„Crrr...“ zaznělo z chodby, všichni opozdilci se nahrnuly do třídy a spořádaně si stoupli k lavicím, kde čekali na příchod jednoho z profesorů. 5 minut, 10... ve třídě začalo být hlučno. V tom se otevřely dveře a on vešel.
Na první pohled mladý, sympatický profesor. „Omlouvám se, řešili jsme nějaký problém v ředitelně.“ Zezadu se ozývaly tlumené hlasy kluků a smích holek. Něco na něm opravdu bylo směšné. Možná kalhoty, které byly vhodné tak maximálně do velké vody, nebo jeho boty – černé polobotky, takové, které nosí dnešní důchodci. Nebo třeba jeho brejličky, vypadal v nich jako malý kluk. Reklamní tričko snad ani nestojí za zmínku. S Miškou jsme si vyměnily pohledy a bylo jasno. Nebude to mít lehké.
Postavou rozhodně nevypadá jako chlap. Místo rukou má jen dvě hůlky a nohy? - Dvě chlupaté laťky. A to i přes to, že hraje florball a věnuje se sportu. Občas mi připadá, jakoby si ráno nestačil učesat vlasy. Vykukují na všechny možné strany. Sever, jih, východ i západ. Někde mají ráz nížinatý, jinde můžeme spatřit vrchoviny. Myslím, že hřeben by neuškodil. Časem se na jeho tváři určitě projeví známky stárnutí – vrásky, které bude mít ze všech těch jeho úšklebků, co na nás často vrhá. Nad nevýraznýma očima se mu klene tmavé neupravované obočí a místo pro rty vyplňují pouze dvě načervenalé linky popraskané kůže.
Hodněkrát se divím, že snese naše vtípky. Asi to nebude žádný „suchar“. Nejspíš si uvědomuje, že byl také mladý, a to se mu připisuje k dobru. Jako profesora ho mám vcelku ráda. Dokáže naučit, zodpovědět případné dotazy a nebrání se diskuzi. Občas z něj vypadne i nějaký ten vtip, a tím dokonale odlehčí atmosféru. Tyto názory se mnou ale nesdílí mnoho lidí. Pana profesora ještě zatím moc neznám, ale musím přiznat, že mu situaci profesora –muže – na této škole, kde studují převážně dívky, nezávidím.
Někteří způsobují radost kdykoliv přijdou, jiní kdykoliv odejdou.
