Proc pomáháme? Proč někomu podáme pomocnou ruku? Poskytneme mu oporu, podporu, proč mu pomůžeme, když je v nouzi? Co nás žene, co nás přiměje k tomu to udělat? Co je motivací, příčinou, důvodem? Já osobně to dělám prostě proto, že to tak má být. Protože prostě chci v tu chvíli tomu druhému člověku skutečně pomoci, chci ho skutečně zachránit, vytáhnout z problému. Prostě proto, že můžu. Že mám tu možnost. Mám v ten moment zkrátka něco navíc, co tomu druhému chybí: sílu, vůli, víru, záchranný kruh, informaci, nějakou dovednost nebo schopnosti… A já se o to můžu podělit a tak někoho učinit šťastným nebo o něco šťastnějším. Je jedno, jestli mu zachráním život nebo něco jiného.. Prostě, když můžu, pomáhám. Jsem tak vychovaná, možná to mám prostě v povaze. Nikdy se neptám, co z toho budu mít já, jestli na tom budu nějak profitovat. Přece to není v ten moment vůbec důležité. Navíc z toho budu mít přece ten báječně dobrý pocit, že jsem někomu pomohla. To je pro mě ta největší odměna! Tak by to přece mělo být normální, ne?! Vzdát se něčeho, co prostě můžu oželet pro někoho, kdo to v tu chvíli potřebuje, byť jen o ždibíček víc! A nemám s tím vůbec žádný problém. S čím naopak problém mívám obrovský, je nechat si pomoci. Mám utkvělou, šílenou představu, že všechno zvládnu sama. Tedy že nepotřebuji pomoc, ani když už padám slušně řečeno na ústa. Lépe řečeno, měla jsem s tím problém. Neuměla jsem si o pomoc říct, nechtěla jsem, namlouvala si, že všechno je ok až jednou... až jednou jsem... shořela jako list papíru...

Zatresu zemi s dunenim hromu, poborim domy, les zbavim stromu, prevrhnu lode, rozvratim rise, proletim kolem, nespatris me...

Razili me a rezali, tvarovali a chladili a pak na kruh poutali, abych vyjevil co ukryli...

Ikdyz vim co bych sem chtela napsat tak stejne nevim jak, protoze slova nikdy nevyjadri pocity ktere mam... to je nemozne... Potkala jsem nekoho potkala jsem tebe dokazal jsi me zmenit a ja jsem zmenila tebe uplne nepredstavitelnym zpusobem mozna jsem te otocila k dobrymu ale mozna taky ke zlymu vzhledem k tvym kamaradum a k ostatnim lidem protoze to tak rikaji...  rikas ze toho nelitujes a ze jsi za to rad ale moc dobre vis ze ja si to nemyslim vis moc dobre ze bych rada vratila cas abys me nikdy nepoznal a nezazil to co jsem ti udelala... rikas ze to za to stalo ze to stalo za tvoje trapeni a bolest ale ja bych byla nejradsi kdybys to nezazil... ikdyz nejsem si uplne jista kdybych mela moznost vratit cas jestli bych ho vratila jestli bych se k te nabidce neotocila zady a nesla pryc... Ze zacatku jsem myslela ze je to neco nevinneho neco co nikomu neublizi protoze jsem vedela jaky jsi ale postupem casu jsi se zacal menit a ja jsem poznala ze uz nemuzu ven ze nevim jak dal ze vlastne vubec nevim co budu delat az pred casem jsem udelala neco co jsi mozna ocekaval ze udelam ale v hloubi duse jsi doufal ze neudelam... Vubec jsem nechapala tvoji reakci a myslim ze porad nechapu ale za to jak jsi se k tomu postavil ti dekuju... dekuju ti za to ze jsi me nenechal jit... dekuju ti za vsechno co pro me delas protoze sam moc dobre vis ze mam za co dekovat... dekuju ti ale zaroven se ti omlouvam... moc dobre vim ze to jsou jen slova ale nevim jak ti to mam rict co udelat abys vedel ze pro me znamenas strasne moc... A to ze jsi mi pridal dalsi cihlu na moji zed neni pravda ty jsi ji zmensil a vim ze bys ji nejradsi zboril jako domecek z karet ale to nejde protoze ja nechci ja ji tam chci mit... moji obranu proti vsem a vsemu co by mi mohlo ublizit... ikdyz vim ze ty bys me chranil... Vim ze se me na to budes ptat... vim ale nevim co to k tomu mam rict co dalsiho k tomu rict...

Jak pomoci, kdyz nevite jak, kdyz nevite co se s clovekem deje, co se mu honi v hlave, co se mu deje uvnitr tela... jak pomoci aby mu bylo lepe... jak?? Chcete ale nemuzete, mate tolik napadu jak byste mohli cloveku udelat lepe, tolik veci ktere byste pro neho mohli udelat, ale nic nezabira a vy si nevite rady a tak jen doufate ze se to vyresi a cloveku bude zase lepe a bude v pohode... Dokud to znovu neprijde... dokud do toho znovu nespadne...  Nesnasim to... nesnasim bezmoc... nesnasim kdyz nemuzu pomoci lidem kteri si to zaslouzi... tak moc zaslouzi...

Spatrit svet v zrnku pisku a nebe v divoke kvetine. Zachytit nekonecno v dlani a vecnost v jedne hodine...

Vubec nezalezi na tom, kolikrat jsi byl na dne... Dulezite je jen to, kolikrat jsi se zvednul...