Štěstí na dosah ruky setřepotá,
pak slova její zazní v breku,
no řekněte, že je tok vzteku,
Dál čeká mě jen těžká samota,

„Však čas, ten všechnoočistí“,
s oblibou mi stále říká,
Kdy? Až spadne ze strmů listí?
Pro mě jsou to slova plitká.

Čas je největší můj nepřítel,
dny, kdy jsme měli býti spolu,
a měli sedět u jednoho stolu,
ty teďka stojí za pytel.

Však plamínek naděje stálehoří,
srdce si nepřipouští jejízradu,
vděčný jsem za každou radu.
Svět před očima se mi boří.

Kéž hlavu měl bych jenomvlastní,
nedal na rady ostatních hostí,
Zatnout zuby, vydržet!
Ale mít mě tak kdo podržet….

Samota je strašný bubák,
Kdo ji zažil, ví co zmůže,
Z boháče je rázem chudák,
Ví, jak stáhnout člověkaz kůže.

Hlupák stále ptá se znova,
„jaká jsou tvá konečná slova?“
Ve spěchu odpověď očekává,
Když jí zjistí, zvadne tráva.

Tunel pomalu se uzavírá,
Žádné světlo, žádná výhra,
Vše ale jiný směr nabírá,
Vidím světlo, kde byla díra.

Ruka čísi pomoc dává,
podívám se a je to „máma“, (máma jsem říkal přítelkyni)
No kdo jiný by dokázal to,
Než to moje jediné zlato.

Srdce trošku poskočí,
Když zjistí, že nekončí,
Že šance tu stále je,
že dýme jisrka naděje

Naděje, ta stále doufá,
ví, že i ona jistě zoufá,
Že brzy pozná pravý svět,
který já znám nazpaměť.

Bylo by vše jednoduší,
kdyby láska zhasla jako svíce,
Ona, již v srdci nebylaby více,
ale my dva jsme jednou duší.

Dnes tři týdny jsou tomu,
Co řekla mi prvé nashledanou,
Snad změnila se za tu dobu,
Kdo ví, co honí se jí hlavou?

Znovu zeptat jsem se chtěl,
zda změnila své rozhodnutí,
Ale co čert zrovna nechtěl,
Příležitost vzal miz ruky.

Zanechám tedy marných pokusů,
Určím datum číslo jedna,
to vytyčuji bez jakéhokolivnevkusu,
na přesně 19. ledna.

A navzdory všem potížím,
do té doby vydržím!
I když uvnitř mě to bolí,
Jak rána posypaná solí.