„ Tak sakra píchněte mi něco!“

Přehrada praskla. Tisíce galonů vody se na ní řítilo strhujícímproudem. Podlehne tíze vody. Umí však plavat…Ovšem ty kameny, tyzatraceně ostré kameny, které proud strhnul sebou jsou již tak blízko.Uteče? Vyhne se?

„ Slečno, musíte tlačit. Dokážete to, ale teď nepřestávejte! A na tři, ano? Jedna… Dva…“

…Tři….
Sebrala všechny své poslední síly a jako zaměřovačemje všechny vyslala do břišní partie. Proužek potu jí vykresloval poobličeje kubistické motivy. Ruce se křečovitě držely okraje lehátka anehty se jí zarývaly do měkkého kovu. Rez jí opadával do dlaní a ona siho rozmazávala po obličeji. Nevěděla proč to dělá ale dodávalo jí toalespoň trochu klidu.

„ A máme to, je to krásný chlapeček. Trochu cvalík, ale roztomilý. Hned bych vám ho vzala.“ Smích se rozhostil sálem.

- (Mlč. Nikdo mi ho nevezme. Je moje. Rozumíš?)

Nedali jí ho do náručí. Byla moc slabá,mohla by omdlít a něcomiminku udělat. Sestra ho držela v tlustých rukou a zabalené v modrédece ho ukazovala novopečené mamince. Byla hrdá, že to dokázala.Přivedla na svět živou bytost s obrovskými hnědými kukadly. Chtěla seho dotknout, ale necítila ruce. Teď si chvíli zdřímne a až naberetrochu sil, půjde se se svým synem seznámit…

/
/
/
/
/

Když otevřela oči, zděsila se.
„ Jdi od mého dítěte, rozumíš?“ Křičela a mačkala při tom červené tlačítko, které mělo upozornit sestry, že se něco děje.
„ Klid, bude v pořádku!“ Podívala se jí hluboce do očí a vykouzlila nasvém ohavném obličeji zrůdný úsměv. Zežloutlé zuby se jí již potáhlysilnou vrstvou zčernalé plísně.
„ Co chceš? Co po něm chceš?“ Bála se pomyslet na to, proč je poctila svojí návštěvou. Bylo tak brzy…
„ Jen si zatančíme,“ odpověděla jí a přitiskla si malé tělíčko na sváprsa. Do své levé ruky si symbolicky vložila malou dlaň, která se vjejí topila. Začaly spolu tančit. Podrážky od těžkých bot jenomklouzaly po podlaze. Tančila s takovou lehkostí. Přirovnala by jí klesní žíňce, nebýt její ohyzdnosti.
„ Prosím, vrať mi ho. Prosím.“ Slzy se jí kutálely po kulatém obličejia začaly pálit. Ohnivé cestičky jí proměnily tváře v pulzující ohnivékamínky. Strach jí svazoval stále víc k posteli.

- Sestry stále nepřicházely.-

Už nemohla. Dech jí pomalu docházel a projevilo se na ní staří.Položila dítě zpátky do postýlky a posadila se na židli. Loupání kostíse rozeznělo pokojem a spustilo tak orchestr s názvem: když tělo bolí…
„ Nejsem už nejmladší,“ mluvila pravdu.
„ Tak co budeš dělat s dítětem? Nebuď už taková, alespoň jednou buďhodná. Já tě o to prosím.“ Slíbila by jí za to všechno. Peněz měladost. Může jí dát všechno a klidně sežene ještě víc, pokud by tochtěla. Jenom ať jí nebere její dítě. Její poklad, její duši…
„ Já jsem se na něj přišla jenom podívat, neboj!“ Odhrnula si černoukapuci z obličeje a dala tak prostor k pohledu na její obnažené lícníkosti.
„ Opravdu ne? Panebože, děkuji. Děkuju moc…“ Byla šťastná, unikly tomu jenom o vlásek.
„ Opravdu ne, tancuji vždy jen s těmi zdravými. S nemocnými to totižvětšinou nejde.“ Začala se smát a dávivý smích přešel v dráždivý kašel.Vyndala dítě opět z kolíbky a položila ho čerstvé mamince do náručí. Tobylo poprvé co ho držela. Pocit štěstí a jistoty se jí rozlil do všechtělních úkrytů a zákryvů.

„ Tak šup nemáme moc času.“ Řekla jí tmavá bytost ledovým hlasem shrdelním přízvukem, který se zařezával hluboko pod kůži a zasel tampopínavou rostlinku z rodu: smrt.
„ Jak to myslíš, nemáme moc času? Vždyť jsi řekla…“
„ Já vím, co jsem řekla a to stále platí.“ Dotkla se svojí promrzlourukou té její, horké a světlé. Pohladila jí po vlasech a spustila dojejích uší pohřební skladbu. Celou dobu se jí dívala do očí a nedávalají žádný prostor k úniku.
„ Co, co…?“ Nestihla se zeptat. Pohublé stvoření jí přiložilo kostnatý prst ke rtům a dala tím pokyn k utišení.
Zpívala nahlas. Zpívala se šílenstvím v krku. Ona zpívala…
Nahnula se k jejím ústům a políbila jí. Unavené dívka obdržela prázdný polibek.
Usnula…
/
/
/
/

Když se proudila byla už zase v pokoji sama. Vstala s obrovskou lehkostí z postele. Deka z jejího těla sklouzla úplně sama.
Došla k postýlce a vzala si své dítě do náručí.
Po tvářích jí zase tekly slzy, nebyly už ovšem horké ani ohnivé. Chladily obličej a stékaly po bělavém krku.
„ Budu vždycky s tebou,“ slíbila svému malému zázraku a naposledy hopolíbila. Dala do toho veškerou lásku, kterou v sobě měla. Miminko jíza to obdarovalo malým úsměvem.
„ Budu na tebe dohlížet, miláčku.“ Řekla mu tichým, roztřeseným hlasema položila ho zpátky do postýlky. Došla k oknu a otevřela ho. Na jejíkůži dopadly horké sluneční paprsky a prohřály cele tělo. Podívala nasvé dítě a široce se usmála…
Pak zvedla ruce a vzlétla k nebi.
Dítě osiřelo v pokoji a dalo se do pláče.

A pláče do teď.
Chybíš mi,mami…