Seděla jsem na parapetu mého okna. Byl teplý letní večer a já pozorovala půlnoční oblohu. Nemohla jsem se nabažit pohledem na měsíc…připadá mi jako král nad ostatními hvězdami…není to pravda je to jen klam…je to moje představa…i můj život je plný představ…spíš žiji ve snu…

V hlavě se mi hemžily jen vzpomínky na Tebe…Ano, zase jsem myslela na jediného člověka, který mě chápe, který mi dokáže pomoct a který mě má snad alespoň trochu rád. Někdy jsem na pochybách, zda jsi vůbec člověk a jestli pod svým oblečením neskrýváš křídla…připadáš mi jako anděl…V duchu si přeji, abychom byli spolu, abych tě mohla obejmout a pomoct se vším s čím bych mohla…

Od měsíce přejdu zrakem ke hvězdám…každá je tak jedinečná a přijdou mi tak nevinné…je mi jich líto, že za chvíli z oblohy zmizí a nahradí je neokouzlující šedočerné mraky…pořád tam sice budou, ale já je nebudu moci pozorovat…

Zahledím se na nejzářivější hvězdu…přijde mi od jiných tak odlišná, něčím vyjímečná a mnohem krásnější než ostatní…najednou začne padat a mě napadne, že bych si mohla něco přát…v duchu si zašeptám:"Být s ním…!!!" Jenže hvězda letí směrem ke mně…až teď si teprve všimnu, že se proměnila v nádherného anděla…s úžasem na něho hledím a když přiletí ke mně.

Do očí se mi nahrnou slzy…není to obyčejný anděl…ale TY…nemám slov, ale ani je nepotřebuji...s lehkostí se posadíš vedle mě a věnuješ mi ten nejkrásnější a nejmilejší úsměv na světě…obejmeš mě a řekneš, že spolu problémy zvládneme a nikdy mě neopustíš…Společně vstaneme a chytneme se za ruce…oba víme co chceme udělat…odletíme od toho světa…světa plného lží a pomluv…od všech lidí…jen my dva a navždy…