Asi každému z nás se přihodil nějaký trapas. Člověk, kterýse neumí sám sobě zasmát, zrudne, nejraději propadldo země. Mnozí z nás by si přáli zmizet a to nejlépe nepozorovaně. Jak to aleudělat? Jediné sic nerealizovatelné řešení je neviditelný plášť.
Ten má dámy a pánové na první pohled takových výhod! Jdetesi po ulici a nikdo vás nevidí – báječný pocit že? Můžeš zajít kam chceš,vidět, co bys normálně neviděl(a), vyzkoušet co jsi dosud neokusil(a). Jaké byto asi bylo poslouchat pány, jejich komentáře na adresu něžného pohlaví činaopak – dokážete si to představit? Bez pláště to je zkrátka skoro nemožné. Aleříká se, co oči nevidí, to srdce nebolí.
Víte však, že plášť umí způsobit i úraz? Pokud jste maléhovzrůstu bacha na to, abyste si ho nepřišlápli a nedali si na papulu. Pokud jsteten vysoký extrém dejte majzla na to, aby vám nevyčuhovaly nohy. To bykolemjdoucí nerozdýchali! Málem bych zapomněla: Pozor na ně! Ti vás přecineuvidí, takže do vás klíďo mohou vrazit, i když to se stává v přeplněnýchulicích často i viditelným lidem. Budete se muset hodně otáčet, abyste vyvázlinedotčeni.
Co by se ale stalo, kdyby tento plášť dostal do špatnýchrukou? Takoví kriminálníci by ho určitě využívali tak moc, že by ho brzypotrhali. Lidi s úchylkou by mohli v klídku okukovat lidi na nudipláži. Myslím,že jako příklad to stačí.
A jsem opět u toho, že všecko má svoje výhody i nevýhody adokolečka to opakuji. Ještě, že ten plášť není k sehnání normálně v obchodě.
Malá rada na závěr: Když už se vám nějaký ten trapas stane,zasmějte se sami sobě, protože smích je ten nejlepší lék.

Sedím u řeky a hážu do ní oblázky. Dalo by se říct, že se trochu nudím.Je tu se mnou i má kamarádka, která si v povzdálí s někým telefonuje.
Proč sakra nikdo nemá zájem o mě? Proč musím většinou dělat první krokjá, když na to ani nemám sílu? U jednoho člověka obzvlášť. Dělám si tosama? Kdybych se dostala víc mezi lidi, bylo by to určitě lepší. To všese v tu chvíli mi honí hlavou. Dívám se na tekoucí Vltavu.
"Já napíšu asi povídku o tom, jak sedím u řeky a kamarádce, která je se mnou venku imrvére zvoní telefon," řeknu Evě.
"Lidi jsou zvědaví, jak jsem dopadla u zkoušek, až budeš maturovat, tak to taky poznáš." zní odpověď.
"To mě čeká až za rok. Snad mi půjdeš na maturiťák...."
"Já na ten svůj nemám zrovna dobrý vzpomínky."
***
"Víš Evo. Já ti závidím to, že se o tebe pořád zajímají chlapi a mášspousty zkušeností." "Jenže já mám stejně smůlu. Chtěla bych zažítpořádný vztah. Takové to randění, kdy jdete na procházku do parku,přinese ti kytku, pozve tě na večeři. Vůbec to neznám. Tys to alespoňzažila," odpoví mi.
"No jo, ale s kým, že jo? On byl pěkně prolhanej a ten druhej taky,navíc mě podváděl a vymýšlel si. Nepotkala jsem upřímnýho,pravdomluvnýho kluka."
"Mě chtěj zase kluci jenom do postele nebo mi ten vztah prostě nevyjde.Vždycky je tam nějaká chyba. Můj nejdelší vztah, jestli se tomu tak vůbec dá říkat,trval maximálně dva měsíce."
"Takže my dvě si vlastně nemáme co závidět."