„Doufám, že jsem doma nezapomněla lístky!“
„Mami, brácha už mi zase podkopává nohy!“
„Tomáši, nech ji chvíli bejt!“
„Ona si ale začala…“

Nejradši by se mu nějak, za ty všechny naschvály, pomstila. Jenomžekaždý její plán vyjde nazmar, protože ho odhalí mnohem dřív, než hořádně uskuteční. Musí vymyslet něco nového a velkého. Tak velkého, žena to nepřijde ani ten největší padouch, jako je její brácha. Budelitovat, že ji, kdy vůbec, jenom šťouchl. Tím si může být jistý. To, žejí je teprve osm, neznamená, že nemůže vymyslet pořádnou past. Léčku,jak říká jejich máma…
Na dnešek se těšila. Mamka jí k narozeninám koupila lístky do cirkusu.Přijel před pár dny a už podle toho velkého, červenožlutého stanuvěděla, že bude stát opravdu za to. Vlastně na dnešek ani pořádněnespala. Však to znáte, jak se na něco pořádně těšíte, v noci se stálebudíte, abyste zkontrolovali čas na budíku, jestli jste to náhodounezaspali. Proč ale koupila lístek i bráchovi, to nevěděla. Moc velkouradost z toho ale neměla…
Lístky samozřejmě u sebe měla. Jenom ji chtěla na poslední chvíli ještěvystrašit. Kdyby je přeci jen náhodou zapomněla doma, vůbec nic by senestalo. Běžela by pro ně domů tak rychle, že by mamka ani nepostřehla,že je pryč. Byla setsakramentsky rychlá, to o ní věděli všichni…
Za pokladnou seděl divný, postarší pán s bradkou. Za uchem měl pouťovourůži a pořád se něčemu smál. Sára nevěděla proč, ale ten pán jípřipomínal kapitána. Možná Nema, možná Konráda. Každopádně z něj mocdobrý pocit neměla. (Kapitáni bývají většinou blázni…)

Procpali se malým davem lidí, který postával před vchodem docirkusového stanu, a posadili se na místa, která měla napsaná nalístku. Řada osm, sedadla přesně uprostřed. Sára byla s určeným místemopravdu spokojená. Sedí přesně v půli, ani ne úplně dole, ani ne úplněnahoře. Uvidí všechno, co podle programu má…

„To je doba, začne to vůbec někdy?“
„Buď chvíli zticha, nebo tě pošlu domů, víš, že tu jsi stejně jenom díky mně.. brácho!“
„Ty mi tak budeš něco rozkazovat, káčo!“

Samozřejmě, že tohle máma neslyšela. Nadržuje mu. Takže slyší jenom to co chce…

Světla zhasla a hluk v publiku utichl. Chvíli bylo naprosté ticho.Všichni napjatě očekávali úvodní famfáry nebo počáteční scénku dvouklanů, kteří odstartují cirkusový maratón. Přehlídku krotitelů šelem,artistů na laně, přihlouple se motajících šašků… šašků…
Však nic takové se nedělo. Místo famfáry vyšel zpoza opony vysoký muž,s dlouhým a lesklým závojem, ostrým knírkem pod nosem a s černýmilinkami pod očima. Chvílí jen tak stál v záři reflektorů a rozhlížel sepo publiku. Pak pronesl zvláštní zaříkávadlo, hodil na zem nejspíšbouchací kuličku, ze které vyšlehl proud mlhy, a zmizel. Publikumnadšeně tleskalo a Sára se přidala. Něco se jí na něm ale nelíbilo.

„Mami, viděla jsi to? To bylo parádní, že jo?“

Tohle byl její brácha. Bude zase za každým číslem dělat chytráka, žejenom on ví, jak to udělal a proč je to takhle a že to viděl v televizia dalších tisíc řečí okolo. Proč musí sedět zrovna vedle něj. Nebudemít z cirkusu vůbec nic…
Po zvláštním výstupu „mizícího pána“ začal už ten známý cirkus, jak hoznají všichni. Následovalo krocení zlých lvů, kteří ovšem vypadali, žepřede všemi lidmi usnou. Krotitel se snažil, to se musí nechat, však zdivokých šelem byli jenom ospalí a krotcí ňuňánci. Tak říkala Sáravšemu, co vypadalo, že je jenom na mazlení.
Další číslo už vypadalo mnohem zajímavěji. Mladá a hezká slečnaukazovala stovkám podezíravých pohledů, jak se tančí s obručemi. Tadysi přišel na své nejspíš každý. Zastydlým puberťákům, jako byl jejíbratr, stačí, že měla na sobě jen opravdu málo oblečení. Sára zaseobdivovala ty jemné a přesto úderné pohyby, kterými dokázala rozhoupatsvé křehké tělo. Jednou si to taky zkusí…

Ovšem pak to přišlo. Doprostřed šapita si to nakráčel vyhublý klaun.Obličej měl pomalován bílou barvou (vyjma rudě červených úst) a na noseměl červenou bambuli. Co jí ale na něm tak nesedělo. Nepřišel jí vůbeclegrační, možná naopak. Důkladně zkoumala každou část jeho těla, ale zanic na světě nemohla na nic zvláštního přijít. Tak holka, snaž se,přemýšlej. Něco tu nehraje…
Světla se najednou zhasla a okolím se rozlehla další dávka husté mlhy.Sára se rozhlížela po publiku, ale nic neviděla. Jen bílý mrak. Co všakviděla dobře, byl ten klaun. Trochu sebou škubla. Díval se na ni apotutelně se usmíval. Sára se mu zadívala do očí a v jeho skelnýchpanenkách to uviděla. V koutku očí se mu líně povalovala šílenost.Chtěla, tak moc, od něj odtrhnout zrak, ale nešlo to. Jeho ústa sezačala pohybovat v jednom rytmu, jako by odříkávala stále něco dokola.Zpočátku nic neslyšela, ale jeho hlas se stupňoval. Nejdřív potichu,potom hlasitě a teď to říkal tak nahlas, že se to Sáře až nebezpečnětěsnilo v ušních bubíncích. Nemohla rozeznat jednotlivá slova, bylaslita v monolitu jednoho skřeku. Stále se jí díval do očí a jeho širokýúsměv se stále zvětšoval….

„Sáro, jsi v pořádku?“
Mlha se rozplynula a Sára se dívala na skotačícího klauna na míči.

„Vlastně potřebuju na záchod, skočím si jenom ven a hned jsem tu!“
„Tak dobře, ale honem, ať ti něco neuteče.“
„Jasan.“

Sára vyběhla ze stanu a běžela ven z cirkusového areálu. Opřela se omohutný strom a hluboce oddychovala. Vypadal tak strašidelně, takšíleně. Kapičky potu jí začaly klouzat po čele. Tak klid, holka, nebose ti zas bude brácha smát, že jsi strašpytel. Tomu musí zabránit. Teďse zhluboka nadechne čerstvého vzduchu a půjde zase zpátky. O nic nejde.
Kroky. Slyšela je za sebou. Bude to její máma, nejspíš se jde podívat,jestli se mi něco nestalo, bůh ví, jak jsem tu dlouho. Nějak jsempřestala vnímat čas. Navíc je už tma a mohla bych třeba někde zakopnout.
Opatrné poklepání zezadu na rameno…
„Mami, já už jdu.“ Sára se prudce otočila a spočinula zrakem v těch šílených očích…