Pátrám jak na to vyzrát, ale stále nevím   05.Leden 2009


Vím,že láskou svůj žaludek nenasytíš,ale bez ní je každé sousto jako trn...zarývá se do krku...polykáš,ale v tu chvíli se Ti vše vrací zpět...můj mozek ví, uvědomuje si,že to musí jít všechno pryč,že musím zapomenout,ale srdce...srdce mi nedá spát,stále pláče...jsem tak bezmocná...nedokáži řídit své tělo,nedokáži ho zvládat...jediné co mám stále před očima je on...chybí mi...zatraceně,ale už by mi neměl chybět...už mi nepatří...mé tělo je unavené,ale když ho uložím ke spánku...nedokáži usnout a když už usnu tak to ani není spánek...navštěvuje mě ve snu...stále se ke mě vrací...a já v tom snu mu nedokáži říci,aby mě nechal spát. aby odešel...cítím se jako přejetá parním válcem...bojím se jak dlouho to bude ještě trvat...žaludek kříčí "mám hlad!" a když se snažím nějaké to sousto pozřít, tak se mi vždy sevře srdce...nevím proč? Copak nemůžu jíst?vždyť jíst se přece musí,ale jak jíst,když za pár vteřin mám pocit,že to vše vrhnu zpět? Sedím tady sama v prázdném bytě a cítím se jako naprosté hovno!! Nedokážu ani pořádně brečet sakra...chci aby to šlo všechno ven všechno...proč to nejde prostě dostat ze sebe ven jako potřebu?...nemusím ani zavírat oči a pořád ho vidím, pořád ho vidím jak vedle mě leží jak se semnou miluje, jak mě líbá, hladí...a pak mě napadne,že teď to všechno dává ji...všechno prožívá s ní...on si spoustu věcí ani nepamatuje...já jsem měla být ta,která si nepamatuje...on zapomene rychle, není na to sám,ale já sakra!!!Pamatuju náš první polibek, naše první milování...pamatuju jak jsem poprvé ucítila, že ho vážně miluju...pamatuju jak ten cit rostl...pamatuju jak mě nechal čekat, jak mě nechal bát se o něj...a pak si pamatuji jak mi řekl, že tehdy když jsem se bála on už byl s ní...Vánoce, zatracené Vánoce trávil s ní...já s ním chtěla prožít aspoň krásné ráno,ale on už o to nestál...Pamatuju jak mi poprvé řekl, že mě miluje...a taky pamatuju jak mi řekl, že už to tak není...a taky za jakých okolností...nemělo by to tak bolet když si uvědomím spoustu věcí, jenže tím to to bolí ještě víc...chtěla bych zmizet...někam pryč...taky bych se chtěla vrátit o pár let zpět...a možná taky ne...nevím, teď nevím vůbec nic...moje budoucnost je otevřená a jen sám bůh ví jak budu dále kráčet životem...já teď nevím...nevím...nevím vůbec nic... napsal/a: hozinka 13:45 | Link


Komentáře

« Domů | Přidej komentář

Joseole 05.01.2009 18:52:46

Článek, kterýmu teď rozumím víc, než by se mi chtělo... a chápu..moc dobře..bohužel...věz, že bude líp..nikdy nejsi sama..