybudování železnic,
nemuseli jim zaplatit takovou mzdu jako bělochům, takže mezi bělochy a Číňany vzniklo nepřátelství.
Ještě větší konflikt způsobil dovoz afrických otroků do Ameriky. Chamtiví otrokáři jich
do této země přivedli miliony a poskytli plantážníkům nabídku, jakou nemohli odmítnout. Díky
ekonomickým podmínkám 18. století bylo využití otrocké práce velmi ziskové. Ale využívání
černých otroků bohatými bílými velkostatkáři vedlo k velkému znevýhodnění malých bílých
farmářů a řemeslníků na jihu Spojených států, což vyústilo v nepřátelství a konflikt. Když byli
otroci osvobozeni a zařazeni do bílé společnosti, konflikt mezi černochy a bělochy se, samozřejmě,
ještě podstatně zhoršil. Konflikt mezi rasami byl poté omezen segregací, která ve Spojených
státech v podstatě vedla k vytvoření bělošské a černošské společnosti. Běloši žili v jedné části
města; černoši v jiné. Běloši chodili do bělošských škol; černoši do černošských. Existovaly bělošské
rekreační oblasti a černošské rekreační oblasti, bělošské restaurace a černošské restaurace.
Rasy se mísily jen minimálně a každá si víceméně udržovala vlastní standardy a kulturu. Ve většině
případů byla segregace posvěcena zákonem. Například tam, kde byla početná černošská populace,
existovaly zákony proti míšení ras.
Segregace nebyla z dlouhodobého hlediska ideálním řešením ani pro jednu rasu, ale krátkodobě
byla nekonečně lepší než rasové míšení. Jediným dobrým dlouhodobým řešením by bylo
naprosté územní odloučení, v tomto případě repatriace osvobozených černochů zpátky do Afriky
a čínských dělníků zpátky do Číny. Jenže ekonomické důvody – plus politováníhodná krátkozrakost,
tak charakteristická pro demokratickou veřejnou politiku – měly za následek, že byla repatriace
odmítnuta. Tak jsme žili v segregaci, navzdory jejím nedostatkům, jak nejlépe jsme mohli.
Stále jsme měli své hřiště a svou společnost, a černoši také svou. Většina z nás mohla v naší společnosti
stále mluvit o vlastní rase i o ostatních rasách bez rozpaků a pocitu viny. Samozřejmě, že
mezi kulturní a ekonomickou úrovní bílé i černé společnosti byl velký rozdíl. Normy
v černošských školách byly na mnohem nižší úrovni než v bělošských školách; černoši měli nižší
příjmy; černošské čtvrti byly chudší, špinavější a bylo v nich víc násilí. Někteří černoši se
z těchto podmínek vymanili a prosperovali, ale většina žila dost bídně.
Někteří běloši – a nejen oni – černochy obhajovali, dokonce i v této době, ještě než se stal pojem
rasismus cause célèbre, a připisovali černošskou nevzdělanost a chudobu bělošskému útla3
ku. Pochopitelně se o nic takového nejednalo. Většina bělochů se o černochy vůbec nezajímala a
rozhodně neztráceli čas snahou je utlačovat. Většina bělochů se o to, co černoši dělají, pokud to
dělali mezi sebou a neohrožovali bělochy, vůbec nestarala. Každý, aby pochopil, že rozdíl mezi
úrovní bělošské a černošské společnosti v Americe byl pouze odrazem rozdílu rasové kvality, a
že by černoši v Americe byli bez výhod vyplývajících z blízkosti bělošské společnosti na ještě
nižší úrovni, se musí podívat na obrovský rozdíl mezi úrovní civilizace v Evropě a černé Africe.
Nicméně bojovníci za nápravu světa trvali na vině bílé společnosti za nedostatky černé společnosti,
aniž by zvažovali její dopad na bílou společnost. Během 20. a 30. let agitovala National
Association for the Advancement of Colored People (Národní asociace pro pokrok barevných lidí)
– NAACP – za zrušení segregace. Je poměrně zajímavé, že všichni prezidenti této organizace
v tehdejší době byli Židé, ne černoši, a organizace byla financována téměř výhradně Židy. Skutečnou
změnu však přinesla až druhá světová válka. Velké budování válečného průmyslu radikálně
změnilo složení amerických pracovních sil. Zatímco miliony bílých mužů oblékly uniformy,
ženy a černoši byli přijímáni do továren v nebývalé míře. Díky válce se velké množství černochů
přesunulo z venkova do měst, kde získávali víc peněz než předtím. Ještě důležitější byl psychologický
dopad války. Váleční propagandisté v Americe tuto válku popisovali jako křížové tažení za
demokracii a rovnost. Bylo nám řečeno, že Němci věří, že jsou panská rasa. Znova a znova nám
bylo donekonečna vykládáno, že pokud nějaká skupina lidí věří ve svou nadřazenost nad jinou
skupinou lidí, je to velice špatné. Poté, co jsme zabili miliony našich evropských kolegů a sami
ztratili 300 000 vlastních vojáků a ukázalo se, že Němci nakonec nebyli panská rasa, bylo pro
propagandisty kontrolovaných médií mnohem snazší nás přesvědčit, že si jsou běloši a černoši
přirozeně rovní, a že tedy nižší socioekonomická úroveň černochů musí existovat naší vinou. Pokud
byli černoši nevzdělaní a chudí, způsobili jsme to my. Byla to segregace, která je držela dole.
Výsledkem byl pocit bělošské viny: ta začala bělochy ovládat poprvé v 50. letech.
Novou a silnou zbraní v rukou obchodníků s kultem viny se stala televize. Ta nám začala
předkládat obraz neškodných, dobře oblečených černochů, tiše sedících v bělošských kavárnách,
kde je bílé servírky odmítaly obsloužit a bílí zákazníci se jim pošklebovali. Viděli jsme černochy
vytažené z autobusů a zbité baseballovými pálkami bílými klansmeny. Viděli jsme policejní psy
a bílé policisty napadající účastníky tzv. pochodu svobody v Alabamě. Netvrdím, že podobné
scény byly pro tzv. demonstrace za občanská práva v 50. a 60. letech typické. Ale občas se stávaly.
Bílá dělnická třída, která se mohla před před černošským útokem na pracovní místa bránit
nejméně, i bělošské čtvrti a bělošské školy během 50. a 60. let někdy reagovaly přehnaným a nedůstojným
způsobem. Někdy dokonce reagovaly násilně. Kdykoliv to udělaly, kamery kontrolovaných
médií byly u toho. Pár těchto scén bylo chytře sestříháno, pečlivě dáno do souvislostí a
vybráno tak, aby apelovaly na přirozený bělošský cit pro slušnost a čestnost, a pak byly vysílány
znova a znova a pořád dokola. Výsledkem bylo víc bělošské viny – což bylo záměrem.
Dovedným používáním vybraných scén bělošského odporu k rasové integraci, které byly většině
bělošských diváků trapné, dokázali vládci médií postupně udělat z celé myšlenky odporu k
rasové integraci něco, co bylo většině bělochů trapné. A nakonec dala média bílému odporu
k integraci jméno: rasismus. Neustálým opakováním tohoto jména, spolu se scénami, činy a jevy,
které již byly považovány za trapné, získalo samo toto jméno, samo toto slovo sílu vyvolat rozpaky
a pocit viny – přesně jako když vyvolával zvuk zvonku u Pavlovových psů slintání. Média
vytvořila podmíněnou reflexivní reakci na slovo rasismus. Samo toto slovo nyní postačuje
k tomu, aby někteří lidé mezi námi zbledli a běželi se schovat a aby zlikvidovalo některé nepohodlné
jednotlivce.
Tato krátká historie rasismu je opravdu velmi zjednodušená. Celý proces byl ve skutečnosti
mnohem komplikovanější, skládající se z řady detailů, na jejichž popis dnes nemáme čas. Školy
byly například zahrnuty do vyrovnávacích programů. Školní osnovy byly zfalšovány, aby bylo
bílým studentům znemožněno pochopit logickou podstatu segregace v Americe – nebo obecněji,
segregace ras kdekoliv na světě. Zároveň se de-evropanizoval dějepis a prošpikovali ho nejrůznějšími
úspěchy barevných. Cílem toho všeho bylo ukázat bělošským studentům, že jakákoliv
snaha o zachování bělošské společnosti je nejen iracionální, ale také nespravedlivá. Jedinou věcí,
která pomáhala některým bílým studentům této výuce vzdorovat, byla skutečná, fyzická přítomnost
černochů v jejich školách, takže viděli křiklavý rozpor mezi teorií rasové rovnosti a realitou
na vlastní oči.
Jedním z důsledků tohoto všeobecně velmi úspěšného plánu, tohoto vymývání mozků řízeného
kontrolovanými médii, bylo to, že se racionální debata o rasových záležitostech stala velmi
obtížnou. Je to stejné, jako se před sto lety pokoušet racionálně diskutovat o sexu s presbyteriány.
Když jsem v televizních talk show a mluvím o rase, tak od některých lidí dostávám opravdu
hysterické telefonáty a není možné s nimi o tom mluvit. Volají mi i lidé plní nenávisti – ti říkají,
že bych měl být za svou podporu segregace ras nebo pro nesouhlas s míšením ras zabit. A tito
lidé, kteří na mě kvůli mým politicky nekorektním názorům na rasu nenávistně a oplzle řvou,
jsou běloši – běloši, kteří byli kontrolovanými médii naprogramováni tak, aby takto reagovali.
Ale obyčejní lidé se tak před sto lety chovali i ve věcech sexu. Byli nenávistní, pohrdaví a dokonce
chtěli lidi s nekonvenčním myšlením v oblasti sexu zabíjet – a nemluvím o pedofilech nebo
homosexuálech; mluvím o zdravých heterosexuálech, kteří prostě neměli tak přísně konvenční
myšlení či praktiky jako zbytek obyvatelstva. Margaret Sangerová, americká průkopnice vzdělávání
ohledně antikoncepce, byla v roce 1917 za své názory zavřena do vězení. Josef Smith, zakladatel
mormonské církve, pohoršoval konvenční křesťany tím, že si vzal několik manželek – a
v roce 1844 byl v Illinois ulynčován davem.
Nicméně rasa je něco, o čem musíme přemýšlet a mluvit racionálně a upřímně. Nesmí nás to
uvádět do rozpaků. Nesmíme se cítit provinile. Musíme pochopit, že chtít žít a pracovat s lidmi
naší vlastní rasy je přirozené, zdravé a už se s tím rodíme. Příroda nám dala tento cit, abychom se
mohli jako rasa vyvíjet, abychom si mohli vyvinout zvláštní schopnosti a vlastnosti, které nás odlišují
od všech ostatních ras. Tento cit, toto preferování vlastní rasy je pro naše přežití nezbytné.
Co je nepřirozené, destruktivní a skutečně zasluhující nenávist, je vynucený multikulturalismus,
který se také nazývá vynucenou rozmanitostí. Dnešek bych zakončil poukázáním na to, že naše
přirozené rasové cítění není jedinou věcí, ve které kontrolovaná média vymýváním mozků pilně
pracují na vytvoření kultu viny – a mechanismu strachu. Stejně tvrdě pracují na zmatení našeho
přirozeného pochopení rozdílů mezi muži a ženami. Když mluvím na veřejnosti, což dělám často,
říkám, že přirozená role muže je živit a ochraňovat a přirozená role ženy je vychovávat – a jsem
terčem stejné hysterie a nenávisti, jako když mluvím o rase.
Média, Židé a rovnostáři jsou odhodláni zastřít všechny rozdíly, celou strukturu naší společnosti,
všechny standardy. My musíme proti celé jejich kampani vynucené politické korektnosti
bojovat. Ale hlavně se musíme bránit jejich snaze ovládnout naše myšlení ohledně rasy. Feminismus,
bez ohledu na to, jak neurotickými a nešťastnými nás třeba dělá, můžeme přežít. Můžeme
přežít všechny formy rovnostářství, bez ohledu na to, jak jsou destruktivní.
Ale nemůžeme moc dlouho přežít, pokud se nevrátíme k poctivému jednání ohledně rasy.
 
kategorie: Knihy
vložil: bloody_miss
Permalink ¤
11.Květen 2008,00:00
 

VĚNOVÁNÍ

 

Dne 9. listopadu 1923 ve 12 hodin 30 minut odpoledne padli předFeldherrnhalle a na dvoře bývalého ministerstva války v Mnichově v pevné vířeve zmrtvýchvstání svého národa tito muži:

    ALFARATH,Felix, obchodník, nar. ř. července 1901
    BAURIELD, Andreas, kloboučník, nar. č. května +áýí
    CASELLA, Theodor, bankovní úředník, nar. 8. srpna 1900
    EHRLICH, Wilhelm, bankovní úředník, nar. 19. srpna1894
    FAUST, Martin, bankovní úředník, nar. 27. ledna 1901
   HECHENBERGER, Ant., zámečník, nar. 28. září 1902
    KÖRNER, Oskar, obchodník, nar. 4. ledna 1875
    KUHN, Karl, vrchní číšník, nar. 26. července 1897
    LAFORTE, Karl, stud. ing., nar. 28. října 1904
    NEUBAUER, Kurt, sluha, nar. 27. března 1899
    PAPE, Claus von, obchodník, nar. 16. srpna 1904
    PFORDTEN, Theodor von der, rada Nejvyššího zemského soudu, nar. 14. května 1873
    RICKMERS, Jon., rytmistr v.v., nar. 7. května 1881
    SCGEUBER-RICHTER, Max Erwin von, Dr. ing., nar. 9. ledna 1883
    SRANSKZ, Lorenz, rytíř von, inženýr, nar. 14. března 1899
    WOLF, Wilhelm, obchodník, nar. 19. října 1898

    Takzvané národní úřady odepřely mrtvýmhrdinům společný hrob.
    Věnuji jim tedy ve společnouupomínku první svazek tohoto díla, které dosvědčili svou krví. Ať vždysvítí na cestu stoupencům našeho hnutí.

    LANDSBERG a.L.,pevnostní věznice, 16. října 1924

ADOLF HITLER

 
kategorie: Knihy
vložil: bloody_miss
Permalink ¤
10.Květen 2008,23:59

12. kapitola

POČÁTKY VÝVOJE NACIONÁLNĚ SOCIALISTICKÉ NĚMECKÉSTRANY PRACUJÍCÍCH


     Jestliže na konci tohoto dílu popisuji první vývojové stadiumnašeho hnutí a krátce se zmiňuji o celé řadě s tím spojených otázek,nedělám to proto, abych zde pojednával o duchovních cílech tohotohnutí. Cíle a úkoly tohoto nového hnutí jsou tak obrovské, že se dajípopsat pouze ve vlastním zvláštním dílu. A tak ve druhém díle tétoknihy podrobně popíši programové podklady hnutí a pokusím se utvořitobraz toho, co si představujeme pod pojmem "stát". Pod slovem "si"míním všechny ty statisíce, kteří touží po tom samém, aniž by nalezlijednotlivá slova pro to, co se jim odehrává v nitru. Neboť na všechvelkých reformách je pozoruhodné to, že mají většinou nejprve jednohojediného zastánce, avšak jejich nositeli jsou miliony. Jejich cílem jevětšinou několik staletí staré, vnitřní toužebné plání statisíců. Až sejednoho dne objeví apoštol této všeobecné vůle a jako vlajkonoš starýchtužeb jim dopomůže k přerodu v novou myšlenku.
     Anespokojenost, se kterou dnes lidé musí žít, pouze dokazuje, že vmilionech srdcí je skryto přání po zásadní změně dnešních poměrů. Totopřání se projevuje v tisíci úkazech. U jednoho malomyslností abeznadějí, u druhého nevolí, zlobou a rozhořčením, u toho lhostejnostía u onoho pak opět nadmírou zuřivosti. Za svědky této vnitřnínespokojenosti by měla platit také jak spousta nevoličů, tak i spoustaextrémistických fanatiků přiklánějících se k levičáctví.
     Aprávě na ty by se nové mladé hnutí mělo obrátit v první řadě. Nemělo bytvořit organizaci spokojených manželů, nýbrž by mělo stmelovat všechnyty trýzněné žalem a nespokojené, nešťastné a nepokojné. A hlavně bynemělo mít povrchní ráz, nýbrž by mělo hluboce zakořenit v širokýchvrstvách celého národa.
     Čistě politicky vzato se v roce 1918naskytl následující obraz. Národ je rozpolcený do dvou částí. Jednu,mnohem menší, tvoří vrstvy národní inteligence s vyloučením jakékolivtělesné činnosti. Z vnějšku je sice národní, avšak pod tímto slovem sinedokáže představit nic jiného, než velmi fádní a slabé zastupovánítakzvaných státních zájmů, které představují zase jenom zájmydynastické. Pokouší se své myšlenky a cíle prosadit pomocí duchovníchzbraní, které jsou však, oproti brutalitě protivníka, zase jen velmikusé a povrchní, a selhávají tak již samy o sobě. Jedinou hroznou ranouje tato, ještě před nedávném vládnoucí třída sražena k zemi, a ve svétřesoucí se zbabělosti je nucena snášet všechna příkoří ze stranybezohledného vítěze.
     Naproti ní stojí jako druhá třída širokámasa manuálně pracujícího obyvatelstva. Tato je více či méně sdružena vradikálních marxistických hnutích, rozhodnuta zlomit pomocí násilíjakýkoliv duchovní odpor. Nechce být národní, přičemž na jedné straněvědomě odmítá jakékoliv požadavky národních zájmů, a na straně druhénapomáhá veškerému cizímu útlaku. Co do množství je nejsilnější,zahrnuje však v sobě především ty členy národa, bez kterých jejakákoliv národní obroda zhola nemyslitelná a nemožná.
     V roce1918 muselo být jedno již naprosto jasné. Jakéhokoliv nového rozmachuněmeckého národa lze dosáhnout pouze pomocí znovunabytí vnější moci.Předpokladem k tomu však nejsou zbraně jak neustále žvaní naši občanštístátnici nýbrž síla vůle. Zbraní kdysi vlastnil německý národ víc neždost. Nedokázaly však uhájit svobodu, neboť chyběla energie pudu a vůlenárodní sebezáchovy. I ta nejlepší zbraň je pouhou mrtvou, bezcennouhmotou, pakliže chybí duch, který je rozhodnutý ji ochotně a rozhodněvést. Německo se stalo bezbranným ne proto, že by se snad nedostávalozbraní, nýbrž protože chyběla vůle hájit zbraně za národní obnovu.
     Pokudse dnes především levicově orientovaní politici snaží tvrdit, že nutnoupříčinou jejich nerozhodné, poddajné, ve skutečnosti však zrádcovsképolitiky byl nedostatek zbraní, je nutno oponovat pouze jedním. Ne,pravý opak je pravdou. Pomocí vaší protinárodní, zločinecké politikyzastupováni národních zájmů jste kdysi vydali všechny zbraně. Nyní sesnažíte vydávat nedostatek zbraní za opodstatněnou příčinu vaší nuznéubohosti. To je však, stejně jako všechny vaše činy, lež a povrh.
     Atato výčitka platí i pro pravicové politiky. Neboť díky své bídnézbabělosti umožnili židovské sebrance, která se v roce 1918 dostala kmoci, uloupit národu veškeré zbraně. A proto také tito nemají žádnýdůvod a právo tvrdit, že dnešní nedostatek zbraní byl vynucen jejichopatrností (rozuměj zbabělostí), a ne jejich bezbranností a důsledkemjejich zbabělosti.
     A proto otázkou znovunabytí německé mocinení snad "jak vyrobíme potřebné zbraně?", nýbrž "kde vezmeme ducha,který uschopní národ k tomu, aby mohl držet v ruce zbraň?" Neboť pokudnárod takový duch ovládne, vůle již si najde tisíce cestiček, zekterých každá končí u jedné zbraně! Dáte-li však zbabělci desetpistolí, ze kterých při útoku nebude schopen vystřelit jednu jedinouránu, jsou pro něho tyto stejně bezcenné, jako pro odvážného mužesukovitá hůl.
     Otázka znovunabytí politické moci našeho národaje v první linii otázkou ozdravení našeho národního pudu sebezáchovyjiž proto, že každá připravovaná zahraniční politika či jakékolivzhodnocení státu jako takového se ze zkušenosti neřídí ani tak dlemnožství zbraní, jako spíše podle rozpoznaných či domnělých morálníchschopností odporu daného národa. Schopnost spojenectví daného národanení určována ani tak množstvím zbraní, jako spíše zjevnou existenciplanoucí vůli národního sebezáchovy a heroickou odvahou. Neboť svaznení uzavírán pomoc zbraní, nýbrž lidmi. A tak bude anglický národplatit za nejhodnotnějšího spojence na světě tak dlouho, dokud u jehovedení a v jeho duchu širokých mas bude tolik odhodlané brutality ahouževnatosti, která bude schopna dovést započatý boj všemi dostupnýmiprostředky, bez ohledu na čas a oběti, ke zdárnému, vítěznému konci,přičemž momentálně stávající vojenské zbrojení nemusí byt v žádnémpoměru k ostatním státům.
     Pochopí-li člověk, že znovuvzchopení se německého národa je podmíněno otázkou znovuzískání našehopolitického pudu sebezáchovy, musí mu být jasné i to, že se tunevystačí s pouhým získáním vůle po národním prvku, nýbrž že musí býtvědomě znárodněna celá doposud antinárodní masa.
     Nové hnutí,které si za svůj cíl vytyčilo opětovné vybudování německého státu svlastni suverenitou, musí svůj boj bezezbytku zaměřit na získáníširokých mas obyvatelstva. Čím žalostnější je, všeobecně vzato, našetakzvané "národní měšťanstvo", a čím nedostatečněji vypadá jeho národnísmyšlení, o to méně se dá očekávat jeho skutečný odpor proti energickénárodní vnitřní a zahraniční politice. A tak jako již jednou zůstaloněmecké měšťanstvo, ze známých zabedněně-krátkozrakých důvodů, vpasivní rezistenci vůči Bismarkovi v hodině nastávajícího osvobození,tak se i nyní při jeho uznané příslovečné zbabělosti člověk nemusíobávat jeho jakéhokoliv aktivního odporu.
     Jinak se všakchovají naši mezinárodně orientovaní soudruzi ze širokých mas. Ti jsounejenom díky své primitivní přirozenosti naladěni více na myšlenkunásilí, nýbrž jejich židovské vedení je i brutálnější a bezohlednější.Ti jsou schopni zastavit jakékoliv německé povstání, stejně jako kdysizlomili páteř německé armádě. Nejenom že v tomto parlamentně řízenémstátě zabráni svou majoritní většinou jakékoliv národně orientovanézahraniční politice, ale vyloučí i jakékoliv vyšší ocenění německé sílya tím i jakoukoliv možnost jednoty. Neboť nejenom my jsme si vědomislabiny, která leží v našich 15 milionech marxistů, demokratů,pacifistů a centralistů, nýbrž ještě více jsou si toho vědomi v cizině,když měří význam možného spojenectví s námi vahou tohoto zatíženi.Nikdo se nespojí se státem, jehož aktivní část národa se pasivně stavíproti každé rozhodné zahraniční politice.
     K tomu přicházíještě ta skutečnost, že vedeni těchto stran národní zrady se již zprostého pudu sebezáchovy musí postavit a také se postaví nepřátelskyproti jakémukoliv německému povstání. Je to prostě historickynemyslitelné, aby německý národ mohl zaujmout ještě jednou svoudřívější pozici, aniž by zúčtoval s těmi, kteří byli příčinou a dalipodnět k tomuto neslýchanému rozvratu, který postihl náš stát. Neboťpřed soudní stolicí nebude potomstvem listopad 1918 hodnocen nijakjinak, než jako vlastizrada.
     A tak je každé vnější znovunabytíněmecké samostatnosti v první řadě svázáno se znovunabytím vnitřníodhodláním celistvosti našeho národa.
     A také již jen čistětechnicky vzato je myšlenka německého osvobození navenek do té dobynesmyslná, dokud do služeb těchto osvobozeneckých myšlenek nebudeochotna vstoupit široká masa obyvatelstva. Čistě vojensky vzato, musíbýt každému samostatně myslícímu důstojníkovi jasné, že se studentskýmiprapory navenek nedá vést žádný boj, nýbrž že kromě rozumu národa jezapotřebí také pěsti. Dále je nutno mít na zřeteli to, že obhajobanárodních zájmů, která se opírá pouze o kruhy takzvané inteligence,provádí skutečné drancování nenahraditelných statků. Mladá německáinteligence, která nalezla na podzim roku 1914 v rámci dobrovolnickýchválečných pluků smrt na flanderské půdě, později ukrutně scházela. Bylanejcennějším statkem, který národ vlastnil, a její ztráta již v průběhuválky nebyla nikdy nahrazena. A nejenom boj je jako takový nemožný,pakliže útočící prapory ve svých řadách postrádají masy pracujících,nýbrž také příprava technického rázu je neproveditelná bez oné vnitřnírozhodné jednoty našeho národního těla. Právě náš národ, který musí žítbezbranný pod dohledem versailleské mírové smlouvy, by měl začítuskutečňovat jakékoliv technické přípravy k vybojování svobody a lidskénezávislosti teprve tehdy, až bude zástup vnitřních špiclů zdecimovánpouze na ty, kterým jejich vrozená bezcharakternost umožňuje zradit zaoněch pověstných třicet stříbrných vše a všechny. S těmi se však jižvyrovnáme. Nepřekonatelně oproti tomu vypadají miliony těch, kteří zpolitických důvodů vystupují proti národnímu vzbouření. Nepřekonatelnědo té doby, dokud nebude zničena a z jejich srdcí a mozků odstraněnapříčina jejich protivenství, mezinárodní marxistický světonázor.
     Jetedy jedno z kterého úhlu pohledu člověk posoudí možnosti znovuvybojování naší státní a národní nezávislosti, jestli z pohleduzahraničně-politických příprav, nebo technického vyzbrojení, či bojesamotného, vždy nám jako hlavní předpoklad pro vše zůstane získáníširokých mas našeho národa pro myšlenku naší národní nezávislosti.
     Bezznovunabytí vnější svobody je však jakákoliv vnitřní reforma jakotaková, ve výhodnějším případě, pouze povýšením naši výnosovéschopnosti na kolonii. Přebytky každého takzvaného hospodářského růstupřijdou totiž k dobru pouze našim mezinárodním kontrolním dozorcům, akaždé sociální zlepšení pouze v lepším případě zvýší pracovní výkonnostpro tyto pány. Kulturní rozvoj vůbec nebude německému národu přisouzen,je totiž příliš svázán s politickou nezávislostí a úctou daného národa.
     Jestližeje tedy výhodné řešení německé budoucnosti svázáno s národním získánímširokých mas našeho lidu, potom musí být tento cíl nejvyšším anejvětším úkolem hnutí, jehož činnost se nechce vyčerpat v ukojeníokamžiku, nýbrž hodlá svou veškerou činnost a stálost ověřit vbudoucnosti na předvídaných důsledcích.
     A tak jsme si bylijiž v roce 1919 vědomi toho, že nové hnutí musí, jako svůj největšícíl, nejdříve provést znárodnění širokých mas.
     Z toho pak vyplývá ve skutečnosti celá řada dalších požadavků:
     1.
     Za účelem získání masy pro národní vzbouřeni, se nesmí hledět na jakoukoliv sociální oběť.
     Aťjiž dnes našim zaměstnancům budou učiněny jakékoliv hospodářskéústupky, tak tyto nebudou v žádném vztahu se zisky celého národa,pakliže pomůžou vrátit opět široké vrstvy svému národu. Pouzekrátkozraká zabedněnost, která je však dnes velmi častým jevem v našichpodnikatelských kruzích, nemůže rozeznat, že pokud nebude opětnastolena vnitřní lidová solidarita našeho národa, nemůže dojit kžádnému dlouhodobému hospodářskému vzrůstu, a proto ani k jejichžádnému hospodářskému využití.
     Pokud by německé odbory běhemválky bezohledně bránily zájmy pracujících, pokud by samy během válkytisíckrát pomocí stávky nevynutily na tehdejším podnikatelstvuhladovějícímu po dividendách schválení požadavků jimi zastupovanýchpracujících, pakliže by se v zájmu národní obrany stejně fanatickypřihlásily ke svému Němectví, a pokud by stejnou bezohledností dalyvlasti, co vlasti jest, nikdy bychom válku neprohráli. Jak směšné bypak byly všechny, i ty největší hospodářské ústupky, oproti obrovskémuvýznamu vyhrané války.
     A tak musí být novému hnutí, kteréhodlá vrátit německého dělníka německému národu jasné, že pokud jiminení ohroženo udržení a samostatnost národního hospodářství, nemohouhrát v této otázce hospodářské oběti naprosto žádnou roli.
     2.
     Národnívýchova širokých vrstev může probíhat pouze oklikou přes sociální růst.Pouze jím může být dosaženo oněch všeobecně-hospodářských předpokladů,které umožňuji každému jednotlivci podílet se na kulturních statcíchcelého národa.
     3.
     Znárodnění širokých mas nemůže býtnikdy uskutečněno polovičatostí a prostým zdůrazňováním takzvanéhoobjektivního stanoviska, nýbrž pouze bezohledným a fanatickýchzaměřením se na vytčené cíle. To teď znamená, že se národ nedá"znárodnit" ve smyslu našeho dnešního měšťanstva, tedy pomocí tolika atolika omezení, nýbrž národně se vší vehemencí, která tkví v extrému.Jed se dá zlomit zase jenom protijedem, a pouze planost naší měšťanskémysli může středovou linii označovat za cestu vedoucí do nebe.
     Širokévrstvy obyvatelstva se neskládají ani z profesorů, ani z diplomatů.Skromné abstraktní vědomosti, které vlastní, odkazuje její vjemy spíšedo světa pocitů. Tam spočívá buď to její positivní nebo negativnístanovisko. Je vnímavá pouze vůči nasazení energie do jednoho ze dvousměrů, nikdy však do polovičatosti pohybující se někde mezi nimi. Jejíemocionální postoj však zároveň podmiňuje její neobyčejnou stabilitu.Vírou se dá otřást hůře než vědomím, láska podléhá menším změnám nežúcta, nenávist je trvalejší než averse, a hybná síla největších zvratůna této zemi nikdy nespočívala ve vědeckých znalostech širokých vrstev,jako spíš v zaníceném fanatizmu a občas i v hysterii, která hnala věcikupředu.
     Kdo chce získat široké vrstvy, musí vlastnit klíč,který otvírá bránu do jejich srdcí. A tim není objektivita, tedyslabost, nýbrž vůle a síla.
     4.
     Získat ducha národase může podařit pouze tehdy, je-li kromě vedení pozitivního boje zavlastní cíle zničen protivník těchto cílů.
     Lid vždy spatřovalv bezohledném útoku proti soupeři důkaz svého vlastního práva, azřeknutí se zničení nepřítele pociťuje jako nejistotu ve vztahu kvlastnímu právu, když ne jako znamení vlastního bezpráví.
     Širokámasa národa je pouze díl přírody, a jejímu vnímání je cizí vzájemnépodávání si ruky mezi lidmi, kteří tvrdí, že chtějí dosáhnout opačnýchprotikladů. To, co si přeje, je vítězství silnějšího a zničeníslabšího, nebo jeho bezpodmínečné podrobení.
     Znárodnění našímasy se povede teprve tehdy, pokud během celého positivního boje zazískání ducha národa bude vyhlazen její mezinárodni travič.
     5.
     Všechnyvelké otázky doby jsou jen otázkami okamžiku a představují pouzenásledné fenomény určitých příčin. Příčinný význam má však pouzejediná, a sice otázka rasového zachování daného národa. Pouze v krvispočívá zdůvodnění síly či slabosti člověka. Národy, které nerozpoznajíči nedbají významu jejich rasového základu, jsou rovni lidem, kteří sesnaží mopslíka naučit vlastnostem divokého psa, aniž by pochopili, žejak rychlost divokého psa, tak i učenlivost pudla nejsou naučitelné,nýbrž v rase spočívající vlastnosti. Národy, které se zřeknou svérasové čistoty, se tím zříkají i jednoty svého ducha ve všech svýchprojevech. Jejich duševní rozervanost je přirozeným důsledkemrozervanosti jejich krve, a proměna jejich duchovních a tvůrčích sil jepak pouze působení proměny jejich rasových základů.
     Kdo chceněmecký národ osvobodit od jeho dnešních, původně mu však cizíchprojevů a zlozvyků, bude ho muset nejprve osvobodit od cizího původcetěchto projevů a zlozvyků.
     Bez jasného rozeznání rasových problémů a tím i židovské otázky, nikdy nenastane opětovný rozmach německého národa.
     Rasová otázka je klíčem nejenom ke světové historii, nýbrž i ke všeobecné lidské kultuře jako takové.
     6.
     Zařazeníširokých mas našeho národa, které se dnes nacházejí v mezinárodnímtáboře, do národní pospolitosti neznamená zřeknutí se zastupováníoprávněných zájmů našich stavů. Rozcházející se stavové a profesnízájmy nejsou stejného významu jako třídní rozdíly, nýbrž jsou jensamozřejmými následky našeho hospodářského života. Profesní třídění doskupin v žádném případě nestojí proti skutečné národní pospolitosti,neboť tato spočívá v národnostní jednotě všemi otázkami, které se tétonárodnostní jednoty jako takové týkají.
     Začlenění určitétřídy do národní pospolitosti, nebo pouze do státu, neprobíhá skrzesestoupení vyšší třídy, nýbrž naopak vyzdvižením spodní na vyššíúroveň. Strůjcem tohoto procesu opět nemůže být nikdy vyšší třída,nýbrž pouze nižší, která bojuje za své zrovnoprávnění. Dnešníměšťanstvo nebylo začleněno do státu pomocí šlechty, nýbrž pouzevlastní silou pod svým vlastním vedením.
     Německý dělníknebude vyzdvižen do rámce národní pospolitosti oklikami chorobnýchsbratřovacích scén, nýbrž vědomým povznášením jeho sociální a kulturnípozice, až budou moci být překlenuty i ty největší rozdíly. Hnuti,které si tento proces stanoví jako svůj cíl, musí své přívržence hledatv první řadě především v dělnickém táboře. Po inteligenci smí sáhnoutpouze v do té míry, pokud tato bezezbytku pochopila tento žádoucí cíl.Tento proces přeměny a sbližování nebude ukončen během příštích deseti,či dvaceti let, nýbrž zahrnuje v sobě podle zkušenosti mnoho generací.
     Největšípřekážka při přibližování dnešního dělnictva národní pospolitostineleží ve stavovském zastupování vlastních zájmů, nýbrž v jehomezinárodním vedení a postojích, které jsou nepřátelské vůči čemukolivnárodnímu a státnímu. Stejné odbory, které jsou až fanaticky vedeny vpolitických a národních zájmech, učiní z milionů pracujícíchnejhodnotnější články svého národnostního rázu bez ohledu na jednotlivérozpory v čistě hospodářských zájmech.
     Hnutí, které chceněmeckého dělníka nejčestnějším způsobem navrátit svému národu, avyrvat ho z mezinárodního bludu, musí na všech frontách co nejtvrdějizakročit proti názoru, panujícímu především v podnikatelských kruzích,který národní pospolitostí rozumí bezmocné hospodářské vydánípracovníka zaměstnavateli, a který vidí v každém pokusu zachováníoprávněné samostatné hospodářské existence zaměstnanců útok protinárodní pospolitosti. Zastupování tohoto názoru představuje zastupovánívědomé lži. Národní pospolitost přece neklade závazky pouze jednéstraně, nýbrž i té druhé.
     Stejně jako dělník hřeší protiduchu skutečné národní pospolitosti, když bez ohledu na veřejné blaho astav národního hospodářství klade, opírajíce se o svou moc, vyděračsképodmínky, tak i podnikatelé poškozují tuto národní pospolitost, kdyžnelidským a vykořisťovatelským způsobem vedením svého podnikuzneužívají národní pracovní sílu a z jejího potu pro sebe ždímajímiliony. Takový podnikatel pak nemá právo hovořit o národnípospolitosti, nýbrž je to sprostý egoistický ničema, který vnášenímsociální nespokojenosti vyprovokovává pozdější sváry, které pak taknebo tak musí vést k poškození národa.
     Zdrojem, ze kteréhomusí mladé hnutí načerpat své přívržence, bude tedy v první řadě širokámasa našich pracujících. Tato musí být vyrvána ze spárů mezinárodníhobludu, osvobozena ze své sociální nouze, zbavena kulturní bídy aposléze jako zformovaný, hodnotný, národně cítící a národně snaživýfaktor převedena do národní pospolitosti.
     Pokud se v kruzíchnárodní inteligence najdou lidé se srdcem zapáleným pro národ a jehobudoucnost, naplněni nejhlubšími poznatky významu tohoto boje za duchatéto masy, jsou v řadách tohoto hnutí, coby hodnotná duchovní páteř,vřele vítáni. Cílem tohoto hnutí však nikdy nesmí být získáníobčanského volebního stáda. V takovém případě by si natolik přitížilomasou, která by celou svou existenci ochromila propagací vůči širokýmvrstvám. Neboť nehledě na teoretickou krásu myšlenky společného vedeníširokých mas ze zdola a shora v rámci jednoho hnutí, je tu taskutečnost, že psychologickým ovlivňováním občanských mas navšeobecných veřejných mítincích se sice dá nastolit nálada, či dokoncerozšiřovat názory, avšak nedají se odstranit charakterové vlastnosti,či lépe řečeno zlozvyky, jejichž vznik a existence zahrnuje několikstaletí. Rozdíl ve vztahu oboustranné kulturní úrovně a oboustrannéhopostoje k otázkám hospodářských zájmů je momentálně stále ještě přílišveliký, takže by se okamžitě, jakmile pomine opojení z mítinku,projevil jako přitěžující efekt. Koneckonců cílem není provéstpřevrstvení národního tábora, nýbrž získání antinárodního. A totostanovisko je konečně určující pro taktický postoj celého hnutí.
     7.
     Totojednostranné, a tím i jasné stanovisko se musí projevit i v propaganděhnutí, a na druhé straně musí být propagandou také vyžadováno.
     Pokudmá být propaganda hnutí účinná, musí být namířena vždy pouze jednímsměrem. V jiném případě ji, díky rozdílnosti duchovních představ obou vpotaz přicházejících táborů, buďto jedna strana nebude rozumět, nebo jistrana druhá odmítne jako samozřejmou a proto nezajímavou.
     Takévýrazové prostředky a její důraz nemohou v podrobnostech na obě takextrémní vrstvy působit stejně. Zřekne-li se propaganda svéráznýchvyjadřovacích prostředků, nikdy nenalezne cestu k chápáni širokých mas.Použije-li naproti tomu ve slově a gestech drsnost pocitů mas a jejíhovýraziva, bude odmítnuta takzvanou inteligencí, coby primitivní asprostá. Mezi stem takzvaných řečníků existuje sotva deset takových,kteří by byli schopni stejně působivě hovořit jeden den před publikemskládajícím se z metařů, zámečníků, kanálníků, atd., a druhý den na tomít přednášku, v případě nezbytnosti se stejným myšlenkovým obsahem,před auditoriem vysokoškolských profesorů a studentů. Avšak mezi tisíciřečníky existuje možná pouze jeden, který by dokázal hovořit předzámečníky a vysokoškolskými profesory zároveň takovou formou, která bysvojí vnímavostí byla nejenom přístupná oběma polovinám, nýbrž aby naobě zároveň působila, nebo aby dokonce obě skupiny strhla k bouřlivémupotlesku. Člověk však musí mít neustále na paměti, že i ta nejkrásnějšímyšlenka nějaké vznešené teorie se ve většině případech dá šířit pouzepomocí malých a drobných duchů. Neboť nezáleží na tom, co měl geniálnípůvodce určité myšlenky na mysli, nýbrž co, jakou formou, a s jakýmúspěchem ji zvěstovatelé této myšlenky zprostředkovávají širokýmvrstvám.
     Agitační síla Sociální demokracie a vůbec celéhomarxistického hnutí spočívá z větší části v jednotě, a tím i vjednostrannosti publika, na které se tito obracejí. Čím byly jejichmyšlenkové pochody zdánlivě omezenější a zabedněnější, tím snadnějibyly přijímány a zpracovávány masou, jejichž duchovní úroveň odpovídalapřednášejícím.
     Z toho tedy pro nové hnutí vyplynul jasný a jednoduchý směr.
     Obsah a formu propagandy je nutno přizpůsobit širokým vrstvám, a jejich správnost je nutno měřit pouze účinným výsledkem.
     Nalidovém shromáždění širokých vrstev by neměl hovořit řečník, kterýpřítomným stojí duchovně nejblíže, nýbrž ten, který si získá srdceširoké masy.
     Zástupce inteligence, který je na takovémshromáždění přítomen, a který přes zřetelný vliv řečníka na spodnívrstvy kritizuje jeho projev ohledně duchovní úrovně, dokazujenaprostou neschopnost svého myšlení a tím i bezcennost své osobnostipro nové hnuti. Pro něho přichází do úvahy pouze ti intelektuálové,kteří pochopili úkol a cíl nového hnutí do té míry, že se naučilihodnotit činnost propagandy výhradně dle jejího úspěchu, a ne dledojmu, který na něho samotného působí. Neboť propaganda nemá sloužit kzábavě národně smýšlejícím lidem, nýbrž k získávání odpůrců našínárodní pospolitosti, pokud jsou naší krve.
     Pro způsob aprovedení vlastní agitace by nyní pro mladé hnutí měly být všeobecněurčující a rozhodující myšlenky, které jsem krátce shrnul již veválečné propagandě.
     Že byla správná dokázal její úspěch.
     8.
     Cílepolitického reformního hnutí nebude nikdy dosaženo agitaci, neboovlivňováním stávající moci, nýbrž pouze zřízením politické síly. Každásvětoborná myšlenka má nejenom právo, nýbrž povinnost zajistit sitakové prostředky, které umožní její zrealizování. Úspěch je jedinýmpozemským soudcem o právu či neprávu podobných záměrů. Přičemž podpojmem právo se nesmí rozumět uchopeni moci jako v roce 1918, nýbržjeho požehnaný důsledek pro národní pospolitost. Uchopení státní mocirevolucionáři se také
     nedá označit za zdařilou státní říši, jakdnes v Německu míní naši nemyslící státní návladní. Bylo by to možnépouze tehdy, když z takového to revolučního činu, který zničil záměry acíle národa, vzejde více blaha, než za bývalého režimu. To se však oněmecké revoluci, jak se označuje čin tlupy banditů z podzimu 1918,nedá dost dobře tvrdit.
     Pokud tedy zřízení politické mocitvoří předpoklad pro provedení reformních záměrů, musí se hnutí sreformními úmysly od prvního dne své existence zaměřit na hnutíširokých mas, a ne na literární čajový klub, nebo šosáckou kuželkářskouspolečnost.
     9.
     Mladé hnutí je svou podstatou a svojívnitřní organizací antiparlamentární, to znamená, odmítá svou vnitřnístavbou princip majoritního ustanovování, ve kterém je jeho vůdcedegradován pouze na vykonavatele vůle a míněni jiných. Hnuti háji donejmenšího princip absolutní autority vůdce, zároveň s nejvyššízodpovědností.
     Praktické důsledky tohoto principu v hnutí jsou následující:
     Prvnípředseda místní skupiny je stanoven nejbližším vyšším vůdcem, a jezodpovědný vedoucí místní skupiny. Veškeré výbory podléhají jemu, a nenaopak on nějakému výboru. Hlasovací výbory neexistuji, existuji pouzepracovní výbory. Práci rozděluje zodpovědný vedoucí, prvnípředsedající. Stejný princip platí pro následující vyšší organizaci,obvod, okruh, či župu. Opět je ze shora určen vůdce a zároveň je mudána neomezená plná moc a autorita. Pouze vůdce celého hnutí je zespolkově uzákoněných důvodů volen na valné hromadě hlavních členů. Jevšak výhradním vůdcem celého hnutí. Podléhají mu veškeré výbory a ne onjim. On určuje, a tím také na svých bedrech nese veškerou zodpovědnost.Je k dispozici všem příslušníkům hnuti, kteří ho mohou před porotounové volby pohnat k zodpovědnosti, odebrat mu jeho úřad, pokud by seprovinil proti principům hnutí a nebo by těmto principům špatněsloužil. Na jeho místo by pak nastoupil schopnější, nový muž, avšak sestejnou autoritou a stejnou zodpovědností.
     Nejvyšším úkolemhnutí je nejenom prosazovat tento princip jako určující uvnitřvlastních řad, nýbrž prosadit ho i pro celý stát.
     Kdo chce být vůdcem, nese při nejvyšší neomezené autoritě také poslední a nejtěžší zodpovědnost.
     Kdo toho není schopen, nebo kdo je příliš zbabělý nést za své činy příslušnou zodpovědnost, není hoden být vůdcem.
     Pokrok a kultura lidstva nejsou produktem majority, nýbrž spočívají výhradně v genialitě a tvůrčí síle osobnosti.
     Toto vypěstovat a začlenit do práva je největším předpokladem k znovuzískání velikosti a síly naší národní pospolitosti.
     Tímje však antiparlamentární hnutí, a jeho spoluúčast na parlamentnímzřízení může mít pouze smysl činnosti za jeho zničení, k odstraněníinstituce, ve které jsme uzřeli jeden z největších úkazů rozvratulidstva.
     10.
     Hnuti s rozhodností odmítá jakékolivpostoje k otázkám, které leží buďto mimo rámec jeho politické práce,nebo jsou bez předmětné, nemajíce jakéhokoliv zásadního významu. Jehoúkolem není náboženská reforma, nýbrž politická reorganizace našehonároda. Spatřuje v obou náboženských vyznáních stejně hodnotné opěryexistence našeho národa, a proto bojuje proti všem stranám, kteréchtějí tuto mravní náboženskou a morální kostru našeho národa proměnitv nástroj svých stranických zájmů.
     Hnutí konečně nespatřujesvou konečnou úlohu v obnovení určité státní formy a v boji proti jiné,nýbrž v položení takových principiálních základů, bez kterých bydlouhodobě nemohla existovat ani republika, ani monarchie. Její poslánínespočívá v založeni nové monarchie, či v upevnění republiky, nýbrž vevytvoření germánského státu.
     Otázka vnějšího zřízení tohotostátu, tedy jeho korunovace, nemá nejzásadnějšího významu, nýbrž jepodmíněna pouze otázkou praktické účelnosti.
     Pro národ, kterýpochopil největší problémy a úkoly své existence, již nepovedou otázkyvnějších formalit k vnitřním rozporům.
     11.
     Otázka vnitřní organizace hnutí má účelový a ne principiální význam.
     Nejlepšíorganizace není ta, která mezi vedení a jednotlivé příslušníky hnutívkládá veliký, nýbrž právě ten nejmenší zprostředkovací aparát. Neboťúkolem organizace je zprostředkování určité myšlenky, která se vždynachází nejprve v hlavě jedince, širokým vrstvám obyvatelstva, stejnějako dozor nad její přeměnou ve skutečnost.
     Organizace je tímve všem a pro každého pouze nutné zlo. V lepším případě je účelovýmprostředkem, v horším případě je samoúčelná.
     Jelikož světvyzdvihuje více než ideály mechanické přírodní síly, utvářejí sesnadněji formy organizací, než myšlenky jako takové.
     Průběh po realizaci usilující myšlenky, především pak reformního charakteru, je v hrubých rysech následující:
     Vmozku člověka povstane nějaká geniální myšlenka. Ten se cítí býtpovolán k tomu, sdělit ji celému lidstvu. Hlásá tedy svůj názor, apostupně získá určitý okruh svých přívrženců. Tento proces přímého aosobního sdělováni myšlenek příslušného člověka ostatnímu světu jenejideálnější a nejpřirozenější. Při stoupajícím nárůstu přívržencůnového učeni postupně vzniká pro šiřitele myšlenky problém dále působitpřímo osobně na bezpočet přívrženců, Řídit je a vésti. A právě v témíře, kdy je z důvodu nárůstu společenství vyloučeno nejkratší spojení,nastává nutnost vytvoření propojovacího článku. Ideální stav je tímukončen, a na jeho místo nastupuje nutné zlo organizace. Vytvářejí semalé podskupiny, které v politické organizaci představují např. místnískupiny, zárodečné buňky budoucí organizace.
     Aby se jednotkaneoddálila společné víře, smí strukturování proběhnout teprve tehdy,pakliže je naprosto bezpodmínečně přijata autorita duchovníhozakladatele a jim založené školy. Geopolitický význam centrálníhostřediska hnutí přitom nesmí být přeceňován. Pouze existence podobnéhomísta, opředeného závojem magického kouzla Mekky či Říma, může hnutítrvale dávat onu sílu, která spočívá ve vnitřní jednotě a v uznáníreprezentační špičky této jednoty.
     A proto se při vytvářeníprvních organizačních buněk nikdy nesmí opomenout jak zdůrazňování, takhlavně vyzdvihování významu výchozího místa původní myšlenky.Stupňování ideového, morálního a skutečného významu výchozího avedoucího místa hnutí musí probíhat právě v té míře, kdy nadměrnémnožství základních organizačních buněk hnutí vyžaduje další integracido nových organizačních struktur.
     Stoupající množstvíjednotlivých přívrženců a nemožnost dalšího přímého formování spodníchčlánků, nutí konečně formovat toto nespočetné navýšení spodníchorganizačních článků do vyšších organizačních celkům, které by se snadpoliticky daly označit jako župní, či okresní svazy.
     A jakbylo doposud ještě docela snadné udržet si autoritu původní centrályvůči podléhajícím místním skupinám, o to těžší nyní bude ubránit tentopostoj vůči neustále se tvořícím vyšším organizačním formám. To je všakpředpoklad pro jednotnou existenci daného hnuti, a tím i prouskutečnění jeho myšlenky.
     A když budou konečně uzavřeny ityto větší mezičlánky nových organizačních forem, stupňuje se opětpotíž v tom, uchovat vůči nim vedoucí charakter původního zakládajícíhomísta, jeho školy, atd.
     A proto smi být mechanické formyorganizace vybudovány pouze do té míry, kdy je bezpodmínečně zajištěnaideová autorita dané organizační centrály. U politických útvarů můžebýt tato garance zajištěna pouze praktickou mocí.
     Z toho vyplývají následující směrnice pro vnitřní strukturu hnutí:
     a)Koncentrace celkové spolupráce nejprve na jedno jediné místo: Mnichov.Vytvoření skupiny z naprosto spolehlivých přívrženců, a vytvoření školypro pozdější zpracování vlastních idejí. Získání potřebné autority naonom daném místě, pro pozdější možné zřetelné úspěchy.
     Prouvedení hnutí a jejich vůdců ve všeobecnou známost, je nutno nejenomotřásti vírou v neporazitelnost marxistického učení v daném místě,nýbrž i dokázat možnost protichůdného hnutí.
     b) Vytváření místních skupin teprve tehdy, je-Ii bezpodmínečně uznaná autorita centrálního vedení v Mnichově.
     c)Vytváření okresních, župních, či zemských svazů také nesmí probíhatpouze dle potřeby jako takové, nýbrž teprve po dosažení jistoty obezpodmínečném uznání centrálního vedení .
     Jinak je vytvářenínových organizačních forem závislé na existenci jedinců, kteřípřicházejí do úvahy coby vůdci příslušných svazů.
     Přitom existuji dvě cesty:
     a)Hnutí disponuje potřebnými finančními prostředky k vyškolenízpůsobilých jedinců pro pozdější vůdcovství. Postupně přitom nasazujezískaný materiál dle hledisek taktické a jiné účelnosti.
     Tatocesta je nejjednodušší a nejrychlejší. Vyžaduje však veliké finančníprostředky, neboť tento vůdčí materiál může pro hnutí pracovat pouzepokud je placen.
     b) Hnuti není schopno, z důvodů nedostatkufinančních prostředků, nasadit placenou vůdčí sílu, a je zprvu odkázánona neplacené funkcionáře.
     Tato cesta je však pomalejší a náročnější.
     Vedeníhnutí musí dle okolností nechat ležet ladem obrovská území do té doby,dokud se v řadách přívrženců neobjeví autorita, která je schopná aochotná vstoupit do služeb vedení, a zorganizovat a vést hnutí vpříslušné oblasti.
     Může se stát, že se v obrovské oblastinenajde nikdo takto schopný, zatímco na jiném místě se objeví dva, nebodokonce tři takoví, přibližně stejně schopní. Těžkosti, které souvisí stakovým rozvojem, jsou složité a mohou být překonány teprve po několikaletech.
     Předpokladem pro vytvoření nové organizační formy jestále a nadále i bude jedinec schopný jejího vedení. Stejně jako je vcelé své organizační formě bezcenná armáda bez důstojníků, je ipolitická organizace ničím bez odpovídajících vůdců.
     Zanedbánívytvoření místní skupiny je pro hnuti lepší, než selhání jejíorganizace, když chybí vedoucí a kupředu hnací osobnost vůdce.
     Kvůdcovství jako takovému nepatří pouze vůle, nýbrž i způsobilost,přičemž průbojnosti a síle vůle musí být přidělen větší význam, nežgenialitě jako takové, avšak nejdrahocennější je pak spojenischopnosti, rozhodnosti a vytrvalosti.
     12.
     Budoucnostdaného hnutí je podmíněna fanatizmem, ba dokonce nesnášenlivostí, sekterou ho jeho přívrženci jako jediné správné zastupuji a prosazujíproti útvarům podobného druhu.
     Je velikou chybou věřit, žesíla hnuti přibývá díky sjednocování se s podobně vytvořenými útvary.Každé zvětšení touto cestou znamená zprvu samozřejmě nárůst vnějšíhoobjemu a tím v očích povrchního pozorovatele i moci. Ve skutečnostivšak pouze přebírá zrna, která později vyklíčí pouze do účinkuvnitřního oslabeni.
     Neboť ať už se o podobných dvou hnutíříká co chce, ve skutečnosti nikdy stejná nebudou. V opačném případě byto pak nemohla být hnuti dvě, nýbrž pouze jenom jedno jediné. A jenaprosto jedno, v čem tyto rozdíly spočívají, a i kdyby byly zdůvodněnypouze různou schopností, či neschopností jejich vedení, prostěexistují. Přírodnímu zákonu veškerého vývoje neodpovídá propojení dvounestejných útvarů, nýbrž vítězství silnějšího, a pomocí tímtozapříčiněného boje pak i vyšlechtěni vyšší síly a moci vítěze.
     Spojenímdvou podobných politických stranických útvarů lze získat momentálnívýhody, do budoucna je však úspěch získaný touto cestou, pouze příčinoupozději se vyskytnuvších vnitřních problémů.
     Velikost hnutíje zajišťována výhradně pomocí svobodného vývoje vnitřních sil a jejichtrvalým nárůstem, až ke konečnému vítězství nad všemi konkurenty.
     Ano,lze říci, že jeho síla, a tím i jeho životaschopnost, je chápána jakonárůst pouze do té doby, dokud jako předpoklad jejího bytí uznávázákladní princip boje, a že hnuti dosáhlo vrcholu svých sil v momentě,kdy se schyluje k jeho naprostému vítězství.
     Snažit se odosažení cíle se hnutí vyplatí pouze v tom případě, kdy to nevede pouzek momentálnímu úspěchu, nýbrž když se dosáhne dlouhodobého růstu, a topouze zcela netolerantním, vytrvalým bojem.
     Hnutí, jehožnárůst je založen na takzvané integraci podobných útvarů, a jeho sílaje tedy založena na kompromisech, je rovno skleníkovým rostlinám.Rostou do výše, avšak chybí jim ona síla, po staletí odolávat avzdorovat těm nejsilnějším bouřím.
     Velikost každé mohutnéorganizace, ztělesňující na tomto světě nějakou myšlenku, spočívá vnáboženském fanatizmu, kterým se netolerantně prosazuje proti všemuostatnímu, fanaticky přesvědčen o svém právu. Když je nějaká myšlenkasama o sobě správná, a dle toho je vyzbrojena a připravena k zahájeníboje na tomto světě, je neporazitelná, a každé pronásledování pouzepovede k jejímu vnitřnímu posílení.
     Velikost křesťanstvínespočívala v pokusech srovnávat se s podobně uzpůsobenýmifilosofickými názory antiky, nýbrž v neúprosném, fanatickém zvěstovánia zastupování vlastní víry.
     Zdánlivý náskok, který hnutízíská svým začleňováním, bude lehce dohnán trvalým přílivem silnezávisle stálé, samo se obhajující víry a její organizace.
     13.
     Hnutímusí své členy vychovávat zásadně tak, aby snad nespatřovali v bojiněco nepatřičného, nýbrž aby o něj sami usilovali. Nesmí se obávatnepřátelství protivníka, nýbrž musí ho vnímat jako předpoklad vlastníhopráva své existence. Nesmí se zaleknout nenávisti nepřátel a jejichprojevů proti naší národní pospolitosti a našemu světonázoru, nýbrž ponich toužit. K projevům této nenávisti však patří také lež a pomluva.
     Ten,kdo není v židovském tisku potírán, to znamená pomlouván a osočován,není řádným Němcem a žádný skutečný Nacionální Socialista. Správnýúhloměr pro měření hodnoty svého smýšlení, správnosti svého přesvědčenía síly jeho vůle je nenávist, která je mu stran úhlavního nepřítelenašeho národa projevována.
     Příslušníci hnutí a v širokémsmyslu slova i všichni příslušníci našeho národa musí být neustáleupomínáni v tom, že Žid ve svých novinách neustále lže, a že sama malájednorázová pravda slouží ke krytí nějakého většího podvodu, čímž jezase jenom chtěnou lží. Žid je velmistr ve lhaní, a lež a podvod jsoujeho bojové zbraně.
     Každé židovské shromáždění a každá židovská lež je jizvou na těle našich bojovníků.
     Ten koho nejvíce tupí, je nám nejbližší, a koho nejvíce nenávidí, je náš největší přítel.
     Kdosi ráno koupí židovské noviny, aniž by se v nich nespatřil potupen apohaněn, nezužitkoval prospěšně minulý den. Neboť kdyby tomu tak bylo,byl by Židem pronásledován, špiněn, osočován, pomlouván. Pouze ten kdose účinně postaví tomuto úhlavnímu nepříteli naší národní pospolitostia každé Árijské pospolitosti a kultury, smí očekávat pomluvy této rasya zároveň i boje tohoto národa.
     Když tyto principy přejdou našim přívržencům do krve a kostí, stane se naše hnutí neporazitelným a neotřesitelným.
     14.
     Hnutímusí všemi prostředky vyžadovat úctu před každým z jejich členů. Nikdynesmí zapomenout, že v hodnotě jedince spočívá hodnota celéspolečnosti, že každá myšlenka a každý výkon je výsledkem tvůrčíčinnosti jedince, a že každý obdiv před velikostí nepředstavuje pouzedávku díků těmto jedincům, nýbrž že kolem nich ovazuje spojující stuhu.
     Jedinec jako takový je nenahraditelný. Zvláště pak tehdy, kdyžztělesňuje kulturně tvůrčí element. Tak, jako nemůže být nahrazenslavný mistr tím, že se někdo snaží dokončit jeho napůl hotový obraz,stejně tak nenahraditelní jsou i velcí básníci a myslitelé, velcístátníci a vojevůdci. Neboť jejich činnost spočívá vždy ve zručnosti.Tato zručnost není mechanicky naučená, nýbrž je díky boží příznivrozená.
     Všechny velké revoluce a výdobytky této planety,největší kulturní výtvory, nesmrtelné činy v oblasti státnickézručnosti, atd., jsou navždy neoddělitelné spojeny s určitým jménem,kterým jsou i reprezentovány. Zřeknutí se oslav daného velkého ducha,znamená ztrátu vnitřní síly, která z tohoto jména proudí do srdcí všechmužů a žen.
     To ví nejlépe Žid. Právě on, jehož velikáni jsouvelcí pouze v ničení lidstva a jeho kultury, dbá na jejich modlářskéobdivování. Pokouší se znevažovat uctívání národních velikánů aoznačuje ho za "kult osobnosti".
     Pokud je národ zbabělý, apodlehne této židovské troufalosti a drzosti, zříká se oné obrovskésíly, která v tom spočívá. Neboť ta nespočívá v úctě k širokým masám,nýbrž v obdivu géniů a v jejich povznášení a vyvyšování.
     Kdyžjsou lidská srdce zlomená a lidské duše zoufají, tu se z přítmí dávnéminulosti objeví ti velcí přemožitelé bídy a nouze, pohany a potupy,duchovní nesvobody a tělesného násilí, a podají těm malomyslnýmsmrtelníkům svou nesmrtelnou paži!
     A běda národu, který by se styděl ji uchopit!
     Vpočátcích existence našeho hnutí jsme netrpěli ničím více, nežbezvýznamností, neznalostí našeho názvu a s tím spojenou otázkoukladného úspěchu. Nejtěžší v těchto počátcích, kdy se dohromady sešločasto pouhých šest, sedm či osm osob naslouchajících slovům řečníka,bylo, probudit a udržet v tomto malém kruhu víru v obrovskou budoucnosttohoto hnutí.
     Je nutno si uvědomit, že se scházelo šest, nebosedm mužů, sami bezejmenní a chudí ďáblové s úmyslem vytvořit hnuti,kterému by se jednou mělo podařit to, co se nepodařilo ani těmnejvětším masovým stranám, totiž znovuobnovení Německé Říše neslýchanémohutnosti a velkoleposti. Kdyby nás jen byl tehdy někdo napadl, nebonás nějak zesměšnil, byli bychom šťastní v obou případech. Neboťponižujícím bylo tehdy právě naprosté přehlížení, se kterým jsme tehdybyli konfrontováni, a kterým jsem tehdy osobně nejvíc trpěl.
     Kdyžjsem vstoupil do okruhu těchto několika mužů, nemohla být žádná řeč jako straně, tak o hnutí. Své pocity z prvního setkáni s tímto drobnýmútvarem jsem již popsal. V následujících týdnech jsem měl tehdy čas amožnost řádně si prostudovat ono zprvu ne skutečné zjevení takzvanéstrany. Obraz byl, Bůh je mi svědkem, tíživě skličující. K dispozicinebylo nic, ale zhola nic. Jméno strany, jejíž výbor reprezentoval vpodstatě celou členskou základnu, a která byla tak, nebo tak tím, protičemu se snažila bojovat, totiž parlament v malém. Také zde sehlasovalo, a když už na sebe ve velkých parlamentech řvali několikměsíců kvůli velkým problémům, zde v tomto malém kroužku se vedlnekonečný dialog kvůli každé odpovědi na šťastně došlý dopis!
     Veřejnosto tomto všem samozřejmě neměla ani tušení. Nikdo v Mnichově, kromějejich vlastních příslušníků a jejich několika příbuzných, tuto stranuneznal ani podle jména.
     Každou středu se v mnichovské kavárněkonala takzvaná schůze výboru, a jednou týdně řečnický večer. A jelikožbyla kompletní členská základna zastoupena ve výboru hnutí, bylysamozřejmě přítomny stále stejné osoby. Nyní šlo tedy o to, rozptýlitkonečně tento malý kroužek, získat nové přívržence, a hlavnězviditelnit jméno hnutí, a to za každou cenu.
     Použili jsme k tomu následující techniku:
     Každýměsíc, později každých čtrnáct dní jsme se snažili uspořádatshromáždění. Pozvánky byly psány na lístky psacím strojem, nebojednoduše ručně, a byly zprvu námi rozesílány, resp. roznášeny. Každýse obrátil na okruh svých známých, a snažil se toho či onoho pohnout knávštěvě našeho shromáždění.
     Úspěch byl žalostný.
     Vzpomínámsi ještě, jak jsem osobně v těchto ranných dobách roznesl na osmdesáttěchto pozvánek, a jak jsme pak následný večer čekali na lidové masy,které se měly dostavit.
     S hodinovým zpožděním musel konečně "předsedající" otevřít shromáždění'. Bylo nás opět sedm, oněch starých sedm.
     Přešlijsme k tomu, nechávat si pozvánky psát v jednom mnichovském papírnictvína stroji a množit je. Úspěch se dostavil na dalším shromáždění vněkolika nových posluchačích. A tak počet pomalu stoupal z jedenácti natřináct, konečně na sedmnáct, třiadvacet, až na čtyřiatřicetposluchačů.
     Pomocí drobných peněžních sbírek v našem kruhuchudých ďáblů byly nakonec shromážděny prostředky k tomu, aby konečněmohlo být, v tehdy ještě nezávislém listě "Mnichovský pozorovatel",uveřejněno naše shromáždění v Mnichově. Úspěch však byl tentokrátneslýchaný. Uspořádali jsme toto shromáždění v mnichovské Dvornípivnici (nezaměňovat se slavnostním sálem Dvorního pivovaru), v malémsálku, který pojal něco kolem sto třiceti osob. Mě samotnému připadaltento prostor jako obrovská hala, a každý z nás se strachoval, zda senám podaří onoho večera zaplnit tuto obrovskou budovu posluchači.
     V sedm hodin bylo přítomno sto jedenáct osob, a shromáždění bylo započato.
     Jeden mnichovský profesor přednášel hlavní referát, a já měl vystoupit jako druhý poprvé na veřejném projevu.
     Tehdejšímuprvnímu předsedajícímu panu Harreravi to připadalo jako velmi odvážnýkousek. Tento pán, který si byl jinak velmi jistý svou výřečnosti, mělnáhle dojem, že snad dokáži všechno možné, pouze hovořit ne. Totomínění si nenechal vyvrátit ani v následné době.
     Věci však proběhly zcela jinak. Mě bylo k mému prvnímu projevu na veřejnosti určeno dvacet minut řečnické doby.
     Hovořiljsem třicet minut, a to co jsem dříve, aniž bych to jakkoliv věděl,jednoduše vnitřně cítil, se nyní potvrdilo skutečnosti: dokázal jsemhovořit! Po třiceti minutách byli lidé v tomto malém sále doslovazelektrizovaní, a nadšení se projevilo nejprve v tom, že má výzva kveřejné sbírce nám vynesla tři sta marek. Tím z nás spadla jednaobrovská zátěž. Neboť náš finanční nedostatek byl v té době takkritický, že jsme neměli naprosto žádnou šanci nechat vytisknout hlavnízásady hnutí, či vydat nějaké letáky. Nyní byl položen základní kámenmalému fondu, ze kterého mohly být pokryty alespoň ty nejpotřebnější anejdůležitější věci.
     Avšak i z jiného ohledu měl tento úspěch našeho prvního většího shromážděni obrovský význam.
     Začaljsem tehdy výboru přivádět čerstvé mladé síly. Během dlouholetévojenské služby jsem poznal spoustu věrných kamarádů, kteří nyní nazákladě mé domluvy počali vstupovat do nového hnutí. Byli to samíčinorodí mladí lidé, zvyklí na disciplínu, vyrostlí na zásadáchvojenské služby, totiž že nemožné neexistuje, a když se chce, jdevšechno.
     Jak nutný však byl příliv této mladé krve, se dalo rozpoznat již po několika týdnech spolupráce.
     Tehdejšíprvní předseda strany, pan Harrer, byl vlastně novinář a jako takovýbyl velice vzdělaný. Avšak jako vůdce strany byl jedno obrovskébřemeno, nebyl schopným řečníkem pro masy. A jak byla jeho práceúzkostlivě pečlivá a svědomitá, tak ji chyběl větší elán, způsobenýsnad právě chybějícím řečnickým nadáním. Pan Drexler, tehdejší předsedamnichovské organizace byl prostý dělník, jako řečník taktéžbezvýznamný, navíc nebyl vojákem. Nikdy neabsolvoval základní vojenskouslužbu, během války také nebyl vojákem, takže jeho již tak slabému anejistému charakteru chyběla ona jedinečná škola, která dokáže znejisté a slabé povahy učinit pravého muže. A tak oba pánové nebylikováni zrovna k tomu, nejenom nésti v srdci onu fanatickou víru vevítězství hnutí, nýbrž také neotřesitelnou energii vůle, a když to budepotřeba zlikvidovat s brutální bezohledností jakýkoliv odpor, který byse chtěl postavit do cesty nově vzrůstající myšlence. Toho jsou schopnypouze osobnosti, ve kterých dřímá duch oné vojenské ctnosti, která sedá nejlépe označit takto: hbitý jako chrt, houževnatý jako kůže a tvrdýjako Kruppova ocel.
     Tehdy jsem byl sám ještě vojákem. Mévnější i vnitřní vzezření bylo vytříbeno skoro šesti lety u armády, atak jsem tímto kroužkem musel být přijímán velice rozpačitě a cize.Také já jsem se odnaučil rčení "to nejde", nebo "to nepůjde", "toho byse člověk neměl odvažovat, je to moc nebezpečné", atd.
     Nebořnebezpečné to samozřejmě bylo. V roce 1920 bylo na spoustě míst vNěmecku prostě nemožné uspořádat národní shromážděni, které by sitrouflo obrátit se na široké masy a otevřeně je zvát k účasti na nich.Jejich účastníci byli většinou krvavě rozehnáni a pronásledováni. Ktěmto mistrovským kouskům však nebylo zapotřebí mnoho námahy, neboř ity největší takzvané občanské masové mítinky se rozutekly před pártucty komunistů jako zajíci před honícím psem. Avšak čím méně si rudívšímali těchto občanských klubů, o jejichž vnitřní bezelstnosti a tím ineškodnosti věděli více než sami jejich členové, tím rozhodněji všakbyli připraveni zasáhnout všemi prostředky vůči hnutí, které pro něpředstavovalo hrozbu. A nejúčinnějším prostředkem zde byl jako vždyteror a násilí.
     Nejvíce však museli tito marxističtípodvodníci nenávidět ono hnutí, jehož cílem bylo získání té masy, kterádoposavad stála ve službách mezinárodních, marxistických,židovsko-burzovních stran. Již název NěmeckáStrana Pracujících působil dráždivě. Tak se dalo lehce předpokládat, žepři první vhodné příležitosti musí dojít ke střetu s tehdy ještěvítězným kalichem, z něhož pijí marxističtí popoháněči.
     Vúzkém kruhu tehdejšího hnutí panovala samozřejmě určitá obava zpodobného střetnuti. Byly snahy vystupovat co nejméně na veřejnosti, zobavy před výpraskem. V duchu panovaly obavy, že by první většishromáždění mohlo být rozprášeno, čímž by bylo navždy vyřízeno i celéhnutí. Se svým názorem, že bychom se tomuto boji neměli vyhýbat, nýbržže bychom mu měli čelit, a přistoupit k takové výzbroji, která by náspřed tímto násilím ochránila, jsem měl v hnutí velice těžkou pozici.Teror se nedá zlomit duchem, nýbrž zase jenom terorem. Úspěch prvníhoshromáždění ve mně tento názor jenom posílil. Byla tu chuť a odvahauspořádat druhé, již podstatně větši shromáždění.
     Kolem října1919 se v Ebertově pivnici konalo druhé větší shromáždění. Téma:Brest-Litevsko a Versailles. Vystoupili čtyři řečníci. Já sám jsemhovořil něco kolem hodiny, a úspěch byl větší, než při prvnímshromážděni. Počet posluchačů přesáhl počet sto třicet. Jediný pokus onarušení tohoto shromáždění byl zlikvidován již v zárodku mýmikamarády. Strůjci této výtržnosti byli s boulemi na hlavě sraženi zeschodů.
     Za čtrnáct dní nato se ve stejném sále konalo dalšíshromáždění. Počet přítomných tentokrát přesáhl sto sedmdesáti osob,čímž byl i sál velmi dobře obsazen. Opět jsem hovořil, a úspěch bylopět větší,
     než při minulém shromážděni.
     Naléhal jsemna větší sál. Konečně jsme takový nalezli na opačném konci města v"Německé říši" na Dachauerské třídě. První shromáždění v novýchprostorech nenavštívilo tolik posluchačů, jako ty předchozí, slabýchsto čtyřicet lidí. Ve výboru začaly opět klesat naděje, a věčnípochybovači začali věřit, že příčinou špatné návštěvnosti je příliščasté opakováni našich shromážděni. Došlo k prudkým rozporům, vekterých jsem zastupoval stanovisko, že sedmi set tisícové velkoměsto jesto strávit jedno shromáždění nejenom každých čtrnáct dní, ale i každýtýden, a že nepříznivým obratem se člověk nesmí nechat zmást, ževytýčená trasa je správná, a že dříve, či později se neustálouvytrvalostí musí dostavit patřičný úspěch. Celá ta doba na přelomu let1919/20 byla jedním velkým bojem za posílení důvěry ve vítězící sílumladého hnutí, a za postupně rostoucí fanatizmus, který pak jako vírapřenáší kopce.
     Příští shromáždění v tom samém místě mi opětdalo za pravdu. Počet návštěvníků přesáhl dvou stovek, což byl jakskvělý vnější, tak i finanční úspěch.
     Popoháněl jsem kuspořádání dalšího shromáždění. Konalo se za dalších čtrnáct dní aposluchačstvo přesáhlo počtu dvě sté sedmdesáti osob.
     Zadalších čtrnáct dní jsme svolali již po sedmé příslušníky mladého hnutía jejich příznivce, a ty samé prostory jen stěží pojali tísnící se davlidí, který tentokrát čítal více než čtyři sta posluchačů.
     Vtéto době proběhlo vnitřní zformováni mladého hnutí. Přitom docházelo vmalém kruhu občas k menším či větším urputným roztržkám. Z různýchstran docházelo, stejně jako dnes, a jako tomu bylo již tehdy, kekritice označování mladého hnutí za stranu. Spatřoval jsem v tomtopojetí stále důkaz neschopnosti a duchovní nevyzrálosti těch, kterýchse to týkalo. Byli to a jsou to neustále ti lidé, kteří nedokážírozlišit vnější od vnitřního, a kteří se pokoušejí spatřovat hodnotuhnutí v jeho pokud možno nabubřele znějícím názvu, což nejvíce obnášíslovní zásoba našich praotců.
     Tehdy bylo velice těžkévysvětlit lidem, že každé hnutí, které doposud nedosáhlo vítězství svémyšlenky, a tedy i svého cíle, je stranou, i kdyby si dalo tisíckrátjiný název.
     Když chce někdo prakticky provést uskutečnění svéodvážné myšlenky, jejíž realizace je v zájmu svých spoluobčanů, pokusíse nejprve nalézt přívržence, kteří jsou ochotni tyto zájmy zastupovat.A i kdyby měl tento úmysl spočívat pouze v tom, zničit v té doběstávající stranictví, a ukončit roztříštěnost, jsou zástupci tohotonázoru a zvěstovatelé těchto úmyslů sami stranou, a to minimálně dokudnebude dosaženo jejich cíle. Je to pouze slovní hnidopišství, když sinějaký šosácký lidový teoretik, jehož praktické zkušenosti jsou vnaprostém protikladu k jeho vědomostem, namlouvá, že změnou označenízmění stranický charakter, který vlastní každé mladé hnutí.
     Právě naopak.
     Pokudje něco nelidového, potom je to právě ono pohazování si sestarogermánskýrni výrazy, které jednak nezapadají do naši doby, a zadruhé neznačí nic určitého. Ba naopak mohou lehce vést ke spatřovánívýznamu hnutí v jeho vnějším jazykovém výrazu. To je skutečné neřád,který lze dnes spatřit velice často.
     Již tehdy a následně i vpozdějších dobách jsem neustále musel varovat před těmilidově-německými potulnými hnidopichy, jejichž pozitivní činnost bylarovna nule, ovšem jejichž namyšlenost neznala mezí. Mladé hnutí semuselo a stále musí chránit před přílivem lidí, jejichž jediné poručeníspočívá v prohlášení, že již třicet, nebo dokonce čtyřicet let bojovaliza stejnou myšlenku. Kdo však po čtyřicet let zastupuje takzvanou jednumyšlenku, aniž by dosáhl jakéhokoliv úspěchu, a aniž by zabránilvítězství protivníka, přinesl pouze jen ten nezvratitelný důkaz vlastn
 
kategorie: Knihy
vložil: bloody_miss
Permalink ¤
23:57

11. kapitola

NÁROD A RASA


     Existují pravdy, které jednoduše leží na ulici, a snad právěproto je běžný svět nevidí, nebo je nedokáže rozeznat. Procházínevšímavě kolem těchto otřepaných pravd jako by byl slepý, a je donejvyšší míry překvapen, když náhle někdo odhalí to, co měli všichnijiž dávno vědět. Kolem dokola leží statisíce Kolumbových vajec, pouzeKolumbů již tolik není. A tak lidstvo bez výjimky putuje zahradoupřírody, namlouvá si, že už skoro všechno zná, a přitom, až na několikmálo výjimek, jako slepé míjí jeden z nejvíce vyčnívajících principůjeho působení. Totiž vnitřní rozdílnost povah veškerých živých tvorů natéto planetě. Již povrchní pozorování ukazuje téměř neúprosný přírodnízákon všeho toho nesmírného množství výrazových forem životni vůlepřírody a její na sebe navazující způsoby rozmnožováni a výživy. Každézvíře se páří pouze s jedincem vlastního druhu. Sýkorka se páří sesýkorkou, pěnkava s pěnkavou, čáp s čápem, polní myš s polní myší,domácí myš s myší domácí, vlk s vlkem, atd.
     Měnit to umožňujípouze mimořádné okolnosti. V první řadě donucení v zajeti, stejně jakojiné nenormální rozmnožování v rámci jednoho druhu. V tom momentě sevšak příroda začne bránit všemi prostředky. Její zřetelný protest sepak skládá z odepíráni dalších rozmnožovacích schopností takzvanýchbastardů, nebo omezuje plodnost pozdějšího potomstva. Ve většiněpřípadů však odebírá odolnost proti různým chorobám a cizím nákazám. Toje přece naprosto přirozené. Každé křížení dvou rozdílně postavenýchbytostí produkuje prostředek mezi rozdílnou úrovní jeho rodičů. Toznamená: potomek bude stát výše než jeho rasově nižší polovinarodičovského páru, avšak nebude tak vysoko jako jeho vyšší polovina.Následně podlehne v boji proti této vyšší polovině. Takové páření všaknaprosto neodpovídá vůli přírody ohledně vyšší kultivace života vůbec.
     Předpokladyk tomu nespočívají v křížení vyššího s nižším, nýbrž v naprostémvítězství toho prvního. Silnější je určen k panování a neměl by splývatse slabším, aby nemusel obětovat svou vlastní velikost. A pouze vrozenýslaboch toto může vnímat jako hrůznost, proto je taky jenom slabým aomezeným člověkem. Neboť pakliže by tento zákon nevládl, nebyl bymyslitelný žádný vyšší vývoj všech organických živočichů. Následkemtohoto v přírodě všeobecně platného instinktu rasové čistoty je nejenomjasné vymezení jednotlivých ras navenek, nýbrž i vyrovnanost jejichvlastního existenčního druhu. Liška je pořád jenom liška, husa jehusou, tygr tygrem atd., a rozdíl mezi jednotlivými exempláři může býtnanejvýš v různé míře jejich síly, chytrosti, výdrže, hbitosti, atd.Nikdy však nenajdete lišku, která by snad svým vnitřním smýšlením mohladostat nějaké humánní záchvaty oproti huse, stejně jako neexistujekočka, která by měla nějaký přátelský vztah k myši. A proto i zdevzniká boj mezi sebou ani ne tak z důvodu vnitřního odporu, jako spíšez hladu a lásky. V obou případech příroda přihlíží ve vší tichosti, badokonce se zalíbením.
     Boj o denní chléb nechává zhynout všemuslabému, nemocnému a nerozhodnému, zatímco boj člověka o samičkuposkytuje právo k oplodnění, nebo aspoň jeho možnost pouze těmnejzdravějším. Boj je však vždy prostředkem k podpoře zdraví aodolnosti druhu, a tím je i příčinou jeho dalšího vyššího vývoje. Pokudby tento postup neplatil, přestal by jakýkoliv další vyšší vývoj, adostavil by se opak. Neboť počet méněcenných oproti těm nejlepšímneustále převažuje. Při stejných podmínkách udržování života a možnostirozmnožování by se ta horší část množila tak rychle, že by lepší částbyla následně nucena ustoupit do pozadí. Je tedy nutno provéstkorekturu ve prospěch těch lepších.
     To však zařizuje samapříroda tím, že slabší části vytváří tak špatné životní podmínky, žejiž tím je omezován jejich počet. Zbytku však nedovoluje chaotickérozmnožování, nýbrž zde nastupuje nové bezohledné třídění dle síly azdraví. A tak, jak si nepřeje páření se slabých jedinců se silnějšími,o to více je proti splývání vyšších ras s nižšími, protože dobře cítí,že by zde jedním šmahem mohla být zničena její celá, snad statisíce lettrvající práce vyšší kultivace. Historické zkušenosti nám zde nabízínespočet různých příkladů. S úděsnou zřetelností nám ukazuji, co vzešloz míšení krveÁrijců s nižšími národy, totiž zánik nositele kultury. Severní Amerika,jejíž obyvatelstvo se z valné části skládá z germánských prvků, kterése jen nepatrně smísily s původním nižším barevným obyvatelstvem,vykazuje zcela jinou kulturu a společenství, než střední a jižníAmerika, kde se především románští vystěhovalci velkou měrou smísili spůvodním obyvatelstvem.
     Natomto jediném příkladu se dá jasně a zřetelně rozpoznat působenírasového směšování. Rasově čistý a nesmíšený Germán, který zůstal naamerickém kontinentě, se postupně stal jeho pánem. A tímto pánemzůstane do té doby, dokud i on nepadne za oběť krevní pohany. Výsledkemkaždého zkřížení rasy je tedy, krátce řečeno, následující:
     a)
     Úpadek úrovně vyšší rasy.
     Tělesný a duševní úbytek, a tím začátek pozvolného, ale jistého chřadnutí.
     Nastolovatpodobný vývoj však neznamená nic jiného, než zhřešení proti vůlivěčného stvořitele. A jako hřích bude tento čin také odměněn. A zatímcose člověk pokouší vzpírat tvrdé logice přírody, upadá do boje sezákladními principy, kterým vděčí za existenci svého člověčenství. Atak musí jeho jednání proti přírodě zákonitě vést k jeho zániku. Z tohosamozřejmě vychází skutečně židovsky drzá a stejně tak hloupá námitkamoderních pacifistů, totiž "že člověk zdolává přírodu"! Miliónybezmyšlenkovitě tlachají tento židovský nesmysl a ještě si přitomnamlouvají, že sami určitým způsobem představují tyto přemáhačepřírody. Přitom nemají k dispozici žádnou jinou zbraň, než myšlenku,která je tak mizerná, že si pod ní skutečně nikdo nedokáže vůbec nicpředstavit. Nehledě na to, že člověk ještě nikdy v ničem přírodunepřekonal, ale že se nanejvýše pokusil zachytit nebo vyzdvihnout tenči onen cípeček jejího ohromného, bezbřehého roucha věčných záhad atajemství. Že ve skutečnosti nevynalézá pravdu, nýbrž že všechno pouzeobjevuje, že přírodu neovládá, nýbrž že se na základě poznatkůjednotlivých přírodních zákonů nanejvýš stává pánem nad jinýmiživočichy, kterým toto poznání právě schází. Nehledě k tomu tedy,nemůže žádná myšlenka překonat předpoklady pro bytí a existencilidstva, neboť tato myšlenka sama vychází pouze od lidí. Bez lidí nenímyšlenky na tomto světě. tím je myšlenka jako taková vždy podmíněnaexistencí lidstva a tím také zákonů, které vytváří předpoklady tétojeho existence. A nejenom to! Určité myšlenky jsou dokonce svázány surčitými lidmi. To platí všeobecně právě pro ty myšlenky, jejichž obsahnemá původ v žádné exaktní vědecké pravdě, nýbrž ve světě pocitů, nebojak se dnes tak pěkně a jasně rádo říká, "vnitřního prožitku". Všechnytyto myšlenky, které nemají nic společného s chladnou logikou, jelikožjsou čistým vyjádřením pocitů, etických představ, atd., jsou vázány naexistenci lidstva, které za svou duchovní představivost a tvůrčí síluvděčí jeho vlastní existenci.
     A právě tehdy je přecezachování té dané rasy a lidí předpokladem k existenci těchto myšlenek.Například ten, kdo by si opravdu z celého srdce přál vítězstvípacifistických myšlenek na tomto světě, musel by se všemi prostředkyzasadit za ovládnutí celého světa Němci. Kdyby tomu bylo obrácené,musel by s posledním Němcem vymřít i poslední pacifista, neboť na celémsvětě tomuto přírodnímu a nepochopitelnému nesmyslu nemohlo naletěttolik lidí, jako tomu bohužel bylo v našem národě. Člověk by se tedyměl s pevnou vůlí rozhodnout, zda vést či nevést války za účelemdosažení pacifismu. To, a nic jiného měl také na mysli americký světovýspasitel Wilson, aspoň tak si to namlouvali naši fantastové, což takésplnilo svůj účel.
     Pacifisticko-humánní myšlenky snad mohoubýt skutečně dobré tehdy, pokud si nadřazený člověk nejdříve v určitémrozsahu podmaní a podrobí svět, který ho pak prohlásí za jediného pánatéto zeměkoule. Této myšlence by pak chyběla možnost škodlivéhopůsobeni právě do té míry, že se její praktické použití stává zcelanemožným. Tedy nejdříve boj a pak teprve snad pacifismus. V jinémpřípadě by lidstvo překročilo nejvyšší bod jejího vývoje, a důsledkemby pak nebyla nadvláda nějaké etické myšlenky, nýbrž barbarství snásledným chaosem. Samozřejmě se tomu jeden, nebo druhý může vysmívat,vždyť tato planeta již kroužila vesmírem několik milionů let bez lidí,a jednoho krásného dne se to také může zopakovat, pakliže si člověkneuvědomí, že za svou vyšší existenci nevděčí několika potrhlýmideologům, nýbrž poznatkům neúprosných přírodních zákonů a jejichbezohlednému uplatňování.
     Vše, co na této zemi obdivujeme,vědu a kulturu, techniku a vynálezy, je pouze tvůrčím produktemněkolika málo národů, a možná původně jediné rasy. Na nich také záležístálost těchto celistvých kultur. Pokud zahynou, klesne s nimi do hrobui veškerá krása tohoto světa. Nakolik například lidi může ovlivňovatpůda, bude různé podle, do úvahy přicházející, rasy. Malá úrodnosturčitého životního prostoru může jednu rasu vybičovat knepředstavitelným výkonům, zatímco u jiné bude pouze příčinou neskonalébídy a konečné podvýživy se všemi jejími důsledky. Pro povahu působenívnějších vlivů je vždy rozhodující vnitřní podnět daného národa. To, cou jednoho vede k vyhladovění, vychovává jiné k tvrdé práci.
     Všechnyvelké kultury minulosti zanikly jenom proto, že původní tvůrčí rasaodumřela na otravu krve. Poslední příčinou takového zániku bylo vždyzapomnění, že všechny kultury odvisí od člověka a ne naopak. Aby tedybyla zachována určitá kultura, musí být zachován člověk, který jivytvořil. Toto udržení je však spojeno s neúprosným zákonem nezbytnostia práva vítězství lepšího a silnějšího. Kdo chce žít, ať bojuje, a kdonechce bojovat v tomto světě věčného zápasu, ten si život nezasluhuje.I kdyby to bylo sebetvrdší, je to prostě tak! Zajisté je to však mnohemtvrdší osud pro toho, který si myslel že zvítězil nad přírodou a vzásadě se jí vysmívá. Nouze, neštěstí a nemoci jsou pak její odpovědí.Člověk, který tyto rasové zákony neuznává a pohrdá jimi, přichází oštěstí, které se mu zdá být určeno. Brání vítěznému tažení nejlepšírasy a tím také i předpokladům k jakémukoliv lidskému vývoji. Tím se vdůsledku, zatížen lidskou choulostivostí, odebírá do oblasti zvířat. Jezbytečné začínat se přít o to, která rasa či rasy byly skutečněpůvodními nositeli lidské kultury a tím i skutečnými zakladateli toho,co dnes nazýváme slovem člověčenstvo. Jednodušší je postavit tutootázku směrem k současnosti, zde vychází zcela snadná a jasná odpověď.Veškeré výsledky lidské kultury, ať již z oblasti umění, vědy nebotechniky, které dnes můžeme spatřit, jsou téměř výhradně všechnyvýsledkem tvůrčích sil Árijce. Právě tato skutečnost však nepřipouštíneopodstatněný zpětný závěr, že by on sám byl zakladatelem vyššíholidstva, a tedy že jeho pravzor znázorňuje to, co nazýváme člověkem.Stal se Prométheem lidstva, z jehož zářivé hvězdy vyskočila na věčnéčasy božská jiskra genia, která stále znova zapalovala onen oheň, kterýsvými poznatky prosvětloval tmu mlčenlivého tajemství, a člověkuosvětloval cestu k ovládnutí ostatních živočichů této planety. Byl všakuhašen, a hluboká temnota se snad již za několik tisíciletí opět usadína zemi, lidská kultura zanikne a svět zpustne.
     Pokud by selidstvo rozdělilo do třech skupin, a sice na zakladatele kultury, jejínositele a její ničitele, připadal by pro první skupinu v úvahu zřejměpouze Árijec. Od něho pocházejí všechny základy a nosné zdi všechlidských výtvorů, a pouze venkovní tvary a barva byly určoványcharakteristickými rysy jednotlivých národů. On dodává i všechnyobrovské stavební kameny a plány veškerého lidského vývoje, a pouzeprovedení odpovídá charakteru příslušných ras. Za několik málo desíteklet bude například celá východní Asie mít zase svou kulturu, jejížzákladem bude také helénistický duch a germánská technika, stejně jakotomu bylo u nás. Pouze vnější forma, alespoň zčásti, bude nést rysyasijského rázu. Není tomu tak, jak se mnozí domnívají, že by Japonskoke své kultuře přibralo evropskou techniku, nýbrž evropská věda atechnika bude vroubená japonským rázem. Základem skutečného života jižnení ona zvláštní japonská kultura, ačkoliv určuje barvu života,jelikož z vnějšku je svým vnitřním rozdílem zvláště pro Evropana mnohemnápadnější, nýbrž ohromná vědecko-technická činnost Evropy a Ameriky, atedyÁrijských národů. Touto výkonností tedy může i východ následovatvšeobecný lidský pokrok. To poskytuje základnu boji za denní chléb,vyrábí k tomu potřebné zbraně a nářadí, a pouze vnější úprava jepřizpůsobena japonskému charakteru. Pokud by ode dneška přestalo dalšíÁrijské působení na Japonsko, řekněme Evropa a Amerika by zanikly, mohlby technický a vědecký rozmach Japonska ještě po nějakou dobu trvat.Avšak již po několika letech by vyschla studnice, ze které Japonskočerpá svou osobitost, dnešní kultura by ustrnula a opět by upadla dospánku, ze kterého byla před sedmi desetiletími probuzenaÁrijskou kulturní vlnou. Dnešní japonský rozvoj děkuje za svouexistenciÁrijskému původu. Stejně tak tomu bylo i kdysi dávno, kdy tento cizíduch a cizí vliv byl buditelem japonské kultury. Nejlepší důkaz pro tonám podává skutečnost jejího pozdějšího kostnatění a naprostéhoustrnuti. U příslušného národa mohou tyto fenomény nastat pouze vpřípadě ztráty původního tvůrčího rasového sémě, a nebo, když pozdějiuž chybělo vnější působení, které dodávalo podněty a materiál kprvotnímu vývoji na tomto kulturním poli. Pokud je tedy jasné, žeurčitý národ obdržel svou kulturu v podstatné míře od cizí rasy, atento ji přijal a dále rozviji, a posléze ji, po odpadnutí vnějšíchvlivů, dále utužuje, dá se o takové rase hovořit jako o "nositelcekultury", avšak nikdy jako o "tvůrci kultury".
     Průzkumjednotlivých národů z tohoto hlediska dává tu skutečnost, že se vpodstatě vesměs nejedná o původní zakladatele kultury, nýbrž pouze onositele kultury. Vychází najevo v podstatě vždy stejný obraz vývoje:Árijské kmeny, které měly většinou jen malý počet příslušníků, sipodmanily cizí národy, a počali s rozvíjením nových územních celků,které měly zvláštní životní podmínky (úrodnost, klimatické podmínky,atd.). Výhoda byla i v množství k dispozici stojících pomocných sil,skládajících se z lidí podřadného druhu, a jejich dřímajícíchduchovních a organizačních schopností. Během několika tisíciletí, badokonce staletí vybudovali kultury, které původně zcela nesly jejichvnitřní charakterové rysy, které byly přizpůsobeny výše zmíněnýmzvláštním vlastnostem půdy a podmaněného obyvatelstva. Posléze se všakporobitelé provinili proti původně dodržovanému principu čisté krve, apočali se mísit s původním podmaněným obyvatelstvem. A tím učinilikonec své vlastní existenci. Neboť po hříchu následovalo vždy vyhnání zráje. Po tisíci a více letech se pak často ukáže ve světlé kůžiposlední zřetelná stopa dávného pána národů, který zanechal svou krev vpodmaněné rase a v ustrnuté kultuře, kterou původně založil. Neboť takjak se v krvi podmaněných ztratil původní skutečný a duchovnípodmanitel, tak se ztratilo i palivo pro pochodeň lidského kulturníhovývoje!
     A tak jako si, díky krvi někdejších pánů, udrželabarva jako vzpomínku na ně slabý lesk, tak je i noc kulturního životalehce prosvětlována pozůstalými výtvory někdejších nositelů světla.Svítí skrze všude se navrátivší barbarství a u nemyslicího pozorovateleokamžiku vzbuzují velmi často dojem, že před sebou vidí obraz nynějšíhonároda, zatímco je to pouze zrcadlo dávné minulosti, do kterého hledí.Může se přihodit, že podobný národ se podruhé, nebo i víckrát, vprůběhu svých dějin setká s rasou své původní kultury, aniž by u něhoještě existovala vzpomínka na předešlá setkání. Zbytek původní panskékrve se pak nevědomky obrátí k tomuto novému úkazu, a to, čeho bylodříve možno dosáhnout pouze pod tlakem, se nyní může podařit vlastnívůlí. Nastoupí nová kulturní vlna, která se udrží tak dlouho, dokud sejejí nositelé neutopí v krvi cizích národů. To bude úkolem budoucíchkulturních a světových dějin bádat v tomto smyslu a ne se utápět vreprodukci vnějších skutečností, jak se to bohužel, děje u dnešníchhistorických věd. Již z této vývojové skici národa, který je nositelemkultury, vyplývá obraz bytí, působení a zániku skutečného zakladatelekultury na tomto světě, totiž Árijce. Tak jako v běžném životěpotřebuje takzvaný genius zvláštní pohnutku, ba často formální podnět,aby začal ozařovat okolí, potřebuje i národní život svou geniální rasu.V jednotvárnosti běžného života mohou i významní lidé působit zdánímbezvýznamnosti a jen ztěží překročit průměr svého nejbližšího okolí.Dokud se nedostaví situace, která může na druhá působit naprostozhoubně a malomyslně, avšak v tomto neviditelném průměrném dítkuprobudí jeho geniální nadání, které neustále vzrůstá, velmi často kúdivu celého okolí, které doposud vidělo pouze jeho malost občanskéhoživota. Proto se také prorok málokdy dočká uznání ve vlastní zemi. Totose nedá vypozorovat nikde jinde, než ve válce. Ze zdánlivě prostéhohocha se během hodiny tísně, kdy ostatní zmalomyslní, jedním rázemstává hrdina s odvážnou rozhodností a chladnou myslí k rozhodování.Pokud by tato hodina zkoušky nepřišla, těžko by někdo mohl tušit, že sev tomto holobrádkovi skrývá mladý hrdina.
     Skoro vždy jezapotřebí nějakého podnětu, aby se probudil genius. Rána osudu, kterájednoho uvrhne k zemi, může druhého zapálit, a zatímco v něm praskáskořápka průměrného života, zrakům udivené veřejnosti se otevírá jehodoposud skryté jádro. A ta se ježí a nechce uvěřit tomu, že bytost,která se zdála být stejná jako všichni ostatní, je najednou někým zcelajiným. Proces, který se zřejmě opakuje u každého významnějšího synalidstva. Bylo by přece hloupé se domnívat, že tak jako se napříkladvynálezce stává slavným dnem svého objevu, že by se do něho v onuhodinu dostala i jeho genialita. Jiskra geniality je v mozku přítomnajiž v hodině narození takového tvořivě nadaného člověka. Skutečnágenialita je vždy vrozená a nemůže být nikdy vštěpena, či dokoncenaučena. A to platí, jak již bylo zdůrazněno, nejenom pro člověka jakojedince, nýbrž i pro celou rasu. Tvořivě činné národy jsou také již vesvé podstatě tvořivě nadané, i když to povrchnímu pozorovateli nemusíbýt ihned patrné. I zde je vnější uznání možné pouze na základěvykonaných činů, neboť zbytek světa není schopen rozpoznat genialitujako takovou, nýbrž vidi pouze její viditelné projevy ve forměvynálezů, objevů, staveb, obrazů, atd. Ale i zde to trvá poměrnědlouhou dobu, než se propracuje k tomuto poznání.
     Tak jako jev životě jednotlivých významných lidí jejich geniální nebo výjimečnénadání probouzeno teprve zvláštními podněty, může být i v životě národůskutečné využití jejich stávajících tvůrčích sil a schopnostíuskutečněno pouze tehdy, když se pro to naskytnou patřičné předpoklady.Nejzřetelněji je to vidět na té rase, která byla a je nositelemlidského kulturního vývoje, totiž na Árijcích. Jakmile jí osud přinesemimořádné okolnosti, začnou se stávající schopnosti rozvíjet ve stálerychlejším sledu a dostávají stále zřetelnější tvar. Kultury, kteréjsou při té příležitosti zakládány, jsou ve většině případů směrodatněurčovány stávající půdou, klimatem a podrobeným obyvatelstvem. Tiposlední jsou ostatně nejvíce určující. Čím primitivnější jsoutechnické předpoklady kulturního uplatnění, o to nutnější je existencelidské pomocná síly, která pak, správně zorganizována a použita,nahradí sílu strojů. Bez možnosti použití síly těchto podřadných lidí,by se Árijcovi nikdy nepodařilo učinit první kroky ke své pozdějšíkultuře. Stejně jako by bez pomoci zvířat, které dokázal zkrotit,nepřišel k technice, která nyní pomalu umožňuje tato zvířatanahrazovat. I přísloví: "mouřenín svůj dluh splatil, mouřenín můžejít", má bohužel svůj příliš hluboký význam. Celá tisíciletí musel kůňsloužit a pomáhat člověku pokládat základy jeho rozvoje, který nynídíky nákladním autům činí z koně zbytečný nástroj. Za pár let bude jehočinnost zcela ukončena, přitom bez jeho spolupřičinění by se člověk asitěžko dostal až tam, kde je dnes. A tak byla přítomnost méněcennýchlidí jedním z hlavních předpokladů pro vytváření vyšší kultury. Titonahrazovali nedostatek technických prostředků, bez kterých by všakvyšší vývoj nebyl vůbec myslitelný. Prvním kulturám lidstva kráčelo bokpo boku zajisté ve větší míře nasazení podřadných lidi, než ochočenýchzvířat. Teprve po zotročení podřadných ras stihl stejný osud zvířata, ane obráceně, jak se spousta lidí domnívá. Neboť nejdříve
     byl do pluhu zapřažen porobenec, teprve potom kůň.
     Pouzepacifističtí hlupáci to mohou vidět jako znamení lidské zvrhlosti, anižby jim bylo jasné, že tento vývoj musel proběhnout, abychom se dneskonečné ocitli na místě, ze kterého můžou tito apoštolé vyřvávat dosvěta své žvásty. Vývoj lidstva by se dal přirovnat výstupu ponekonečném žebříku, člověk se zkrátka nedostane výše, aniž by vystoupilpřes nižší příčky. Proto musel jít Árijec cestou, kterou mu ukazovaladaná realita, a ne tou, o které sní dnešní moderní pacifista.
     Cestareality je však tvrdá a těžká, avšak vede nakonec tam, kam by se chtěldruhý prosnít, ze které se však svým sněním pouze ve skutečnostivzdaluje, než aby se přibližoval. Není tedy náhodou, že první kulturypovstaly tam, kde se Árijec setkal s podřadnými národy, které sipodmanil a podvolil své vůli. Staly se pak prvním technickým nástrojemve službách budoucích kultur. Tím byla cesta, kterou se Árijec muselvydat jasně vytyčena. Jako porobitel si podmanil podřadné národy ařídil pak svými povely jejich praktickou činnost pro své cíle. Tím, žeje přivedl k užitečné, i když mnohdy tvrdé práci, šetřil nejenom jejichživoty, nýbrž jim dokonce připravil úděl, který byl mnohem lepší, nežjejich bývalá takzvaná "svoboda". Pokud si bezohledně udržoval svoumocenskou pozici, nezůstával jen pouze pánem, nýbrž i uchovatelem amnožitelem kultury. Neboť tato spočívala pouze na jeho schopnostech.Tím, jak se podrobení začali pozvolna pozdvihovat, a zřejmě i řečí sečím dál více podobali svému porobiteli, začala padat zeď mezi pánem asluhou. Árijec se zřekl čistoty krve a ztratil tak nárok na život vráji, který si sám vytvořil. Klesal stále níže do míchání ras, ztrácelpozvolna stále víc své kulturní schopnosti, až se konečně přiblížilnejenom duševně, nýbrž i svými tělesnými schopnostmi porobeným a začalse původnímu obyvatelstvu podobat více než jeho předchůdci. Po nějakoudobu ještě těžil ze stávajících kulturních styků, ale postupně zcelaustrnul, až konečně upadl do zapomnění.
     A tak zanikalykultury a říše, aby uvolnily místo novým útvarům. Směšování krve a stím spojený pokles rasové úrovně je jedinou příčinou vymírání starýchkultur. Neboť lidé nezanikají z důvodů válek, nýbrž ztrátou odolnosti,způsobenou nečistotou krve. To, co na tomto světě není dobrou rasou, jepouze plevelem. Veškeré dějinné události jsou pouze výrazem rasovéhopudu sebezáchovy v dobrém či špatném slova smyslu.
     Otázka vnitřní příčiny nadřazeného významuÁrijství nemůže být zodpovězena ani tak větši schopností pudové sebezáchovy, než spíše zvláštním způsobem projevu tohoto pudu.
     Vůlek životu je, subjektivně viděno, všude a vždy stejná, rozdíl je pouze vjejí vnější formě projevu. U původních živočichů nepřekračuje pudsebezáchovy starost o své vlastní já. Egoismus, jak tuto nemocnazýváme, zde zachází tak daleko, že do sebe pojímá i čas, takže sechce opět těšit z okamžiku, aniž by ho zajímala budoucnost. Zvíře vtomto stavu žije samo pro sebe, potravu si hledá pouze když chce utišithlad, a bojuje pouze když mu jde o vlastní život. Dokud se však pudsebezáchovy projevuje tímto způsobem, schází jakýkoliv základ provytvoření nějakého společenství, byť by to byla primitivní formarodiny. Již společenství mezi mužem a ženou vyžaduje, kromě čistéhopáření, jisté rozšíření pudu sebezáchovy, tím, že svou starost a boj zavlastní já museli obrátit i na svůj protějšek. Muž sháněl občas stravui pro ženu, oba pak pro své potomstvo. Na ochranu jednoho většinouvystoupil i druhý, takže zde již byly první, i když nekonečněprimitivní formy smyslu obětovat se. Jakmile se tento smysl přeneslpřes úzký rámec rodiny, začaly se vytvářet předpoklady vytvořenívětších svazků a posléze konečně i státu.
     U podřadnějšíchlidí na tomto světě je tato vlastnost přítomna pouze v tak malémrozsahu, že často nepřekročí rámec rodiny. Čím větší je pak ochotajedince odložit své osobní zájmy, tím větší je schopnost vytvořenírozsáhlejšího společenského svazku. Tato vůle k obětování vlastní prácea, pokud by to bylo nutné, i vlastního života pro jiné je nejvícerozvinuta právě u Árijců. Árijec není největší díky svým duchovnímvlastnostem, nýbrž diky obrovské ochotě a připravenosti postavitvšechny své schopnosti do služeb společnosti. Pud sebezáchovy u něhodosáhl té nejčistší formy. A to tím, že dobrovolně podřadil své Jásvému společenství a byl připraven ho v případě nutnosti za tutospolečnost i obětovat.
     Příčina kulturně vzdělávacích atvůrčích schopností Árijců neleží v intelektuálních pověstech. Pokud byměl pouze tyto, musel by působit pouze ničivou silou, v žádném případěvšak organizačně. Vnitřní podstata každé organizace totiž spočívá vtom, že se jedinec zřekne svého osobního myšleni a stejně tak i svýchosobních zájmů, a obé obětuje v zájmu většiny lidstva. Teprve oklikoupřes tuto veřejnost pak dostane zpět svůj zasloužený díl. Nepracujenyní např. pouze pro sebe, nýbrž zapojuje se svými schopnosti do rámcecelku, a to nejen ku svému prospěchu, nýbrž ku prospěchu všech. Skvělývýklad tohoto názoru poskytuje slovo "práce", pod kterým se nesmírozumět pouhá činnost k zajištění života, nýbrž pouze tvůrčí činnost,která neodporuje zájmům veřejnosti. V jiném případě je lidské konání,které slouží pudu sebezachování bez ohledu na blaho okolí, musí označitjako krádež, lichvářství, vloupání, atd.
     Názor, že je nutnovlastní zájmy obětovat zájmům zachováni společnosti, je prvnímpředpokladem pro každou skutečnou lidskou kulturu. Teprve z ní pakmohou vzniknout všechna ta obrovská díla člověčenstva, která nepřinášísvým zakladatelům žádnou odměnu, ale která jsou požehnána jejichpotomstvem. Ano, teprve z nich pak může člověk pochopit, jak může toliklidí prožit celý mrzutý život v poctivosti, která jim přináší pouzebídu a uskrovňování, avšak celku zajišťuje základnu pro jeho existenci.
     Každý dělník, každý sedlák, každý vynálezce, úředník, atd.,který pracuje, aniž by kdy sám dosáhl štěstí a blahobytu, je nositelemtéto vyšší myšlenky, i když mu hlubší smysl jeho jednáni zůstane navěkyutajen.
     To, co platí pro práci coby základ lidské obživy avšeho lidského pokroku, platí ještě větši měrou pro ochranu lidstva ajejí kultury. V obětování vlastního života za existenci společnostispočívá korunovace veškerého smyslu obětování se. Pouze tak lzezabránit tomu, aby člověk nebo příroda opět svrhli a zničili to, cojednou lidské ruce zbudovaly.
     Právě německá řeč obsahujeslovo, které nádherným způsobem označuje jednáni v tomto smyslu:naplnění povinnosti. To znamená ne naplnit sebe, nýbrž sloužitspolečnosti. Základní myšlenku, ze které vzešlo podobné jednáninazýváme, - na rozdíl od egoismu, ziskuchtivosti, idealizmem. Pod tímtoslovem rozumíme pouze schopnost sebeobětování svého Já společnosti,svým spoluobčanům. Je však nutné neustále rozpoznávat, že idealizmusnepředstavuje nějaké zbytečné pocitové vyjádření, nýbrž že veskutečnosti je a bude skutečným předpokladem k tomu, co označujemelidskou kulturou. Ba že to byl on, kdo kdysi stvořil pojem "člověk".Této vnitřní myšlence vděčí Árijec za své postavení na tomto světě, aza ní vděčí svět lidem. Neboť ona sama zformovala z čistého duchatvůrčí sílu, která pak jedinečným sňatkem drsné pěsti s geniálnímintelektem stvořila všechny ty pomníky lidské kultury. Bez jehosmýšlení by byly všechny i ty nejoslnivější schopnosti ducha pouzeduchem jako takovým, vnějším leskem bez vnitřní hodnoty, avšak nikdytvůrčí silou. Jelikož však skutečný idealizmus není ničím jiným, nežpodrobením zájmů a života jedince společnosti, a to je opět dalšímpředpokladem pro vytváření organizačních forem všeho druhu, odpovídávnitřní podstatou konečnému přání přírody. Vede lidstvo k dobrovolnémuuznání výsady moci a síly, a dopřává jim stát se tak součástí onohopořádku, který formuje a tvoří celé univerzum. Nejčistší idealizmus senevědomě kryje s nejhlubšími poznatky. Nakolik je to výstižné a koliktoho má skutečný idealizmus společného s hravou živou obrazností lzeokamžité rozpoznat, když necháte např. rozhodovat nezkažené zdravédítě. Ten samý mládenec, který bez porozumění a naprosto odmítavě stojíproti tirádám "ideálního" pacifisty, je ochoten položit svůj mladýživot za ideály svého národa. Instinkt poznatků zde nevědomky poslouchádo nejhlubší nutnosti zachování druhu, pokud je to nutné i na účetjedinců, a protestuje proti fantasmagorii pacifistických tlachalů,kteří jsou ve skutečnosti, byť dobře zamaskovanými, přesto však ryzímiegoisty proviňujícími se proti zákonům vývoje. Neboť to je podmíněnopřipraveností k obětem jedinců ve prospěch společnosti a ne chorobnýmipředstavami zbabělých všeznalců a kritiků přírody.
     Právě vdobě, kdy hrozí vymizení ideálního smýšlení, můžeme okamžitě rozeznatpokles oné síly, která tvoří společnost a vytváří předpoklady pro jejíkulturu.
     Jakmile se egoizmus stane modlou národa, začnoupovolovat vazby pořádku, a lidé v honbě za vlastním štěstím padají znebe rovnou do pekla. I samo potomstvo zapomíná na muže, kteří sloužilipouze vlastnímu užitku, a oslavuje hrdiny, kteří se vzdali svéhovlastního štěstí.
     Největší protiklad k Árijci tvoří Žid. Snad užádného jiného národa na světě není pud sebezáchovy vyvinut silněji,než u tohoto takzvaného vyvoleného národa. Za největší důkaz tohototvrzení může platit již skutečnost vlastní existence této rasy. Jakýnárod byl za posledních dva tisíce let vystaven tak nepatným změnámvnitřních schopnosti, charakteru, atd., než právě židovský? Jaký národbyl vystaven tak obrovským pogromům, - a přesto vyšel ze všechnejhorších katastrof lidstva opět jako tentýž? Jaká nekonečněhouževnatá vůle k životu, k zachování druhu hovoří z těchtoskutečností! Intelektuální vlastnosti Židů se vyvinuly v průběhuněkolika tisíciletí. Dnes platí za "rozumného" a v určitém smyslu jímbyl vždy. Avšak jeho intelekt není výsledkem jeho vlastního vývoje,nýbrž odkoukané výuky od ostatních. Ani lidský duch se bez schodůnevyšplhá výše. Ke každému kroku směrem výše potřebuje základminulosti, a sice v onom dalekosáhlém smyslu, ve kterém se zjevujepouze ve všeobecné kultuře. Veškeré myšlení spočívá pouze nepatrnýmdílem ve vlastních poznatcích, a dílem větším pak ve zkušenostechpředešlých věků. Všeobecná kulturní úroveň napájí každého jedince, anižby o tom většinou věděl, takovým množstvím poznatků, aby mohl taktovyzbrojen učinit snáze další vlastní kroky.
     Dnešní chlapecnapř. vyrůstá obklopen nespočtem technických výdobytků konce posledníhostoletí, že už si ani neuvědomuje, že to, co je pro něho samozřejmostí,bylo ještě před sto lety záhadou pro největší mozky té doby. Ačkoliv tomá pro sledování a pochopení našeho pokroku v příslušném oborunejrozhodnější význam. Pokud by nějaký velký učenec z dvacátých letminulého století dnes náhle povstal z hrobu, orientoval by se vsoučasném světě podstatně hůře, než je tomu dnes u každéhopatnáctiletého chlapce. Chyběla by mu totiž ona nekonečná průprava,kterou dnešní současník během svého růstu nevědomě vstřebává, nazákladě úkazů příslušné všeobecné kultury. A jelikož Žid nevlastnilnikdy svou vlastní kulturu, z důvodů, které se ihned ukáži, bylypodklady pro jeho duchovní práci vždy přebírány od jiných. Jehointelekt se vyvíjel vždy na podkladě okolního kulturního světa. Nikdynenastal obrácený proces. Přestože pud sebezáchovy židovského národanebyl menši, ba naopak byl podstatně větší, než u ostatních národů, apřestože jeho duchovní schopnosti mohou vytvářet dojem, že jehointelektuální nadání by mohlo být rovné ostatním rasám, stejné munaprosto chybí nejdůležitější předpoklad kulturního národa, totižidealistické smýšlení. Vůle k obětování se u židovského národanepřekračuje holý pud sebezáchovy jedince. Zdánlivě velký pocitsounáležitosti je zdůvodněn velmi primitivním vrozeným pudem stáda,jako se to projevuje u spousty ostatních živočichů tohoto světa.Pozoruhodná je na tom ta skutečnost, že stádový pud vede k vzájemnépodpoře vždy pouze do té doby, dokud je k tomu nenutí všeobecnéohrožení. Stejně tak se i smečka vlků po společné loupežné výpravě azahnání hladu opět rozdělí na jednotlivá zvířata. To samé platí prokoně, kteří, pokud jsou napadeni, stmelují se do obranného šiku, a popřestálém nebezpečí se opět rozejdou. Podobně se chovají i Židé. Smyslpro obětováni se je pouze zdánlivý. Existuje pouze tak dlouho, jak jeto nezbytně nutné pro existenci každého jedince. Jakmile je všakspolečný nepřítel poražen, hrozivé nebezpečí odraženo, kořist schována,mizí zdánlivá harmonie mezi Židy, aby opět bylo uvolněno místo příčiněexistujícím vlohám.
     Židé jsou za jedno pouze pokud je k tomunutí společné nebezpečí, nebo je k tomu vede vidina společné kořisti.Zmizí-li však oba důvody, nastupují do jejich práva vlastnostinejhrubšího egoizmu, a z věčného národa se obratem ruky stává krvavě sepotírající horda krys. Pokud by Židé byli na tomto světě sami, utopiliby se ve špíně a svinstvu. Stejné tak se pokouší v nenávistí naplněnýchbojích navzájem se ošidit a vyhubit. Ovšem jejich zbabělostí vyjádřenýnedostatek jakéhokoliv smyslu pro sebeobětováni mění jejich boje stejněv pouhopouhé divadlo. Je tedy ze zásady chybou vyvozovat zeskutečnosti, kdy se Židé sjednocují za účelem boje, nebo lépe řečenovyvražďování svých blízkých, že by měli určitý ideální smyl prosebeobětování. Také zde nevede Židy nic jiného, než holý egoizmus.Proto je také židovský stát, který by měl být živoucím organizmem prozachování a výživu své vlastní rasy, teritoriálně naprosto neohraničen,neboť určité prostorové ohraničení státního útvaru předpokládá vždyurčité idealistické smýšlení státní rasy, a obzvláště pak správnépochopení pojmu práce. A pokud tento přístup schází, selhává jakýkolivpokus o vytvoření, a dokonce i o zachování jakéhokoliv prostorověohraničeného státu. Tím však odpadá i základna, bez které nemůževzniknout žádná kultura. Proto je také židovský národ při všech svýchzdánlivě intelektuálních vlastnostech stále bez jakékoliv skutečnékultury, a obzvláště pak bez své vlastní. Neboť zdánlivá kultura,kterou dnes Židé vlastní, není většinou nic jiného, než zkažené statkyostatních národů.
     Při hodnocení židovstva ohledně jehopostoji k otázce lidské kultury je nutno mít, jako hlavní znak neustálena zřeteli, že židovská kultura jako taková nikdy neexistovala a prototaké neexistuje ani dnes. Především pak obě královny umění,architektura a hudba, židovstvu nemohou vděčit za nic původního. Vše,co na poli umění vykonali, byly buďto zkomoleniny nebo duchovníkrádeže. Tím však Židům chybí ony vlastnosti, kterými se vyznačujítvořivě a tím i kulturně nadané národy.
     Do jaké míry Židépouze napodobují, nebo spíše kazí cizí kultury, lze vypozorovat z toho,že ho lze spatřit většinou v oblasti umění, které samo o soběnepředstavuje žádné své myšlenky, totiž v herectví. Avšak i zde je veskutečnosti pouze komediantem, nebo lépe opičákem. Neboť i zde mu chybínejposlednější krok ke skutečné velikosti. A také zde není žádnýmgeniálním tvůrcem, nýbrž je pouhým napodobitelem, přičemž všechnypřitom použité žertíky a triky stejně neošálí vnitřní prázdnotu jehovýrazové formy.
     Zde vypomáhá láskyplným způsobem pouzežidovský tisk. Napíše o každém, i naprosto průměrném břídilovi, hlavněkdyž je to Žid, tak oslavný blábol, že se celý okolní svět domnívá, žemá konečně před sebou toho pravého umělce, zatímco ve skutečnosti sejedná o ubohého komedianta. Ne, Žid nevlastní žádnou kulturně tvořivousílu, neboť nevlastní a nikdy ani nevlastnil idealizmus, bez kteréhoneexistuje žádný skutečný vyšší vývoj lidstva. Proto také jeho intelektnikdy nebude působit konstruktivně, nýbrž pouze destruktivně, a vevelmi výjimečných případech možná nanejvýše šroubovaně, a to stejně jenpodle prototypu síly, která chce neustále to špatné, a stále vytváří todobré. Rozvoj lidstva neprobíhá díky jemu, nýbrž jemu na vzdor.
     JelikožŽidé nikdy neměli svůj vlastní stát s vlastním teritoriálním vymezeníma tím ani vlastní kulturu, vznikla představa, že se jedná o národ,který by se mohl počítat k řádu Nomádů. To je však jak velký, tak inebezpečný omyl. Nomád sice asi vlastní určitý neohraničený životníprostor, pouze ho neobdělává jako usazený sedlák, nýbrž žije z výtěžkuze svého stáda, se kterým táhne skrze své území.
     Jako vnějšídůvod zde musíme spatřovat pouze malou úrodnost jeho země, která prostěneumožňuje nějaké osídlení. Hlubší příčina však leží v rozporu mezitechnickou kulturou dané doby nebo daného národa, a mezi přirozenouchudobou určitého životního prostoru.
     Existují územní celky,ve kterých se i Árijec ve svých uzavřených sídlištích mohl stát pánemveliké půdy a uspokojit jí své životni požadavky, a to vše pouze díkysvé po staletí vyvíjené technice. Pakliže by tuto techniku nevlastnil,musel by se tímto územním celkům buďto vyhnout, nebo by po nich muselvěčně putovat, stejně jako Nomádi, což by pro něho, díky jehotisícileté výchově a zvyklostem k usedlosti, bylo naprosto neúnosné.
     Jenutno také vzít do úvahy, že v době objevení amerického kontinentu sinespočet Árijců dobýval živobytí jako lovci, trapeři, atd., a stálečasto ve velkých skupinách se ženami a dětmi, stále se přemísťujíce,takže jejich existence byla zcela stejná jako u Nomádů. Jakmile všakjejich stoupající počet a lepší prostředky dovolovaly vymýtit divočinua ubránit se původnímu obyvatelstvu, začalo v zemi vyrůstat stále vícesídlišť.
     I Árijec byl zřejmě nejdříve Nomádem, než se vprůběhu doby usadil, a už jenom proto nebyl nikdy Žid! Ne, Žid nenížádný Nomád. Neboť i Nomád měl určitý postoj k pojmu "práce", kterámohla sloužit jako podklad pro jeho další následný vývoj, jakmile proto byly splněny nutné duševní předpoklady. Základní idealistický názoru něho existuje, byť jen v nekonečném rozředění. Proto také svou celoupodstatou působíÁrijským národům tak cize, přesto však ne nesympaticky. U Žida naprotitomu tento přístup vůbec neexistuje. Proto také nikdy nebyl Nomádem,nýbrž byl vždy pouze parazitem na těle ostatních národů. Že přitomobčas opustil svůj stávající životní prostor nebylo tím, že by to snadbyl jeho úmysl, nýbrž bylo to důsledkem vyhoštění, kterého se mu čas odčasu od zneužitého hostitelského národa dostalo. Jeho rozlézání se dáleje přece typická vlastnost všech parazitů. Vyhledává stále novou živnoupůdu pro svou rasu. S nomádstvím to nemá nic společného už proto, žeŽid vůbec nemyslí na to, že by opět opustil jím obsazený prostor, nýbržzůstává zarytě tam, kde je, a i pomocí násilí se dá jen těžce vyhnat.
     Jehorozpínání se do stále nových cizích zemí probíhá teprve v tom okamžiku,kdy jsou splněny potřebné předpoklady pro jeho tamní existenci, aniž bytím, tak jako Nomád, změnil své dosavadní bydliště. Je a zůstanetypickým parazitem, cizopasníkem, šíří se stejně jako škodlivý bacil,jakmile k tomu nalezne příznivou živnou půdu. Působení jeho existencese také podobá cizopasníkům. Kde se vyskytne, tam dřív nebo pozdějivymře hostitelský národ. A tak Židé žili vždy ve státech jiných národů,a vytvářeli tam svůj vlastní stát, který se snažili maskovat podoznačením "Náboženský spolek" tak dlouho, dokud vnější okolnosti zcelaneodhalily jeho skutečný charakter. Pakliže si však dostatečně věřili,že mohou odhalit svůj ochranný plášť, nechali spadnout roušku a náhlebyli tím, co mnozí jiní předtím nechtěli vidět, ani tomu věřit. TotižŽidy. Životem Židů, coby parazitů na těle cizích národů a států jezdůvodněna vlastnost, která kdysi podnítila Schopenhauera k výroku, "žeŽid je obrovský mistr lži". Existence nutí Žida ke lži, a sice kustavičné lži, stejně jako seveřana nutí se teple obléci. Život v rámcijiného národa může mít delšího trvání pouze v tom případě, když se mupodaří vzbudit mínění, že se nejedná o národ, nýbrž jen o zvláštnínáboženskou obec. To je však první obrovská lež. Aby mohl vést životpodobný parazitům a na cizím těle, musí sáhnout k popření své vnitřnípovahy.
     Čím je židovský jedinec inteligentnější, tím se mutento klam povede lépe. Ano, může to dojít tak daleko, že velká částhostitelského národa uvěří tomu, že Žid je ve skutečnosti Francouz neboAngličan, Němec či snad Ital, i když se zvláštním vyznáním. Předevšímstátní místa, která se zdají být oduševněny historickým zlomkemvědomostí, padají za oběť tomuto hanebnému podvodu. V těchto kruzíchobčas platí samostatné myšlení za skutečný hřích proti svátosti. Takžese jeden nesmí divit, když např. bavorské státní ministerstvo nemá anidnes naprosto žádné ponětí, že Židé jsou příslušníci národa, a nenáboženského vyznáni, ačkoliv by to i té nejjednodušší mysli mohlozřejmit jediný pohled do židovského nového světa. Pravda, "židovskéecho" není žádný úřední tisk, a proto tedy ani není pro takový intelektpodobného vládního potentáta rozhodující. Židovstvo bylo vždy národem surčitými rasovými vlastnostmi a nikdy žádné náboženství. Jeho existenceho nutila hledat včas prostředky, které by na jeho příslušníkyneupoutávaly onu neustálou nepříjemnou pozornost. Avšak jaký prostředekby mohl být účelnější a zároveň nevinnější, než podsouvání vypůjčenéhopojmu náboženská obec? Neboť i zde je vše vypůjčeno, nebo lépeukradeno. Z původní vlastní existence nemůže Žid vlastnit své vlastnináboženství již z toho důvodu, že mu chybí idealizmus v jakékolivpodobě, čímž je mu jakákoliv víra v onen svět naprosto cizí. Člověk siani podleÁrijského pojetí nedokáže představit víru, které by v jakékoliv forměchybělo přesvědčení posmrtného života. Talmud také ve skutečnosti neníkniha, která by připravovala na posmrtný život, nýbrž se zabývá pouzepraktickým a snesitelným životem vezdejším.
     Židovskénáboženské učení vede v první řadě k čistotě židovské krve a k pokynůmo komunikaci mezi Židy jako takovými, a především pak ke komunikaci sostatním, tedy s nežidovským světem. Ale ani zde se v žádném případěnejedná o etické problémy, nýbrž pouze a výhradně o problémyekonomické. O morální hodnotě židovského náboženského učení dnesexistuje a vždy existovalo poměrně velké množství podrobných studií(nežidovských; slátaniny židovského původu jsou samozřejměneobjektivní), kteréÁrijským pojetím představují příšernost tohoto druhu náboženství.Nejlepší charakteristiku produktu této náboženské výchovy všakpředstavuje Žid sám jako takový. Jeho život je spoután pouze s tímtosvětem, a jeho duch je skutečnému křesťanství vnitřně tak cizí, jak bylcizí již před dvěma tisíci lety samotnému velikému zakladateli novéhoučení. Samozřejmě že se před židovským národem netají co si o nichmyslí. Dokonce, když to bylo zapotřebí, sáhl i k biči, aby ze svatyněPáně vyhnal tyto odpůrce jakéhokoliv člověčenství, kteří i tehdy ve svévíře viděli pouze prostředek jejich obchodní existence.
     Protobyl také Kristus samozřejmě ukřižován. Dnešní stranické křesťanství seoproti tomu snižuje k tomu, prosit a škemrat během voleb o židovskéhlasy, a později i k politickým machinacím s ateistickými židovskýmistranami, a sice proti celému vlastnímu národu. Na této základní anejvětší lži, totiž že židovství není rasa, nýbrž pouze náboženství, sepak nutně zakládají a vrší následné další lži. K nim patří také ležohledně židovské řeči. Není pro ně prostředkem pro vyjádření nějakémyšlenky, nýbrž pro její utajení. Zatímco mluví francouzsky přemýšlížidovsky, a zatímco soustruží německé verše, vyžívá se pouze v bytísvého národa. Dokud se Žid nestal pánem ostatních národů, musel lépe čihůře hovořit jejich řečí. Jakmile se tyto však staly jeho sluhou, bylnucen se učit universálnímu jazyku (jako např. esperantu!), aby jetímto prostředkem židovstvo mohlo snáze ovládat! Jak dalece jeexistence tohoto národa založena na nepřetržité lži je možnonedostižným způsobe¦m spatřit na protokolech sionistických mudrců,které jsou Židy tak nenáviděny. Maji být zfalšované, jak do světa bezpřestání naříkavé vykřikuje "Frankfurter Zeitung", což je samozřejměnejlepším důkazem o jejich pravosti.
     Je zde vědomě objasněnoto, co spousta Židů činí naprosto nevědomě. A o to právě jde. Jenaprosto jedno, z kterého židovského mozku toto odhalení vyšlo.Směrodatné však je, že s hrůzou budícím sebevědomím odkrývají skutečnýcharakter a činnost židovského národa a vytyčují svými vnitřnímisouvislostmi i jejich konečné cíle. Největší jejich kritiku však tvořísama jejich skutečnost. Kdo si prostuduje historický vývoj posledníchsta let ze zorného úhlu této knihy, tomu bude okamžitě jasné, pročdnešní židovský tisk tak řve. Neboť pakliže se tato kniha jednou stanespolečným majetkem celého národa, musí už být židovské nebezpečí jiždávno zažehnáno.
     Abychom mohli poznat Židy, je nutnoprostudovat jejich cestu, kterou vykonali v rámci cizích národů vprůběhu několika staletí. Abychom došli k potřebným výsledkům, zcelapostačí sledovat jeden jediný přiklad. Jelikož jeho vývoj byl vždy a vkaždé době stejný, stejně jako byly stejné národy, které požíral,doporučuje se u podobné úvahy rozdělit jeho vývoj na jednotlivé úseky,které pro jednoduchost označím písmeny abecedy. První Židé se doGermánie dostali v průběhu římské invaze, a sice jako vždy cobyobchodníci. V bouřích stěhování národů se jakoby zdánlivě opětztratili. A tak se za začátek nového a trvalého požidovšťování střednía severní Evropy dá určit doba vzniku prvních germánských států. To bylpočátek setkávání se Židů sÁrijskými národy, který byl vždy stejný, nebo aspoň podobný. Se vznikemprvních stálých sídlišť "tu" byl náhle i Žid. Přicházel jako obchodník,a z počátku ani nekladl zvláštní důraz na zastírání své rasy. Je stáleještě Židem, velkým dílem i proto, že jeho vnější rasová odlišnost odhostitelského národy byla příliš velká, jeho znalosti řeči příliš malé,a rozhodnost hostitelského národa ještě příliš velká, než aby sidovolil vydávat se za někoho jiného, než právě za cizího obchodníka.Díky jeho ohebnosti a nezkušenosti hostitelského národa není pro Židauchování si svého charakteru žádnou nevýhodou, nýbrž naopak výhodou.Vůči cizincům se vystupuje přátelsky.
     b)
     Pozvolnazačíná být činný v hospodářství, avšak ne jako producent, nýbržvýhradně jako spojující článek. I přes svou tisíciletou obchodnízručnost je stále ještě neohrabaný, avšak mnohem převyšuje bezmocněčestné Árijce, takže zanedlouho hrozí to, že se obchod stane jehomonopolem. Začíná s půjčováním peněz, a sice jako vždy s lichvou. Askutečně také tento úrok zavádí. Zprvu není ještě rozeznáno nebezpečítéto nové instituce, ba je dokonce kvůli momentálním výhodám s radostípřijata.
     c)
      Žid se definitivně nastálo usazuje, toznamená, obsazuje ve městech a sídlištích zvláštní čtvrti a vytváří takstát ve státě. Pojímá obchod a finance jako své privilegium, anemilosrdně toho využívá.
     d)
     Finančnictví a obchodse beze zbytku staly jeho monopolem. Lichva začíná konečně vzbuzovatodpor, jeho ostatní narůstající drzost nevoli a jeho bohatství závist.Džbán přetéká v momentě, kdy do okruhu svých obchodních aktivitvčleňuje pozemek a půdu, které ponižuje na prodejné, nebo lépe řečenoobchodní zboží. Jelikož sám nikdy pozemky nezastavuje, nýbrž jepovažuje pouze za vykořisťovatelské prostředky, které za těchnejhorších podmínek pronajímá sedlákům, přerůstá veřejná nevolepozvolna v otevřenou nenávist. Jeho krvežíznivá tyranie nabývá takovýchrozměrů, že proti němu dochází k násilnostem. Začíná se stále blíženahlížet na ony cizince, přičemž se zjišťují jeho stále nové,odpudivější charakterové rysy, až je propast náhle odkryta. V časenejtrpčí nouze konečně vypukne proti němu vztek, a plenicí a ničící davsáhne ke svépomoci, aby se ubránil božímu dopuštění. V průběhu několikastaletí ho dostatečně prohlédli a jeho samotnou existenci již vnímajíjako stejnou pohromu, kterou je mor.
     e)
     Nyní všakŽid začne projevovat své skutečné vlastnosti. Odporným pochlebováním sesnaží dostat do vlády, nechává působit své peníze, a tímto způsobem sizajišťuje stále nová privilegia, která mu umožňují další vykořisťovánísvých obětí. I když občas zahoří hněv lidu proti těmto věčnýmpijavicím, přesto jim to v nejmenším nezabrání v tom, aby se za několiklet opět vynořily na sotva opuštěných místech, a začaly svou činnostopět od začátku. Žádné pronásledování ho neodradí od jeho způsobuvykořisťováni lidí, ani žádné zahnáni, pokaždé je v brzké době opětzpátky. Aby se zabránilo alespoň tomu nejhoršímu, je z jeholichvářských rukou vyvlastňována půda tím, že je mu jednoduše zákonemzakázáno tuto vlastnit.
     f)
     Ve stejné míře, v jakéstoupá moc knížat, se snaží dostat se k nim čím dál tím blíže.Vyžebrává si propouštěcí dopisy a privilegia, které také od stále se vefinančních nouzích nacházejících pánů za příslušný honorář dostává.Obnos, který ho to stojí, se mu díky půjčováni peněz, úroků a úroků zúroků za několik let vrátí. Skutečná pijavice, která se přisává na tělopostiženého národa a není k odtržení, dokud knížata opět nepotřebujípeníze a sami mu osobně neodsají část vysáté krve. Tato hra se opakujestále dokola, přičemž úloha takzvaných německých knížat je zde stejněubohá jako Židů samotných.
     Tito pánové byli pro své milénárody skutečným trestem božím, přičemž paralela se dá nalézt s různýmisoučasnými ministry. Německým knížatům vděčíme za to, že se německýnárod nedokázal definitivně se odpoutat od onoho židovského nebezpečí.Bohužel se na tom nezměnilo nic ani později. Takže jim byla od Židůpředána tisíckrát zasloužená odměna za hříchy, kterých se dopustili nasvém národu. .Spojili se s ďáblem a také u něho skončili.
     g)
     Atak se knížata zapletla do osidel svého zániku. Pomalu ale jistě seuvolňoval jejich vztah ke svému lidu až do té míry, kdy přestalisloužit jejich zájmům, a namísto toho se stali uživateli svýchpoddaných. Žid o jejich konci dobře věděl, a hledal možnost, jak by tourychlil. Sám urychloval jejich finanční nouzi, a sice tím, že je stálevíce odcizoval jejich skutečným úkolům, pochleboval jim nejodpornějšímilichotkami, dělal z nich své dlužníky, čímž se pro ně stával stálenepostradatelnějším. Jeho obratnost ve všech finančních oblastechdokáže vymáčknout z oloupených poddaných stále nové prostředky. Tak mělkaždý dvůr svého dvorního Žida, jak se říkalo těmto strašákům, kteřímilý národ týrali až do naprostého zoufalství, a knížatům připravovalivěčné radovánky. Koho by to také udivovalo, že taková okrasa lidskérasy je také konečně ozdobena zvnějšku, a že vystoupila do šlechtickéhostavu, pomáhaje tím nejenom k dalšímu zesměšňování této instituce, alei k jejímu otrávení. Nyní teprve začal přetvářet své postavení veprospěch svého pokroku. Konečně mu stačilo pouze nechat se pokřtít, abysám dosáhl vlastnictví různých možností a práv původních rodáků. Častoprováděl tento obchod i k radosti církve svaté, které získala novéhosyna a k radosti Izraele z podařeného podvodu.
     h)
     Vžidovstvu začalo docházet k přeměně: Doposud byli Židy, to znamená,nepřikládala se žádná hodnota tomu, chtít vypadat nějak jinak, což přistávajících rozdílech v rasových charakteristikách na obou stranáchnebylo možné Ještě v době Friedricha Velikého nikoho ani nenapadlovidět v Židech něco jiného než cizí národ. Ještě Goethe byl zděšenpředstavou, že by v budoucnosti neměl být, tak jako dříve, zákonemzakázán sňatek mezi křesťanem a Židem. Však byl Goethe v tomtoskutečným Bohem, a ne nějakým zpátečníkem, nebo nějaký nevolník? To, coz něho hovořilo, nebylo nic jiného, než hlas krve a rozumu. A takspatřil, i přes veškeré potupné jednání dvora, že národ instinktivněcítí v Židech cizí těleso ve vlastním těle, a podle toho se takézachoval. Nyní se však věci měly změnit. V průběhu více než tisíce letse naučil jazyku hostitelského národa do té míry, že si dovolil dobudoucna potlačovat své židovství do pozadí, a naopak do popředívyzdvihovat své němectví. Neboť ať to zní a vypadá jakkoliv směšně apošetile, nachází tolik drzosti, že se počíná přeměňovat v Germána, atedy v tomto případě v Němce. Tím začíná ta nejhanebnější proměna,kterou si člověk vůbec může představit. A jelikož z němectví nevlastninic jiného, než umění lámat na kole jeho řeč, a to ještě tímnepříšernějším způsobem, ve skutečnosti se s ním však nikdy nesmísil,spočívá tedy celé jeho němectví na řeči jako takové.
     Rasavšak nespočívá v řeči, nýbrž výhradně v čistotě krve, což ví ze všechnejlépe právě Žid, který do udržení svého jazyka nevkládá ani zdalekatakovou cenu, jako právě do udržení čistoty krve. Člověk může bezdalšího změnit řeč, to znamená, může se naučit jinému jazyku. Nicméněbude tímto novým jazykem vyjadřovat pouze své staré myšlenky, jehovnitřní charakter se nezmění. To je nejzřetelnější právě na židovi,který hovoří tisíci jazyky, ale přesto zůstává pořád jenom Židem. Jehocharakterové vlastnosti mu zůstávají, ať již před dvěma tisíci lety vOslu hovořil jako obchodník s obilím latinsky, nebo dnes brebentí jakošmelinář s moukou německy. Je to stále ten samý Žid. Že dnes tutosamozřejmost nechápe ani ministerský rada, ani vyšší policejní úředníkje samozřejmě také jasné. Důvod, proč se Žid náhle rozhodl stát seNěmcem je jasný. Cítí, jak se moc knížat začíná povážlivě kývat, aproto se zavčas snaží nalézt pevnou půdu pod nohama. Dále jeho finančníovládnutí celého hospodářství již dosáhlo takových rozměrů, že by bezvlastnictví všech občanských práv již nebylo možno dále podpírat apředevším pak zvětšovat tuto obrovskou budovu svého vlivu. Obojí sivšak přeje. Neboť čím výše se drápe, tím zřetelněji vystupuje ze závojeminulosti jeho starý, mu přislíbený cíl. A s horečnatou lačností se muopět v bezprostřední blízkosti zjevuje jeho pradávný sen o ovládnutícelého světa. A tak je jeho jediné úsilí namířeno na to, získat dovlastnictví všechna občanská práva. To je také důvodem vymanění se zgheta.
     i)
      A tak se z dvorního Žida pomalu stáválidový Žid. To samozřejmě znamená, že Žid zůstává nadále v okolí vysocepostavených pánů, pouze se snaží protlačit se ještě hlouběji do těchtokruhů. Na druhé straně se ve stejnou dobu drahému lidu podbízí jináčást jeho rasy. Když si člověk vzpomene, jak hrozně se během těchstaletí na tomto národu provinil, jak ho stále znovu nemilosrdně ždímala vysával, když se ještě uváží, jak ho proto národ začal pozvolněnenávidět a nakonec v něm spatřoval pouze trest boží dopadnuvší nahlavu jiných národů, může pochopit, jak těžká tato přeměna pro Židamusela být. Ano, je to namáhavá práce ukázat se obětem staženým z kůžejako největší lidumil. Neboť nejprve jde o to, napravit v očích národavšechny ty spáchané křivdy.
     Svou přeměnu začíná cobydobrodinec lidstva. A jelikož jeho nová laskavost má nyní reálnýpodklad, nemůže se ani dost dobře držet starého biblického přísloví, žeby levá ruka neměla vědět, co dělá pravá, nýbrž musí se po dobrém nebopo zlém smířit s tím, že bude muset oznámit pokud možno co největšímupočtu lidí, jak dalece trpí s masou, a jaké osobní oběti je zdepřipraven přinést.
     S touto nově nabytou skromností začne svézásluhy vytrubovat tak dlouho do okolního světa, až mu tento začneskutečně věřit. Kdo mu nevěří, páchá mu hořké příkoří. Zanedlouho začnenatáčet věci tak, jako by se příkoří dostávalo vždy pouze jemu a neobráceně. Obzvláště velcí hlupáci tomu věří a nemohou pak nic jiného,než ty nešťastné chudáky litovat. Nakonec je nutno poznamenat, že Židpři vší své obětavosti osobně samozřejmě nikdy nezchudnul. Naučil serozdělovat. Ano, někdy je dobré jeho dobrodiní skutečně přirovnat khnojivu, které není rozprašováno na pole z lásky, nýbrž pouze sočekáváním pozdějšího užitku. Na každý pád ví v poměrně krátké doběkaždý, že se ze Žida stal dobrodinec a lidumil. Jakážto podivuhodnáproměna! To, co u jiného platí více či méně za samozřejmost, probudízde již právě proto obrovský údiv, ba u mnohých přímo zřetelné nadšení,jelikož to právě u něho není samozřejmostí. A tak se stává, že pokaždém podobném činu je veleben a oslavován daleko více, než zbyteklidstva. Avšak co více. Ze Žida se náhle stává liberál, který začínábásnit o nutném pokroku lidstva.
     Pomalu se z něj stává mluvčínové doby. Samozřejmě že stále důkladněji ničí předpoklady skutečného,národu užitečného hospodářství. Oklikou přes akcie se stále vícedostává do koloběhu mezinárodní produkce, dělá z ní úplatný, nebo lépeřečeno obchodovatelný objekt, a krade tak provozům předpoklady prosoukromé vlastnictví. A tím také vznikají mezi zaměstnanci azaměstnavatelem ona vnitřní odc
 
kategorie: Knihy
vložil: bloody_miss
Permalink ¤
23:50

10. kapitola

PŘÍČINY ZHROUCENÍ


     Hloubka pádu nějak‚ osobnosti je vždy závislá na vzdálenostijejího momentálního stavu od stavu původního. To samé platí o národecha státech. Tím se tedy původnímu stavu, nebo spíše výšce dostávározhodujícího významu. Pouze to, co se zvedne nad všeobecně uznávanouhranici, může zřejmě spadnout nebo se zřítit do propasti. Proto je prokaždého přemýšlejícího a cítícího člověka rozvrat říše tak těžký ahrozný, neboť pád přišel z takové výšky, která je dnes, díky bíděnynějšího ponížení jen těžko představitelná.
     Již samo založeniříše se zdá byt pozlaceno kouzlem událostí povznášejících celý národ.Po vítězném tažení, které nikdy nemělo obdoby, vzešla konečně velkáříše, která byla odměnou za nesmrtelné hrdinství jejich synů a vnuků.Zda vědomě, či nevědomě, to je jedno, ale všichni Němci měli ten pocit,že za tuto říši, za jejíž existenci nemohou být vděční podvodníkům zparlamentních frakcí, právě už jenom tím vznešeným způsobem jejíhozaloženi, který nadevše převyšoval všechny ostatní státy. Neboť` ne veštěbetáni parlamentní řečnické bitvy, nýbrž v záblescích a hřměnípařížské obchvatné bitvy se dokonal onen slavnostní akt projevu vůlevšech Němců, knížat a lidu, kteří se rozhodli v budoucnu vytvořitspolečnou říši a opět pozvednout císařskou korunu na symbol. A nestalose to pomocí úkladných vražd, zakladateli bismarckského státu nebylidezertéři a zbabělci, nýbrž frontové pluky.
     Tento vlastní vznika křest ohněm říší obehnaly leskem historické slávy, které se, a topouze zřídka, dostalo pouze těm nejstarším státům.
     A jaký rozmach nyní nastal.
     Svobodasměrem ven dala denní chléb všem uvnitř. Národ zbohatl rozšířením svýchřad a na pozemských statcích. Sláva státu a s ním i celého národa bylastřežena a zaštítěna jedním panovníkem, který co nejzřetelněji dokázalpoukázat na rozdíl mezi bývalým německým svazem.
     Tak hluboký jepád, který postihl Německou říši a německý národ, až se zdá , že všeztratilo vědomí a smysl a je obestřeno podvodem. Člověk už si aninedokáže vzpomenout na dřívější úroveň, tak neskutečně zázračně dnes,vzhledem k současné bídě, působí dřívější velikost a vznešenost. Pak jetaké ale vysvětlitelné, že je člověk zaslepen velkolepostí a přitom sizapomíná všímat předzvěstí hrůzného rozvratu, které přeci musí býtněkde ukryty. Samozřejmě toto platí pouze pro ty, pro které je Německovíce, než pouze prostorem kde se zrovna zdržují a kde vydělávají autrácejí své peníze. Neboť pouze tito mohou dnešní stav cítit jakorozvrat, zatímco pro ty ostatní je tento stav právě dlouho vytouženýmnaplněním jejich dosavadních neukojených přání.
     Avšak příznakybyly tehdy zcela zřetelné, ačkoliv pouze několik jedinců se pokusilovzít si z nich patřičné poučení. Dnes je to však nutnější, než kdyjindy. Tak jako se k léčení nemoci dá přistoupit pouze tehdy, když jeznáma její příčina, platí stejná‚ pravidlo i při léčení politickýchvad. Samozřejmě že vnější příčina nemoci, která bije do oči, se dározpoznat mnohem snadněji, než její příčina vnitřní . A to je takédůvod, proč se většina lidí nedokáže vyrovnat právě s poznatkemvnějších účinků, a zaměňují je dokonce s příčinou, či se dokoncepokouší raději existenci podobné choroby popírat. A tak vidí většina znás rozklad Německa v první řadě ve všeobecné hospodářské krizi a z nívyplývajících důsledcích. Tyto se týkají každého jedince, což by mohlobýt pádným důvodem, aby každý jedinec porozuměl této katastrofě. Mnohemméně se však širokých mas dotýká rozvrat v politickém, kulturním aeticko-morálním ohledu. U mnohých zde zcela selhává cit a dokonce irozum.
     Že je tomu tak u širokých vrstev obyvatelstva, to jeještě pochopitelné. Ale že je i v kruzích inteligence rozvrat Německavnímán v první řadě jako "hospodářská katastrofa, a tím se uzdraveníočekává ze strany hospodářství, je jednou z příčin, proč doposudnemohlo dojít k uzdravení. Teprve tehdy, až se pochopí, že hospodářstvízde případ teprve druhé, ne-li třetí místo, a že politické, imorálně-etické a pokrevní faktory jsou na místě prvním, teprve potom sedojde k poznání příčin dnešního neštěstí, čímž také budou nalezenyprostředky a cesty k vyléčení. Otázka po příčinách rozvratu Německa taknabývá rozhodujícího významu, obzvláště pak pro politické hnuti, jehožcílem je právě překonání této porážky.
     Ale i při tomto pátránív minulosti si člověk musí dát veliký pozor, aby nezaměňoval do očíbijící účinky s jejich méně zřetelnými příčinami.
     Nejlehčím aproto také nejrozšířenějším zdůvodněním dnešního neštěstí je to, že sejedná o následky prohrané války, pročež tato je příčinou nynějšípohromy. Může být dost těch, kteří tomuto nesmyslu opravdu věří, ale jevíce těch, z jejichž úst se toto lživé zdůvodnění a vědomé nepravdyšiří. To poslední platí pro všechny, kteří se dnes nacházejí u vládníchkoryt. Neboť nebyli to právě tito apoštolové revoluce, kteří tehdynárodu neustále naléhavě tvrdili, že široké vrstvy zůstávají stálestejné? A neujišťovali, že pouze "velkokapitalista" může mít zájem navítězném ukončení toho hrůzného zápolení národů, ale nikdy ne německýnárod, nebo dokonce německý dělník? Ano, a nevykládali naopak titoapoštolové světavého usmířeni, že díky německé porážce bude zničenpouze "militarismus", a že německý národ naopak bude slavit svévelkolepé znovuzrození? Nebyla snad v těchto kruzích velebena laskavostdohodářů, zatímco se veškerá vina za krvavé kolbiště shodila naNěmecko? Dalo by se to však učinit bez vysvětlení, že také vojenskáporážka nebude mít na národ žádný vliv? Nebyla snad celá revolucezarámována do fráze, že díky ní nedošlo k vítězství německé vlajky,díky čemuž německý národ teprve nyní vyjde vstříc své vnitřní a vnějšísvobodě? Nebylo to tak snad, vy odporní a zatracení učni? K tomu užpatří notná dávka židovské drzosti, přisuzovat nyní vinu za rozvratvojenské porážce, zatímco centrální orgán všech zemských zrádců,Berlínský "Vpřed", přece psal, že německý národ tentokrát nesmí domůvítězně přinést svou vlajku! A nyní by to měl být důvod našeho rozvratu?
     Byloby samozřejmě bezvýznamné, chtít se dohadovat s těmito zapomnětlivýmilháři, a proto bych s nimi také neztratil ani slovo, kdyby ovšem tentonesmysl zcela bezmyšlenkovitě nepapouško valo tolik lidí, aniž by ktomu byli podněcováni právě zlomyslností nebo vědomounepravdomluvnosti. Dále by tyto výklady měly našim agitačním bojovníkůmnabídnout pomocné prostředky, které jsou bez toho velmi nutné právě vdobě, kdy se vyslovené slovo dotyčnému často překroutí již v jehoústech. Proto je k názoru, že prohraná válka je vinna na rozvratuNěmecka, nutno poznamenat následující: Zajisté, že prohraná válka mělapro budoucnost naší vlasti obrovský význam. Avšak samotná její prohranení příčinou, nýbrž zase jenom důsledkem jiných příčin. A že nešťastnýkonec tohoto boje na život a na smrt musí zákonitě vést ke zhoubnýmnásledkům, bylo každému prozíravému a nezlomyslnému člověku naprostojasné. Bohužel však existovali také lidé, u kterých zřejmě tento názorve správný čas chyběl, nebo kteří proti své nejlepší vůli tuto pravdunejprve odmítali a posléze popírali. Z valné časti to byli ti, kteří posplnění svých tajných přání náhle pozdě pochopili katastrofu, kterábyla způsobena jejich zásluhou. Oni sami jsou však viníci rozvratu a neprohrané válka, jak nyní rádi s oblibou tvrdí. Neboť její prohra bylapouhým důsledkem jejich činů a ne jak se nyní snaží tvrdit, výsledkemšpatného velení. Ani nepřítel se neskládal ze zbabělců, i on umělumírat, jeho počet byl od prvního dne větší, než počet německýchvojáků, a jeho technické vybavení mělo k dispozici arzenály celéhosvěta. Přesto se ze světa nedá smazat skutečnost, že německýchvítězství, která byla po celé čtyři roky vybojována proti celému světu,bylo, přes všechno hrdinství a přes veškerou organizaci, dosaženo jendíky uvážlivějšímu velení. Organizace a velení německé armády bylo tonejmocnější, co tato zeměkoule kdy spatřila. Její nedostatky spočívalypouze v hranicích všeobecných lidských možností: To, že se tato armádazhroutila nebyla příčina našeho dnešního neštěstí, nýbrž pouzedůsledkem dalších zločinů, důsledkem, který však bohužel sám vedl kzačátku dalšího a tentokrát zřetelnějšího rozvratu. Že je tomu tak,vyplývá z následujícího:
     Musí vojenská porážka vést beze zbytkuk takovému stržení národa a státu? Odkdy je něco podobného výsledkemnezdařené války? Mohou vůbec národy po prohraných válkách zaniknout?Odpověď na to může být velmi krátká : pouze tehdy, pokud národy povojenské porážce obdrží účet za jejich vnitřní rozklad, zbabělost,bezcharakternost a nedůstojnost. Pokud tomu tak není, pak se vojenskáporážka stává spíše popudem k nadcházejícímu obrovskému rozmachu, nežnáhrobkem bytí daného národa. Historie nám nabízí bezpočet příkladů kdoložení tohoto tvrzeni. Bohužel vojenská porážka německého národa nenípouze nezaslouženou katastrofou, nýbrž zasloužený trest věčné odplaty.Tuto porážku jsme si více než zasloužili. Je pouze největším vnějšímúkazem úpadku, mezi celou řadou úpadků vnitřních, které snad zůstávajískryty před zraky většiny lidi, nebo které člověk, dle Vogela aStrausse, vidět nechce. Vždyť se podívejme na doprovodné úkazy, zakterých německý národ tuto porážku přijal. Nevyjadřovala se snad vmnoha kruzích nejnestoudnějším způsobem právě radost nad neštěstím,které potkalo vlast? Kdo však může dělat něco takového, pakliže siskutečně tento trest nezasloužil? A nezašlo se snad ještě dál anechlubilo se snad tím, že konečně donutilo frontu k ústupu? A tonečinil nepřítel, ne, ne, tyto hříchy spočívají na německých bedrech!Postihlo je snad neštěstí neprávem?
     Ve způsobu, jakým německýnárod přijal svou porážku lze nejzřetelněji rozpoznat, že pravoupříčinu našeho rozvratu musíme hledat někde úplně jinde, než v čistěvojenské ztrátě několika pozic, nebo neúspěchu několika ofenzív. Nebo‚pokud by fronta selhala jako taková a dostalo-li by se přes ni dovlasti osudové neštěstí, pak by německý národ přijal porážku zcelajinak. Snášel by následné neštěstí se zatnutými zuby, nebo by hooplakával s uchvacující bolestí. Poté by zlost a hněv naplnil srdceproti nepříteli, který se záludnou náhodou, nebo také vůlí osudu stalvítězem. Potom by celý národ, podobně jako římský senát, vzdal s vůdcemotčiny hold poraženým divizím za jejich dosavadní oběti s prosbou abyse nehněvaly na říši. Samotná kapitulace by byla podepsána pouze srozumem, zatímco srdce by již bila pro nadcházející povstání. Tak bybyla přijata porážka, za kterou by mohl samotný osud. Poté by se nikdonesmál a netancoval, nevychvaloval by zbabělost, a neoslavoval byporážku, nikdy by nehanil bojující vojsko a nevláčel by jejich vlajkyblátem, a především by nikdy nedošlo k nejstrašnějšímu úkazu, kdy jedenanglický důstojník, plukovník Repington opovržlivě prohlásil: "MeziNěmci je každý třetí muž zrádce". Ne, tento mor by se nikdy nerozlil dotakového smrtelného proudu, ve kterém během posledních pěti let utonulposlední zbytek úcty ze strany ostatního světa. V tom lze nejlépespatřit ono lživé tvrzení, že prohraná válka byla příčinou německéhozhroucení. Ne, toto vojenské zhroucení bylo samo pouhým důsledkem celéřady chorobných projevů a jejich osnovatelů, kteří již v časech mírunapadali Německý národ. To byl ten první, všem zřetelně viditelnýkatastrofální důsledek mravního a morálního jedu, úbytku pudusebezáchovy a domněnek těch, kteří již před spoustou let začalipodhrabávat základy národa a říše.
     K tomu však patřila bezednáprohnanost židovstva a jejich marxistických bojových organizaci, kteřísvalili vinu za tento rozvrat právě na muže, který se jako jediný snadlidskými silami a energií pokoušel zabránit katastrofě, kterou sámmoc dobře předvídal, a uchránit tak národ před dobou toho nejhlubšíhoponížení a potupy. Tím, že byl Ludendorf označen za viníka prohrysvětové války, byla jedinému nebezpečnému žalobci, který by mohlvystoupit proti všem zrádcům národa, z ruky vyrvána zbraň morálníhopráva. Vycházelo se přitom ze zcela správného předpokladu, že ve velkélži je ukryt určitý faktor věrohodnosti, a že široké masy daného národase v nejhlubším jádru svého srdce zkazí snadněji, než že by se vědomě aúmyslně staly nedobrými, pročež ve své primitivní prostotě citů padnouvelké lži za oběť snadněji, než malé, neboť samy zřejmě občas k malýmlžím sahají. Podobná nepravda jim vůbec nepřijde na mysl, a ani příštěneuvěří v možnost tak nehorázné drzosti hanebného překrucování. Ano, ipři samotném vysvětlování ještě dlouho pochybují a váhají, ale nakonecminimálně nějakou příčinu přece jenom přijmou jako pravdu. A tím i znejdrzejší lži vždy něco zbude a uvízne, skutečnost, kterou všichnivelcí lháři a spolky lhářů tohoto světa moc dobře znají a proto ihanebně používají.
     Největšími znalci těchto možností použitílží a pomluv byli vždy Židé. Vždyť i jejich celá existence jevybudována na jedné obrovské lži, totiž že se u nich jedná o náboženskébratrstvo, zatímco se to točí kolem jedné rasy. Jako taková ukřižovalajednoho z největších duchů lidstva s navždy platnou větou fundamentálnípravdy: nazval je "největšími mistry lží". Kdo toto není schopenrozpoznat, nebo to rozpoznat nechce, nebude už nikdy na tomto světěschopen pomoci pravdě k vítězství.
     Německý národ může skorohovořit o velkém štěstí, že doba jeho vleklé nákazy se naráz zvrhla dotak hrozné katastrofy, neboť v jiném případě by národ zahynul snadpomaleji, ale o to jistěji. Choroba by se stala chronickou, zatímco vtéto akutní formě rozvratu se stala zřetelnou a názornou i pro zrakyširoké masy. Člověk se nestal náhodou snáz pánem moru, než tuberkulózy.Jedna přichází v hrozných, člověka mobilizujících smrtelných vlnách,druhá se pomalu plíží. První vede ke strašlivé bázni, druhá k pozvolnélhostejnosti. Důsledkem však je, že k jedné člověk přistupuje scelkovou bezohledností, zatímco tuberkulózu se pokouší potlačittlumícími prostředky. A tak se stal pánem moru, zatímco tuberkulózaovládá jeho samotného.
     Stejně je to i s nemocemi národů. Pokudse neprojeví katastrofálně, začne si na ně člověk zvykat a posléze naně umírá, i když až po čase, ovšem o to zaručeněji. Potom už je topouhé štěstí, ač patřičně hořké, když se osud rozhodne zasáhnout dotohoto pomalého hnilobného procesu a náhlým úderem upozorní napadenéhona konec této nemoci. Neboť poté přichází podobná katastrofa častěji,než jen jednou. Může se pak lehce stát příčinou léčby, která však můžebýt nasazena pouze s největší odhodlaností.
     Avšak i v tomto případě je opět předpokladem rozpoznání vnitřních důvodu, které daly podnět přicházejícím onemocněním.
     Takézde zůstává nejdůležitějším úkolem rozlišení původce od jím způsobenýchstavů. To bude o to těžší, o co déle se návaly nemoci u národanacházejí a o co více se mu již staly přirozenou sounáležitostí. Můžese lehce stát, že se po určité době naprosto škodlivé jedy mohoupovažovat za součást národa, nebo být trpěny coby nutné zlo, takže sepak vůbec nemusí považovat za nutné hledat cizího původce těchtoonemocnění.
     V dávném míru předválečných let se tedy zřejměvyskytly určité vady, které byly jako takové také identifikovány,ačkoliv se o ně nikdo, tedy až na pár výjimek, v podstatě vůbecnestaral. Tyto výjimky byly také zde v první řadě projevy hospodářskéhoživota, které těmto jedincům přišly na vědomí silněji, než škody v celéřadě jiných oblastí.
     Byla spousta dekadentních údobí, která měla být podnětem k opravdovému zamyšlení.
     Zhospodářského pohledu by se mělo poznamenat následující: Díky rychlémurozmnožováni německého národa před válkou se objevovala otázkazajišťování denního chleba stále vyhraněnějším způsobem v popředí všechpolitických a hospodářských myslitelů a obchodníků. Bohužel se nikdonemohl rozhodnout přistoupit k jedinému možnému řešení, nýbrž věřilose, že cíl se dá dosáhnout i levnější cestou. Zřeknutí se získávánínových území a jeho nahrazení členstvím světové hospodářské porobymuselo na konci zákonitě vést jak k neomezené, tak i škodlivéindustrializaci.
     Prvním následkem největšího významu bylo tímtovyvolané oslabení rolnického stavu. Stejnou měrou, jakou byl oslabován,narůstala stále masa městského proletariátu, až byla nakonec rovnováhazcela ztracena.
     Nyní však také vyšel najevo strohý rozdíl mezichudými a bohatými. Blahobyt a chudoba žily tak blízko vedle sebe, ženásledky toho mohly a musely být velmi smutné. Bída a částnezaměstnanost si začaly pohrávat s člověkem a zanechávaly za seboupouze nespokojenost a roztrpčení. Následkem toho se zdál být politickýtřídní rozkol. Během hospodářského rozkvětu byla bída čím dál tím většía neustále se prohlubovala, až to přišlo tak daleko, že se přesvědčení"takto už to dále přece nemůže jít", stalo všeobecným, aniž by si lidéo tom, co by mělo přijít, dělali, nebo dokonce mohli udělat nějakoupředstavu. Byly to typické signály nejhlubší nespokojenosti, která setímto způsobem pokoušela projevit. Horší než to však byly jiné fenoménynásledků, které sebou přineslo prohospodaření národa. Právě v tomrozměru, kdy se hospodářství stává pánem státu, stávají se penízebohem, kterému je vše podřízeno a před kterým se každý klaní. Stálečastěji byli nebeští bohové coby zastaralí a přežilí odkládáni dokouta, a místo toho bylo kadidlo přinášeno modle mamonu. Dostavila seopravdu hrozná zvrhlost, hrozná především proto, že se dostavila včase, kdy národ měl, více než kdy jindy, zapotřebí toho největšíhohrdinského smýšlení v této hrozící kritické hodině. Německo se muselovzchopit, a jednoho dne se s mečem v ruce postavit za pokus zajistit sisvůj denní chléb.
     Nadvláda peněz však bohužel byla stvrzována iz míst, která se tomu především měla postavit na odpor. Jeho císařskávýsost jednala nešťastně, když vtáhla především šlechtu do bankovníchkruhů nového finančního kapitálu. Samozřejmé by se mu mělo připočítat kdobru, že bohužel ani Bismarck v tomto směru nerozeznal nebezpečí. Tímzačali hodnotu peněz zastupovat pomyslní moralisté, neboť bylo jasné,že takovým způsobem musí být šlechtický meč velmi brzy nahrazen mečemfinančním. Peněžní operace jsou snadnější než bitvy. Proto to také proskutečného hrdinu nebo státníka již nebylo lákavé, být dáván dosouvislostí s prospěchářským bankovním Židem. Skutečně zasloužilý mužnemohl mít zájem o udělení levných řádů, nýbrž tyto s poděkovánímodmítl. Avšak i z čistě pokrevního hlediska byl tento vývoj velicesmutný. Šlechta čím dál tím více ztrácela rasové předpoklady pro svouexistenci.
     Obrovský hospodářský úpadek byl pomalýmukrajováním osobního vlastnického práva a pozvolným přechodem celéhohospodářství do vlastnictví akciových společností. Tím práce díkynesvědomitým podvodníkům poklesla na úroveň spekulačního objektu.Odcizování vlastnictví vzhledem k pracujícím bylo vystupňováno do ténejvyšší míry. Burza začala triumfovat a počala se, pomalu ale jistě,chystat převzít pod svou kontrolu a ochranu život celého národa.
     Zmezinárodňováníněmeckého hospodářství bylo již před válkou praktikováno oklikami přesakcie. Samozřejmě, že se část německého průmyslu snažila s rozhodnostíchránit před tímto osudem. Avšak posléze také padla za oběť útokužádostivému finančnímu kapitálu, který tento boj vybojoval především spomocí svých nejvěrnějších soudruhů z marxistického hnutí.
     Neustálýboj proti německému těžkému průmyslu byl zřetelný začátekzmezinárodňování německého hospodářství, prováděného marxisty, kterévšak mohlo být dovedeno do úplného konce teprve vítězstvím marxistickérevoluce. Zatímco píši tyto řádky, povedl se generální útok na říšskouželeznici, která nyní bude převedena do rukou mezinárodního finančníhokapitálu. Mezinárodní sociální demokracie tak dosáhla svého dalšíhonejvyššího cíle.
     Jak dalece se toto prohospodaření německéhonároda podařilo, lze nejzřetelněji spatřit v tom, že konečně poskončeni války jeden z vedoucích osob německého průmyslu a předevšímobchodu vyjádřil mínění, že hospodářství by jako takové bylo s tovystavět znovu Německo. Tento nesmysl byl vyprávěn právě v momentě, kdyFrancie založila výuku na svých školách v první řadě opět nahumanistických základech, aby tak předešla tomuto omylu, jako kdybynárod a stát za svou existenci nevděčil hospodářství, nýbrž věčnýmpomyslným hodnotám. Výrok, který tehdy Stinnes do světa vypustil,způsobil neuvěřitelný zmatek. Okamžitě se ho chytli, aby ho spodivuhodnou rychlostí učinili vůdčím motivem všech těch mastičkářů apokoutných lékařů, které osud od revoluce pasoval na německé"státníky". Jedním z nejzhoubnějších úkazů rozvratu v předválečnémNěmecku byla všudypřítomná, kolem sebe kousající polovičatost ve všem av každém.
     Tato polovičatost je vždy důsledkem nějaké nejistotyz nějaké věci, stejně jako i zbabělosti vycházející z toho, či onohodůvodu. Tato choroba je pak ještě podporována výchovou.
     Německávýchova byla před válkou stižena mimořádně mnoho nedostatky. Byla velmiomezena jednostranným způsobem kultivace pouhých vědomostí na úkorznalostí. Ještě menší váha se kladla na výchovu charakteru jedince, -pakliže je toto vůbec možné -, ještě méně na požadavky zodpovědnosti avůbec žádná na výchovu vůle a rozhodnosti. Jejími výsledky skutečněnebyli silní jedinci, ale spíše poddajní "mnohoznalci", za které jsmemy Němci před válkou všeobecně platili, a tomu odpovídajíce jsme byli ihodnoceni. Každý měl Němce rád, neboť byl všude dobře použitelný, alenikdo si ho valně nevážil, právě z důvodu jeho slabé vůle. Nebylo topro nic za nic, že právě on ztratil skoro nejlehčeji ze všech národůsvou národnost a svou vlast. Pěkné přísloví "S poddajností nejdáldojdeš" hovoří za všechno. Právě nejosudověji se tato poddajnostzobrazila ve formě, dle které bylo dovoleno přistupovat k mocnáři.Forma vyžadovala: nikdy neodmlouvat, nýbrž schvalovat vše, co Jehovýsost ráčí uznat za dobré. Právě na tomto místě bylo co nejvícezapotřebí svobodné mužské důstojnosti, jinak musela jednoho dne celámonarchistická instituce, díky takovému patolízalství zaniknout, neboťto bylo patolízalství, a nic jiného! A pouze bídní patolízalové apodlézači, zkrátka cel dekadence, která se odjakživa cítila dobře vblízkosti nejvyšších trůnů, coby spravedlivé a řádné duchovenstvo, bylazodpovědná za to, že tento druh komunikace s nositeli koruny byljediným platným! Tito nejpoddanější kreatury odjakživa dokazovali, přivším respektu jejich pánů a chlebodárců, svou mrzutost vůči ostatnímučlověčenstvu, a nejvíce pak, když se s drzým výrazem ráčili ostatnímhříšníkům představit, jako jediní správní monarchisté. Jaká drzostvypouštět takové šlechtické, či spíš nešlechtické škrkavky! Neboť veskutečnosti byli právě tito lidé hrobkou monarchie a obzvláštěmonarchistických myšlenek. Jinak to snad ani není myslitelné. Vždyťmuž, který je připraven postavit se za určitou věc nemůže být žádnýpokrytec a bezcharakterní patolízal. Když jde skutečně, ve vší vážnostio zachováni a podporu nějak‚ instituce, zůstal by jí věrný donejhlubšího koutu svého srdce, a nezačal by se vykrucovat při prvníchúkazech jejího poškození. Nikdy by nepokřikoval na veřejnosti, jak toostatně prolhaným způsobem dělali demokratičtí "přátelé" monarchie,nýbrž by se pokusil jeho výsost, nositele koruny, vážně varovat a raditmu. Nemohl a nesměl by se přitom snížit ke stanovisku, že Jeho výsostipřesto zůstane volné pole k rozhodování a jednání, které by zcelazřetelně muselo vést a také by vedlo k pohromě, nýbrž v tomto případěby musel monarchii chránit před samotným monarchou, a to za každoucenu. Kdyby váha tohoto zřízeni ležela pouze v rukou dotyčnéhopanovníka, byla by to ta nejhorší instituce, kterou si člověk vůbecmůže představit. Neboť monarchové jsou pouze zřídka výběry moudrosti arozumu, nebo jen charakteru, jak se to rádo traduje. Tomu věří pouzeprofesionální patolízalové a pokrytci, avšak rovní lidé, a ti jsoupřece to nejcennější, co stát má, se mohou hájením takového nesmyslupouze cítit odstrkováni. Pro ně je prostě historie historií, a pravdapravdou, i když se přitom jedná o monarchu. Ne, štěstí vlastnit velkéhomonarchu coby velkého člověka, se dostává národům jen velice zřídka,takže musí být spokojeni už s tím, když zlomyslnost osudu minimálněnetrvá na nejhloupějším omylu.
     Potud nemůže hodnota a význammonarchistických myšlenek spočívat na pouze samotném monarchovi, ledaže by se nebesa rozhodla usadit korunu na hlavu geniálnímu hrdinovi,jako byl Friedrich Veliký, nebo moudrému charakteru Wilhelma I. To sevšak stává jednou za sto let, a ne častěji. Jinak přestupuje myšlenkapřed osobnost, přičemž smysl zřízení by měl být v samotné instituci.Tím však monarcha spadává sám do kruhu služebníků. I on se nyní stávákolečkem v tomto přístroji a je mu také jako takový zavázán. Nyní se ion musí podrobit vyššímu cíli, a každý, kdo mlčky připouští, aby senositel koruny podílel na těchto zločinech, místo aby mu v tomzabránil, přestává být monarchistou. Pokud by smysl neležel v myšlence,nýbrž za každou cenu v "posvěcené" osobě, nemohlo by nikdy dojít kodstaveni očividně duševně chorého knížete.
     Je nutné se tohodnes již vzdát. Neboť v poslední době se opět z úkrytů stále častějiobjevují zjevy, jejichž žalostné vystupování přeci nemá nic společnéhos rozvratem monarchie. Tito lidé nyní hovoří s určitou naivní drzostístále více o "jejich králi", kterého přece před pár lety, v kritickédobě nechali ve štychu, a každého, kdo odmítá přistoupit na jejichprolhané tirády, označují za špatného Němce. A ve skutečnosti jsou tozase jenom ti zbabělci, kteří v roce 1918 utíkali a dezertovali předkaždou rudou páskou, a svého krále nechali králem, halapartnu vyměnilico nejrychleji za výcházkovou hůl, nasadili si neutrální kravaty, apoté beze stopy zmizeli, aby se z nich stali počestní občané! Titokrálovští bojovníci tehdy zmizeli jedním rázem. A teprve poté, co sezásluhou jiných uklidnila revoluční bouře alespoň do té míry, že seopět dalo zvolat "Sláva králi, sláva", začali tito služebníci a poradcikoruny opět opatrně vylézat. A nyní jsou tedy všichni opět zde, apátravým zrakem se opět toužebně ohlížejí po egyptském hrnci plnémmasa, mohou se jen ztěží udržet před věrností královskému dvoru atouhou po činech, než se zase jednoho krásného dne objeví nějak rudápáska, a ten přízrak staré monarchie se opět nanovo ztratí, tak jakomyš, když se objeví kočka!
     Kdyby si za to nemohli samimonarchové, mohl by je člověk pouze co nejsrdečněji politovat, tak jakojejich dnešní obhájci. Na každý pád si však mohou být jisti, že spodobnými rytíři se přichází o trůny, avšak nedobývá se korun.
     Tatodevótnost však byla chybou naší celkové výchovy, která se nyní na tomtomístě vymstila přímo úděsným způsobem. Neboť díky jí se u všech dvorůmohly držet tyto žalostné přízraky, které pozvolna podhrabávaly základysamotné monarchie. Když se pak budova konečně začala nachylovat,zmizely náhle, jako by je odvál vítr. Samozřejmě, zbabělci apatolízalové se přece nenechají kvůli svému pánovi zabít. To, že tomonarchové nevěděli, a ze z sady ani nechtěli vědět, se stalo odedávnajejich záhubou.
     Následným projevem špatné výchovy je obava zezodpovědnosti a z toho plynoucí slabost v řešeni samotných životnědůležitých problémů. Výchozí bod této nákazy spočívá velkým dílem vparlamentní instituci, ve které se nezodpovědnost pěstuje přímo cobyčistá kultura. Bohužel však toto onemocnění přechází i do zbytkucelospolečenského života, a nejvíce pak do státního. Všude se začalovyhýbat zodpovědnosti a z tohoto důvodu se nejraději sahalo kpolovičatým a nedostačujícím opatřením. Vždyť při jejím použití se míraosobní zodpovědnosti otiskla vždy na ten nejmenší obsah.
     Jepotřeba pouze srovnat postoj jednotlivých vlád vůči celé řadě skutečněškodlivých úkazů našeho veřejného života, z čehož lze snadno rozpoznatstrašlivý dosah této všeobecné polovičatosti a obavy ze zodpovědnosti.Vydvihnu pouze několik případů z celé spousty stávajících příkladů: vnovinářských kruzích se tisk rád často označuje za "velmoc" ve státě. Ajejí význam je skutečně obrovský. To se vůbec nesmí podceňovat, vždyťovlivňuje pokračování výchovy v následujícím stáří. Její čtenáři sedají rozdělit do tří skupin: Za prvé do té, která věří všemu co sipřečte. Za druhé do té, která nevěří ničemu. A za třetí do hlav, kterépřečtené kriticky prověří a poté posoudí. První skupina je co do počtuzdaleka největší. Skládá se ze širokých vrstev obyvatelstva apředstavuje z tohoto hlediska duševně nejjednodušší část národa. Nedáse však rozdělit podle povolání, nýbrž nanejvýš podle všeobecnýchinteligenčních koeficientů. K ní patří všichni, kteří nemají samostatnémyšlení ani vrozené, ani naučené, a kteří dílem z neschopnosti, a dílemz neznalosti věří všemu, co se jim, vytištěno černé na bílém předloží.K nim patří i ona skupina lenochů, kteří snad umějí sami přemýšlet, aleze samé lenosti radši vděčně sáhnou po všem, co už vymyslel někdo jiný,s tím skromným předpokladem, že tento se snažil tou správnou měrou. Uvšech těchto lidí tedy, kteří představují široké masy obyvatelstva,bude tedy vliv tisku nesmírně obrovský. Nejsou schopni a nebo nehodlajísami prověřit to co jim je předkládáno, takže jejich celkový přistup kdenním problémům je odkázán skoro výhradně na vnějškové ovlivňováníostatními. To může být výhodou tehdy, když jejich poučování provádípoctivá a pravdu milující strana, stává se však pohromou, pokud se tohochopí lháři a lumpové. Druhá skupina je co do počtu výrazně menši.Skládá se z části z členů, kteří zprvu patří k první skupině, ale podlouhých trpkých zklamáních se nyní dostali do opačné pozice, a nevěříničemu, co jim v tištěné podobě dostane ke zrakům. Nenávidí všechnynoviny, a buďto je vůbec nečtou, a nebo se bez výjimky vztekají nadobsahem, neboť dle jejich názoru se skládá stejně jenom ze lží anepravd. Tito lidé se jen těžko zpracovávají, neboť se i k pravdivýminformacím staví stále velmi nedůvěřivě. Tím jsou ztraceni projakoukoliv pozitivní činnost.
     Třetí skupina je zdalekanejmenší. Skládá se z opravdu duchovně vyspělých mozků, kteří rozvinulisvé přírodní nadání a svou výchovu a naučili se samostatně myslet,kteří se snaží vytvořit si o všem, co je jim předloženo, svůj vlastnínázor, a kteří vše, co přečetli, ještě jednou co nejdůkladnějiprověřují a sleduji další vývoj událostí. Nikdy by nečetli noviny, anižby u toho nepřemýšleli, proto to vydavatel u této skupiny nemá vůbeclehké. Novináři tento druh lidí milují, i když s určitou rezervovaností.
     Propříslušníky třetí skupiny není nesmysl, který se objevil v těch, čioněch novinách, takovým nebezpečím, ba je pro ně bezvýznamné Stejně siv průběhu svého života zvykli na to, že v každém novináři se ze zásadyskrývá šibal, který pravdu tvrdí pouze někdy. Bohužel význam těchtoznamenitých lidí spočívá pouze v jejich inteligenci, nikoliv v jejichmnožství - jaké neštěstí právě v době, kdy moudrost není ničím amajorita vším! Dnes, kdy rozhoduje hlasovací lístek masy, ležírozhodující význam právě ve velkých skupinách, a tato je na prvnímmístě: stádo naivních a lehkovážných.
     V zájmu státu a národa byv první řadě mělo být, aby se tito lidé nedostali do rukou špatných,nevzdělaných, nebo dokonce zlomyslných vychovatelů. Stát má protopovinnost dohlížet na jejich výchovu, aby se tak zabránilo každémuzlořádu. Měl by se přitom zaměřit především na tisk, neboť jeho vliv natyto lidí je zdaleka největší a nejpronikavější, neboť nepůsobí pouzedočasně, nýbrž průběžně. V jednotnosti a věčném opakováni této výukyspočívá její neslýchaný význam. Pokud tedy někde, tak především zdestát nesmí zapomínat, že účelu slouží všechny prostředky. Nesmí senechat zmást a obelhat flákači takzvané "svobody tisku" a zanedbávatsvoji povinnost a upírat národu jeho stravu, kterou potřebuje a kterámu dělá dobře. Musí si se vší bezohlednou rozhodností zajistit tentoprostředek výchovy lidu a postavit ho do služeb národa a státu.
     Jakoustravu však německý předválečný tisk lidem předkládal? Nebyl to snadnejprudší jed, který si člověk vůbec může představit? Nebyl snad srdcímnašeho národa naočkováván nejhroznější pacifismus právě v čase, kdy secelý ostatní svět již šikoval k pomalému, ale jistému zaškrceníNěmecka? Nenaléval snad tento tisk již v dobách míru do mozků národapochybnosti o nároku na vlastní stát, aby tak touto volbou prostředkůomezil především jeho obranyschopnost? Nebyl to snad německý tisk,který našemu lidu tak lahodně předkládal nesmysl "západní demokracie",až tento nakonec, polapen všemi těmi tirády, uvěřil, že svou budoucnostmůže vložit do rukou jakéhosi lidového svazu? Nepomáhal snad vychovávatnáš lid k bídné nemravnosti? Nebyla jimi snad zesměšňována morálka amravnost, coby zpátečnictví a šosáctví, až se i náš národ stal"moderním"? Nepodkopával snad trvalými útoky samotné základy státníautority tak dlouho, že pak stačil jediný náraz, kterým se zbortilacelá budova? Nebojovala snad kdysi všemi prostředky proti každé vůlidát státu, co státu jest, neshazovala snad neustálou kritikou vojko,nesabotovala všeobecnou brannou povinnost, nenabádala k odmítání důvěryv armádu, atd., dokud se nedostavil úspěch? Činnost takzvanéholiberálního tisku byla hrobnickou prací na německém národu a Německéříši. O marxistických lživých letácích by se vůbec mělo pomlčet. Pro něje lež stejná‚ životně důležitá, jako myši pro kočku. Vždyť jejichúkolem je pouze zlomit v národu jeho lidovou a národní páteř, aby hotak připravili na otroctví mezinárodního kapitálu a jeho pánů - Židů.Co však stát podniknul proti masovému trávení celého národa? Nic, alezhola nic! Pár směšných nařízení, pár pokut za příliš vznětlivéničemnosti, a to bylo vše. Zato se doufalo, že díky lichotkám, díkyuznání "hodnoty" tisku, jeho významu, jeho "výchovného poslání" apodobných nesmyslů, se tento mor zmírní. Židé to však přijali svýsměchem.
     Důvod tohoto potupného jednání státu neležel anitak v nerozpoznání nebezpečí, jako spíš v do nebe volající zbabělosti az toho plynoucí polovičatosti všech rozhodnutí a opatření. Nikdo neměltu odvahu sáhnout k pronikavým radikálním prostředkům, nýbrž se zde,jako i všude jinde, fušovalo s polovičatými recepty, a místo toho, abyse přímou ranou zasáhlo přímo srdce, dráždily se nanejvýše zmije. A tovšechno s tím výsledkem, že nejenom vše zůstalo při starém, ale naopak,že moc institucí, které bylo potřeba zničit, rok od roku vzrůstala.
     Obrannýboj tehdejší německé vlády proti tisku převážně židovského původu,který pomalu hubil národ, neměl naprosto žádný směr, byl bezrozhodnosti, a především bez jakéhokoliv zřetelného cíle. Intelekttajné rady zde naprosto zklamal, a to jak v odhadu významu tohoto boje,tak i ve výběru prostředků a stanovení jasného plánu. Pobíhalo sebezplánovitě sem a tam, občas se, když moc kousala, zavřela na pártýdnů nebo i měsíců nějaká ta novinářská zmije, avšak samotné hadíhnízdo bylo ponecháno na pokoji.
     Samozřejmě, dílem to byldůsledek nekonečně lstivé taktiky židovstva na straně jedné, a na druhéskutečně hloupost, nebo bezstarostnosti tajné rady. Na to byl Žid mocvychytralý, než aby si zároveň nechal napadnout celkový tisk. Ne, částtisku tu byla k tomu, aby mohla krýt jeho zbytek. Zatímco marxistickýtisk vytáhl tím nejsprostším způsobem do boje proti všemu, co je lidemsvaté, napadajíce tím nejhanebnějším způsobem stát a vládu, popouzejíceproti sobě velké skupiny obyvatelstva, působily občansko-demokratickéžidovské noviny zdáním slavné objektivity, vystříhavší se trapně všechsilných slov, neboť přesně věděly, že všechny duté hlavy dokážou věcihodnotit pouze povrchně, nemajíce schopnost vniknout do jejichpodstaty, takže měří hodnotu věci právě jen z vnější stránky, místojejího obsahu. Lidská slabost, která zasluhuje povšimnutí.
     Protyto lidí jsou noviny jako "Frankfurter Zeitung" samozřejmě vzoremveškeré slušnosti. Nikdy nepoužívají hrubé výrazy, odmítají jakoukolivtělesnou brutalitu, a neustále apeluji na boj s "duchovními" zbraněmi,který leží podivuhodným způsobem na srdci právě bezduchým lidem. To jejeden z výsledků naší polovičaté výchovy, která člověka odpoutává odpřírodního instinktu, pumpuje do nich určité vědomosti, bez toho, že byje mohla dovést ke konečnému poznání, že pevná a dobrá vůle sami o soběnejsou nic platné, nýbrž že zde musí být vlastní, a sice vrozený rozum.Konečné poznání je však vždy porozumění pudové podstatě, to znamená, žečlověk nikdy nesmí upadnout v šílenství a věřit, že je povolán býtipánem a znalcem přírody, jak by mu to domýšlivost polovičaté výchovymohla zprostředkovávat, nýbrž musí porozumět fundamentální nezbytnostiřízení přírody, a pochopit, jak je i jeho existence zde podřízena těmtozákonům věčného boje a zápasu směrem výše.
     Právě pro našiduchovní polovinu světa Židé vydávají takzvané noviny inteligence. Proně jsou tištěny "Frankfurter Zeitung" a "Berliner Zeitung", pro ně jenaladěn tón, a na ně takto působí. Zatímco se velmi pečlivě vyhýbajívšem očividně vnějším hrubým formám, zasévají nicméně z jiných nádobjed do srdcí svých čtenářů. Za lahodného zvuku libých tónů a slovníchobratů se jim snaží nabalamutit, že hybnou silou jejich počínání jsouskutečně jenom čisté vědomosti, nebo dokonce morálka, zatímco veskutečnosti to je pouze jak geniální, tak i prohnané umění vyrazittímto způsobem protivníkovi zbraň proti tisku z jeho ruky. Protožezatímco jedni pláčou nad nesnázemi, věří všichni hlupáci o to snáz, žese u druhých jedná pouze o lehké výstřelky, které však nikdy nesmí véstk porušování svobody tisku, jak se nazývá to darebáctví tohotobeztrestného obelhávání a otravováni lidu. A tak se člověk ostýchávystoupit proti tomuto banditismu, neboť se obává, že proti sobě budemít okamžitě cel ý "počestný" tisk. Obava, kterou je také nutnozdůvodnit. Neboť jakmile se člověk pokusí vystoupit proti jedněm ztěchto ostudných novin, napadnou všechny ostatní jeho stranu, ani zaživý svět ne snad proto, že by obhajovali svůj způsob boje, nedej bože,jedná se pouze o princip svobody tisku a svobodu veřejného míněni.Pouze to má být obhajováno, nic jiného. Před tímto zvukem slábnou i tinejsilnější mužové, vždyť vychází z úst samých" slušných" listů.
     Atak může jed vnikat a působit v celém krevním oběhu našeho národa, beztoho, že by stát měl dostatek síly, aby se stal vládcem nad toutonemocí. Ve směšných polovičatých prostředcích, které proti tomunasadil, se již zrcadlil hrozící rozklad říše. Neboť instituce, kteráse rozhodla přestat se bránit všemi dostupnými zbraněmi, již praktickyneexistuje. Každá polovičatost je zřetelné znamení vnitřního rozkladu,po němž dříve či později musí a bude následovat i vnější rozvrat.
     Věřím,že současná, správně vedená generace může toto nebezpečí opanovatmnohem snadněji. Zažila spoustu věci, které velmi posílily nervy všem,kteří je doposud neztratili. Zajisté bude i v budoucnu Žid ve svýchnovinách zvedat žalostný hlas, když se jednoho dne dotkne rukaspravedlnosti jeho milovaného hnízda, a učiní přítrž tomu tiskovémuzlořádu, a postaví tento výchovný prostředek do služeb státu, a nenecháho více v državě nepřátel národa. Třiceti centimetrový granát syčípořád ještě mnohem více než tisíc židovských novinářských zmijí, aproto - jen je nechejte syčet!
     Další příklad polovičatosti aslabosti v životně důležitých otázkách národa u vedení předválečnéhoNěmecka je následující: paralelně k politické, mravní a morální nákazenároda existuje již spoustu let o neméně hrůzná zdravotní nákazalidského těla. Syfilis začal řádit především v naších velkoměstech čímdál tím více, zatímco tuberkulóza sklízí svou smrtelnou úrodu skoro vcelé zemi. Přesto, že v obou případech byly následky pro národ přímopříšerné, nepodnikla se proti nim žádná rozhodující opatření. Předevšímu syfilidy se dá chování státních a lidových orgánů označit zakapitulaci. Při vážně míněném potírání by se muselo zasáhnout zcelajinak, než se ve skutečnosti stalo. Vymyšlení léčivých prostředkůsporného typu, stejně jako jejich obchodní využití této epidemii mocneuškodilo, i zde přicházel do úvahy pouze boj proti jejich příčině ane potírání jejího důsledku. Příčina ale leží v první řadě v našíprostitucí lásky. I kdyby jejím výsledkem nebyla tato přírodní nákaza,byla by přesto jednou z největších vad našeho národa. Neboť stačí jižmorální pustošení, které sebou nese, aby národ pomalu ale jistě zhynul.Toto požidovšťováni našeho duševního života a mamonizace párového pududříve či později zahubí naše celkové potomstvo. Namísto silných dětí spřírodním vnímáním se budou rodit pouze ubohá zjevení finančníúčelnosti. Neboť to se stává čím dál tím více základem a předpoklademnašich manželství. Avšak láska dovádí někde jinde. Po určitý čas sesamozřejmě i zde člověk může vysmívat přírodě, avšak pomsta ho nemine,dostaví se pouze později, nebo lépe lidé ji rozpoznají příliš pozdě.Jak zhoubné jsou však pro manželství následky dlouhotrvajícího pohrdánípřírodními předpoklady, se dá rozpoznat u naši šlechty. Zde lze spatřitvýsledky rozmnožování, které spočívá z jedné strany na čistěspolečenské nutnosti, a z druhé pak na finančních důvodech To prvnívede k oslabení jako takovému, to druhé pak k otravě krve, neboť každáŽidovka z obchodního domu se zdá být vhodnou k doplnění potomstva JejíJasnosti, které pak také podle toho vypadá . V obou případech je paknásledkem naprostá degenerace. Naše měšťanstvo se dnes snaží jítstejnou cestou a skončí tak i stejným způsobem.
     S naprostoulhostejností se chodí kolem stávajících skutečnosti, jako by sepodobným počínáním daly tyto věci zneškodnit. Ne, skutečnost, že naševelkoměstské obyvatelstvo ve svém milostném životě tíhne stále více kprostituci a že se tím čím dál tím více propadá do začarovaného kruhusyfilitické nákazy, nemůže být jednoduše zamlčována, neboť ona je zde.Výsledky této masové nákazy lze na jedné straně spatřit v ústavech prochoromyslné, a na druhé však bohužel na naších - dětech. Obzvláště onyjsou smutným bídným výsledkem nezadržitelně se šířícího znečištěnínašeho sexuálního života. V nemocných dětech se odráží neřesti jejichrodičů.
     Existuje několik cest jak se vyrovnat s toutonepříjemnou a hroznou skutečností. Jedni nic nevidí, nebo lépe řečenonechtějí nic vidět. Toto je samozřejmě zdaleka nejjednodušší anejlacinější postoj. Další se halí do posvěcených plášťů stejně směšnéa navíc ještě prolhané stydlivosti, mluví o tomto celém problému pouzejako o velkém hříchu a vyjádří především před každým lapeným hříšníkemsvé nejhlubší rozhořčení, aby pak posléze mohli před touto bezbožnounákazou s pobožným odporem zavřít oči a prosit drahého pána Boha, abynejlépe až po jejich smrti seslal na tuto Sodomu a Gomoru síru a mor.Třetí skupina vidí zcela zřetelně hrůzné následky, které s sebou jednoutato příšerná nákaza musí přinést a také přinese, pokyvují však jenrameny s tím, že proti tomu stejně nemůžou nic dělat, a že je nutnonechat věci běžet tak, jak běží.
     Toto všechno je samozřejměpohodlné a jednoduché, avšak nesmí se zapomínat na to, že podobnépohodlnosti padne za oběť celý národ. Výmluva, že jiným národům senevede lépe, samozřejmě na skutečnosti vlastního zániku stejně nicnezmění, ledaže by pocit, že ostatní jsou tímto neštěstím potrefenitaké, s sebou pro mnohé přineslo zmírnění jejich vlastních bolestí.Otázkou by potom však bylo, který národ by se stal prvním a jedinýmpánem nad touto nákazou, a které národy by vyhynuly. Z toho všakvyplývají důsledky. Také toto je prubířský kámen hodnoty rasy. Rasa,která neobstojí ve zkoušce, také skoná a hříšníci nebo houževnatci aodolnější jedinci budou muset vyklidit prostor. A jelikož se tatootázka týká především potomstva, patří k těm, kteří s tak hroznýmzákonem tvrdí, že hříchy otců se budou mstít ještě v desátém pokolení.Pravda, která platí pouze u pokrevního zločinu a u rasy. Hřích protikrvi a rase je dědičný hřích tohoto světa a konec lidské společnosti.
     Vpravděžalostně se předválečné Německo stavělo právě k této otázce. Co se dělok zabránění nákazy naší mládeže ve velkoměstech? Co se dělalo protidorážení nákazy a mamonizace našeho milostného života? A co k potíráníz toho vyplývající syfilizace lidstva? Odpověď nejlépe vyplývá nejsnázez určeni toho, co se muselo stát.
     Tato otázka se nesmi brát nalehkou váhu, nýbrž je nutno pochopit, že na jejím řešeni záleží štěstíči neštěstí dalších generací, že by mohla být rozhodující pro celoubudoucnost našeho národa. Toto poznání zavazuje k bezohledným opatřeníma zásahům. Na špičku všech úvah musí nastoupit přesvědčení, aby se vprvní řadě veškerá pozornost celého národa zkoncentrovala na totostrašné nebezpečí, aby si každý jedinec mohl vnitřně uvědomitdůležitost tohoto boje. Člověk může skutečně pronikavé a často i těžcesnesitelné povinnosti a břímě přivést k uskutečnění pouze tehdy, kdyžje každému kromě nutnosti zprostředkován také poznatek nezbytnosti. Ktomu však patří také obrovská osvěta s vyloučením všech jinakzavádějících otázek denní potřeby.
     Ve všech případech, vekterých se jedná o naplněni zdánlivě nemožných požadavků nebo úkolů, sepozornost národa musí soustředit pouze na tuto otázku, a to tak, jakoby od jejího výsledku skutečně odviselo jeho bytí či nebytí. Pouze takse u národa dosáhne skutečně obrovských výkonů.
     Tato základnímyšlenka platí i pro jednotlivé jedince, pokud tito chtějí dosáhnoutvelkých cílů. I on bude sto dokázat to v postupných úsecích, i on pakspojí své veškeré úsilí v naplnění určitého úkolu, a když s ním budehotov, může mu být vytyčen úsek nový. Kdo však nepřikročí k rozdělenidobývané cesty na jednotlivé etapy, které pak budou plánovitě zdoláványza pomoci ostrého shrnutí všech dostupných sil, ten se nikdy nedostaneke konečnému cíli, nýbrž zůstane viset někde na cestě, nebo dokoncevedle ní. Toto propracování se k cíli je veliké uměni, a vyžaduje vždynasazeni i té poslední energie, aby se tato cesta dala krok za krokemzdolat. Prvotním předpokladem, který je nutný pro útok na tomtoobtížném úseku lidské cesty je, aby se vedení povedlo představitširokým masám národa právě nyní zdolávaný, či lépe řečeno dobývanýdílčí úkol, jako jediný hodný lidské pozornosti, na jehož dosaženízávisí vše. Obrovská masa národa stejně není schopna dohlédnout naúplný konec cesty, aniž by se vyčerpala a nezačala pochybovat o jejímsmyslu. V určitém rozsahu bude sledovat cíl, ovšem cestu může vidětpouze po malých úsecích, podobně jako poutník, který snad také zná cílsvé cesty, a který nekonečnou silnici také překoná snáze, když si jirozdělí do určitých úseků, a vypraví se na každou s takovou vervou,jako by to byl samotný cíl celé daleké cesty. Pouze tak se dostanevpřed, aniž by klesal na mysli.
     Tak se měla otázka potíránísyfilidy vyložit pomocí všech propagandistických prostředků jakonárodní úkol, a ne jenom jako nějaký úkol. Všemi prostředky se za tímtoúčelem měly do lidí v plném rozsahu vtlouci všechny škody tohotohrozného neštěstí, až by celý národ došel k přesvědčení, že od řešenítéto otázky odvisí vše, jeho budoucnost nebo zánik. Teprve po takové,byť léta trvající přípravě, bude pozornost a s tím i rozhodnost celéhonároda probuzena do té míry, že bude možné sáhnout i po velmi těžkých aobětavých opatřeních, bez nebezpečí útěku, neporozumění nebo opuštěníze strany masy. Neboť k tomu, aby tento mor byl sražen na kolena, budezapotřebí nesmírných obětí a stejně tak i obrovské práce. Boj protisyfilidě vyžaduje boj proti prostituci, proti předsudkům, starýmzvyklostem, proti dosavadním představám, všeobecným názorům, a vneposlední řadě i proti prolhané stydlivosti v určitých kruzích.
     Prvnímpředpokladem k morálnímu právu bojovat proti těmto věcem, je umožněníbrzkého provdání následně přicházející generace. V pozdním sňatkuspočívá již sama o sobě nutnost zachování jistého zařízení, které je, azde se člověk může kroutit jak chce, ostudou lidstva, a zůstávázařízením, které člověku, který se ve své skromnosti rád považuje zavěrný obraz boží, zatraceně nepřísluší.
     Prostituce je pohanalidstva, která se nedá zničit morálními přednáškami, pobožnou žádostí,atd., nýbrž její omezení a následné konečné odstranění předpokládácelou řadu předpokladů. Prvním z nich je však vytvoření možnostibrzkého sňatku., který odpovídá lidské přirozenosti, a to především umužů, neboť žena je zde stejně pouze pasivní částí.
     Jakpomatení, až nesrozumitelní dnes lidé jsou, lze vyčíst z toho, že lzepoměrně často slyšet matky z takzvané "lepší" společnosti, jak rády bypro své dítě nalezly muže, který je "otrkaný", atd. Že je to takvětšinou lepší, a ne obráceně, a ať si chudák děvče šťastně najdetakového podobného otrkaného Honzíčka, a děti budou zřetelným výsledkemtohoto rozumného manželství. Když se zváží, že ještě samo od sebenastane pokud možno velké omezení plodnosti, a že přírodě bude zamezenov přírodní selekci, a že bude samozřejmě zachována každá taková odpornábytost, potom opravdu zůstává otázkou, proč ještě taková instituceexistuje, a jaký má vůbec smysl. Není to pak to prostituce sama o sobě?Hraje zde povinnost vůči potomstvu vůbec nějakou roli? A nebo nikdonetuší, jakou kletbu člověk uvaluje na své děti a vnoučata, díkytakovému lehkovážnému a zločinnému způsobu hájení posledního přírodníhozákona, ale i posledního závazku vůči přírodě?
     Taktozdegenerovaly kulturní národy a pozvolna zanikly. Také manželstvínemůže být samoúčelné, nýbrž musí sloužit k rozmnožováni a udržovánidruhu a rasy. Pouze to je jejím smyslem a úkolem. Za těchto předpokladůmůže byt její správnost měřena pouze skrze způsob, kterým splňuje svůjúkol. Již proto je časný sňatek správný, dodává totiž mladé rodině onusílu, ze která může vzejít pouze zdravé a odolné potomstvo. Samozřejmě,že k její existenci je zapotřebí celé řady sociálních předpokladů, bezkterých je brzký sňatek nemyslitelný. Z toho důvodu nemůže být řešenítakové závažné otázky rozuzleno bez naléhavých sociálních opatření. Jakvelký to má význam, by mělo být nejzřetelněji patrné na době, kdytakzvaná "sociální" republika svou neschopností řešit bytovou otázkujednoduše zabránila spoustě sňatkům, a tímto způsobem podpořilaprostituci.
     Nesmysl našeho způsobu rozdělování platů, kterénebere žádný ohled na otázku rodiny a její výživu, je také důvodem,proč se spousta sňatků vůbec neuskuteční.
     Ke skutečné likvidaciprostituce se může přikročit teprve když bude zásadní změnou sociálníchpoměrů umožněn dřívější sňatek, než je nyní všeobecně běžné. Toto jenejprvotnější předpoklad k řešení této otázky. Na druhé straně je nutnoz výchovy a ze vzdělání odstranit celou řadu chyb, kterých si dnesnikdo ani nepovšiml. Především musí být do dosavadní výchovy vnesenavyváženost mezi duchovní výukou a tělesným posilováním a otužováním.To, co se dnes nazývá "gymnázium", je výsměchem řeckému vzoru. U našívýchovy se zcela zapomnělo na to, že zdravý duch má sídlit ve zdravémtěle.
     Byly doby v předválečném Německu, kdy se o tuto pravduvůbec nikdo nestaral. Člověk jednoduše hřešil na svém těle a domnívalse, že v jednostranné duševní výchově vlastní jistou. Záruku velikéhonároda. Omyl, který se začal mstít dříve, než se kdo mohl nadít. Nebylato náhoda, že bolševická vlna našla pevnou půdu pod nohama právě tam,kde se shromažďovalo hladem a trvalou podvýživou vysílené obyvatelstvo- v Sasku, Porýní apod. Na všech těchto územích se ani takzvaná"inteligence" nevzmohla na žádný vážný odpor proti židovské nákaze, ato z jednoho prostého důvodu: Inteligence byla sama natolik tělesněvyčerpaná, i když nejen z důvodu nouze, také spíš z důvodu špatnévýchovy. Výhradně duševní přístup naší výuky horních vrstev činí tytoneschopné právě v časech, ve kterých o udržení se, neřkuli pak oprosazení se nerozhoduje duch, nýbrž pěst. V tělesných troskách častodřímá podstata osobní zbabělosti. Přespřílišné zdůrazňováni čistěduchovní výuky a zanedbávání tělesného výcviku podněcuje v ranném mládípočátek sexuálních představ. Mládenec, který je sportem a turnaji vedenk železné otužilosti, podléhá potřebě smyslového ukájení méně, nežpecivál, který je krmen výhradně duchovní stravou. Rozumná výchova byna toto měla brát ohled. Kromě toho nesmi ztratit nic z očí, neboťočekávání zdravého mladého muže před ženou bude jiné, než pro předčasnězkaženého slabocha. Proto musí být celá výchova přizpůsobena tomu, abyse volný čas naši mládeže plně využil prospěšnému zocelování těla.Mládež nemá právo v těchto letech zahálčivě okounět po okolí, vnášet donaších ulic a kin nebezpečí a nejistotu, nýbrž měla by po skončenísvých denních povinností upevňovat a zocelovat svou tělesnou schránku,aby v budoucnu nemusela život shledat příliš poddajným. Toto připravit,provést, řídit a vést je skutečným posláním výchovy mládeže a ne jenpouhé napumpování takzvaných vědomosti. Je nutno také zrealizovatpředstavu, že zpracovávání svého těla je věcí každého jedince. Vevěcech potomstva a s ním spojenými prohřešky proti rase neexistuježádná svoboda.
     Zároveň s výchovou těla musí být nastolen bojproti trávení ducha. Všimněme si dnešních jídelních lístků kin, variet‚a divadel. Člověk může jen těžko popírat, že to není ta nejlepší stravapro naši mládež. Ve výkladech a na vylepovacích sloupech se pracujevšemi možnými prostředky, jen aby se přilákala pozornost širokýchvrstev obyvatelstva. Že to naši mládeži způsobuje nenapravitelné škody,musí být každému, který mezitím neztratil schopnost vžít se do jejichduše, naprosto jasné. Tato smyslově stísněná atmosféra vede kpředstavám a ke vzrušení v době, kdy chlapec pro tyto věci ještě nemůžemít naprosto žádné porozuměni. Výsledek tohoto způsobu výchovy se dnesdá na naší mládeži studovat s ne zrovna potěšujícím způsobem. Jepředčasně vyspělá a tím zároveň i předčasně zestárlá. Ze soudních síníse občas na veřejnost dostávají odstrašující případy, které umožňujihrůzné pohledy do duševního života naších čtrnácti a patnáctiletých.Kdo by se tomu podivoval, že si syfilis vybírá své oběti i v tétověkové kategorií? A není smutné vidět, když se většina takových tělesněslabých, duševně zkažených mladých lidí dostane do manželského svazku svelkoměstskou kurvou?
     Ne, kdo chce vidět zánik prostituce, musív první řadě pomoci odstranit její duševní předpoklady. Musí vymýtitneřád naší mravní nákazy velkoměstské kultury, a sice zcela bezohledněa bez zaváhání před křikem a nářkem, který tím samozřejmě budezpůsoben. Pokud nevytáhneme naši mládež z bahna jejího dnešního okolí,utopí se v něm. Kdo tyto věci nechce vidět, podporuje je, a stává sespoluviníkem na pomalém prostituování naší budoucnosti, která závisípouze na naší příští generaci. Toto očišťování naší kultury by se mělovztahovat na skoro všechny oblasti. Divadlo, uměni, literatura, kino,tisk, plakáty a výlohy je nutno očistit od projevů uhnívajícího světa,a postavit je do morálních služeb státu a kultury. Veřejný život musíbýt osvobozen od smradlavého parfému moderní erotiky, stejně jako odkaždé nemužsky ostýchavé neupřímnosti. U všech těchto věcí musí býtvytýčen směr a cíl, s přihlédnutím na zachování zdraví našeho národaohledně těla i duše. Právo osobni svobody zde ustupuje před povinnostízachování naší rasy.
     Teprve po provedení všech těchto opatřenímůže být zahájen zdravotní boj proti samotné nákaze s určitýmivyhlídkami na úspěch. Avšak i v tomto případě nesmí býti použitopolovičatých opatření, nýbrž i zde se bude muset přistoupit knejtvrdším a nejpronikavějším rozhodnutím. Je polovičatostí ochraňovatnevyléčitelně nemocné lidi, kteří mohou neustále nákazu přenášet nazbytek zdravého obyvatelstva. Odpovídalo by to humanitě, kdy, abychomneublížili jednomu, necháme raději zemřít sto dalších. Požadavek, abybylo defektním lidem zabráněno v plození dalších defektních potomků, jepožadavkem nejzdravějšího rozumu a znamená ve svém soustavném prováděnínejhumánnější počin lidstva. Ušetří trápení miliónům nešťastných, a vesvých důsledcích povede ke stoupajícímu ozdravování vůbec. Rozhodnostzakročit v tomto směru také postaví do cesty překážku dalšímu šířenípohlavních nemoci. Neboť zde se bude muset, bude-li to zapotřebí,přikročit k nemilosrdnému oddělení nevyléčitelně nemocných. Pronešťastně postižené je to sice barbarské opatření, avšak pro stávajícía budoucí svět je to požehnáním. Dočasná bolest jednoho století může ataké vykoupí tisícileté utrpení.
     Boj proti syfilidě a jejíprůvodkyni prostitucí je jedním z nejukrutnějších úkolů lidstva.Nejukrutnějších proto, že se přitom nejedná o vyřešení jednoho úkolu,nýbrž o odstranění celé řady škod, které dávají podnět k následnýmfenoménům této nákazy. Neboť onemocněni tělesné schránky je zde pouzedůsledkem onemocnění morálních, sociálních a rasových instinktů. Pokudse tento boj z důvodu pohodlnosti, či snad zbabělosti nevybojuje, můžesi člověk po 500 letech prohlédnout dotyčné národy. Věrných podob bohůnaleznete, aniž byste se chtěli rouhat, jen velmi málo. Jak se všakčlověk ve starém Německu pokoušel vypořádat s touto nákazou? Poprozkoumání z toho vyplyne skutečně zarmucující odpověď . Ve vládníchkruzích byly zcela jistě příšerné škody této nemoci známy, avšak jejídůsledky zřejmě nebyly zcela správně domyšleny. V samotném boji protini vláda selhala a p
 
kategorie: Knihy
vložil: bloody_miss
Permalink ¤