mmr.buddyjoe (1x) Pohodar64 (2x) Tommyyy91 (1x)
Věřte nebo ne, já ačkoliv pochybující o budoucnosti, jsem si svou budoucnost do roku 2012 naplánovala. Budu prostě žít - studovat,pracovat, a možná se i sem tam bavit. Ale s tím koncem světa v roce2012 prostě počítám.
Jen mne děsí představa, že konec světa nenastane. Co bude dál?Jak budu žít? Ano, budu zklamaná, ale i pro tuto situaci mám náhradní plán. Pořídím si roztomilé zvířátko z útulku, s největší pravděpodobností kočičku, abych se ve světě necítila osamělá, a budužít téměř jako před rokem 2012. Práce, možná ještě nějaká další škola, provedu snad jen jedinou změnu - ze svého života vyškrtnu muže. Protože jsem ochotna žít jen s jediným a pro jediného, a ty čtyři roky jsou stráááášně dlouhá doba na to, abychom ještě byli spolu, když nejsem jeho ideál.
Zajímalo by mne, kolik lidí v budoucnost doopravdy věří. Jsme sice přesvědčeni, že i zítra vyjde Slunce, protože se tak dělo den co den, kam až lidská paměť sahá. Protože právě v tento nový den či dny věříme, tak si plánujeme , co uvaříme zítra k obědu,kam pojedeme o víkendu na výlet, kde strávíme letní dovolenou ale třeba si také bereme hypotéky a půjčky se závazkem na třicet let. Ale představme si, co když Slunce zítra nevyjde, nezrodí se nový den,ale ani svět nebude pokračovat svůj život v temnotě. Prostě vše, v co jsme doufali, čemu jsme věřili nenávratně zmizí. Není to jednoduchá představa, a po hlubší úvaze si uvědomíme, že si klidně můžeme plánovat dál, protože i kdyby k tomu došlo, že už žádná budoucnost nenastane,nám to vadit nebude, protože si to již nebudeme moci uvědomit.
Takže lidičky, klidně si budoucnost plánujte a věřte v ni. Já už však nevěřím. Ale o tom zase příště.
Nastal nám šťastný Nový rok,
ku štěstí schází však velký skok.
Poalkoholové probuzení
stále se podobá poblouznění.
Nevím, zda sním či již bdím,
Bůh ví, zda se kdy probudím.
Přeji si zůstat na druhé straně,
být navždy volná, neplatit daně.
Daň za lásku a milování,
jež rovná se slzám na mé skráni.
Existují dva rozdílné světy,
Jediné co je spojuje jsou cigarety.
To spojení však netrvá napořád,
Neb‘ osud je prevít a nemá mne rád.
Já samotě zvolna přivykám,
Nenávist do srdce zamykám.
Pohrdám mužským pokolením,
To již nestojí mi za trápení.
Každý z nás žije svůj svět,
Těžko vložím je jen do pár vět.
V mém světě se hořkost skrývá,
Tak už to bohužel někdy bývá.
Žiji sama díky této rozdílnosti světů,
Vyhýbám se tak konfliktnímu střetu.
Vlastním opuštěné nádraží,
Kde mašinka stojí odstavená
Ač různé signály zvenčí doráží,
Má lhostejnost zůstává nezměněná.
Již nepřijede vagónek do stanice,
K mašince nepřipojí se,
Ze mne se stane řeholnice,
Za hříšné duše pomodlím se.
I konce bývají někdy krásné,
Mé srdce cítilo se šťastné.
Ten večer byl tak romantický,
Vše se zdálo být jako vždycky.
Já však cítila, že už to končí,
Že se můj miláček se mnou loučí.
Ráno jsem procitla z poblouznění
S vědomím, že co bylo, již dávno není.
Je prostě konec. To se stává.
Má láska mi navždy sbohem dává.
Poslouchám přednášku o americké válce,
Mé myšlenky jsou však někde v dálce.
Přemýšlím, proč jen nemůžu být s Ním,
Do reality se teď již nevrátím.
Za tři hodinky přeci jen budu s Ním,
Pak teprv do sladké reality se navrátím.
