Jak tak plynou okamžiky, stále více si připadám unavený. Je to jen nutkání, pocit jít spát, snad přemáhá mě samota ručičky hodin za dvanáctkou? Vždyť nejsem vzhůru tak dlouho, proč tedy hned jít spát, ale co si počít jiného? Nebylo snad dost sezení u tohoto dvoustavového hardwaru? Nebylo snad dost vyzářených buněk na mé sítnici ? Co jiného však v tuto dobu dělat. Kytarou rušil bych stejně tak, jako čímkoli dalším. Spousta aspektů nahrává spánku, však lenost mi dopřává ještě cvhíli posezení. Asi sem si neměl kupovat tak pohodlnou židlo, neboď bolavý zadek častokrát vyhnal mě do stavu nevědomí. Spánku. Nehodlám se zvedat hned. Však dřív než přijde hlad, ulehl bych rád. Rád spočinul bych v peřiných, rád usnul bych, spal a čas nechal téct kolem své hlavy rychlostí větší pro můj vjem, než ve dne. Než při vědomí. Při životě. Vždyť spánek je jako malá smrt. A snení k ránu snad zrození nového života. Dne. Není nic úžasnějšího, než se každé ráno znovu a znovu narodit. Doufám v mnoho zrodů svých i lidí, kterých si vážím...
