Dnes seudělalo hezky. Snad poprvé za tenhle rok jsem si vyšel ven jenom vmikině. Sednu si na trávu, opřu o strom a pustím se do svéhopřemýšlení. Pravda, možná tím tak riskuju nějakou uhnanou angínu, aleco je to angína oproti jiným problémům s kterými se lidé častopotýkají. Přesně jako ta holčina z první hrobu vpředu…

„ Tak holka jez, prosím!“
Hlas se rozléhal po kuchyni tak dunivě, že si Markéta na chvíli přišlajako v jeskyni. V tmavé kobce, uvězněná prorezlými pouty ke studenéstěně. Ta zima, jde z venku nebo zevnitř? Pouta se zařezávala do světlékůže a působila nepříjemnou bolest. Těkala zrakem a všimla si slabého,snad umírajícího, světla ve kterém stála obrovská černá postava. Je točlověk, je si tím jistá. Někdo jí přišel na pomoc. Věděla, že někdopřijde, přece jí tu nemohli nechat věčně…
…křičela dlouho o pomoc, ale postava jen nehybně stála a nedávala jí sebemenší šance v záchranu.
TAK TÁHNI!NEPOTŘEBUJU TĚ!
…postava zmizela a s ní poslední světlo, které tu kdy viděla.

/„Soustřeď se a jez! Udělala je jenom kvůli tobě. Jeden knedlík tě nevytrhne!“
Dva jahodové knedlíky se volně povalovaly na talíři a byly zřejmě ztoho neustálého čekání, jestli si je vezme do úst nebo ne,utahané.Sypké kakao se jim již pustilo do bílého,buclatého břicha a rozmáčenýmoučkový cukr jim znepříjemňoval poležení. Těšily se až je nabere aukončí jejich trápení. Jen šlehačka stále držela svůj tvar…

/„ Sníš teď jeden knedlík a pak si půjdeme zaběhat. Nic se nemůže stát!“
Markéta se snažila. Zrak měla stočený na nablýskané vidličce ahypnotizovala svýma modrýma očima kousek švestkového knedlíku. Připadalji tak odporný. Přemýšlela nad kouskem živé tkáně, právě vyříznuté zmalého selátka.Z bublin v knedlíku, za které mohly jedině kvasnice, sejí zvedal žaludek. Nechtěla na to myslet, dřív ovocné knedlíkymilovala. Kde je ta chyba? To, že se trochu omezila v jídle přeceneznamená, že jí nesmí chutnat nic. Otočila vidličku hrotem dolů apřejela kouskem knedlíku přes kakao. Otevřela pusu a zavřela oči…

Pouta povolila. Markéta se rozběhla k místu, kde stála ta rozmazanápostava a hledala něco, co by jí mohlo pomoct z toho začarovaného kruhuven. Nic. Místo zelo prázdnotou a vypadalo naprosto stejně jako tam,kde byla takovou dobu připoutaná. S pláčem si sedla na zem a cítila jakjí nenávratně mizí poslední zbytek energie z těla.
-Nádech
-Výdech
__bolest
Už zase. Křeče jí vrážejí své bodce do pohublého břicha. Musí se natáhnout, třeba alespoň tak se té bolesti na chvíli zbaví….
Lehla si na břicho do mokré hlíny a položila hlavu na zem. Cítilazapařený vzduch z půdy. Drobné částečky prachu jí vlétávaly do nosníchdírek a spustili v nich ohnivý kankán.

/„Kurva, nemůžu!“
Vyplivla kousek knedlíku do zpátky do talíře. Vidličku ostrým švihem vlokti zahodila do chodby a talíř shodila ze stolu. Střepy z modrého,porcelánového talíře se rozlétly po podlaze a zůstaly ticho.
„ Už nemůžu, konec. Chci to skončit!“
Markéta se slzami v očích zvedla ze židle a po křehkých a tenkýchnohách doběhla do ložnice před velké zrcadlo. Ztrhala ze sebe všechnooblečení a podívala se na sebe.

…Křeče přešly. Trochu sebou cukla. Nikde již nebyla hlína ani vlhkývzduch. Stoupla si a rozhlédla se kolem. Zděsila se. Byla uprostředslunečnicového pole. Zorničky se stáhly, dech se zrychlil. Nebyla tuhlína, země, nebe, jen obrovské slunečnice. Rostly ze skla a své velkékvěty točily na vystrašenou Markétu.

Běžela rychle. Nevnímala palčivou bolest, kterou jí způsobovali ostrékukuřičné listy. Každý další krok byl pro ní namáhavější. Cítila takhlasitě tep srdce. ( Prosím, pomozte mi!).-> Tlustá skleněná stěnaznemožňující další posun vpřed. To sebralo Markétě zbytek uchovanýchsil. běžela zbytečně. Je tu zavřená a ven se nedostane. Leda, že by…
Podívala se na sebe do odrazu na skleněné ploše. V zelenočerném odrazu se po pár chvílích poznala…
PENBOŽE, JSEM ZRŮDA!
Nastalo ticho a-
slunečnice zvadly….

/ Markéta vyběhla z ložnice. Byla odhodlaná. Skončí tuhle pitomou hru,kdo z koho. Prostě se pořádně nají. I kdyby to měla všechno vyzvracet,tak půjde a nají se znovu. Dokáže to. Dost bylo probrečených nocí itýrání těla, které tak zničila. Začne znovu a začne tím, že pochválímámu za ty švestkové knedlíky.

Šlehačka na zemi však mezitím roztála. Markétin dopad na tvrdou zem bylumocněný obrovskou ránou do hlavy. Vnímala stužku krve, která se jívymotávala z ucha a obmotávala celou kuchyň. Chtěla ještě křičet opomoc, ale nikdo by jí neslyšel. Byly tam všude jenom slunečnice asmály se tak nahlas, že by je nikdy nepřekřičela…