Jak už jsem vám sem psala, můj synovec je vážně nemocný. Před dvěma týdny ho moje sestra byla nucena umístit do ústavu pro postižené děti. Když jsem tam vešla, byla jsem překvapena, jak to tam mají hezké, všude viseli obrázky od dětí, ale i dospělých, kteří mají nějaký hendikep. V pokojích byly samé hračky a všechen personál byl velice hodný a usměvavý. Měla jsem z toho strach, dokonce jsem nemohla tu noc předtím ani spát. Když jsem tam viděla ty postižené lidi v kategorii od tří let až do cca 40..- pořád se na mě usmívali a mávali mi, chlubili se se svým domovem, všechno mi ukazovali - bylo to krásné. Paní ředitelka toho ústavu mi nabídla dobrovolnictví. Doma jsem o tom hooodně přemýšlela, netrvalo mi to dlouho, když jsem si vspomněla na ty šťastné tváře, když se tam objevil někdo nový. Řekla jsem si, proč bych jim nemohla taky nějak pomoct, třeba jenom tím, že si s nimi budu hrát nebo si s nimi budu jenom povídat. Řeknu vám, je to krásný pocit, když vám poděkují nebo se na vás usmějí. Můžete je pochválit a je to strašně těší. Do konce prázdnin budu v ústavu pomáhat a potom tam budu dojíždět o sobotách. A hlavně budu blízko mýho srdíčka Daniela, který pro mě strašně moc znamená. Zkuste taky nějak takhle pomoct postiženým dětem, třeba jen tím, že se na ně usmějete. Protože to jsou ty nejupřímější lidé na světě. Mějte se krásně a přemýšlejte o tom.