Houpačka si Vše pamatuje,

i to jak jste se milovali,

tolik dní a roků,

jak jste si své tajemství povídali,

i to jak jste se měsícem po nocích kochali,

budoucnost jste si plánovali,

v objetí o ní snívali.

Nad blbostech jste se smáli,

ve smutku jste při sobě stáli,

v jeho objetí teplo vášně a lásku si cítila.

Bylo to jak nepropustné brnění,

co Tě před světem krylo a chránilo.

Z jeho očí se dala vyčíst láska,

až teď se tam objevil smutek,

který zaplavil jeho duši,

tak křehkou jako kytka jarní.

Nebyl dost silný,

i když cítil lásku Tvou.

Celý svět mu křivdil najednou,

potřeboval se najít,

a tak zavřel dveře za Tebou,

za Tvou láskou tak čistou a spanilou,

smát jste se už neměli čemu,

smutnil každý osamotě,

bez své půlky spřízněné duše.

Byli jste jako jeden anděl s dvouma křídly,

když odešel,

ty nemohla jsi lítat bez něj,

bez křídla jako den bez noci,

nebo slunce bez měsíce.

Tvoje srdce bylo raněno více,

krvácelo každým dnem víc a víc,

až si se nemohla nadechnout,

bez něj to prostě nešlo,

svět se zastavil,

a ty jsi se nikdy nevzdávala.

On to cítil a miloval Tě,

ale nedokázal si odpustit,

tu křivdu a bolest kterou sobě a Tobě způsobil....

 

Děkuji Ti L.M.