Dívá se na mě. Jeho zčervenalé, unavenéoči sepohybují s ledovýmklidem a vražednou přesností. Proč se dívázrovna namě? Je nás tu spousta. Desítky mladých žen, strhaných prací,přestovšak stále krásných. Desítky unavených těl, a nespočet nemocnýchduší.Jejich životní příběhy jsem slyšela tolikrát. Žvanily jakokolovrátky,co nejdou zastavit. Nezajímaly mě jejich kurevské problémy,měla jsemje taky. Ale já je poslouchala. Nechávala jejich plesnivékletby anářeky pustošit mojí hlavu. Jejich prosby naplňovaly v nocivždyminimálně půlku místnosti a byla jsem to já,kdo musel jít aotevřítdveře aby mohly vylétnout. Alespoň tak se dalo na chvíli usnout.Možnájsem to však ale dělala ráda. Každá mi při obědě nechalapovětšinoukousek svého,kyselého chleba nebo trochu omastkové polívky.Potřebovalyabych žila, abych je poslouchala. Já si ale naopak přála abychcíply.Měla jsem jich plné zuby. Nenáviděla jsem je…
Jeho zrak se stočil na Ingrid.
Půvabnouplavovlásku s nejjemnějšími rysy, jaké kdy lidské oko spatřilo.Bylajako kvítek violky, co poletoval jarním vánkem sem a tam.
Sem a tam,
sem…
Ano,tu jsi vezmi. Jen řekni její jméno. Chci vidět ten strach vjejíchočích. Jak se bude klepat a prosit o smilování. To ona vždynejvícnaříkala. Za plamenem svíčky vypadala jako blázen. Když mivyprávěla osvém dítěti, třásla se a cvakala zuby. Byla šílená! Po nudnépasážiojejím manželovi se pokaždé dostala k myšlence: proč zrovna já? Ajáposlouchala a dívala se jak nervózně chodí sem a tam.
Sem a tam,
tam…
Proč? Proč se zase dívá na mě?
Jen mlč! Jen nic neříkej!
Jen nech svoje žluté zuby za popraskanými rty. Já...
Jáklidně budu pracovat s dvěmi rýči najednou. Mám ještě dost sil. (Typříběhy mě krmily, já sílím.) Vydržím kopat v dešti, ve větru. Nejakoty chudinky stojící vedle mě. Ty už neudrží ani sami sebe,natožkovové nářadí. Že s nimi nemáš co dělat? TAK JE ROZVĚS NA LAMPYJAKOOZDOBY.JAKO KRVAVÉ OZDOBY. Na to se perfektně hodí. ( Jen neřeknuti,že jsou jedovaté jako nejčernější zmije. Přijdi si na to sám!) Taksejen na mě nedívej.
( On se na mě usmívá!)
Jen mlč, nevyslovuj prosím moje jméno. Dobrý bože pomoz mi! Já…
Jáklidně ti budu dělat děvku na hraní. Nechám své tělo na pospastvésíle. Budu dělat vše co řekneš, vyzkoušíš si vše po čems kdysnil.Můžešmě bít, přivazovat k posteli, na přáni ti budu hekat nebodělat mrtvou.
Jen prosím buď zticha. Pokazíš to…
-( Rozpršelo se )-
Taksakra, drž hubu! Nebo jen nevyslovuj mé jméno. Nejsem připravenáprátse s kulkou ve svém těle. Já panu bohu se za tebe přimluvím, abytěipřes všechny tvé hříchy vzal k sobě. Aby tě pustil do svého království.
…jen tu pistoli nech dole…
-
--
---( mlč!)
symfonie větru
---
--
-
„Ingrid Kowalscky“
Díky bože. Děkuji ti za pomoc. Ta ať klidně chcípne. O jednu ubožačku míň. Věděla jsem, že to dokážu…
………………………………………………………………………………………………
Vrchní dozorce vzal Ingrid za ruku, otočili se a vydali se k jeho kanceláři.
( Co?)
( Co to je, ksakru?)
( Kam jdou?)
-
--
---( mlč!)
symfonie větru a deště
---
--
-
Okolím se rozhostily výstřely. Desítky výstřelů do ztěžklého vzduchu a desítky zkrvavených těl padaly k zemi.