Pribeh co jsem napsala...

Stojím na útesu a přemýšlím. Přemýšlím nad svým životem. Jaký vlastně je? Co je na mém životu hezkého?

Ať přemýšlím jak přemýšlím, tag můj život vlastně nestojí za nic.

Rodiče se pořád hádají, mají těsně před rozvodem a ani nevím jestli mě mají vůbec aspoň trochu rádi. Pokud ano tag mi to za celých mých 16let nedali najevo.

Nikdy mi neřekli, že mě mají rádi, nikdy mě neobejmuli, nikdy mě nikam nevzali, pokud tedy neberu to, když pro mě nesehnali hlídání a táta mě musel vzít sebou do práce, kde jsem musela sedět na jednom místě a ani nepípnout.

Po pravdě by mi ani nevadilo, kdybych je vůbec neznala, vyšlo by to úplně na stejno a to by to bylo možná ještě lepší.

Dívám se dolů z útesu, kde se o kameny tříští rozbouřené vlny.Cítím tu vlhkou, slanou vůni moře.

Tohle místo je svým zpusobem kouzelné, ráda jsem sem chodila se svým přítelem, jediným člověkem, který mi rozuměl.

Teď už jsem na tomhle světě sama, úplně sama. Nemám důvod proč tu být.

Sunu se blýž na okraj srázu, padám dolů do rozbouřeného moře. Už necítím smutek ani zlobu, ke všem co mi tag ublížili.

Cítím klid a osvobození. Má duše může konečně v klidu žít, opouští mé tělo, které pohltila temnota moře...