Uvědomíte si, že jste měli, až když jste ztratili? Dost často se to lidem stává, mě taky. Ale je to prostě pryč, ať už přítel (kyně) nebo kamarádství, smrt blízkého člověka nebo třeba odchod ze školy... Je to hrozný pocit.

Nikdy jsem si neuvědomila, že byl pro mě děda strašně důležitej. Až když byl pryč, pochopila jsem takových věcí, že jsem z toho měla až strach. Dědeček byl můj nejbližší člověk, teda hned po mamince. Dokázal mě poučit o důležitých věcech, ale i pochválit (což například od fotříka nemůžu v životě čekat), učil mě na každém kroku, sledoval jak rostu a já zase jak stárne. Vůbec jsem si neuvědomovala, že je tak nemocný, až při posledním incidentu, kdy zůstal v nemocnici, jsem začala panikařit. "Co když ho ztratím"...tuhle větu jsem si opakovala až do té doby, než umřel...Nemohla jsem tomu vůbec uvěřit, ani jsem nechtěla. Nemohla jsem prostě připustit, že už tu není. Nejvíc mě ale nas..ŠTVALO, že můj otec ani nebrečel. Vždyť to byl jeho táta..možná nebrečel před námi, ale v tu chvíli, kdy nám to oznámil, mu neukápla ani slza. V ten okamžik jsem brečela jak malá holka, ale spíš ze vzteku, že sem si třeba měla dědy víc užít nebo víc mu pomáhat. On byl ten, kdo mi pomáhal vybrat si střední školu, ten, kdo byl na mě strašně pyšný, když jsem se tam dostala bez zkoušek, ten, kdo se s tím chlubil po celém městě..Ale neměl to být on, jako spíš můj táta, nemyslíte? Táta mě v životě nepochválil, pořád jenom řve, když udělám něco špatně, na denním pořádku je u nás jenom vysvědčení, ale to dobré nevidí. Nevidí to, že jsem si vylepšila dalších pět předmětů a jedna čtyřka tam zůstala...Táta udělal mnoho špatností a já ho za to odsuzuju, strašně moc.