Drobounká bledá roztančená víla. Nohy při tanci tíží příliš mnoho závojů utkaných z tajemství. Slzy co hořknou na rtech prolévá noc co noc, když horké tváře tiskne k chladnému sklu okna. Oči jak dvě chrpy příliš dlouho ponechané na slunci. Její zvonivý smích zní lesem. Mezi stromy plaší ptáky, zvedá je z vyhřátých hnízd. Leť až tam daleko ke křišťálovým vodopádům, kam chodí pít unavení andělé. Tančí dál sama. Obímá stromy a jejich listí bere do dlaní a vyhazuje jej vysoko nad hlavu. Něžná a křehká. Ne však snadno zranitelná. To je má modrooká víla. Jako vítr hladí její pouhá existence duši. Vílo, neutíkej....

Děkuji Ti moc K.B.