Tak schválně, co se stane. Ha. Kurzíva vskutku funguje jak by asi tak fungovat měla. O co ale de? Kam kráčí kroky mých myšlenek, jenž se zhmotňují v těchto softwarově převedených jedniček a nul do vizuelně akceptovatelné podoby pro lidské oko a smysly?
    Na klíně mi spokojeně chrupká kocour a tak mám jedinou možnost. Sedět u PC dál, dokud jej nevyruší ze spánku vyšší moc či nutkání podrbat se. Nikdo neví koliko času nám tato situace dává. Nám? Mě. Za bych si neměl tolik fandit, že by se snad nějaká myslící bytost zdržovala čtením těchto řádků. Ale zpátky k tématu, kteréšto nebylo doposud řečeno, napsáno a ani náznakem neťuklo do nervových zakončení. Možná tomu je tak lépe, protože v případě, že by snad tématem byl krumpáč natolik fyzicky skutečný, že by i existoval, mohla by jeho přítomnost v dutině lebeční způsobit trochu šok... Hle. Kocou otočil hlavu svou, lehce a blaženě zamlaskal a jal se znovu spáti. Však s hlavou jiným způsobem opřenou o stůl, než tomu bylo doposud. Leží tak klidně, že by se snad mohl jevit jak mrtvola, ale jeho chlupaté tělo hřeje. Neumřel, jen prostě spí. Má to ale život. Občas cukne ouškem či přimhouří ještě více již zavřená kukadla. Džjóva, být tak kocourem...