Drobounká bledá roztančená víla. Nohy při tanci tíží příliš mnoho závojů utkaných z tajemství. Slzy co hořknou na rtech prolévá noc co noc, když horké tváře tiskne k chladnému sklu okna. Oči jak dvě chrpy příliš dlouho ponechané na slunci. Její zvonivý smích zní lesem. Mezi stromy plaší ptáky, zvedá je z vyhřátých hnízd. Leť až tam daleko ke křišťálovým vodopádům, kam chodí pít unavení andělé. Tančí dál sama. Obímá stromy a jejich listí bere do dlaní a vyhazuje jej vysoko nad hlavu. Něžná a křehká. Ne však snadno zranitelná. To je má modrooká víla. Jako vítr hladí její pouhá existence duši. Vílo, neutíkej....

Děkuji Ti moc K.B.

Život je jako loďka plující vstříc smrti. Stále blíž a blíž jste svému osudu. Cestou, která je tak krátká, ale tak záludná a těžká, občas potkáváte nové lidi, či plné loďky lidí. Když se zvedne bouře, loďka vás vyklopí a vy se topíte v neskutečném množství problémů. Ale musíme být silní a vyškrábat se zpět do loďky a usušit se. Když se vám, ale cesta zdá být zábavná, zjišťujete co vám v životě chybí a na kom Vám opravdu záleží. A když už vás zahalí mlha a vy zavřete oči, u srdce ucítíte náhlý stesk potom krásnem životě, který byl plný dobrodružství a zklamání....

"Mít někoho rád mnohdy znamená více než ho milovat"

Každý bojovník světla má v životě vždy druhou příležitost. Ani on, tak jako všichni ostatní muži a ženy, neuměli vládnout mečem už od narození, dopustili se mnoha chyb, dříve než odhalili svůj Osobní příběh. Žádný bojovník si nemůže sednout k ohni a říct druhým: "Vždycky jsem jednal správně." Ten, kdo to tvrdí, lže a dosud se nenaučil znát sebe sama. Opravdový bojovník už v minulosti způsobil mnohé bezpráví. Během své cesty si však uvědomí, že se znovu setkává s lidmi, jimž ukřivdil. Je to příležitost napravit zlo, jehož se dopustil. Vždy této šance bez váhání využije....

"Je lidské milovat, je lidské odpouštět."

Houpačka si Vše pamatuje,

i to jak jste se milovali,

tolik dní a roků,

jak jste si své tajemství povídali,

i to jak jste se měsícem po nocích kochali,

budoucnost jste si plánovali,

v objetí o ní snívali.

Nad blbostech jste se smáli,

ve smutku jste při sobě stáli,

v jeho objetí teplo vášně a lásku si cítila.

Bylo to jak nepropustné brnění,

co Tě před světem krylo a chránilo.

Z jeho očí se dala vyčíst láska,

až teď se tam objevil smutek,

který zaplavil jeho duši,

tak křehkou jako kytka jarní.

Nebyl dost silný,

i když cítil lásku Tvou.

Celý svět mu křivdil najednou,

potřeboval se najít,

a tak zavřel dveře za Tebou,

za Tvou láskou tak čistou a spanilou,

smát jste se už neměli čemu,

smutnil každý osamotě,

bez své půlky spřízněné duše.

Byli jste jako jeden anděl s dvouma křídly,

když odešel,

ty nemohla jsi lítat bez něj,

bez křídla jako den bez noci,

nebo slunce bez měsíce.

Tvoje srdce bylo raněno více,

krvácelo každým dnem víc a víc,

až si se nemohla nadechnout,

bez něj to prostě nešlo,

svět se zastavil,

a ty jsi se nikdy nevzdávala.

On to cítil a miloval Tě,

ale nedokázal si odpustit,

tu křivdu a bolest kterou sobě a Tobě způsobil....

 

Děkuji Ti L.M.