uz je to dlouho co jsem sem pïsala, ze jsem stastna za zivot co mam, za kazdou malickost. Bohuzel to se hodne zmenilo, spis uplne obratilo, uz  se nedokazu radovat z malickosti, uz si ani nepamatuju kdy jsem byla delsi dobu vazne stastna, ziju jen ve svych ubijejicich myslenkach, ktere me stahuji vic a vic ke dnu, az nakonec u toho dna zustanu...potrebuju najit ztracenou radost ze zivota, ale nevim kde ji mam hledat, byla jsem vzdycky optimista, nic pro me nebylo tag hrozne jak se zdalo, nebo aspon, jsem se snazila to tolik neresit, ale ted uz to nezvladam, uz je toho na me moc a sama to neunesu. Nevim co mam delat, ale nechci nikoho zadat o pomoc, kazdy ma svych starosti dost, nechci od nikoho aby semnou ztracel cas, tag jedine co aspon dela, ze se z toho vypisu, kdyz o svych pocitech nedokazu ani poradne mluvit, proste to ze me nejde ven.uz se jen smeju tomu jak se sama ubijim smutkem, to je to nejhorsi co clovek muze udelat. Mozna prece jen ma tata pravdu a jsem uplne blba, je ve me asi vic toho spatneho nez dobreho. A nejhorsi je, ze ja si necham vsechno libit a to obzvlaste od neho, ponizovani a aroganci...neeee uz zase zacinam s tim stejnym tematem, koncim, taghle to prece nejde.