Malá kočička,
měla očíčka,
měla malinkatá,

kočička chlupatá.

Kočička chlupatá,
se srstí do zlata,
nemá co na práci,
dobrá nálada se ztrácí…

Ztrácí, dokud se neztratí,
kámoši chlupatí,
jí nepomohou,
vždyť ani nemohou.

Když se přiblíží,
drápy kočičí,
vzduchem zasviští
a udělají jizvičku
a prosit tuhle kočičku,
je bez efektu výsledného,
protože je z rodu nezbedného.

Už jí není pomoci,
na střeše sedí do noci
a orosená víčka
přimhuřují očíčka,
svítící zeleně do dálky tmou,
však přes slzy nic vidět nemohou.

Kožíšek chlupatý,
už se nezlatí.
Nervózně tam a sem,
pokyvuje ocasem.

Jako malé kotě,
bydlela doma v botě.
Nyní kočka je to dospělá,
co sedí na smetišti a nic nedělá.

Byla by zas doma ráda,
už nemá ani kamaráda.
Dokud jí někdo nepomůže,
do smrti takhle smutnit může.