Kdysi jsem byla malá holčička
nosila jsem brejličky a měla odstáté uši.
Postupem času z děvčátka vyrostla puberťačka,
jež byla zdepkovaná a zaobírala se zbytečnostmi.
Jak plynul čas, ta puberťačka získala rozum,
i když se to nezdá. Ona to ví.
Začala se na svět dívat realisticky,
i přesto se s tím nedokáže úplně smířit.
Naučila se brát věci takové, jaké jsou.
Mnoho věcí ji trápí a ptá se: "Mohu s tím něco udělat?"
Někdy stačí jeden nápad, který si získá oblibu.
Myšlení lidí může ovlivnit jediná idea či názor.
Nechám se něčím ovlivnit i já? Uvidíme.
Povede se mi někoho ovlivnit v dobrém slova smyslu?
Pomůžu někomu tím, že píšu? Kéž by to tak bylo!
Pocta by to pro mě byla veliká. Cítila bych se užitečná.
Kolik lidí chce být užitečných? Neznám jejich počet.
Stále věřím tomu, že takoví existují. Věřím!
Chci být jednou z těchto lidí.

Jdu kupředu, šlapu si cestičku svou.
Musím kráčet zcela sama.
Nikdo jiný to neudělá za mě.
Nikdo mi tu místečko nezajistí.

Musím se sama probojovat,
když chci být NĚKÝM.
Musím se sama rozhodovat,
zda něco udělám, či nikoliv.

Jediná taková na tomto světě.
Nikdo z lidí není stejný.
Cizí za mne nemůže rozhodovat.
Pokud ano, vůle to není má.

Druzí mohou být jen rádci,
pak je na nás, zdali poslechneme.
Budeme-li se jejich radami řídit
nebo dáme přednost svému přesvědčení.

Ležím v posteli a poslouchám své oblíbené rockové písničky. Už se mi klíží oči a na chvíli je zavřu, aby mě nebolely.
Hudba najednou zesílila. Otevřu oči. Proboha co tu dělám? Proč nejsem ve své posteli. Je tu mnoho lidí, kteří stojí v hledišti a hraje tu ohlušující hudba.
Nemám na sobě noční košili, ale cizí oblečení. Koženou bundu a roztrhané džíny. Někdo do mikrofonu říká: "Teď nás na kytaru doprovodí Soňa." Nemůžu věřit vlastním uším! Kdo by chtěl doprovázet na kytaru, když mám jenom starou španělku a Jambo, na které nejsem ještě moc zvyklá. Kousek ode mě se na stojánku blyští krásná elektrika, celá černá. Sice nevím, oč jde, ale vezmu ji do ruky, podívám do not, které jsem našla u kytary. Noty mi přijdou velice povědomé, tak začnu hrát. Černý nástroj vydává čisté, kovové tóny.
Mé hraní začnou doprovázet bicí. Otočím se směrem k bubeníkovi. Vždyť já ho znám! To je můj spolužák ze třídy! Ale vypadá mnohem starší, než jsem ho viděla včera ve škole. Je to všecko moc divné.
Nepřestávám hrát a do mikrofonu se ozve ženský zpěv! Pohlédnu na zpěvačku! Tak to už je moc. Vždyť je to kamarádka Lenka! Také vypadá o dobrých 7 let starší. Nechápu to. Musím se však soustředit na to, co hraju.
Když zazněl závěrečný tón kytary, z publika se ozval ohlušující potlesk. Cítím se krásně! Oni nám tleskají. Líbilo se jim to! Zavřu oči a užívám si aplausu. Mé srdce se naplní štěstím. Je to krásný pocit!
"CRRRRRR!" zvoní budík až mi to trhá bubínky v uších. Otevřu oči a vidím bílý strop pokoje. Na uších mám sluchátka od discmana. CD dohrálo během doby, co jsem spala. Uf! Tak to byl jenom sen! Ale zajímavý sen.

Pod jabloní sedí asi osmnáctiletá dívka. Do jejího klína padají květy ze stromu. Pomalu se blíží léto a je krásný prosluněný den. Sedí samotná a dívá se na zem. Z jejího obličeje stékají slzy. Vzpomíná na vše,co se jí v nedávné době přihodilo.
Jemu jedinému věřila. Svěřila by mu vlastní život, ale zradil ji stejně jako všichni lidé, kterým kdy důvěřovala, a proto důvěru ztratila ve všech lidech.
Lásku prožila s jedním chlapcem. Neuměla se s nikým seznámit a vyčkávala na svého prince, se kterým by mohla zůstat do konce života. Jak to všecko bylo krásné a ona byla přešťastná. Jednoho dne se vše změnilo. Spatřila ho s jinou. Emoce byly v tu chvíli silnější než ona a začala na něj křičet. Neovládala se. Ten kluk se jí jen vysmál do obličeje. S brekem běžela domů, zavřela se do svého pokoje a trápila se. Neměla se komu svěřit, přátelé ji využívali pro její dobrotu. Neuměla být zlá.
"Proč jsem byla tak naivní? Proč zrovna já mám v životě takovou smůlu?" ptá se nahlas. Tyto otázky a spoustu dalších si pokládá denně více než měsíc. Sama si odpovědět nedokáže. Teď chodí každý den k této jabloni. Má pro ni zvláštní význam. Je tu klid. Strom zde vyrostl planě, kolem je příroda a moc lidí sem nechodí. Dívčina své myšlenky a trápení řekla stromu.
Uteklo pár měsíců. Nyní převzal vládu podzim. Dívka denně chodí ke své důvěrnici jabloni, jež ji nikdy nezradí.
Celý ten čas žila ve stresu a samotě. Matka jí zemřela před třemi lety. Otec je podnikatel a doma se ukáže jen zřídka. On si našel novou přítelkyni, se kterou nyní žije. Děvče si je jisto, že je s tatínkem jenom kvůli penězům. Je mladá a atraktivní a jejímu otci doslova učarovala. V domácnosti však pracovat nechce, a proto vše obstarává naše děvče, aby se vyhnulo nadávkám. Dívka si s ní užila dost. Nevlastní matka dávala okatě najevo, že ji nemá ráda. Doma zázemí ani pochopení nemohla hledat, a proto se "maceše" vyhýbala, aby se vyvarovala ponižování.
Dívka se teď opírá o kmen stromu, objeme ho a přemýšlí. Zajímalo by mě, proč se na mě ta dívka ze školy pořád usmívá, zdraví mě a snaží se se mnou dát do řeči. Co když mě chce opět někdo využít? Nepoznala jsem dosud nikoho kromě mé maminky, kdo mě nezradil. Ostatní to udělali. Když měli moji "přátelé" těžké chvíle, radila jsem jim. Jakmile jsem měla problém já, odvrátili se ode mě a nechtěli s tím mít nic společného nebo vyzradili má tajemství, se kterými jsem se jim svěřila. Už nedokáži nikomu věřit! Ta holka je mi sympatická, ale nedokáži se důvěrně spřátelit...
Přišla zima, holé větve jabloně pokrývá čerstvý sníh. Pod ní je černý pomníček s křížkem a pár svíček. Ve sněhu na zemi jsou stopy od člověka.
Dívka se zde oběsila. Našla ji zde druhá dívčina, se kterou se za tu dobu skamarádila, i když jí neříkala důvěrnosti. Kamarádka věděla o tom, že sem pravidelně chodila. Zdálo se jí divné, když nenavštěvuje školu a šla sem najisto. Už bylo pozdě, jen na kmeni našla přípíchlou obálku s dopisem na rozloučenou.
***
Už nemohu dál. Můj život je jen snůška trápení. Nenalézám žádný smysl žít. Bude pro mě těžké to udělat, ale vím, že to pro mě bude vysvobození. Lidem jsem přestala věřit za to, co mi udělali. Nepoznala jsem moc dobrých lidí. Jen své rodiče a Martinu, i když ani té jsem nedokázala říct o svých problémech. Ostatní si o mě špitali, že jsem divná.
Chodila jsem s jedním klukem, který mě zradil na citech tak silně, že jsem od této doby ztratila důvěru ke všem lidem.
K jabloni jsem chodila denně, abych se měla komu vypovídat. Zůstavala jsem tu hodiny a člověka jsem za tu dobu nespatřila. Cítila jsem se bezpečně a věděla, že se o mém trápení nikdo nedozví.
Prosím pohřběte mě tu.
***
Když Martina později dočetla onen dopis, dala se do pláče. Konečně pochopila, proč se s ní nebavila o sobě, i když si rozuměly. Ve sněhu jsou to právě její stopy. Pravidelně sem chodí zapalovat svíčky, dávat sem květiny a povídat si s ní. Ona jediná věděla přesně, proč to udělala.

Sním s otevřenýma očima. Do hlavy se mi násilně derou myšlenky. Prohlížím si své dlaně a poslouchám hudbu. Něco mi bleskne do očí, silné zářivé světlo. Pálí mě oči a musím je zavřít. Mé tělo se vznese do vzduchu. Snažím se otevřít oči, pohnout prsty na rukou, ale nejde to! Jako bych nad svým tělem ztratila vládu. Netrvá to ani deset sekund a najednou ta síla ustane. Otvírám oči. "Kde to jsem? Co to je? Co se to děje?"
Ocitla jsme se někde úplně jinde. Všude kolem je panenská příroda nedotčená lidskou rukou. Noha člověka sem jistě nevstoupila. Jsem tu první. "Proč tu ale jsem?"
Zezadu se něco dotkne mého ramene. Leknu se! Pomalu se otáčím. Takovou krásu jsem nikdy předtím neviděla. Přede mnou stojí poloprůhledná dívka odděná v bleděmodrých šatech a usmívá se na mě. "Kde to jsem?" zeptám se jí tichým hlasem. Neodpovídá, ale chytne mou ruku a ukazuje směr. Jakmile se mě dotkla, pocítila jsme pozitivní energii, která proudí do každého záhybu mého těla. Posunky mě pobízí, že mám jít s ní. Cítím se tak bezpečně a vím, že mi takové nádherné stvoření nemůže ublížit. Myslím si, že je anděl. Jdu s ní.
Dovedla mě ke studánce s průzračnou, křišťálově čistou vodou. Mám žízeň a napiji se. Stalo se něco nadpřirozeného. Vzletěla jsem! Opravdu letím do nebeských výšin a hraji s pestrobarevnými ptáky na honěnou. Najednou začínám klesat. Něco mě stahuje k Zemi. Já nechci!
Naposledy si pamatuji ten dopad. Nebolel mě, ale spadla jsem.
Probudila jsem se na podlaze svého pokoje s modřinou na hlavě. Nevím co se stalo! Jako bych měla vymazanou paměť. Nevzpomínám si na nic špatného ze života.