Otevírám oči, je mi trochu zima, jak je ráno celkem obvyklé. Já ale neusnula na trávníku! Proč jsem se tu tedy probudila? Na nic si nevzpomínám. Snad jen kdo jsem.
Slunce svítí přes stromy nade mnou, skrz jejich koruny ke mě dopadá nazelenalé světlo.
Posadím se. Jsem mokrá od ranní rosy. Jen nechápu, jak jsem se tu octla a proč zrovna v této zahradě.
Vstanu a dojdu k záhonku s rudými růžemi. Něco mě láká jednu z nich utrhnout, ale instinkt říká ne. Tu musíš mít, našeptává vnitřní hlásek. Utrhla jsem ji.
Poté, co jsem růži červenou jako krev vzala do dlaně, na mě padla zvláštní nálada. Smutná a veselá zároveň. Její vůně mě naprosto omámila a chtěla jsem ji cítit víc. Přivoněla jsem k jejímu květu zblízka a v okamžiku se skácela na kolena. Růži jsem upustila, jak jsem byla zesláblá, a zavřela jsem oči.
V tu chvíli mi cizí ruka stiskla zápěstí, zvedla mě a někdo mě odnesl na zahradní houpačku, kde mě položil a já usnula.
***
Zamžourala jsem, protože mi svítilo slunce do obličeje.
"Napij se" pravil mužský hlas. Ohlédla se na neznámého muže. Sním či bdím? Já ho odněkud znám. Ty tmavé vlnité husté vlasy dlouhé po ramena, modré oči, husté obočí. Určitě jsem jej už někdy spatřila. Mladý muž mi podával sklenici s vodou. Vyprahlá žízní jsem ji vypila až do dna. Osvěžující.
"Kdo jsi?" ptá se mě.
"Lenka." Jméno jsem nezapomněla!
"Odkud jsi?" pokračuje ve výslechu.
"Nevím, nemůžu si vzpomenout. Skoro na nic. Nevím, co tu dělám, zdali mě někdo hledá..."
"To je divné. Mě by velmi zajímalo, co pohledáváš na této zahradě. Nikdo o ní neví. Ani živáček sem nepáchne. Jen já sem chodím hledat klid."
"Náhoda?" řeknu.
"Nevěřím na náhody" odpoví on.
"Jaké je tvé jméno?"
"To není podstatné..."
"Jakto? Já se ti také představila," skočím mu do řeči.
"Jmenuji se Martin."
Martin... Hezké jméno pro takového fešáka. Já ho odněkud znám. Odkud ale? Moc se mi líbí. Cítím jak mi zrychluje bití srdce. Nemůžu mu hledět do očí... do nebesky modrých očí.
"Kde to vlastně jsme?" zeptám se po chvíli.
"V Nelahozevsi přece."
Při jeho odpovědi se mi začalo rozednívat v mysli...
"Proč ses tak zarazila?"
"Zřejmě jsem si vzpomněla."
"Nač sis vzpomněla?"
"Na to, že pocházím odsud. Je to vážně moc divné."
"Zvláštní to je. Máš pravdu. Víš, já tu vesnici nemám moc rád, a proto chodím sem. V zahradě se cítím jako doma. Doma jen přespávám a jím. Zde je můj pravý domov. Jednou jsem se jako malý kluk zatoulal a objevil tuto zahradu. Kdysi tu bydlela stará paní, která mě zde našla a byla na mě moc milá. Odvedla mě domů a já ji začal navštěvovat. Když zemřela, nezapomněl jsem na ni a její růže, které měla tak ráda. Starám se o její zahradu a udržuji ji takovou, jaká byla za jejího života. Hodně jsme se spřátelili a byla to má vrba... Měl jsem ji rád."
"To je dojemný příběh," pravím a usměju se.
Jistě je to milý člověk a skrývá se. Musí to být náhoda. Proč jsem se tu tedy octla? Existuje snad osud? Co se včera stalo? Musí to mít logické vysvětlení nebo zázrak snad?
"Lenko, jseš mi sympatická."
Nezdálo se mi to? On řekl, že jsem sympatická. Krásný kluk a řekl to mě... Trochu si vzpomínám, že jsem se nikdy nikomu moc nelíbila a neměla jsem skoro žádné přátele.
"Proč se červenáš? Řekl jsem něco špatně? Neurazil jsem tě snad?"
"Ne, já..., jen jsi mě překvapil. Vzpomněla jsem si na něco. Já nikdy nebyla oblíbená a lidé si mě skoro nevšímali. Byla jsem pro ně vzduch."
"Asi máme podobné zkušenosti. Do zahrady se chodím ukrývat před lidmi, kteří mě nemají rádi. Jsem tu šťastný a s tebou ještě šťastnější."
"Proč se tak klepeš? Není ti zima? Počkej!" svlékl si mikinu a podal mi ji. Oblékla jsem si ji.
Ve skutečnosti mě mrazí z jeho přítomnosti. Je jako ďábel s andělskou duší. Navenek vypadá tak chladně, ale nechová se tak.
"Děkuji ti, Martine. Trochu se stydím, ale chtěla bych ti říct, že je mi s tebou dobře, i když tě vidím poprvé za život. Něco mě na tobě fascinuje," povím téměř neslyšně.
Chytně mě za ruku, hluboce pohlédne do mých očí. Nakloní se ke mě a na ústa vtiskne něžný polibek...
***
"Lenko! Zase nedáváte pozor! Přečtěte laskavě úryvek z básně Máj na straně 85!"
Tomu říkám krutý návrat do reality.

Abych začala nějak souvisle, musím hodně zapřemýšlet.
Táhne se to se mnou už od první třídy, možná od školky. Je to dlouho,ale pamatuji si na narážky typu prdlouš. Rozjívené, společenské, dourčité doby i nebojácné dítě jsem byla určitě. Byla jsem i tak trochudrzý hajzlík, protože jsem žárlila na ty, kterým se dostávalo vícpozornosti, než mě, a já se cítila odstrčená.
Chovala jsem se bláznivě a trochu kopírovala ty starší. To už jsemchodila na základku do Veltrus, kde byli i velké děti (v Neláči bylyjen čtyři ročníky), které mladším nadávali do malých fakanů. Já se taknecítila, vždycky jsem chtěla být velká, nesnášela jsem to, ale abychsi zvýšila ego, říkala jsem to samé mladším dětem. Tenkrát jsem byla v páté třídě a tehdy jsem zažila fyzickou šikanuod spolužáků. Říkali, že si to zasloužím. Zaslouží si někdo, aby hoostatní bouchali a neměl žádné kamarády? Učitelka to věděla, ale přestonezasáhla. Vrchol byl, když mi jeden kluk vyhodil z druhého patratašku. Zrovna tou dobou se učitelé fotili... Dostal poznámku od našíněmčinářky. Bylo to hrozné. Zřejmě i já nebyla perfektní. Byla jsemúplně odlišná už tím, že jsem se jinak chovala... Nikdy jsem sevysloveně nebála do školy jít, ale nechtělo se mi tam chodit.
V šestce až do konce devítky to bylo lepší. Chodila jsem do paralelky(do béčka), kam mě přeřadili. Lidi mě nechápali a snažili se měpřevychovat. "Proč se nechováš jako my?" To jsem slyšela celkem častood holek. Z dívek si na mě většina zvykla, ale tři nány mi udělalypeklo na zemi, hlavně v devítce jedna z nich... Nikdy jí to neodpustím! Dala mipěstí za to, že jsem se bránila, když mě zesměšňovala. Před celoutřídou na mě zařvala pár nadávek, tak jsem jí poslala do ******.
Klucimě nesnášeli. Doteď nemám mezi chlapci moc přátel. Byla jsem pro někráva. Stačilo promluvit a téměř pravidelně se ozvalo: "Brunnerová, držhubu." Holky mi vytýkaly v sedmičce, že nechodím hezky oblékaná.Nosila jsem "nemoderní" mrkváče... Trapně jsem se cítila, když jsemneměla oholené nohy. Máma mi to zakazovala. Kvůli tomu bylo doma hádek.Ostatní se holily, já ne a já se marně snažila zapadnout. Byly doby,kdy jsem se snažila zapadnout mezi ostatní a být "normální jako oni".Marné pokusy... Až na střední jsem se našla v tom, že mám na ostatníkašlat, i když mě to hodně bolí, když nemám moc přátel... A řeším topořád a stále nad tím přemýšlím, jestli by nebylo lepší se trochupodřídit. To je můj vnitřní boj....
Na střední se s šikanováním nesetkávám. Občas na mě někdo vyjede nebo vytkne,ale dá se to přežít a vesměs mě tam přední řada bere takovou jaká jsem.Občas slyším narážky na svoje oblečení. Už jsem si našla styl a nosím,co se mi líbí. Jednou přijdu tak a podruhé onak..." Docela dost jsem sivyslechla na otrhané kraťasy (ustřihla jsem si je ze starých džín potátovi). Nebojím se odmluvit a umím být i hnusná. Já ostatní neřešim,nepomlouvám, nekecám jim do jejich stylu...
Pár lidí si ke mě našlo cestu. Já se nechci měnit kvůli nikomu. Nechcinikomu lézt do zadku, ale i přesto jsem lidem celkem přístupná a beruje takové, jací jsou.

Mnoho lidí, každý zastává jiné názory, má jiné priority, odlišné životní cíle, nestejné životní podmínky, osobitost, svůj pohled na svět.... Známá to věc.
No milý čtenáři či milá čtenářko, já jsem já a ty jsi ty. Doufám, že ti nevadí tykání =). Stejně nevim, kdo si to zrovna čte. Možná se kamarádíme, tak zdravim. Třeba se neznáme, ale to snad nevadí.
Hodněkrát jsem se tu zmiňovala o tom, co prožívám, tedy prožívala. Popisovala jsem tu svoje myšlenkové pochody, snažila jsem se ukázat, co umím, co všecko se mi líbí, jaký mám názor, jaká jsem...
Tedy zmíním se o tom znovu a myslím, že to není na škodu.
Nezdá se mi těžké popsat sebe samu, protože se celkem znám a tak nějak už tušim, co jsem zač. Překvapující že?
Stále mám pocit, že jsem se tady na Zemi ještě nerozkoukala a to tady strašim skoro 18 let. Pro upřesnění: 17 let, 8 měsíců a 3 dny.
Tak tedy začnu svým temperamentem. Zařadila bych se k temperamentu sangvinika smíšeného s cholerikem, které u mě převládají. Extrovertka jako vyšitá.
No tím asi skončím... Jsem hodně upovídaná, náladová - nálada určuje můj pohled na svět: Optimistka, jsem-li veselá, Pesimistka, když jsem smutná.
Jsem trochu přecitlivělá a vše si beru moc k srdci. Je-li toho moc, jsem schopná se rozbrečet i ve škole. Svoje city, pocity dávám okolí najevo, protože v sobě neumím dlouho nic dusit. Prostě mi to nejde.
Záleží mi na ostatních lidech. Ráda je vyslechnu a snažim se jim alespoň trochu pozvednout náladu. Bohužel to někdy má opačný efekt.
Umím být dost sebekritická. Nemám stálé sebevědomí... Jsou doby, kdy si věřím a naopak.
Když už jsem psala o tom, že jsem upovídaná... Melu pantem pořád, jakmile k tomu dostanu příležitost. Často rychleji mluvím, než myslím a sypou se ze mě nesmysly.
Taky se vám přihodilo, že jste něco sdělili svému kamarádovi nebo více lidem a druhý den jim to zopakovali? Tak přesně to se stává mě. Nejen Jířa to potvrdí. Nebo rozebírám jednu a tu samou věc několikrát. Někdy jsou ze mě kamarádi na mrtvici.
Blázen? Ne to snad nejsem, i když si to o mě někteří myslí. Jsem střela nebo střelená? Někdy se neovládnu a dělám blbosti, ksichty, prohodím nějakou pitomost... Nevím, jestli "někdy" je správné slovo. Spíše, když se mi podaří okočírovat sama sebe, umím se chovat "normálně"...
Doufám, že nejsem zas tak špatný člověk. Nesnáším pomluvy. Tu a tam mi to trochu ujede, že o někom něco řeknu, ale nevymýšlím si. Jak pomluvy umí zničit pověst člověka! To nemám zapotřebí.
Nebo lháře a podrazáky! Ty taky miluju! Těch mezi námi je.
Naučila jsem se jednu věc. Když se někdo něčím odlišuje, ale rozumíme si, proč bychom se spolu nemohli kamarádit i přesto? Je to přeci jejich věc! Když mě do ničeho nenutí a nevnucuje mi své přesvědčení, proč to hrotit?
Doufám, že si tady trochu neprotiřečím. Já snad nikomu nic nevnucuju, snažím se... Od určité doby se narovinu ptám předem, abych někoho neoběžovala. Chci se to odnaučit, abych si nedělala nepřátele z kamarádů.
Tak jestli jste dočetli až sem, možná vám došlo, že všecko moc rozebírám....
Taková jsem já.

Cítím v sobě divný tlak
Teď se mé nitro ozývá
Pocit, že mě trefí šlak.
Mě okolí si dobírá.

Ztrácím se ve svém světě.
Jen mých myšlenek je plný.
Zpovídat se v jedné větě?
Když mi nikdo nerozumí.

Odmítavý přístup mají.
K čemu slouží má snaha?
Mě tak často odmítají.
Málo vyjde na mě řada.

Chci za svou pravdou stát.
Jdu na to ze strany špatné.
Nechci se jen tak vzdát.
Není to k ničemu platné.
Již nezvládám se rvát.

Šla jsem na procházku, jen já a můj pes Ben. Ta samota mě deprimovala. Zprvu mi šíleně vadilo, že jsem si neměla s kým povídat. Sedím doma u stolu, ale myšlenkami se zkusím vrátit na místo, kde jsem před několika desítkami minut byla.
Stojím před dlouhou alejí, která vede ke kempu. Kráčím po asfaltové cestě. Holé větve stromu se nade mnou dotýkají a tvoří jakousi stříšku. Skutečně mi to připomíná střechu, kterou vytvořila příroda.
Zprava fouká vítr a naráží do mých tváří. Pěkně to zebe. Vpravo se rozléhá pole a větru nebrání v cestě nic, ani holé stromy v aleji mu neztíží jeho pohyb. Fouká a hraje si s mými vlasy, cuchá je.
Poslouchám zvuky, které se linou ze všech stran. Vítr zpívá svou téměř neslyšitelnou píseň. Z dáli ke mě doléhá vrčení jedoucích motorek. Tyto, ba mnohem více zvuků splyne v jednu melodii, které stvořila sama příroda a člověk.
Jdu pomalým krokem, držím vodítko a zadívám se nahoru k obloze, již vidím skrz dotýkající se větve starých stromů v aleji. Nebe blankytně modré barvy, jen tu a tam pluj bílé nebo našedlé mraky. Občas některý z nich zakryje slunce.
Octla jsem se na konci aleje. Přede mnou se rozléhá camp. Vypadá opuštěně. Červenohnědé chatky zejí prázdnotou. Zabočila jsem doleva, camping mám po pravé ruce. Přeci tu nejsem sama! Zahlédla jsem dva kluky, kteří si kopají na parkovišti. Samozřejmě nejsou jedinými lidmi, na které jsem dnes narazila. Cestou jsem potkávala nebo zahlédla pejskaře, kteří nikdy nešli sami, nýbrž nejméně v páru. Samotného jsem doposud viděla jen cyklistu. Docela mi vadilo, že jsem šla SAMA. Proč toho nakonec nevyužít k pročištění hlavy?
Po zemi šustí suché listy, které rozpohyboval větřík. Projdu kolem těch kluků. Do mých očí se pěkně opřelo sluníčko, zamžourala jsem, protože svítilo celkem silně. Občas ho zakryl mráček a na chvilku oslabil jeho intenzitu.
Camping už je za mnou a přede mnou nový most. Jezdí na něm auta a po chodníku kráčí DVA starší lidé. Ach jo. Vpravo teče Vltava a na jejím břehu sedí rybáři a čekají, zda něco uloví.
Projdu pod mostem a ocitám se mezi domy. Tady je lidí v podstatě víc. Potkala jsem pár známých, kteří hlídali své děti trénující na kajaku na místním vodáckém kanále. Své kroky nasměřuji na starý most, který spojuje Veltrusy s Nelahozevsí. Na chvíli se zastavuji zábradlí a zadívám se do dáli na nelahozeveský zámek, který vyčnívá na skále nad řekou.
Pohlédu na hladinu, která odráží zlatavý sluneční svit, na vlnky, které se houpají nahoru a dolů. Vítr tu vždy fičí silněji, ještě studenější, než v aleji.
Všimnu si, že se podél břehu prochází nějaký muž samotný. Jakmile se přiblížil, zahlédla jsem fotoaparát, jenž visel na jeho krku. Cestou jsem si říkala: "Já jsem blbá! Foťák nemám, ani tužku, ani papír, a když jsem tu sama, mohla jsem svou procházku alespoň zdokumentovat."
Ale nemám zas tak špatnou paměť a dokážu si vybavit detaily. Holt bude muset stačit toto líčení.