Rozespalý ráno, napůl otevřu oči a zjistím, že venku svítí sluníčko - se mi asi zdá? Slunce jsem tady viděl asi tak po dvou týdnech, protože holt Vysočina je Vysočina a měli jsme tu mlžný období. Ono to to slunce přejde a zase se do tý mlhy brzy schová, řekl bych..

Myslí si nechávám proplouva všechno možný, co mě zrovna napadne a jen tak si s tím pohrávám. Je to fajn pocit, prostě nespěchám a jen tak se dlouze probouzím do pěknýho rána. V hlavě mi vyvstávají obrazy lidí, na kterých mi záleží a myslet na ně mi dělá opravdu dobře. Takhle pohodovou náladu po ránu cítím asi tak po sto letech. S ohledem na to co mě čeká v práci je to malej zázrak.

Vážně mám problém se z tý vyhřátý postele vyhrabat, ale nakonec se mi to po 40ti(!) minutách daří. Venku bezvětří a jinovatka, prostě krása, lehkej mrazík co štípe do tváří a člověku není nepříjemnej, spíš naopak - takový "zimní" počasí mám opravdu rád. Tady je to celkem vzácnost, protože vítr je tu doma.

Jdu stejnou cestou jako pokaždý, ale stereotyp dneska nijak zvlášť nevnímám, spíš si užívám toho jak je venku. Jinovatka všechno kolem balí do bílýho závoje a tak nějak se zdá všechno mnohem zajímavější. Míjím paní co venčí psa, kterej se rozměrama spíš hodí na malýho koně a uvědomuju si, že bych měl spěchat, místo abych přemýšlel o nesmrtelnosti chrousta.

Do práce přicházím v poměrně rozumnou dobu (s ohledem na svoje standardy) a nálada je pořád v pohodě, což mě samotnýho už opravdu překvapuje.

Nevím jak kdo, ale já jsem si volnej den navíc celkem užil. Hlavně v tom ohledu, že jsem si odpočinul a včera jsem vytuhnul už někdy kolem desátý večer, což je prakticky zázrak, jelikož jindy usínám až po půlnoci. Možná to bylo tím, že jsem to už opravdu potřeboval a tělo si prostě řeklo o to, co vyžadovalo. V podstatě jsem ten poslední kdo by si měl stěžovat, když vezmu v potaz to, jak mi zatím dneska je :) Uvidíme, jdu se věnovat nějaký bohulibý činnosti a to jak to dneska dopadne nechám okolnostem a osudu? :)