Milý Pavle,

roky plynou jako voda a já musím smutněříct, že už jsou to dvě léta a dvě dlouhé chladné zimy, co jsme se vidělinaposledy. I přesto, jak moc jsi mi tehdy ublížil a jak moc jsme siv jeden okamžik byli vzdálení, si k sobě pomalu, ale jistě zasenacházíme cestu. Tuším, že bude ještě hodně dlouhá a strastiplná. Čekat naněkoho tak strašně dlouho je ubíjející a když si představím, co všechno je na měna té naší pouti připraveno, tak mi běhá mráz po zádech.

Jsme tak strašně daleko od sebe, ale pořádtu cítím tvojí přítomnost, vím, že se ke mně vracíš alespoň ve vzpomínkách.Pamatuješ si, cos mi tehdy řekl po tvojí první nehodě? Utíral jsi mi slzičkyz tváří a šeptal: „Neplakej Princezno, čas všechno spraví.“ Ta slova měještě pořád bodají u srdce.

Měsíc, Pavle, už jenom měsíc a je to tady.Maturita – zkouška dospělosti. Tak strašně rychle ten čas letos utekl anejhorší je, že si to člověk ani neuvědomuje. Učení jsem z Vánoc přesunulana jarní prázdniny, z jarních prázdnin na víkendy a teď. Teďz víkendů přesouvám do Velikonoc. Je to jako lavina, ještě pořád ji hrnupřed sebou, ale už cítím, jak mě chce vtáhnout pod sebe a za chvíli na měvšechno spadne a já se zhroutím jako domeček z karet.

Jednou za měsíc chodím psát testy od Scia,některé školy jimi nahrazují přijímací zkoušky, takže vlastně už teď defaktorozhoduji o svojí budoucnosti, o tom, na jakou školu mě vezmou. Víš, že jsemvždycky snila o tom dostat se na VŠE do Prahy. Přihlášku už mám podanou, napřípravné kurzy taky chodím, musíš mi držet v červnu, až budu psát testy,palce. Slibuješ? Určitě mi to přinese štěstí.

A potom? Potom budou prázdniny a konečněse taky dočkám 5. července. Jupí. Moc se na tebe těším. Vidíš? Zase v tomplavu. A pak že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Ale tahle naděje - naděje,že se uvidíme, mě drží nad vodou. Koupíš si byt někde blízko mě, budu u tebespát, budeme jezdit na výlety a poletíme do Itálie a konečně tě taky vezmu dotvojí oblíbený zoologický zahrady J. Doufám, že se těšíšstejně jako já, už se nemůžu dočkat.

A po prázdninách mi začne úplně novýživot. Snad se mi splní můj sen a přijmou mě do Prahy. Tam mě přivítá světdospělých a moře svobody, bohužel ale taky hory knížek a spousty časustráveného učením. Ale budu tam ráda. Miluji velká města, je tam živo a člověkmá všechno blízko, může se bavit na mnoho způsobů, chodit na koncerty nebotřeba do restaurací kdy se mu zachce. Ne jako tady u nás, kde v desethodin zavírají a o víkendy není kam zajít. Leda by se mi chtělo mezi děti nadiskotéku a to se mi tedy většinou opravdu nechce.

Snad vám zítra povolej vycházky, napiš miprosím co nejdřív, jak to dopadlo a jak se máš. Moc mi chybí tvoje řádky, tvojeoči, ruce, polibky… Vidět někoho po dvou letech, víš, jak budu nervózní? Téchvíle se obávám ale zároveň mi dává naději. Vidinu lepšího světa, lepšíbudoucnosti a života. Života s tebou, Pavle.

Ozvi se hned, jak budeš moct!

Mám tě ráda

Opravdu jsme lepšínež ti druzí?

Slzy mi stékají samovolně po tvářích a zanechávají zasebou pouze slanou stopu. Nevnímám, co se děje okolo mě, koukám do zrcadla nadívku, jejíž obličej je mi povědomý, ale ne zcela známý. Dřív se na něm zračilúsměv, bílé zuby mezi temně rudými, plnými rty. Tik ťak, tik ťak. Hodinypoložené na poličce vedle zrcadla se na mě mračí a ukazují, že už je čas. „Čas.Kdyby tak šel vrátit. Všechno by bylo jinak.“ Rozechvělý hlas, který vyřkltahle slova, je stejně beznadějný jako osoba, které patří. Smutkem zahalená sevydávám ke svému (dříve bych jistě řekla skvělému, novému, červenému) autu,cestou beru klíčky a můj pohled se zastaví na fotografii, ze které se na mědívá šťastný pár držící se v objetí. Štíhlá slečna s plavými dlouhýmivlasy, které jí sahají až po pás a muž, kterému z tmavého obličeje záříoči plné lásky. Jako bych ho slyšela: „Neplakej, Princezno, čas všechnospraví.“

Ani nevím jak, ocitám se na tom nejtišším místě nacelém světě. Dusná a hořká atmosféra určitě není způsobená jen tím, že je parnéléto.

„Vážení pozůstalí, smuteční hosté! Mezi všemihranicemi, které jsou lidem vymezeny – jak mladým, tak i ve vysokém věku -, jesmrt hranicí konečnou. Zpráva o odchodu člověka, který nám byl po léta blízký,působí jako náhlý studený stín. Loučení je vždy bolestné, obzvláště však bolírozloučení navždy…“ Slova mi přestávají dávat smysl, hrubý černošský hlas sevzdaluje na míle daleko.

„Představ si to, k narozeninám mi táta koupilnové auto. Akorát mi ho chce dát až v pátek na oslavě. Docela smůla.“ – „Ajakou má barvu?“ vyzvídá na mně Amy. „Zkus hádat. – Jo, červenou, konečně budumít sexy autíčko. Taky se těšíš, až se projedeme okolo kluků z třeťáku? Tibudou koukat! Mimochodem, o víkendu budu sama doma, nechceš si udělat dámskoujízdu?“ – „Hele, Lil, a nechceš konečně rozjet pořádnou párty? Bude ti osmnáct,to se musí pěkně oslavit!“ – „No tak klidně, ale nesmím z toho mít průšvih,takže nic moc velkého. Takže v sobotu v sedm u nás, pa.“

Víkend vyšel skvěle, přesně podle mých přestav.Dokonce přišli i kluci z vyššího ročníku a přesně jak jsem si myslela,nové auto mi pochválili a celou dobu ho obdivovali. Navíc, Greg se po mně pořáddíval. „Myslíš, že bych ho měla pozvat na rande? Není to moc odvážný?“ –„Určitě jdi do něj, za pokus nic nedáš. A když tě odmítne, tak ti za to nestál,dokážeš si najít jakéhokoliv jiného, vizáž na to máš dost dobrou.“

Kdo to stojí u mého auta? Toho neznám. Ba ne, už vím,to je ten kluk z vedlejší třídy. Co po mně chce? „Ahoj,“ řekne odvážně. –„Nazdar!“ – „Nešla bys třeba…,“ ani nestačí dopovědět a už mu vracím odpověď:„Nešla, to máš pravdu. Ztrácet čas s klukem z gheta, to tak. Co by nato řekli ostatní? A dej si odchod od mého auta a drž se od něj dál. Nemámzapotřebí, aby mi ho někdo, jako jsi ty, ukradl.“ Tak to bylo rychle vyřízeno.Nechápu, jak ho mohlo vůbec napadnout, že bych JÁ šla někam s NÍM. Ještěke všemu teď, když mám plnou hlavu Grega. Nejradši bych trhala okvětní lístkykopretin a ptala se jich: „Má mě rád, nemá mě rád.“

Jsem tak naivní. Připadám si jako husa. Jak jsem simohla myslet… Buch… „Co tu zase děláš?!“ – „Já, já. Promiň, Nechtěl jsem dotebe vrazit. Nestalo se ti nic, Lil?“ – „Ne, ty promiň, nekoukám na cestu.Chtěla bych se ti omluvit za naše poslední setkání, asi jsem nebyla mocpříjemná, že?“ – „Nic se neděje. Lillian? Nechtěla bys se mnou jít do kavárny?Rád bych se ti nějak za všechno omluvil.“ – „Omlouvat bych se měla spíš já, takpojď.“

Nechápu to. Těch pět hodin uteklo jako voda, pořádjsme si měli o čem povídat, občas jsme si dokonce i skákali do řeči. Máme hodněspolečného, i když jsme tak strašně rozdílní. Já – bohatá z vilové čtvrti,on – z gheta na druhé straně města. Nikdy nepoznal tátu, od mala muselpracovat a tvrdě dřít, aby se celá jeho rodina uživila, protože matka navšechno nestačila. Myslím, že o překvapení dne se C-Jay dneska postaral. Díkyněmu jsem zapomněla i na toho hlupáka Grega, který mě odpoledne tak rozčílil.Prý jsem tlustá. Pche.

„Ahoj, Lillian.“ „Ahoj, C-Jayi. Jak se vede?“ –„Lil!“ přeruší nás Amy, „ty se s ním bavíš? Od kdy? Pojď prosím tě.“ Zanámi slyším už jen hlásek: „Tak jindy, Lillian, ahoj.“ Hned Amy vynadám!

„Ty jsi ale… Včera jsme si náhodou dobře popovídali.Je to milý kluk.“ – „Co, co, cože? Ty? S ním? Já snad omdlím. Vždyť jsiještě před týdnem říkala, že by sis o černocha z Dixie neopřela ani kolo,natož, aby sis s ním měla o čem povídat. Celý odpoledne říkáš? Holka, tyto vedeš teda. A co Greg? Povídej, přeháněj…“

Nemůžu se soustředit, v hlavě mi rotují kolečkana plné obrátky. Připadám si, jako bych byla káva 3 v 1. Vím, nevím, mám,nemám, ano, ne. Proč? Proto!

„Lil, mám nápad! Co se takhle našemu milému Gregovitak trochu pomstít? Aby si příště rozmyslel, co řekne.“ – „A co mu chcešprovést?“ – „Já nevím, něco už vymyslíme,“ a mrkne na mě jakoby se nechumelilo.

„Že nám to ale vyšlo, viď, Lil? Po tomhle trapasu semu bude smát i ředitel!“

„Tak to ti osladím, krásko. Počítej i s úroky abudou pěkně vysoké. Jednou toho, co jste mi vy dvě provedly, budete litovat!“Co má tenhle vzkaz znamenat? Vždyť to byla jenom taková sranda. Sice se taktrochu znemožnil asi před půlkou školy, ale tohle se mi zdá docela přehnané.Ach jo, auto je v opravně, zase musím jít po svých domů jako za starýchčasů. V klidu si aspoň dojdu na oběd a počkám na C-Jaye. Poslední dobou sevídáme každý den. Bojím se to říct, ale miluji ho. S ním jsem poznala, coto je mít skutečně někoho rád, je s ním zábava, podnikáme různé výlety,bere mě do kina, dokonce mi už i představil celou svoji rodinu. C-Jay jebáječný kluk.

„Ahoj, krásko! Koukej mi vrátit všechny moje věcinebo uvidíš,“ dívám se do nenávistných tmavomodrých očí, které patří tomu chudákovi,který se nevzmůže na nic jiného než na vyhrožování a nadávky. „A co kdyžnevrátím, Gregore? Ha ha ha. Jsi opravdu srandovní.“ V tom vidím, jakvytahuje ruku, kterou měl celou dobu schovanou za zády a v ní drží nůž.„To bys neudělal, vím, že ne.“ Rozmáchl se a… dál už vidím jenom loužičku krve,která se pomalu mění v jezero, moře, oceán. Něco křičím, doléhá to ke mnějako z ostrova, který zůstal sám a opuštěný uprostřed hluboké modré vody:„C-Jayi, proč jsi to udělal? Vždyť on by mi nic neprovedl. Né. Zvedni hlavuprosím.“ – „Lillian, ještě pořád si myslíš, že bílí jsou lepší než černí?“Zavrtím pouze hlavou, nevzmůžu se přes záplavu slz na jediné další slovo.Rozmazaně čtu další slova na jeho rtech ale nic neslyším: „Neplakej, Princezno,čas všechno spraví.“

„…bude hodně těžké zaplnit mezeru, která jehoodchodem z tohoto světa vznikla v našich srdcích, avšak věřím, žeduchem je náš přítel, syn, bratr a spolužák stále mezi námi.“ Zdrcená stojímsama nad zemí, kde spí věčným spánkem. „Miluji tě, vrať se prosím!“ křičím dosoumraku.

C-Jay mě naučil mnoha věcem, nejdůležitějšíz nich byla vůle respektovat ostatní a neodsuzovat je jen podle toho, jakvypadají, co jsou za rasu nebo odkud pocházejí. Děkuji ti, budeš už navždyv mém srdci.

Korejská válka

(1950 – 1953)

Kateřina H.

Korejská válka 1950 – 1953: Peklo na zemi

„Drahý Harry, vím, že jako prezident máš spoustu práce s rozpočtem, a tak budu stručný. Jsem doktor a demokrat, loajální demokrat. A teď žiju v Koreji nebo, jak já říkám, v pekle. Rád bych se dostal na Vánoce domů, protože tehdy peklo zamrzá.“  

Těmito slovy začíná dopis známého hrdiny seriálu o americké polní nemocnici M.A.S.H., Hawkeyho Pierce, prezidentovi USA Harry S. Trumanovi o válce v Koreji. Ta se v letech 1950 – 1953 stala prvním bojištěm studené války. Na něm se tehdy střetly vojska komunistické Severní Koreje a Číny na straně jedné a OSN zastoupené převážně USA na straně druhé.

A právě tento seriál mě přivedl k tomu, abych se pokusila shrnout boje na Korejském poloostrově.

Co to byl M*A*S*H?

Rozhodnutí ošetřovat raněné vojáky ve speciálních lékařských zařízeních pochází z dob Občanské války. Zranění vojáci byli dopravováni do polních lazaretů nebo normálních nemocnic v okolí.

Za 2. světové války se ukázalo, že je mnohem lepší, když lékaři budou co nejblíže bojišti.

V době války v Koreji (25. června 1950 - 27. července 1953) vzniklo celkem 5 jednotek M*A*S*H (Mobile Army Surgical Hospital - Mobilní vojenská chirurgická nemocnice). V jedné z nich, označené jako 8055th M*A*S*H sloužil mladý muž jménem Richard Hornberger, autor románu, podle kterého byl natočen film a později vznikl televizní seriál.

Většina chirurgů v těchto polních nemocnicích byla velmi mladá, v průměru mezi 25 - 28 lety. Přišli z univerzit, válka byla jejich první praxí a jejich práce sestávala výhradně ze sešívání a "spravování" rozbitých těl vojáků. V Koreji působilo celkem 910 lékařů a 686 zubařů, z nichž měl málokterý zkušenost z 2. světové války, neboť byli v té době ještě příliš mladí. Mnozí z nich se dostali ke stejné práci v době dalšího velkého asijského konfliktu - válce ve Vietnamu.

Koncem druhé světové války, v roce 1945, dostali dva plukovníci americké armády úkol vytyčit linii, která by Koreu dočasně - do kapitulace Japonska (Korejský poloostrov byl v té době pod nadvládou Japonska, které jej v roce 1910 anektovalo) - rozdělila na okupační zóny SSSR a USA. Jako hranice byla stanovena 38. rovnoběžka.

Obě strany souhlasily a uměle vytvořená hranice se vžila; Korejský poloostrov jí byl rozdělen na „Severní Koreu“ a „Jižní Koreu“ (oba státy oficiálně vznikly roku 1948).

Sever byl pod správou SSSR a byl zde zaveden komunismus, jih spravovaly jednotky OSN a USA. Poté, co ve světě vypukla studená válka, se obě Koreje staly jen okrajovými centry soupeření Východu a Západu. Napětí mezi oběma státy však přerostlo v ozbrojený konflikt, když Severní Korea podporovaná Sovětským svazem a nově vzniklou Čínskou lidovou republikou v roce 1950 napadla Jih.

                Úvod

            Na konci 2. světové války, v srpnu 1945, kapitulovala japonská armáda, která již 30 let okupovala Koreu. Korejský lid, který za tak dlouhou dobu již téměř přijal japonský životní styl (, protože Japonci vlastnili Koreu už od roku 1905, kdy ho získali v rusko-japonské válce), byl osvobozen vojsky Sovětského svazu a vojsky Spojených států amerických. O poválečném rozdělení Koreji se jednalo už v prosinci 1945 na konferenci Rady ministrů a tam se čtyři velmoci – USA, Sovětský svaz, Velká Británie a Čína – dohodly o vytvoření společné sovětsko-americké komise, která bude na Koreu dohlížet. Tato komise rozdělila Koreu podle 38. rovnoběžky.

            Lidnatější jih obsadili Spojené státy americké. Prezidentem korejské republiky se v roce 1948 stal Li Syn-man. Byl to tvrdý politik, protikomunista a vlastenec.

            Průmyslová severní Korea připadla Sovětskému svazu. Byli zde vytvořeny tzv. lidové výbory a byl uplatňován komunistický režim. Do čela Korejské lidově demokratické republiky byl dosazen Kim Ir-sen, který udělal na Sovětský svaz velký dojem.

                V polovině roku 1949 se vojska obou stran se stahují a opouštějí Koreu.

                Snaha o sjednocení

            Od začátku své politické činnosti snil Kim Ir-sen o sjednocení obou korejských republik pod komunistickým režimem. Věděl, že uskutečnění tohoto plánu bude velmi obtížné, a že samotná KLDR to zřejmě nezvládne. Proto začal hledat pomoc v zahraničí. Doufal, že mu pomůže Sovětský svaz. V březnu 1949 odjíždí do Moskvy a chce požádat Stalina o dovolení k invazi na jih. V projevu na nádraží říká asi toto: „Důvodem mé návštěvy Sovětského svazu je posílení vztahů mezi Ruskem a severní Koreou.“ Stalin, který je právě zaměstnán krizí v Berlíně, však jeho žádost odmítá.

                Do konce roku 1949 se však mezinárodní situace změnila – Sověti vyzkoušeli svou první atomovou bombu a také komunistická revoluce v Číně byla konečně úspěšná. Mao-ce-Tung vyhlásil Čínskou lidovou republiku. Byla také podepsána smlouva mezi Maem a Stalinem, kteří uzavřeli komunistickou světovou alianci a tím otevřeli druhou frontu studené války v Asii. Když Stalin viděl, že Spojené státy nemají vůli reagovat na události v Asii, přemýšlel o Kim Ir-senově návrhu. Konzultoval tuto otázku i s Maem a ten mu doporučil, aby s tímto návrhem souhlasil. V dubnu 1950 dává Stalin konečně Kim Ir-senovi souhlas k invazi do jižní Koreje.

První konflikt

            A tak v neděli 25. června 1950 severokorejská armáda překračuje 38. rovnoběžku a podniká překvapivý útok na jih. Jihokorejci jsou zaskočeni, když jim do jejich země vpochoduje 10 divizí severokorejské armády, které jsou skvěle vyzbrojeny ruskými děly a tanky. Celý tento útok byl řízen ruskými poradci.

            Obyvatelé jižní Koreji však nebyli jedinými lidmi, kteří byli tímto nečekaným útokem překvapeni. Ve Spojených státech z něj byli všichni ohromení. Nejvíce byli šokováni vysocí činitelé na ministerstvu zahraničí, a někteří si dokonce mysleli, že jde o žert. Bohužel to ale byla tvrdá realita, s níž Spojené státy vůbec nepočítaly. O půlnoci telefonoval na ministerstvo zahraničí neméně šokovaný Li Syn-man: „Prosím požádejte vládu o rychlou nezbytnou pomoc!“ Jihokorejský velvyslanec se okamžitě dostavil na ministerstvo zahraničí za samotným náměstkem ministra Deanem Rusekem: „Domnívám se, že tato záležitost se netýká jen samotné Ameriky. Tato záležitost se musí dotýkat celého světa!“ Proto také bylo okamžitě svoláno mimořádné zasedání Rady bezpečnosti. Moskva se ho neúčastní, protože OSN bojkotuje uznání komunistické Číny. Je zde odsouzena severokorejská agrese (9 hlasů pro, 1 proti, 1 se zdržel hlasování).

            O dva dny později odhlasovala Rada bezpečnosti vytvoření kontingentu OSN na obranu jižní Koreji. Komunističtí diplomaté „útočí“ na OSN se slovy, že 16 zemí bude bojovat proti komunismu. Aby prezident  Truman uklidnil novináře a lid Spojených států, předstupuje s projevem: „Korea je malá země, vzdálená tisíce mil, ale to, co se tam děje, má význam pro každého Američana. Fakt, že komunistické síly napadly Koreu nás varuje, že k podobným aktům agrese může dojít i v jiných částech světa.“

            Mnozí američtí politikové zastávají názor, že podobná akce se nedá vyvolat bez přispění Sovětského svazu. Proto vyvozují závěr, že se zde děje něco v kontextu studené války.

                Neúspěšný protiútok

            Američané tedy vyhlásili mobilizaci pro válku a začali povolávat zálohy. Samotní vojáci měli z této války různé pocity, ale převládal u nich pocit vzrušení: „V této době jsme vstoupili do války a vedli s sebou i OSN. Byla to velmi populární válka.“ Jejich úkolem bylo zastavit příval komunismu. Do čela vojsk OSN byl dosazen generál Douglas Mac Arthur, což byl v té době vrchní velitel spojeneckých sil v Tokiu a legendární vítěz války v Tichomoří. V Japonsku byl zbožšťován, a tak mu velmi stouplo sebevědomí a nabyl pocitu neomylnosti.

            Nejblíže ke Koreji byla vojska USA jako okupační síly v Japonsku, ale málo z nich bylo opravdu připraveno k boji. Ale přesto se skromným vybavením zhruba na šest týdnů vyráží do války. Američtí vojáci si myslí, že na bojišti ukáží svoji sílu, žlutí se zaleknou a stáhnou se za 38. rovnoběžku a oni se budou moci zase vrátit domů. Jejich plány se však neplní. Jihokorejská armáda ustupuje a dvě divize dokonce zahodily zbraně. Severokorejská armáda naopak slaví úspěchy.  Za tři dny dobyla hlavní město jižní Koreje SOUL a získala tak velké vítězství pro komunismus. Teď měly následovat politické reformy vedoucí ke sjednocení.

            Vojska Spojených států měla také nečekané problémy. Bez protitankových zbraní se totiž linie USA za pár dnů zhroutila a vojáci ve zmatku prchají. Jejich neúspěch je nutno připočítat také nekvalitní výzbroji. Veškerá jejich výzbroj totiž byla z druhé světové války.

V této době také do Koreje přijíždí armáda OSN a tak se do války zapojuje dalších patnáct států. Avšak i jednotky OSN zpočátku nemají předpokládaný úspěch. Jsou totiž zatlačeny do enklávy u Pusanu. I v této těžké situaci však neztrácejí naději ve vítězství. Je projednáván plán, který by mohl obrátit poměr sil ve válce o Koreu.

                Válečný zvrat

            Jde o plán obrovské námořní invaze 250 kilometrů za nepřátelské linie s úkolem odříznout a odrazit severokorejský postup. A tak za svítání 15. září 1950 ostřeluje největší invazní flotila od druhé světové války přístav Inchon. Do hořícího města se za silného deště vyloďuje americká a korejská pěchota. „Kdyby byly pláže bráněny japonskými nebo německými vojáky stejné kvality jako za druhé světové války,“ popisuje situaci jeden americký důstojník, „dostali bychom se na břeh jen se štěstím. A pak dobývání celého města by bylo ještě horší.“

            Těžší bitva probíhala při dobývání jihokorejské metropole Soulu. Po dva týdny vedly jednotky OSN tuto zdánlivě nerozhodnou bitvu, ve které zahynulo více než 50 000 civilistů. Po znovudobytí Soulu Mac Arthur znova dosadil v budově parlamentu do funkce Li Syn-mana. Mac Arthurovi však toto vítězství nestačilo. Spolu s jednotkami OSN překročil 38. rovnoběžku do severní Koreje s cílem pronásledovat agresora.

Zapojení Číny

            Přes řeku Yalu, která dělí severní Koreu a Čínu, sledují Číňané chování USA se znepokojením. Obávají se totiž, že armáda USA teď ze severní Koreji napadne Čínu. Tehdejší čínský ministr zahraničí Shi Zhe řekl v jednom svém poválečném projevu: „Kdyby byla severní Korea poražena, dělila by nás od Američanů jen řeka Yalu, to jsme přece nemohli připustit. Ani jsme nemohli riskovat, že americká letadla naruší budování naší země.“ Nejhoršího se obává i čínský premiér Čou En-laj. Do Pekingu k Maovi je vyslána delegace s dotazem, jak se v této situaci zachovat. Mao váhá, zda má Čína vstoupit do korejské války. Stalin ho nabádá ke vstupu do války a zachránění severní Koreji a Mao tedy souhlasí, protože chce upevnit Čínskou moc v Asii.

            Zatím jednotky USA a OSN postupují na sever. 19. října padlo severokorejské hlavní město PCHJONGJANG a jednotky OSN a USA postupují stále dál, stále blíž k řece Yalu. Generál Mac Arthur odlétá na ostrov Wave, kde se má setkat s americkým prezidentem Trumanem. Při setkání ujišťuje Mac Arthur svého vrchního velitele, že Čína v žádném případě nevstoupí do války. Poté mu prezident uděluje další medaili, což je signál, že souhlasí s dalším postupem směrem k Číně.

            O několik dní později již zcela přesvědčený Mao dává rozkaz čínské armádě, která se nazývá lidoví dobrovolníci, ke vstupu do Koreje. Čínská armáda čítá více než půl miliónů vojáků.

            Zatímco se toto děje, americká armáda nic netuší o čínském vojsku a oslavuje Den díkůvzdání. Američtí vojáci si pochutnávají na krocanovi s brusinkovou omáčkou, jako by byli doma. Předpokládají, že by válka mohla skončit do Vánoc.

                Ústup USA

            Příští ráno zaútočilo 300 000 Číňanů. Jejich útok probíhal za troubení trubek, což mělo na nepřítele ochromující účinek. Mao věří, že vojáci s větší motivací mohou porazit lépe vyzbrojeného nepřítele. Říká, že jde o spravedlivou válku, a že jeho stateční vojáci musí zvítězit. Americká armáda se tímto dostává do obtížné situace, protože začala zcela nová válka. Čínská armáda zatlačuje jednotky OSN zpátky a ty při svém ústupu za sebou nechávají vozidla a výstroj. Vojáci jsou proti novému útoku téměř bezmocní a nemají z této situace jiné východisko než útěk. Zachvacuje je tzv. útěková horečka. Prchají v krutých mrazech (-25°C), jejich zbraně nemohou střílet a všude kolem jsou spousty Číňanů.

            30. listopadu 1950 ve svém projevu prezident USA Harry S. Truman prohlašuje: „Bojujeme v Koreji za vlastní národní bezpečnost a přežití. Zavázali jsme se usilovat o spravedlivý a mírový světový pořádek prostřednictvím Spojených národů. A tento závazek dodržíme!“ Novináři se ho neustále ptají na možné použití atomové bomby. Britský premiér Klement Attlee kvůli tomu dokonce odletěl do Washingtonu na mírové rozhovory. Zde ujistil Trumana, že Rusové mají smlouvu s Číňany, a pokud Amerika použije atomovou bombu, Sovětský svaz nebude váhat a odvetně ji použije taky (zub za zub).

            Zatím mnohé americké rodiny přicházejí o své syny, manžely, bratry či otce. Lidé v Americe mají velmi málo zpráv o svých blízkých, veřejné sdělovací prostředky jsou špatně informovány a poskytují občanům pouze staré informace nebo o nich neinformují vůbec. Pokud Američané chtěli mít alespoň nějaké informace z Koreje, museli si koupit New York Times, kde byl o korejské válce vždy krátký sloupek na druhé straně.

Při svém ústupu používají vojska OSN taktiky spálené země. Například když opouštějí přístav Mungham, vyhazují ho do povětří. Čínská armáda dobývá zpět Pchjongjang a počátkem roku 1951 padne do rukou komunistům samotná jihokorejská metropole Soul. Generál Mac Arthur dosazuje do čela generála Mathewa Ridgewaye, pod jehož vedením jednotky OSN zpomalují čínský postup.

                Válka v oblacích

Od začátku války měli vzdušnou převahu piloti USA. Používali stejné taktiky jako ve druhé světové válce, akorát používali proudová letadla, která mohla létat mnohem většími rychlostmi. Proti nim však bojovala ruská letadla Mig 15, ve kterých létali dobře cvičení piloti. Rusové tato letadla zamýšleli nejprve jako výcviková letadla pro nové piloty, ale nakonec skončila v korejské válce. Právě zde byl možný přímý konflikt mezi Sovětským svazem a piloty ze Spojených států a to Rusové nechtěli. Spojené státy se totiž nesměly dozvědět, že bojují proti Rusku. Rusové chtěli zůstat zcela utajení za každou cenu.

Potom však Američané začali používat nové letouny F 86 Sabre a opět zcela ovládli oblohu. Jejich letouny začali podnikat ofenzívu na pozemní cíle. Konkrétně nové letadlo   F 9f Panter bylo k těmto účelům zcela dokonalé. Uneslo totiž na palubě velký náklad pum. Piloti mohli s sebou do oblak vzít tisíce liber bomb nebo stogalonové nádrže s napalmem, což je bojový zápalný prostředek, přesněji benzin zahuštěný do rosolovité konzistence s přídavkem hlinitých solí. Tyto nádrže měli uzávěr s fosforovým granátem, který se dopadu vznítil a od něhož se poté zapálil napalm. Ten dokáže vyvinou velmi vysoké teploty – asi 800 – 1000 °C.

Generál Mac Arthur chce bombardovat čínská města a přenést tak válku na území Číny. To už je ale pro Trumana příliš. 11. dubna 1951 ve svém projevu prohlašuje, že omezí korejskou válku a pokusí se zastavit zbytečné maření životů vojáků, což udělá pro bezpečnost Ameriky a celého světa a aby zabránil třetí světové válce. Na Mac Arthura to však velký dojem neudělá a nesouhlasí se stanoviskem pana prezidenta. Proto je několik dnů po té odvolán ze své funkce, aby nebylo pochyb o cíli politiky USA. Na jeho místo nastupuje Mathew Ridgeway.

Snahy o příměří

V létě 1951 uvízli vojáci obou znepřátelených stran v korejských horách, zhruba v místech, kde před rokem začaly boje. Obě strany měly docela vysoké ztráty. Uvádí se, že jednotky OSN měly 2,5 tisíce obětí za měsíc. Jeden diplomat OSN zhodnotil nejbližší cíle slovy: „Nebojujeme, abychom vyhráli, ale abychom dospěli k nějakému dojednanému míru.“

V červenci 1951 začali probíhat první mírová jednání. Naneštěstí však obě strany považují postoj druhé strany za nepřijatelný, a proto je mezi nimi docela obtížné jednání. Hlavní překážkou byl osud válečných zajatců; zhruba třetina amerických zajatců v severní Koreji nepřežila ani první zimu, spousta dalších umřela průjmy, úplavice, podvýživu nebo bití – mnozí totiž byli utlučeni puškami, pokud se při pochodu opozdili. Číňané, kteří byli znepokojeni počtem zemřelých, okamžitě převzali kontrolu nad zajatci od Korejců.

V jižní Koreji měly jednotky 130 tisíc komunistických zajatců. Všech se zeptaly, zda se chtějí vrátit domů nebo zůstat v nekomunistickém světě a téměř polovina zajatců by zde raději zůstala. Tím však byli velmi rozhněváni komunisté. Všechna jednání zůstala na mrtvém bodě.

Zatím americké letouny bombardovaly severní Koreu. Bylo vybombardováno tolik výbušnin jako na Německo za celou druhou světovou válku. Při tomto bombardování zemřelo na severu více než dva milióny civilistů. Mnoho měst bylo bombardováním zcela zničeno. Všude se děla hrozivá zvěrstva – Jihokorejci masakrovali Severokorejce a Severokorejci masakrovali Jihokorejce. Obětmi jejich bojů byli velmi často nevinní civilisté.

Jednání ve Tchandmundženu pokračují. Za téměř dva roky zde proběhly stovky mírových jednání. V listopadu 1951 je zde stanovena předběžná linie příměří, která zhruba vede podél 38. rovnoběžky, s mírnou odchylkou ve prospěch jižní Koreje.

        Změny k lepšímu

Rok 1952 je v Americe volebním rokem. Truman nebude po dvou letech války kandidovat za demokraty, ale za republikány se objevuje vhodný kandidát – skvělý politik a výborný voják Dwight David Eisenhower. Před svým nástupem navštívil v prosinci 1952 Koreu a snaží se o urychlené uzavření příměří. V jednom svém projevu řekl: „Komunisté musí pochopit, že nebude-li postup jednání uspokojivý, pak máme v úmyslu rozhodně vystoupit bez omezení typů zbraní, jež použijeme, a nebudeme dále ručit za to, že se boje omezí jen na Korejský poloostrov.“

V březnu 1953 zemřel Stalin. Ten udržoval korejskou válku v chodu, ale jeho nástupci jí teď chtějí ukončit. Sovětští a severokorejští vůdci zjišťují, že válku nelze vyhrát, protože proti severní Koreji, Sovětskému svazu a Číně stojí celý svět, a tak se snaží dospět k příměří.

        Konec války

27. července 1953 severní Korea, Čína a OSN podpořily návrh USA a bylo konečně podepsáno definitivní příměří. Li Syn-man je ale nadále zásadně proti příměří a odmítá jej podepsat. Potom si nepřátelské země vyměnily válečné zajatce; bylo propuštěno 75 tisíc komunistických zajatců a 12 tisíc zajatců OSN. Ale 54 tisíc Američanů se domů nevrátilo. Zemřely také asi 3 tisíce mužů z ostatních zemí OSN.

V Číně Mao oslavoval velké vítězství, dobrovolníci se z války domů vraceli jako hrdinové. Mělo to být pro celý svět, že Čína už není ta stará Čína, že se nedá zastrašit. Nicméně ve válce padlo více než půl milionu Číňanů.

Korejské ztráty byly také vysoké. Více než tři miliony Korejců bylo zabito nebo pohřešováno, dalších pět milionů ztratilo domov.

V bojích zemřelo více než milion bezbranných civilistů.

Komunismus byl poražen OSN, která udržela stanovenou předválečnou linii. Dokonce i dnes, skoro o půl století dále je tato dělicí linie stejná.

Tato válka je také započítávána do bojů tzv. studené války. Ukázalo se tady hlavně to, že velmocenské soupeření může přerůst v otevřený vojenský konflikt.

Korea dnes

Jižní Korea přebere od USA velení

Jihokorejští tankisté. I oni by měli během několika let přebírat rozkazy od vlastních, nikoli amerických generálůvětší obrázekZdroj: Reuters

21:04 | 24.2.2007

zdroj: BBC

Soul - Více než půl století po skončení korejské války se Washington a Soul dohodly, že si Jihokorejci začnou v armádě velet sami.

Jak informuje britská veřejnoprávní BBC, americký ministr obrany Robert Gates a jeho jihokorejský protějšek Kim Jang Soo oznámili chystanou změnu po své páteční schůzce ve Washingtonu.

Soul kdysi přepustil vrchní slovo ve vojenských záležitostech Američany vedeným siám OSN. Kontrolu si Spojené státy ponechaly i po dohodě o příměří, kterou korejská válka v roce 1953 skončila.

Změna priorit

Přestože od roku 1994 dávají za normálních okolností rozkazy svým vojákům jihokorejští generálové, v případě propuknutí války na Korejském poloostrově mají vyhrazeno hlavní slovo jejich američtí kolegové.

Washington se přitom kvůli vytížení v Iráku chce této zodpovědnosti zbavit už delší dobu, a to pokud možno co nejrychleji. 

Dvojice jihokorejských pohraničníků. 38. rovnoběžka zůstává pro Soul i po více než půl století "frontovou linií"

Místo roku 2009 coby momentu předání vrchní kontroly se ale nakonec obě strany dohodly na roku 2012. Jižní Korea požádala o zpomalení procesu poté, co její severní soused provedl loni na podzim nečekaně jaderný test.

Proces vojenského odpoutávání se Washingtonu od Soulu, který souvisí se změnou bezpečnostních priorit Bílého domu, lze pozorovat i na vývoji počtu amerických vojáků sloužících na Korejském poloostrově.

Když přišel George Bush k moci, měly Spojené státy v Koreji 40 tisíc mužů a žen v uniformě. Dnes je jich tam o deset tisíc méně a do roku 2008 by se měl jejich počet snížit na 25 tisíc.

Závěr

Významná data korejské války

• 25. 6. 1950 – Severokorejci útočí na Jižní Koreu
• 27. 6. 1950 – OSN odsuzuje agresi Severní Koreje a vyzývá k vojenské pomoci jihu
• 27. 6. 1950 – Američané se poprvé utkávají se severokorejským letectvem
• 28. 6. 1950 – Severní Korea dobývá Soul
• 5. 7. 1950 – Vojáci USA se účastní prvních pozemních bojů
• 2. 9. 1950 – Severokorejci neúspěšně útočí na Pusanský perimetr
• 15. 9. 1950 – Jednotky OSN se vyloďují u Inčchonu
• 27. 9. 1950 – Soul osvobozen jednotkami OSN
• 9. 10. 1950 – Armáda OSN vstupuje na území Severní Koreje
• 19. 10. 1950 – Pchjongjang je dobyt jednotkami OSN
• 25. 10. 1950 – Čína vstupuje do války
• 25. 10. 1950 – OSN podniká neúspěšný útok na čínské jednotky
• 29. 10. 1950 – Začíná všeobecný ustup jednotek OSN
• 5. 1. 1951 – Soul je opět dobyt komunisty
• 15. 1. 1951 – Zahájena ofenzíva OSN
• 10. 4. 1951 – Generál MacArthur je odvolán, nastupuje gen. Ridgway
• 22. 4. 1951 – Začátek jarní ofenzívy komunistů
• 10. 7. 1951 – První kolo mírových jednání
• 27. 7. 1953 – Uzavřeno příměří, válka v Koreji končí

Válečné ztrátyUSA 50 000
Jižní Korea 1 250 000
Severní Korea 500 000
Čína 900 000
OSN 3 000
CELKEM 2 703 000
Poznámka: SSSR přiznal ztrátu 120 pilotů

Kateřina H.

U Bezdomovců 535

272 01     Kladno

KÚ Středočeského kraje

Zborovská 11

206 13  Praha 5

Žádost

            Dle § 23 zákona č.100/2004 Sb. o ochraně druhů volně žijících živočichů žádám o provedení registrace papouška: ara zelenokřídlý (Ara chloroptera), samec, dle v příloze uvedených údajů.

Příloha:

Přihláška registrace CITES

V Kladně 28. 1. 2007

Milý Jirko,

konečně jsem našla chvilku čas, abych ti mohla napsat. Vím, že mi to trvalo dlouho, ale je toho teď hodně. V květnu se chystám do Španělska, a tak si musím vydělat nějakou tu korunu na kapesné. Není to zrovna málo, takže si sháním brigádu. Je to vážně hrůza, buď chtějí, abys byl už plnoletý nebo abys pracoval každý den v týdnu minimálně čtyři hodiny a to já nemůžu, protože mám v pondělí dlouhou školu. Ty s tímhle určitě problémy nemáš, viď? Jak bys mohl mít, když už ti je skoro pětadvacet. Jak ti jde práce? Minule jsi psal, že tě povýšili, jak tě to tam baví?

Mě teď škola moc ne. Blíží se pololetí, takže jsme hodně psali písemky a pořád se zkoušelo. Naštěstí už se to trochu uklidnilo, protože známky za první pololetí už jsou uzavřené. Nejhorší na tom je, jak nás všichni profesoři srovnávají s ostatními třídami. „Áčko má dvanáct vyznamenání a vy jenom dvě...“ Je to vážně děsný. Tak trochu to ale stmeluje náš kolektiv.

Jinak je to ale na pytel. Už v prvním ročníku jsme se rozdělili na skupinky, které spolu skoro vůbec nespolupracují. Nedokážeme se domluvit ani na primitivních věcech typu: kdo vybere peníze na koncert a tak. Ale asi mám na tohle smůlu. Na základce to bylo úplně stejné, možná o něco horší. Podle toho, z jakého pohledu se to bere. Tobě by se u nás na škole určitě líbilo. Tři čtvrtiny všech lidí, kteří tu jsou, tvoří dívky. Na druhou stranu, asi by ses z nás musel jednou zbláznit. Znáš holky, že. Každého za rohem pomluví, smějí se všemu a každému a mezi sebou se nemají moc v lásce. Takové my jsme. Ale asi to samé je u vás  v práci taky.

Nejvíc mě štve to, že u nás ve třídě není skoro nikdo, kdo bojuje o svoje známky. Každému je jedno, co dostane z testu, hlavně že projde do dalšího ročníku. A těm, kteří se snaží mít dobré známky, se akorát vysmívají. Asi závidí. Někdo třeba nechápe, proč jsem na sebe naštvaná, když dostanu trojku. Říkají, že pro ně by byla trojka dobrá, že by je za to doma pochválili. Jenže pro mě je trojka něco jako pětka. Prostě mi to zhoršuje známky.

Myslím, že bychom se ve třídě obešli bez pár lidí. Vím, je to ode mě nefér, ale je to tak. A není to jenom můj názor. Prostě nám dali několik studentů navíc, kteří nás rozdělují. Tohle je asi všude, nic není dokonalé. A naši nedokonalost dovršuje profesorka třídní, která nás dohání k šílenství při každém školním výletě nebo jiné akci. Alespoň té se dokážeme zasmát všichni bez výjimek.

Doufám, že mi brzy napíšeš novinky z Tvého světa dospělých :) Měj se pěkně.

Ahoj,