9. kapitola

NĚMECK STRANA PRACUJÍCÍCH

     Jednoho dne jsem z nadřízených míst dostal rozkaz, abychzkontroloval,jaké okolnosti se skrývají za údajně politickým sdružením, které mělo vnejbližších dnech pod jménem"německá strana pracujících" pořádat shromáždění, na kterém měl hovořittaké Gottfried Feders, musel jsem se ho zúčastnit, prohlédnout sisdružení a vyhotovit zprávu. Zvědavost, kterou vojsko tehdy věnovalopolitickým stranám, byla více než pochopitelná. Revoluce dala vojákůmprávo účastnit se politického života, kterého nyní hojně využívali i tinejvětší nezkušenci. Teprve v okamžiku, kdy Centrum a Sociálnídemokraté‚ k vlastní škodě, museli rozpoznat, že se sympatie vojákůzačaly klonit od revolučních stran k národnímu hnutí a k novémupovstání, bylo rozhodnuto, že vojsku bude volební právo opět odebráno aže jakákoliv politická činnost bude zakázána. Že Centrum a marxistésáhnou k tomuto opatření bylo jasné, neboť pokud by toto okleštění"občanských práv", jak se po revolucí nazývala politická rovnoprávnostvojáků, nedošlo by o několik let později k žádnému listopadovému státu,ale tím by také nedošlo k dalšímu národnímu zneuctění a hanbě, kterénárodu způsobili jeho vydřiduši a přisluhovači dohodářů z vlastníhostředu. Ovšem to, že také takzvané "národní" strany budou nadšeněsouhlasit s korekturou dosavadních názorů listopadových zločinců, a tímtaké pomůžou zneškodnit nástroj národního povstání, opět ukazuje, kamvedou tyto doktrinářské představy těchto nejbezelstnějších zbezelstných. Toto skutečně stářím duševně nemocné měšťanstvo si snaprostou vážností myslelo, že se armáda stane tím, čím byla, totižzáštitou německé obranyschopnosti, zatímco Centrum a marxisté by jíchtěli vytrhnout ten nebezpečný národní jedovatý zub, bez něhož by všakarmáda navždy zůstala policií, přičemž by neměla žádnou jednotku, kteráby byla schopna bojovat proti nepříteli, což se v následující době mělotaké dostatečně prokázat.
     Nebosi snad naši "národní politici" mysleli, že by rozvoj armády mohl býtjiný, než národní? To by těmto pánům bylo zatraceně podobné, a vycházíto z toho, když je muž za války místo vojákem pouhým tlachalem, čiliparlamentářem, a nemá ani ponětí, co se odehrává v hrudi mužů, když jeminulost upomene na to, jak byli kdysi prvními vojáky tohoto světa.
     Takjsem se rozhodl zúčastnit se již zmíněného shromáždění do té doby mězcela neznámé strany. Když jsem přišel večer do těsné místnostibývalého Sterneckerova pivovaru v Mnichově, která se pro nás pozdějistala historickou, potkal jsem tam asi 20 až 25 účastníků především zespodních vrstev obyvatelstva. Federsova přednáška mi byla známa již zezmíněného kurzu, takže jsem se mohl více věnovat pozorování samotnéhospolku. Neudělali na mne ani dobrý, ani špatný dojem. Nový spolek, takjako mnoho jiných. Právě tehdy byla doba, kdy se každý, kdo nebylspokojen s dosavadním vývojem, a neměl důvěru v žádnou stávajícístranu, cítil být povolán k založení nové strany. A tak se všude z půdyvynořovaly takové spolky, aby zase po nějakém čase bezhlesně zmizely.Jejich zakladatelé neměli ani nejmenší tušení, co to znamená založit zpodobného spolku politickou stranu, nebo dokonce nějaké hnutí. A tak sevětšinou podobné spolky udávily vlastní směšnou šosáckou ulpělostí.Nejinak jsem po dvou hodinách poslechu posoudil i tuto "německoustranu pracujících". Když Feders konečně skončil, byl jsem rád. Viděljsem dost a chtěl jsem odejit, když mne přeci jenom ještě pozdrželaprávě oznámená volná diskuse. I zde se zdálo, že všechno proběhne bezvětšího zájmu, když tu se ke slovu dostal nějaký "profesor", kterýzprvu pochyboval o správnosti Federsových podkladů, avšak, po jednévelmi zdařilé Federsově odpovědi se náhle ocitl na "půdě skutečností".Poté mladé straně co nejnaléhavěji doporučil zařadit do svého programuobzvláště důležitý bod, a sice odtrženi Bavorska od Pruska. Tento muž sdrzým čelem tvrdil, že v tomto případě by se německé Rakousko okamžitěpřipojilo k Bavorsku, že by pak mír byl mnohem větší, a podobnénesmysly. To jsem již nemohl vydržet, a musel jsem se přihlásit oslovo, abych tomu vzdělanému muži sdělil své míněni o tomto bodě. A měljsem úspěch. Ještě než jsem skončil svůj přednes, pan předřečník se zesálu vytratil jako zmoklý pes. Když jsem hovořil, všichni minaslouchali s překvapenými obličeji, a teprve když jsem se připravovalpopřát shromáždění dobrou noc a chystal jsem se odejit, přikročil kemně muž, představil se (jeho jménu jsem tehdy vůbec nerozuměl) a vtisklmi do ruky malý sešitek, očividně jakousi politickou brožurku, snaléhavou prosbou, aby si ji přečetl. To mi bylo velice příjemné, neboťnyní jsem mohl doufat, že poznám tento nudný spolek jednoduššímzpůsobem, než abych musel ještě jednou navštívit stejně zajímavéshromáždění. Koneckonců na mne tento zjevný dělník udělal celkem dobrýdojem. S tím jsem tedy odešel.
     Tehdyjsem bydlel ještě v kasárnách 2. Pěšího pluku, v malé komůrce, kteráještě velmi zřetelně nesla stopy revoluce. Přes den jsem byl pryč,většinou u 42. Střeleckého pluku, nebo na přednáškách u některýchjiných vojenských oddílů. Pouze v noci jsem spal ve své malé komůrce.Jelikož jsem se denně budil již před pátou hodinou, zvykl jsem si nahry myšek, které dováděly v mé místnůstce. Vždy jsem jim na podlahupoložil kousek chleba, nebo chlebové kůrky a pak jsem sledoval, jak sety žertovné myšky prohání kvůli těmto pár dobrotám. Zažil jsem v životějiž dost bídy, takže jsem si dobře dokázal představit hlad, a s tím iradost těchto malých tvorů. Také ráno po tomto shromáždění jsem kolem 5hodiny ležel v posteli a sledoval dovádění a škádlení. A jelikož užjsem nemohl zaspat, vzpomněl jsem si náhle na předcházející večer, a tumne napadl onen sešitek, který mi dal jeden z těch dělníků. Tak jsemzačal číst. Byla to malá brožura, ve které její autor, a byl to onendělník, popisoval, jak se dostal z chaosu marxistických a odborářskýchfrází zpět k národnímu myšlení, od toho byl také odvozen její titul "Mépolitické procitnutí". Se zájmem jsem si dílko přečetl. Odrážely se vněm události, které jsem na vlastní kůži prožil před dvanácti lety.Neskutečně živě jsem před sebou opět spatřil svůj vlastní vývoj. Vprůběhu dne jsem o celé věci ještě několikrát přemýšlel a chtěl jsem jikonečně opět odložit, když tu jsem ke svému údivu ani ne po týdnuobdržel pohlednici, na které stálo, že jsem byl přijat do německéstrany pracujících, že se k tomu mám vyjádřit, a přijít proto příštístředu na zasedání výboru této strany.
     Byljsem tímto způsobem nabytí členství více než překvapen a nevěděl jsem,jestli se mám zlobit, nebo se tomu smát. Vždyť jsem vůbec neuvažoval ovstupu do nějaké stávající strany, vždyť jsem chtěl založit svojivlastní. Tento požadavek pro mne opravdu nepřicházel v úvahu. Už jsemchtěl pánům svou odpověď poslat písemně, když tu ve mně zvítězilazvědavost, a já se rozhodl, že se ve stanovený den objevím osobně,abych jim sdělil své důvody.
     Přišla středa. Hostinec, vekterém se schůze měla konat se jmenoval "Staré růžové lázně" v Panskéulici. Byl to velmi nuzný hostinec, kam někdo zabloudil jednou zauherský rok. Žádny zázrak v roce 1919. Tento hostinec jsem však doposudneznal. Prošel jsem špatně osvětleným lokálem, ve kterém nikdo nebyl,hledajíce vchod do vedlejší místnosti, kde jsem se ocitl před"zasedáním". V pološeru zpola zdemolované plynové lampy seděli u stolučtyři mladí lidé, mezi nimi i autor malé brožurky, který mne okamžitěco nejvřeleji přivítal jako nového člena německé stranypracujících. Byl jsem poněkud zmaten. Bylo mi totiž sděleno, že vlastní"říšský předseda" teprve přijde, proto jsem se svým prohlášením ještěpočkal. konečné se objevil. Byl to vedoucí shromáždění v Sterneckerověpivnici během Federsova projevu. Mezitím ve mně opět zvítězilazvědavost a proto jsem vyčkával, co se bude dít. Nyní jsem alespoňpoznal jména jednotlivých pánů. Předseda této "říšské organizace" sejmenoval pan Harrer, mnichovské pak Anton Drexler.
     Bylpřečten protokol z minulé schůze, a zapisovateli byla vyslovena důvěra.Poté na řadu přišla pokladní zpráva, ve vlastnictví spolku se nacházelo7 marek a 50 feniků, za což pokladník obdržel taktéž všeobecnou důvěru.To bylo opět zaprotokolováno. Poté byly 1. místopředsedou přečtenyodpovědi na jeden dopis z Kielu, jeden z Disseldorfu a jeden z Berlína,všichni s nimi souhlasili. Nyní byla čtena došlá pošta: jeden dopis zBerlína, jeden z Disseldorfu a jeden z Kielu, jejichž příchod bylpřijat s velkým nadšením. Tato narůstající korespondence bylaprohlášena za nejlepší a zřetelné znamení do okolí zasahující "Německéstranypracujících", a poté - poté nastala dlouhá porada o nových odpovědích,které je nutno podat. Hrozné, příšerné. To tedy byl ten nejmrzutějšíspolek všech spolků. A do tohoto klubu jsem tedy měl vstoupit? Potom seprojednávaly nové přihlášky, to znamená , bylo projednáváno mé ulovení.Začal jsem se tedy vyptávat, avšak kromě několika hlavních zásad nebylok dispozici vůbec nic. Žádný program, žádné letáky, vůbec nicpředtištěného, žádné členské legitimace, ba dokonce ani razítko, pouzeočividně dobrá víra a dobrá vůle. Smích mne opět přešel, neboť cojiného to bylo, než typické znamení naprosté bezradnosti a celkovémalomyslnosti přesahující všechny dosavadní strany, jejich programy,jejich úmysly, a jejich činnost. To, co zde těchto pár mladých lidíspolečně dělalo, nebylo přece nic jiného, než výlevy jejich vnitřníchhlasů. Ty se jim asi více pocitově, než vědomě,snažily dát na vědomí,že se jim celé dosavadní stranictví už nezdá byt vhodné ani kevzbouření německého národa, ani k vyléčení jejich vnitřních ran. Vrychlosti jsem si přečetl základní myšlenky, které zde ve strojopiseležely, a také z nich jsem vyčetl spíše hledání, než skutečné vědění.Bylo tam mnoho nejasností, mnoho toho tam chybělo, avšak nebylo zdenic, co by mohlo platit za znamení jasného poznání. To, co tito lidécítili, jsem znal sám: byla to touha po novém hnutí, které by byloněčím víc, než strany v dosavadním smyslu slova. Když jsem se tohovečera vrátil zpět do kasáren, byl jsem s posudkem o tomto sdružení jižhotov.
     Stál jsem nyní před nejtěžší otázkou mého života: mám se k nim přidat, nebo mám odmítnout?
     Rozumdoporučoval pouze odmítnutí, pocit mne však nedopřál klidu. Čím vícejsem se snažil vybavovat si nesmyslnost tohoto klubu, tím více se kněmu můj cit přikláněl.
     V příštích dnech jsem byl neklidný.Začal jsem intenzívně přemýšlet. Politicky se angažovat, o tom, jsembyl rozhodnut již dlouho. Že předpokladem proto bylo nějaké nové hnutí,to mi bylo také jasné. Avšak doposud mi k tomu chyběl potřebný podnět.Nepatřím k těm lidem, kteří dnes něco začnou, aby s tím již zítraskončili, a pokud možno přešli k nějaké další věci. A právě totopřesvědčení bylo hlavním důvodem, proč jsem se doposud nemohlrozhodnout k založeni podobného hnutí, které by buďto muselo být vším,nebo by přestalo mít jakýkoliv smysl. Věděl jsem, že by to pro mne bylokonečné rozhodnutí, při kterém není návratu. Pro mne to nebyla žádnádočasná hra, nýbrž pokrevní příslib. Již tehdy jsem vlastnil jakýsiinstinktivní odpor k lidem, kteří začínali vše, aniž by cokolivprovedli. Nenáviděl jsem tyto otravné výpary ve všech průjezdech.Považoval jsem činnost těchto lidí za horši, než kdyby nedělali vůbecnic. Zdálo se, že mi dává znamení samotný osud. Nikdy bych nevstoupildo některé velké stávající strany, důvody k tomu ještě vysvětlím. Zdálose mi, že toto malé směšné stvoření s jeho pár členy má jednu přednost,a sice že ještě neustrnulo v nějakou organizaci, a že skýtá každémujedinci možnost skutečné osobni činnosti. Zde se přece dalo tvořit, čímmenši sdružení bylo, tím snadněji se mu dal přivést správný tvar. Zdese ještě dal určit obsah, cíl a cesta, což u velkých stran již odzačátku vůbec nepřicházelo v úvahu. Čím déle jsem se snažil přemýšlet,tím více ve mně rostlo přesvědčení, že právě z takového malého hnuti byse dalo připravit povstání národa, a ne z politických parlamentníchstran, které jsou až moc spoutány starými představami, nebo se dokoncepodílejí na zisku z nového režimu. Neboť to, co zde muselo býtzvěstováno, byl nový světonázor, a ne nové volební heslo. Ovšem bylo toneskutečně těžké rozhodnutí, chtít přeměnit tento úmysl ve skutečnost.
     Jaképředpoklady jsem osobně přinesl k této úloze? Že jsem byl bezprostředků a chudý, mi připadalo ještě jako to nejúnosnější, ovšemhorší bylo, že jsem stále patřil k těm bezejmenným, jeden z miliónů,který dává průběh náhodě, nebo volá v přítomnosti, aniž by to všakkdokoliv z nejbližšího okolí zaregistroval. K tomu přicházela ještědalší potíž, která musela vyplynout z mého nedostatečného školskéhovzdělání.
     Takzvaná "inteligence" hledí s opravdu nekonečnoublahosklonností z patra na každého, kdo neprošel obligátními školami anenechal si do hlavy napumpovat potřebné vědomosti. Otázka nikdy nezní:co člověk dokáže, nýbrž co se naučil? Pro tyto vzdělance je sebevětšídutá hlava důležitější, - jen když vlastní potřebné vysvědčeni -, nežten nejčistší hoch, kterému tato drahocenná pouzdra scházejí. Dovedljsem si tedy snadno představit, jak mi tento "vzdělaný" svět budeoponovat. A mýlil jsem se pouze do té míry, že jsem tehdy tyto lidípovažoval za mnohem chytřejší, než bohužel ve skutečném reálu z velkéčásti opravdu byli. A jak už to bývá, zářily samozřejmě výjimky stálejasněji. Já jsem se ale přitom naučil rozeznávat věčné studenty odskutečných znalců.
     Po dvoudenním strastiplném přemítání apřemýšlení jsem konečně došel k přesvědčení, že tento krok musímučinit. Bylo to nejrozhodnější odhodlání v mém životě. Návrat zpětnemohl a nesměl být možný. A tak jsem se přihlásil za člena německéstranypracujících a obdržel jsem provizorní členský průkaz s číslem sedm.