Sněží...
Drobné vločky se k zemi líně snáší.
Pokryly již obnaženou pláň,
a zastavily tvůj pevný krok.
Pocit jistoty do těla vnáší,
vše snad v pořádku,
vždyť zase sněží,
jako každý rok...

Ticho,
hlasitý vládce, který společnost ti slíbil.
Co louku pod své pařáty skryl
a tvoří smrtelné, akustické bodce.
Ticho?
Nepřítel, co už do tvého domu se vchlípil,
a do očí smutek i bezmoc vryl.
Všichni u stromku pláčou,
ztratili syna, manžela i otce.

Poprvé,
ještě nikdy Vánoce bez táty neslavili.
Domem protéká beznaděj,
ani hvězda v jablku situaci nezachrání.
Chybíš jim!
Tvou ženu nemá kdo milovat,
tvůj syn ví,
že už ho táta nikdy neochrání.

Sněží...
Snad celá galaxie vloček již vypadala,
poprvé v tomhle roce.
Ticho tvou duši obejme,
i mrtvolu,
která již sněhem zapadala...