Šachovnicová podlaha s černých a bílých dlaždic jej unášela svým lehce hypnotickým způsobem domíst, kde trávil víc času než si doposud uvědomoval. Ne snad,že by po tom kdo ví jak toužil, ale čistě z nutnosti a potřeb,které ho obklopovaly a svíraly jako železná pana a zároveňhýčkaly způsobem až místy nadpozemským. Kroky se rozléhalychodbou a ze stínu se pomalu začaly vynořovat dveře. Nápřah,úchop a lehké "cvak". "Ahoj ve spolek."Vypustil ze svých úst a nechal tyto slova proběhnout všemi koutymístnosti. "Ahoj." "Čau." "Nazdar."Ozývalo se jako by byl pod křížovou palbou. Usedl za svůjpracovní stůl, na chvíli se zahleděl do vypnutého monitoru a pakuž se zapojil do víru událostí. A tak to šlo den co den. Třetinadne v místnosti s lidmi, kteří se tváří jako kamarádi, alepřed šéfem vás klidně shodí bez mrknutí oka jako župan předsprchovým koutem, zpravidla čtvrtina dne v posteli ve snaze nabratsil na další kolotoč a ze zbytku volného času ukrajujípovinnosti spojené s životem moderního člověka nemilosrdně svůjnemalý díl. Co zbývá? Výdech, nádech, výdech a ještě jedenhluboký nádech, než se člověk ponoří do světa odpočinu.Kyslík však vždy dojde dřív, než by bylo třeba. V celé tétohorské dráze už není mnoho času na přemýšlení, kdy by sičlověk uvědomil kam vlastně směřuje a co ho v životě čeká.Teď už je pozdě uvažovat, čas vypršel, dny bezstarostnéhomládí už jsou věcí minulosti.

Stalo se to jednoho rána, kdy jejpopeláři vzbudili dřív, než budík a narušili mu tak celýdenní program. Zprvu by se mohlo zdát, že šlo jen o harmonogramranních příprav, ale čas vše ukázal v jiném světle.Rozhodoval se, jestli vstát a nebo čekat na ten správný čas.Nakonec zůstal ležet. Napůl přikryt lehkou peřinou sledovalstrop se svými miliony prasklinek, mezi kterými kličkovala moucha.Jako by hrála nějakou hru, nedotkla se ani jedné spáry. Ležel asledoval ji, jak se blíží k pavoučí síti. Nic netuší, dálkličkuje kolem prasklinek, jako labyrintem života, až jí polapísmrt. Chvíli ještě sledoval, jak se zmítá z posledních sil apak se otočil na bok. Přivřel oči a na okamžik uviděl sebe.Sebe jak probíhá bludištěm a poslušně se vyhýbá všempřekážkám. Občasná slepá ulička jej zdrží, ale přesto siudržuje dobré tempo směrem k východu, který je neznámo kde a zakterým čeká neznámo co. Ta představa ho vyděsila, přejel mu pozádech mráz. "Tik, tak, tik, tak crrrrrrrr." Vytrhl jejze zamyšlení budík. Trhl sebou a posadil se. Obvykle bynásledovalo lehké protažení a cesta do koupelny, nicméněpředchozích pár okamžiků ho nenechalo chladným. Ještě v téžeminutě zavolal do práce a omluvil se, že mu není dobře a aby sním dnes nepočítali.

Co teď. Celý den před sebou, žádnépovinnosti, času tolik, že by jej mohl prodávat. Byl trochu vrozpacích. Z neobvyklou pomalostí tedy absolvoval ranní výletpřes místnosti, až se zastavil s hrnkem kafe na relaxačnímkřesle. Bylo to jedno z těch křesel, které vám umožňujepohupovat tělem nahoru a dolu díky pružnému profilu celékonstrukce. Jak se tak pohupoval nahoru, dolu, nahoru a zas dolu,začínal si stále víc uvědomovat, že nechce dál jít bludištěm,společnosti. Zatoužil po nalezení vlastní cesty, pomalu začínalbrousit pomyslnou mačetu, kterou si proklestí cestu slepou uličkou.Nevěděl však přesně co dělat, potřeboval čas a dnes ho mělvíc, než bylo zvykem. Hurá tedy do ulic města s bradou vzhůru ahlavou otevřenou všem vjemům.

Od prvního okamžiku žasl. Bydlí tujiž tolik let a nikdy nebyl více uchvácen. Tolik ruchu, tolikbudov, tolik lidí, vždy to bral jako nutnou součást, jejíž jesoučástí, ale dnes se poprvé cítil svobodný. Poprvé na to všenahlížel zvenčí, jako by sem nikdy nepatřil. Připadal si jakoturista ve svém vlastním životě a začínalo se mu to líbit.Davy lidí se kolem řítily s šedí v hlavách, po šedýchcestách, v šedých autech do svých šedých pracovišť. Anitisíce barev by z nich neučinilo barevné figurky, nicméně onnašel své pastelky života a to v pouhém souboji mouchy spavoukem. Celý den chodil po městě, kupoval si jídlo v bufetech azmrzlinu v každém okénku cukrárny či mléčného baru. Cítil žežije a zatoužil žít častěji. Častěji než mu umožňovalajeho stereotypní, nudná, leč dobře placená práce. Chtěl žítod chvíle kdy ho pohladí první ranní paprsek, do momentu večerníromance, při pohřbívání slunce za obzor. A chtěl tak žítkaždý další den. Od té chvíle jej vedla už jen touha poživotě. Kam? Do života.

J.N. 7.8.2008