1. kapitola

V RODNÉM DOMĚ

     To, že mi osud určil jako rodiště Braunau an Inn, považujidnes za předurčení šťastné. Toto městečko leží přece na hranici oněchdvou německých států, jejichž opětné spojeni se alespoň nám mladým jevíjako životní úkol, který musíme uskutečňovat všemi prostředky!
     NěmeckéRakousko se musí opět stát velkou německou vlastí a to ne z důvodunějakých hospodářských úvah. Ne, ne: I kdyby bylo toto sjednoceni pohospodářské stránce lhostejné, dokonce i kdyby bylo škodlivé, muselo byse přesto uskutečnit. Stejná krev patří do společné říše. Německý národnebude mít žádné morální právo na koloniálně-politickou činnost, dokudnebude moci své vlastní syny spojit ve společném státě. Teprve tehdy,až se hranice Říše uzavřou i za posledním Němcem, aniž by bylo možnézajistit jeho výživu, vznikne z nouze vlastního národa morální právo nazískání cizí půdy. Pluh pak bude mečem a ze slz války vyroste propotomky chléb vezdejší. Tak se mi jeví toto pohraniční městečko jakosymbol velkého úkolu. I z jiného hlediska se tyčí do dnešní doby avaruje. Více než před sto lety mělo toto nenápadné hnízdo tu přednost,ze bylo dějištěm tragického neštěstí celého německého národa a tím jezvěčněno alespoň v análech německých dějin. V době nejhlubšího poníženínaší vlasti tam padl za své milované Německo Norimberčan Johannes Palm,měšťanský knihkupec, zatvrzelý "nacionalista" a nepřítel Francouzů.Tvrdošíjně odmítal udat své spoluviníky, lépe řečeno hlavní viníky.Tedy jako Leo Schlageter. Byl ovšem také, právě jako tento, denunciovánFrancii jedním zástupcem vlády. Augsburský policejní ředitel si získaltuto smutnou slávu a dal tak vzor novoněmeckým úřadům v říši panaSeveringa.
     V tomto městečku na Innu, pozlaceném paprskymučednictvím, bavorském co do krve, rakouském co do státu, bydlelikoncem osmdesátých let minulého století moji rodiče; otec svědomitýstátní úředník, matka cele zabraná do domácnosti a především oddaná námdětem a věčně o nás s láskou pečující. Jen málo utkvělo v mýchvzpomínkách z této doby, poněvadž už po několika letech musel otec totohraniční městečko, které si zamiloval, zase opustit a dát se dolů poInnu, aby nastoupil v Pasově do nového místa; tedy v Německu samém.
     Avšakosudem rakouského celního úředníka bylo tehdy "putování". Již zakrátkou dobu přišel otec do Lince a tam nakonec odešel také do penze.Samozřejmě, že to pro starého pána nemělo znamenat "klid". Jako synchudého malého domkaře neměl už tenkrát doma stání. Nebylo mu ještě anitřináct let, když si tehdy malý hoch sbalil svůj raneček a utekl zdomova do Waldviertlu. Přestože ho zkušení vesničané odrazovali,putoval do Vídně, aby se tam vyučil řemeslu. To bylo v padesátýchletech minulého století. Hošík‚ rozhodnutý vydat se na cestu donejistoty s třemi zlatkami v kapse. Když ale hochovi bylo sedmnáct,složil tovaryšskou zkoušku, ale nespokojil se s tím. Spíše naopak.Dlouhé období tehdejší nouze, věčné bídy a strastí v něm upevnilorozhodnutí stát se něčím "lepším". Zdál-li se být chudému chlapci navsi kdysi pan farář pojmem veškeré dosažitelné lidské výše, tak nynítváří v tvář mocně se rozvíjejícímu velkoměstu to byla hodnost státníhoúředníka. S veškerou houževnatostí hocha "zestárlého" bídou a žalem seuž téměř v dětství zakousl jako sedmnáctiletý do svého novéhorozhodnutí a stal se úředníkem. Po téměř třiadvaceti letech, myslím,dosáhl svého cíle. Nyní -jak se zdálo - byl splněn také předpoklad propřísahu, kterou si kdysi chudý hoch kdysi složil, totiž: nevrátit se domilé rodné vesnice dříve, než se někým stane. Ted' bylo cíle dosaženo;avšak ve vesnici si už nikdo na někdejšího malého chlapce nepamatoval ajemu samému byla vesnice cizí. Když šel nakonec jako šestapadesátiletýdo výslužby, nebyl by přesto snesl ani jediný den jako "zaháleč".Koupil poblíž hornorakouského města Lambach statek, hospodařil na něm atak se v koloběhu svého dlouhého, prací vyplněného života vrátil kpůvodu svých otců. V této době jsem si vytvářel své první ideály,vlast‚ dovádění v přírodě, dlouhá cesta do školy, styk s velmirobustními chlapci, který naplňoval zvláště matku hořkými starostmi -to vše ze mne udělalo všechno jiné než pecivála. Ačkoliv jsem tehdytéměř nepřemýšlel o svém budoucím povolání, lze říci, že mé sympatie vžádném případě nepatřily životní dráze mého otce. Myslím, že jsem užtehdy cvičil svůj řečnický talent ve Více Či méně důležitýchrozhovorech se svými kamarády. Stal jsem se malým náčelníkem, který setehdy snadno a dobře učil, jinak ale byl poměrně obtížně zvladatelný.Poněvadž jsem se ve volném Čase učil zpěvu v mužském klášteře vLambachu, opájel jsem se velmi Často slavnostní nádherou mimořádněskvělých církevních slavností. Co bylo přirozenější než to, že se minyní zdál, podobně jako kdysi mému otci malý vesnický pan farář, býtvrcholným ideálem pan opat. Ale aspoň občas se to stávalo. Když ale panotec z pochopitelných důvodu neocenil řečnický talent hádavého hochatak, aby z toho snad vyplynuly příznivé důsledky pro jeho ratolest,nemohl také přirozeně mít pochopení pro podobné mladické myšlenky.Starostlivě asi pozoroval tento rozpor přírody. Skutečně se pak velmibrzy ztrácela také dočasná touha po tomto povolání, aby uvolnila místonadějím více odpovídajícím mému temperamentu. Při prohrabávání otcovyknihovny jsem našel různé knihy vojenského obsahu, mezi nimi i lidovévydání Německo-Francouzské války 1870-1871. Byly to dva svazkyilustrovaného Časopisu z těchto let, které se nyní staly mojí Četbou.Netrvalo dlouho a velký hrdinský boj se pro mne stal největším vnitřnímzážitkem. Od nynějška jsem horoval stále více pro všechno, co nějaksouviselo s válkou nebo s vojenstvím.
     Ale také v jiném ohleduto mělo pro mne být významné. Poprvé se mi, i když ne zcela jasně,vnucovala otázka, zda a jaký je rozdíl mezi bojujícími Němci a těmidruhými? Pročpak také Rakousko nebojovalo v této válce, proč ne otec avšichni ti ostatní?
     Cožpak nejsme totéž, co všichni ostatníNěmci? Nepatříme snad všichni k sobě? Tento problém začal poprvé vrtatv mém malém mozku. S vnitřní závistí jsem musel poslouchat odpovědi naopatrné otázky, že ne každý Němec má to štěstí patřit k Bismarkověříši. To jsem nemohl pochopit.
     Měl jsem studovat. Z celé mépodstaty a ještě více z mého temperamentu usuzoval otec, žehumanistické gymnázium by bylo v protikladu k mým vlohám. Podle něho bylépe vyhovovala reálka. V tomto názoru byl utvrzován zvláště zřejmýmnadáním ke kreslení - předmětu podle jeho přesvědčení na rakouskýchgymnáziích zanedbávaným. Snad to byla ale také jeho vlastní těžkáceloživotní práce, která také spoluurčila, že humanistické studium bylov jeho očích nepraktické a tudíž méněcenné. Zásadě ale bylo projevemjeho vůle, že tak jako on, bude, ba musí být i jeho syn státnímúředníkem. Jeho trpké mládí způsobilo, že se zcela přirozeně jevilo to,čeho dosáhl, o to větším, nakolik to bylo přece výlučně výsledkem jehoželezné vůle a vlastní činorodosti. Byla to pýcha člověka, jež sevlastni silou vypracoval, která ho přiměla k vůli dostat i svého synado stejného a snad i vyššího postavení v životě a to o to více, žepřece se svojí pílí dokázal svému dítěti tolik ulehčit tuto cestu.
     Myšlenkaodmítnutí toho, co bylo kdysi celým jeho životem, se mu jevilanepochopitelnou. A tak bylo rozhodnutí otce jednoduché, určité a jasnéa z jeho pohledu samozřejmé. Nakonec by se zdálo jeho panovačné povaze,která se utvářela v trpkém existenčním boji, zcela nesnesitelnéponechat konečné rozhodnutí chlapci samotnému, v jeho očích nezkušenémua tím ještě nezodpovědnému. Také by se to nehodilo k jeho chápánípovinnosti, byla by to špatná a zavrženíhodná slabost náležité otcovskéautority pro další život dítěte.
     Ale přece tomu mělo být jinak.Poprvé v mém životě jsem byl jako sotva jedenáctiletý zahnán doopozice. Jak tvrdý a rozhodný chtěl otec být v prosazování svých plánůa úmyslů tak zarytě a vzpurně odmítal jeho syn myšlenku, která mu vůbecnebo jen málo vyhovovala. Nechtěl jsem byt úředníkem. Ani domluvy, ani"vážné" námitky nemohly na tomto odporu něco změnit. Nechtěl jsem býtúředníkem, ne a ještě jednou ne. Všechny pokusy vzbudit líčením zvlastního otcova života lásku nebo chuť k tomuto povolání se obrátily vopak. Bylo mi zle a zíval jsem již při myšlence, že budu muset jednousedět v kanceláři jako nesvobodný muž! Nebýt pánem svého Času, nýbržmuset stěsnat obsah celého svého života do vyplňovaných formulářů. Jak‚myšlenky to mohlo vyvol vat u hocha, který byl opravdu všechno jiný než"hodný" v běžném smyslu slova! Straţně snadné učení ve škole miposkytovalo tolik volného Času, že mě vidělo častěji slunce než pokoj.Jestliže mi političtí protivníci prozkoumávají s laskavou pozornostimůj život až do doby mého tehdejšího mládí, aby mohli s úlevoukonstatovat, jak‚ nesnesitelné kousky vyváděl tento "Hitler" už vmládí, tak děkuji nebesům, že mi ještě i teď' něco poskytují zevzpomínek této šťastné doby. Louka a les byly tehdy bojištěm, na kterémse řešily vždy přítomné "rozpory'. Na tom nemohla nyní nic změnit anireálka. Ovšem nyní musel byt vybojován jiný protiklad.
     Pokudotcův Úmysl udělat ze mne státního úředníka stál pouze proti mémuzásadnímu odporu k úřednickému povolání, byl konflikt únosný. Mohl jsemse se svými vnitřními názory držet trochu zpátky, nemusel jsem přecehned odmlouvat. Abych se vnitřně uklidnil, stačilo mi vlastní pevnéodhodlání nestát se později úředníkem. Toto odhodlání bylo alenezměnitelné. Těžší byla otázka, kdy proti plánu otce nastoupí můjvlastní plán. Stalo se to už ve dvanácti letech. Jak se to stalo, dnesuž sám nevím, ale jednoho dne mi bylo jasné, že bych se chtěl státmalířem, akademickým malířem. Můj talent na malování byl nesporný, bylpřece důvodem toho, že mne otec dal na reálku, ovšem nikdy by bylnepomyslel na to, dát mne v tomto povol ni vyškolit. Naopak. Když jsempoprvé dostal otázku - už po odmítnuti otcovy oblíbené myšlenky - Čímse tedy sám vlastně chci stát - a vyrukoval dosti bezprostředně se svýmpevným rozhodnutím, otec nejprve oněměl. "Malíř? Akademický malíř?"Pochyboval o mém rozumu, myslel snad také, že špatně slyšel nebo špatněrozuměl. Ovšem když si to vyjasnil a vycítil vážnost mého úmyslu,vzepřel se tomu s plnou rozhodností své bytosti. Jeho rozhodnutí tubylo velmi jednoduché, přičemž nějak‚ zvažováni mých snad opravduexistujících schopností nepřicházelo v úvahu. "Akademický malíř, ne,dokud žiji, nikdy." Poněvadž ale jeho syn nejspíš zdědil některé jinéjeho vlastnosti, zdědil asi i tvrdohlavost. Jenom přirozeně v opačnémsmyslu. Obě strany trvaly na svém. Otec neopustil své "Nikdy' a já jsemposílil své "Přesto."
     Toto vše mělo málo potěšitelné následky.Starý pán zahořkl a já ač jsem ho velmi miloval - také. Otec mi zakázaljakoukoli naději, že bych se učil malířem. já jsem šel o krok dál aprohlásil jsem, že se tedy už vůbec nechci uČit. Poněvadž jsem ale spodobnými prohlášeními přece jen neuspěl, starý pán se chystalprosazovat bezohledně svoji autoritu. Napříště jsem mlčel, ale svojihrozbu jsem uskutečnil. Myslel jsem, že až otec uvidí nedostatečnýpokrok v reálce, bude mě muset chtě nechtě pustit k mému vysněn‚muštěstí.
     Nevím, zda by tento výpočet souhlasil. Jistý byl jenmůj neúspěch ve škole. Co mě bavilo, to jsem se učil, předevšímvšechno, co bych podle svého názoru později jako malíř mohl potřebovat.Co se mi z tohoto hlediska zdálo bezvýznamné, nebo mě jinaknepřitahovalo, to jsem dokonale sabotoval. Má vysvědčení z této dobypředstavovala vždy extrémy - podle předmětu a jeho ocenění. Vedle"chvalitebný" a "výborný" také "dostatečný" a "nedostatečný". Dalekonejlepší byly mé výkony v zeměpise a ještě lepší ve světových dějinách.Dva oblíbené předměty, v nichž jsem ve třídě vedl. Když se nynízkoumavě dívám po tolika letech na výsledek té doby, považuji dvěskutečnosti za zvláště významné:
     Za prvé: stal jsem se Nacionalistou. Za druhé: naučil jsem se chápat dějiny podle jejich smyslu.
     StaréRakousko bylo "národnostním státem". Příslušník Německé Říše nemohlcelkem vzato - alespoň tehdy - vůbec pochopit význam této skutečnostipro každodenní život jednotlivce v takovém státě. Po nádherném vítěznémtaženi hrdinných armád v Německo-Francouzské válce se lidé pozvolnastále více odcizovali němectví, v zahraničí Částečně nebyli schopni hoocenit a částečně také už asi ho ocenit nemohli. Zchátralá monarchie sezaměřovala zvláště ve vztahu k rakouským Němcům na v jádru zdravýnárod.
     Lidé nechápali, že nemít Němci v Rakousku skutečněnejlepší krev, nikdy by nebyli mohli mít sílu, vtisknout svou pečeť 52miliónovému státu natolik, že právě v Německu vzniklo mylné mínění, žeRakousko je stát německý. Nesmysl s nejtěžšími důsledky, ale přece jenskvělé vysvědčení pro deset milionů Němců ve Východní Marce. O věčném aneúprosném boji o německý jazyk, o německou školu a o německou podstatumělo potuchu jen zcela málo Němců z Říše. Teprve dnes, kdy tato smutnábída je vnucována milionům našeho národa v říši, která pod cizímpanstvím sní o společné vlasti a touží po ní, pokoušejí se udržet svatéprávo na mateřský jazyk, teprve dnes je chápáno v širším smyslu, coznamená nutnost bojovat za svoji národní podstatu. Nyní snad dokáženěkdo změřit velikost Němectví ze staré Východní Marky, která, odkázánasama na sebe, po staletí bránila říši nejprve na východě, aby konečněudržela německou jazykovou hranici v rozdrobené malé válce v době, kdyse Říše snad zajímala o kolonie, ale ne o vlastní maso a krev předsvými dveřmi. Jako vždy a všude v každém boji byly také v jazykovémboji týž vrstvy: bojovníci, vlažní a zrádci.
     Už ve škole začalototo prosívání. Neboť, a to je to nejpozoruhodnější v jazykovém bojisnad vůbec, že jeho vlny snad nejtíže omývají právě školu jako místovýchovy příští generace. Tento boj je veden o dítě a k dítěti směřujeprvní výzva tohoto boje: "Německý hochu, nezapomeň, že jsi Němec, dívkopamatuj, že se máš stát Německou matkou"!
     Kdo zná duši mládeže,ten dokáže pochopit, že právě ona poslouchá takovýto bojový pokřiknejradostněji. V rozličných formách pak vede tento boj svým způsobem asvými zbraněmi. Odmítá zpívat neněmecké písně, horuje o to více proněmeckou hrdinnou velikost, čím více se pokoušejí ji této velikostiodcizit; sbírá haléře odtržené od úst pro bojový poklad velkých.Neuvěřitelně dobře slyší neněmeckého učitele a je zároveň neústupná;nosí zakázané znaky vlastní národní podstaty a je šťastná, když je zato potrestána nebo dokonce bita. Je tedy v malém věrným odrazemvelkých, jen je často lepšího a upřímnějšího smýšlení.
     Také jájsem měl kdysi možnost už v poměrně ranném mládí účastnit senárodnostního boje starého Rakouska. Sbíralo se na Jižní Marku aškolský spolek, smyšlení se zdůrazňovalo chrpami ačerno-červeno-žlutými barvami, zdravilo se "Heil" a místo císařskéhymny se zpívalo raději "Deutschland iber alles", přes varování atresty. Hoch byl přitom politicky školen v době, kdy příslušník takzvaného národnostního státu většinou věděl už jen málo o své národnostia znal jen řeč. Že jsem už tehdy nepatřil k vlažným, se rozumí samosebou. V krátké době jsem se stal fanatickým "německým nacionálem"přičemž toto ovšem není identické s naším dnešním stranickým pojmem.
     Tentovývoj postupoval u mne velmi rychle, takže jsem dospěl už v patnácti kchápáni rozdílu mezi dynastickým "patriotismem" a lidovým"nacionalismem" a znal jsem tehdy už jen to druhé.
     Pro toho,kdo se nikdy nenamáhal se studiem vnitřních vztahů habsburskémonarchie, nemusí už být takový postup zcela jasný. Jen vyučovánísvětových dějin ve škole v tomto státě muselo položit základ tohotovývoje, neboť specifické rakouské dějiny existují přece jenom vnepatrné míře. Osud tohoto státu je tak spojen se životem a růstemcelého Němectví, že odlučování dějin německých od dějin rakouských sezdá zcela nemyslitelné. Ano, když se Německo nakonec začalo dělit nadvě mocenské sféry, stalo se právě toto rozdělení německými dějinami.
     Zdáse, že císařské insignie někdejší říšské nádhery, uchovávané ve Vídni,působí nadále jako podivuhodné kouzlo, jako záruka věčnéhospolečenství.
     Živelný výkřik německorakouského lidu ve dnechzhroucení habsburského státu po sjednocení s německou mateřskou zemibyl jen výsledkem touhy po tomto návratu do nikdy nezapomenutého otcovadomu, která dřímala hluboko v srdcích veškerého lidu. Toto by nebylonikdy vysvětlitelné, kdyby dějinná výchova každého jednotlivéhorakouského Němce nebyla bývala příčinou takové všeobecné touhy. V ní jepramen, který nikdy nevysychá; který zvláště v časech zapomnění budešeptat stále znovu tichou vzpomínku na minulost a tím i připomínku novébudoucnosti a to nehledě na momentální blahobyt.
     Vyučovánísvětových dějin na takzvaných středních školách spočívá ovšem také dnesještě ve zlé vůli. Málo učitelů chápe, že cíl právě vyučování dějepisunemůže nikdy spočívat v memorování a polykání dějinných dat a událostí,že nezáleží na tom, zda hoch přesně ví, kdy se ta či ona bitvaodehrála, kdy se nějaký vojevůdce narodil, nebo dokonce kdy nějakémuvětšinou velmi bezvýznamnému monarchovi dali na hlavu korunu jehopředků. Ne, dobrý Bože, na tom pramálo záleží.
     Učit sedějepisu znamená hledat a nalézat ty síly, které jsou příčinou oněchpůsobení, které máme potom před očima jako dějinné události.
     Uměni Číst a také učit se znamená i v tomto případě zapamatovat si podstatné a zapomenout nepodstatné.
     Bylosnad určující pro celý můj další život, že mi kdysi štěstí dopřálotakového učitele dějepisu, který jako jeden z mála dokázal uplatnittoto hledisko jako rozhodující při vyučování i zkouškách. V mémtehdejším profesorovi dr. Leopoldu Petschovi na reálce v Linci byltento požadavek ztělesněn skutečně ideálním způsobem. Starý pándobromyslného, ale také sebejistého vystupování, nás dokázal nejenupoutat oslňující výřečností, ale i opravdu strhnout. Ještě dnes sivzpomínám v tichem pohnutí na šedovlasého muže, který nám někdy v ohnisvého líčení dával zapomenout na přítomnost a přičaroval nám minulédoby. Suchou dějinnou vzpomínku z mlžného z voje tisíciletí přetvářel vživou skutečnost. Seděli jsme pak Často planouce nadšením, někdydokonce dojati k slzám.
     Štěstí bylo o to větší, když tentoučitel dokázal z přítomnosti osvětlit minulé‚ děje, z minulosti alezase vyvodit důsledky pro přítomnost. Více než kdo jiný měl taképochopení pro všechny každodenní problémy, které námi tehdy hýbaly. Nášmalý nacionální fanatismus se stal prostředkem naší výchovy. Nejednouapeloval na náš pocit národní hrdosti a už jen tím si zjednal u násvýrostků pořádek. A toho nebylo možno ¨dosáhnout jinými prostředky.Tento učitel udělal z dějepisu můj oblíbený předmět. Ovšemže jsem sestal už tehdy mladým revolucionářem, čehož on snad dosáhnout nechtěl.Kdopak by také mohl pod vedením takového učitele studovat německédějiny a nestát se nepřítelem státu, jehož panovnický dům tak neblahýmzpůsobem ovlivňoval osudy národa? Kdo nakonec mohl ještě zachovávatvěrnost císaři a dynastii, která v minulosti i přítomnosti neustalezrazovala věc německého národa kvůli svému prospěchu? Nevěděli jsmesnad už jako chlapci, že tento rakouský stát nechoval lásku k námNěmcům a chovat ani nemohl?
     Dějinné poznání o činnostiHabsburského domu bylo ještě podepřeno každodenními zkušenostmi. Naseveru a na jihu rozežíral cizí národnostní jed tělo našeho národa aVídeň sama se stávala stále více neněmeckým městem. "Arcidům" sečechizoval, kde to jen bylo možné a byla to pěst bohyně věčného práva aneúprosné odplaty, která nechala arcivévodu Františka Ferdinanda,největšího nepřítele rakouského němectví, padnout kulkou, kterou on sámulil. On byl přece hlavním patronem slavizace Rakouska, potvrzené shoradolů!
     Obrovské byly zátěže, které dopadaly na německý lid,neslýchané byly jeho oběti na daních a krvi a přesto musel každý, kdonebyl úplně slepý, poznat, že to všechno by bylo zbytečné. Obzvláštěbolestivá byla přitom pro nás skutečnost, že celý tento systém bylmorálně kryt svazkem s Německem, Čímž bylo pomalé vyhubení němectví dojisté míry sankcionováno Německem samým. Habsburské pokrytectví, kterédokázalo navenek vzbudit zdání, jako by Rakousko bylo stále ještěněmeckým státem, prohlubovalo nenávist vůči tomuto domu až k rozhořčenía zároveň opovrženi. Jenom "povolaní" v říši samé nic z toho neviděli.Jako ranění slepotou kráčeli po boku mrtvoly a domnívali se, že vpříznacích tlení objevili dokonce ještě příznaky "nového" života. Vneblahém spojení mladé Říše s rakouským rádoby státem spočíval zárodekpozdější světové války a také zhroucení. Budu se muset v průběhu tétoknihy zabývat tímto problémem ještě důkladněji. Zde postačíkonstatování, že jsem v podstatě už v nejranějším mládí došel k názoru,který mne už nikdy neopustil, nýbrž se ještě prohloubil. Že totižzabezpečení němectví předpokládalo zničení Rakouska a že nadále národnícit není ničen identicky s dynastickým patriotismem. Že předevšímhabsburský arcidům byl určen k neštěstí německého národa. Už tehdy jsemvyvodil důsledky z tohoto poznatku: vřelou lásku k mé Německo-rakouskévlasti, hlubokou nenávist vůči rakouskému státu.
     Způsobhistorického myšlení, kterému mě naučili ve škole, už mě v dalšíchletech neopustil. Světové dějiny se mi stále více stávalynevyčerpatelným pramenem pro pochopení historického konání vpřítomnosti, tedy pro politiku. Přitom ji nechci "poučovat", nýbrž onamusí učit mne. Jestli jsem se stal tak brzy "revolucionářem"politickým, měl jsem se jim stejně brzy stát i v oblasti uměni.
     Hornorakouskézemské hlavní město nemělo tehdy špatné divadlo. Hrávalo se celkemvšechno. Ve dvanácti letech jsem viděl poprvé "Viléma Tella", o několikměsíců později první operu v mém životě, "Lohengrina". Rázem měupoutala. Mladistvé nadšení pro bayreuthského mistra neznalo hranic.Stále znovu mne to přitahovalo k jeho dílům a dnes považuji za zvláštníštěstí, že mi skromnost provinční inscenace dala možnost pozdějšígradace.
     To vše upevnilo zvláště po překonání klackovskýchlet (což u mne probíhalo velmi bolestně) můj nejniternější odpor kpovolání, které pro mne zvolil otec. Stále více jsem nabývalpřesvědčeni, že bych jako úředník nikdy nebyl šťastný. Od té doby, couž uznávali moje malířské nadání i v reálce, bylo mé rozhodnutí tímpevnější. Na tom už nemohly nic změnit prosby ani hrozby. Chtěl jsem sestát malířem a za žádnou cenu ne úředníkem. Zvláštní bylo jen to, že spřibývajícími lety se dostavil rostoucí zájem o architekturu. Považovaljsem to tehdy za samozřejmé doplnění mých malířských schopnosti a měljsem nejen vnitřní radost z tohoto rozšíření mého uměleckého rámce. Žeby tomu mohlo být někdy jinak, jsem netušil. Otázka mého budoucíhopovolání měla být nyní přece jen rychleji rozhodnuta než jsem předtímočekával.
     Ve třinácti letech jsem ztratil náhle otce. Mrtvícepostihla jinak ještě statného pána a ukončila naprosto bezbolestnýmzpůsobem jeho zemskou pouť a nás všechny uvrhla do nejhlubší bolesti.To, po Čem nejvíce toužil - pomoci svému dítěti vybudovat existenci,aby mu ulehčil svoji vlastní hořkou cestu k povolání - se mu tehdy asinepovedlo. Jen on sám, i když zcela nevědomě, dal z klad jehobudoucnosti, kterou jsme ani jeden nechápali. Nejprve se při pohleduzvenku nic nezměnilo. Matka se cítila zavázána řídit mojí výchovu dále,jak si otec přál, tj. nechat mě vystudovat pro úřednickou dráhu. Já sámjsem byl víc než kdykoli předtím rozhodnut nestát se úředníkem zažádnou cenu. Jak se vzdalovala střední škola co do látky a vzdělánímému ideálu, stával jsem se vnitřně lhostejnějším. Tu mi náhle přišlana pomoc nemoc a za několik měsíc… rozhodla o mojí budoucnosti a osporné otázce otcovského domu. Moje těžká plicní choroba přiměla lékařeporadit mé matce co nejdůrazněji, aby mne za žádných okolností nedávalado kanceláře. Rovněž návštěva reálky musela být na rok přerušena. Počem jsem v tichosti tak dlouho toužil, za ca jsem vždy bojoval, stalose - teď po této události naráz - téměř samo sebou skutečností. Poddojmem mé nemoci matka konečně svolila, že mne vezme později z reálky anechá mě navštěvovat akademii. Byly to nejšťastnější dny mého života,které mi připadaly skoro jako sen a pouhým snem mělo také všechnozůstat. O dva roky později náhlá smrt matky všechny ty krásné plányzhatila. Byl to závěr dlouhé, bolestivé nemoci, kdy od počátku nebylavelká naděje na vyléčení. Přesto mě ta rána strašlivě postihla. Otcejsem ctil, matku jsem však miloval.
     Nouze a tvrdá skutečnostmě nyní nutily k rychlému rozhodnutí. Skromné prostředky po otci byly zvelké části vyčerpány těžkou nemocí matky; sirotčí penze, která mipříslušela, nestačila ani na živobytí, takže jsem byl nyní nucen sám sinějakým způsobem vydělávat na chléb.
     S kufrem prádla a šatů vruce, s neotřesitelnou vůlí v srdci jsem jel do Vídně. Doufal jsem, žesi na osudu vymohu to, co se podařilo otci před padesáti lety. Také jájsem se chtěl "někým" stát, ovšem v žádném případě úředníkem.