10.Červen 2017

...

Zaplň listy papíru, nádechy svého srdce. ♥

18.Říjen 2015

citátek

Až teprve naše společná láska mi ukázala co je v životě důležité. Teď vím, že štěstí je jen poloviční, když se o něj nemáš s kým dělit, a že smutek je dvojnásobný, když Ti z něj nemá kdo pomoci. S Tebou jsem poznala, co to znamená opravdu milovat a jaké to je, když je moje láska opětována...
-★Ego mě naučil, že žijeme jen jednou.
★ Ektor mě naučil mít haters v piči.
★ Majk Spirit mě naučil žít si svůj sen a být sám sebou.
★ Raego mě naučil zůstat silný a věřit si.
★ Fadrc mě naučil brát věci s nadhledem.
★ Tafrob mě naučil, že vždycky stojí za to se zvednout.
-Pro někoho jsem krásná,
pro někoho ošklivá.
Pro někoho jsem hloupá,
pro někoho zase chytrá.
Někdo mě obdivuje,
někdo mě pomlouvá.
Milují mě a také nesnáší.
Pro každého jsem jiná,
ale pořád ta stejná.

10.Červenec 2013

hrob..

Odcházím spát, tak buďte tiše,
možná se uvidíme někdy příště.
Teď už ale vážně musím jít spát,
nechám si o Vás možná i zdát.
Odcházím se svědomím, že nemám nic,
můžu mít míň a můžu mít víc.
Však já nic nechci, všechno mám,
a když je toho hodně, vše vám dám.
Odcházím s nadějí, že bude lepší svět,
možná se ho dočkáte co nevidět.
Zavírám oči, dobrou noc,
na můj život toho bylo moc.
Odcházím a vím, že budu Vám scházet,
však nesmíte mi na hrob květiny házet.
Chci zemřít v klidu a bez cizího smutku,
já vím, že zanechala jsem zde mnoho dobrého skutku.
Odcházím a naposledy se loučím,
kapesník bílý v slzách máčím.
Hrob ze zlata já nechám si stavět,
že příběhy se o tom budou vyprávět.
Odcházím a vím, že byl to dobrý svět,
avšak vím, že nevrátím se hned.
Na hrob si nechám nápis dát,
že se mi chtělo hrozně spát...

VELKÝ STRACH

Od narození umíráš,
smrt je součást života,
tikot hodin nevnímáš,
jen když přijde samota.
Bojíme se nejen smrti,
bojíme se umírání,
strach hrdlo nám škrtí,
kde a kdy - nemáme zdání.
Z bolesti a utrpení
strach největší míváme,
že pak už dál nic není,
že navždycky usínáme.
Že naše těla, ba i duše,
červi v zemi sežerou,
nezbudou než suché růže
na náhrobku se stuhou.
V noci ve tmě, když usínám,
myslím na smrt, na žití,
co ještě stihnu, co vykonám,
než zem mé tělo pohltí.

Krev..

Krev by tekla pořád a pořád
a poslední kapka by dokápla ,nemá to řád
Jen si vzít žiletku naměřit žílu
chce to vzít sílu
A už zavřít očka
však tu chvilku čas počká
A pak jen přímí řez
teš se na to teš
Pak bude dlouho tma
a máš to za sebou
Takhle se to přece má
ruce tvé matky s tebou třesou a zebou
Neprobudí tě ty nechceš ,už si se rozhodla ,to je krása
už nejsi z kostí a masa.

Jdu spát ..

Odcházím spát, tak buďte tiše,
možná se uvidíme někdy příště.
Teď už ale vážně musím jít spát,
nechám si o Vás možná i zdát.

Odcházím se svědomím, že nemám nic,
můžu mít míň a můžu mít víc.
Však já nic nechci, všechno mám,
a když je toho hodně, vše vám dám.

Odcházím s nadějí, že bude lepší svět,
možná se ho dočkáte co nevidět.
Zavírám oči, dobrou noc,
na můj život toho bylo moc.

Odcházím a vím, že budu Vám scházet,
však nesmíte mi na hrob květiny házet.
Chci zemřít v klidu a bez cizího smutku,
já vím, že zanechala jsem zde mnoho dobrého skutku.

Odcházím a naposledy se loučím,
kapesník bílý v slzách máčím.
Hrob ze zlata já nechám si stavět,
že příběhy se o tom budou vyprávět.

Odcházím a vím, že byl to dobrý svět,
avšak vím, že nevrátím se hned.
Na hrob si nechám nápis dát,
že se mi chtělo hrozně spát...

Srdce..

Své srdce ti plně dávám,
i klíč ti k němu rovnou dávám.
Doufám,že ho znovu otevřeš
a svojí lásku tam vložíš a
pevně ho zase uzamkneš.
Tvojí lásku chci znát,
abych nemusela umírat.
Po tvojí lásce prahnu,
až na duši si sáhnu.
Moje  srdce v ruce svířáš,
nevíš co s ním dělat máš.
Proto ho teď hezky v ruce,
celé hrozně roztrháš.

Nedávno ..

Ještě nedávno jsem byla šťastná.
Teďka smutek ze mě teče
osud životem mě vleče.
Ještě nedávno jsem žila ráda.
Teď ani nevím proč žiju
a malými doušky pomalu smrt piju.
Žít už se mi nechce.
Až nebude co pít,
nebudu už žít.
Někdo mi rady našeptává,
někdo mi ochotně radí.
Někdo říká,že můj život někomu vadí.
Můj život byl kdysi jako pohoří,
teď je jak údolí nízko,smrt je blízko.
Ten někdo mi opakuje pořád stejnou větu:
Na tvou svíčku paní v černém fouká,
ošklivě se na ní kouká.

Žiletka..

Jsem smutná
nikdo to nezpraví
myšlenka cudná
nejde mi z hlavy
žiletky ostré
tepny mi hladí
prý je to dobré
všechno to spraví
krev moje sití
žiletky chladné
a na hrob kvítí
brzy mi spadne
kdyby mne potkala
nádherná chvíle
už bych neplakala
bylo by mi mile
však ty chvíle milé
už nejsou tu
došla jsem do cíle
dám sbohem životu
proč se mnou zůstává
smutný okmžik
život můj ostává
místo sbohem,řeknu dík.

Vše kvůli němu ..

Vstala a chtěla jít,
nebabilo ji už na světě být.
Slzy pálily jí moc,
plakala dlouho,celou noc.
Chtěla být jen s ním,
líbat jeho tváře,
srdce neosvítila ji záře.
Vzpomíná na časy,kdy spolu byli,
lásku mezi sebou si zaslíbili.
To ona skřížila jí plány,
nikdy už nebude něžné milování.
Milovala ho moc víc než sebe,
víc než oblohu,víc než jasně modré nebe.
Už nemohla byl konec všeho,
neprobudí se už nikdy vedle něho.
Stála taam na mostu dívala se dolů,
už chtěla skoncovat s představou-SPOLU!
Houkaní sanitek,pištění kol,
nikdo jí nevyléčil její světabol.

Starší články >