Den 2 - Minsk: Policejní město
Po všech bubácích a strašení ohledně vjezdu do Běloruska, o kterém jsme se dočetli a doslechli, jsme překvapení, jak jde všechno naprosto hladce. V Terespolu se na pas přicházejí podívat polští celníci a o pár minut později před Brestem do soupravy naskakují jejich běloruští kolegové, zběžně obhlíží vagón, vybírají pasy, aby do víz mohli nabouchat razítka a hotovo. V samotném Brestu pak přichází námi očekávaná atrakce - výměna podvozku vlaku na užší rozchod. Drncá to s námi sem tam, rozpojují totiž vagóny a ty jsou pak jakýmsi motorovým heverem a jeřábem vyzdvihnuty trochu nad zem. S Milbim vše sledujeme z otevřeného okýnka na chodbičce a mezitím nás na konec vagónu volá náš ukecaný spolucestující z Polska, který společně s jeho dvěma kolegyněmi ve věku asi tak 16 let našel ještě lepší flek - z koncového okýnka je možno krásně pozorovat vyjíždějící podvozek. Následuje dalších pár nárazů a drcání, zatímco my se zakecáváme s celou touto mladou polskou výpravou, jedoucí do Minska. Anglická konverzace o městech, které jsme někdy navštívili, městech, kam se chystáme a hlavně vtipkování o Bělorusech je veselé, až nás přichází ztišit průvodčí :-) Odebíráme se pak už spát, abychom v Minsku nebyli úplně na šrot ze spánkového dluhu. Beztak se ale opět žádné extrakvalitní a dlouhé spaní nekoná, ráno v osm běloruského času (už jsme o hodinu napřed) svižně vystupujeme v Minsku. Okamžitě si všímáme, že je všude plno policajtů s čepicemi širokými jak deštník a jen opatrně fotíme nádraží. Síť podchodů tu není o nic menší než ve Varšavě, a tak opět trochu bloudíme, než se konečně daří najít hlavní halu, směnárnu, kde měníme každý 15 dolarů a úschovnu zavazadel. Už bez bagáže se snažíme ještě najít nějaké turistické informace, ale prostě nic, zřejmě tu nikdo s turisty nepočítá :-) V kiosku před nádražím alespoň kupujeme plán města v azbuce, její znalost se začíná právě teď hodit. Plánujeme tedy hned trasu, kam se vydáme na obchůzku a začínáme nesměle fotit běloruskou banku, které dominují jakési dvě věže hned naproti nádraží a také místní tramvaje a trolejbusy. Cestou do centra míjíme velký stadion místního fotbalového Dinama, řeku Svislač a první zajímavé budovy. Vše je většinou postavené opět ve stylu socialistických napodobenin antického umění a podle mapy se orientujeme, co vlastně která budova je. Pomalu ale jistě nám dochází, že tohle město nemá žádný konkrétní střed, něco jako velké náměstí nebo tak, tady jsou prostě rozesety kostely, divadla a různé instituce poměrně nazdařbůh a i na Ploščadu Respubliki se nachází jen nápadný Palác republiky a jinak víceméně skoro nic. U budovy státního cirkusu si sedáme chvíli do parku a Milbi už si začíná trochu stěžovat na nevyspalost :-) Abychom se rozhýbali, pokračujeme dál křížem krážem až do severní části města k obelisku Pobedy, kolem jsou ještě všude vidět na sloupech rudé hvězdy a člověk už si tu opravdu připadá někde jinde než doma :-D Zajímavé je i to, že na nás každý druhý domorodec divně civí, asi fakt nemají turisty moc v oblibě nebo co. Navštěvujeme i vyhlášený obchodní dům GUM, který je ale asi vyhlášený svou luxusností jen v Moskvě, tady to je jak normální Prior v Děčíně :-) Podél několika stejných výškových budov se dál valíme k asi jedinému minskému pravoslavnému kostelu s takovou tou cibulí na střeše, je poměrně malý, ale fotogenický. Přepadá nás pomalu hlad, a tak rádi vstupujeme do nedaleké pekárny, kde vybíráme sladké pečivo a já i čaj pro Káťu. Pečivo však je trochu zrádné, tvaroh v koláčích není slazený, ale dá se to. Milbi má větší smůlu, jeho pečivo je plněné zeleninou, to bych si fakt nedal :-D Se svačinkou si poté sedáme u řeky, kde je výhled na protější stranu nábřeží a na válečný památník na malém ostrůvku. Já se tu snažím lovit internet a dokonce se mi to i daří, na nějakých 15 minut jsem se úspěšně připojil. Zmíněný památník samozřejmě také nenecháváme bez osobní návštěvy a protože začíná trochu poprchávat a nohy bolí, míříme se vozit do metra. Tradičně lehce zmateni platebním systémem nakonec kupujeme od staniční pokladní fialové žetonky, jeden za 600 rublů, což je v přepočtu asi 4Kč, parádní cena :-) Žeton házíme do turniketů a s drobnými obavami, aby se před námi nezacvakly zábrany, a úspěšně scházíme do stanice Němiga. Už podle zvuku poznáváme opět staré dobré mytiščinské metro a frčíme až na konečnou Kamennaja Gorka. Mapa nelže, opravdu tam v těch končinách není naprosto nic k vidění, a tak se vydáváme zase na druhou stranu trasy. Stanice nevypadají nijak speciálně, Moskva to s přehledem strčí do kapsy. Červenou linku už tedy máme projetou a ještě se chceme svézt i modrou, ta se ukazuje být problémem. Přestupní stanice Oktiabrskaja je totiž uzavřena a než nám to konečně dochází, nastupujeme opakovaně znovu a znovu do červené linky s údivem, proč to není modrá :-D Nakonec si tedy ke vstupu do modré vybíráme jinou stanici - Ploščad Lenina. Stejně jsme se na toto náměstí chtěli podívat. Jezdí tu spoustu autobusů, stojí tu oranžový kostel a pochopitelně i podobizna Lenina. Vítězoslavně nastupujeme konečně na modrou linku a jedeme zase z konečné na konečnou, není tu moc stanic. Čas pokročil a my se před odjezdem ještě vydáváme najíst na Náměstí republiky, kam jinam než do osvědčeného mekáče :-D Big Mac menu vyělo na 10200 rublů, je tu zkrátka levno. Nicméně ty velké bankovky s malou hodnotou nás docela rozčilujou, za jednu bankovku dostanu při placení deset menších nazpátek a v kapse je z toho pak slušný balík :-D Od mekáče se zvolna opět kolem Leninova náměstí přesouváme na nádraží, vyzvedáváme batohy a nasedáváme do přistaveného expresu do Moskvy. Minsk je za námi, myslím, že stačí vidět jednou a víc se sem vracet netřeba.
