Opravdu jsme lepšínež ti druzí?

Slzy mi stékají samovolně po tvářích a zanechávají zasebou pouze slanou stopu. Nevnímám, co se děje okolo mě, koukám do zrcadla nadívku, jejíž obličej je mi povědomý, ale ne zcela známý. Dřív se na něm zračilúsměv, bílé zuby mezi temně rudými, plnými rty. Tik ťak, tik ťak. Hodinypoložené na poličce vedle zrcadla se na mě mračí a ukazují, že už je čas. „Čas.Kdyby tak šel vrátit. Všechno by bylo jinak.“ Rozechvělý hlas, který vyřkltahle slova, je stejně beznadějný jako osoba, které patří. Smutkem zahalená sevydávám ke svému (dříve bych jistě řekla skvělému, novému, červenému) autu,cestou beru klíčky a můj pohled se zastaví na fotografii, ze které se na mědívá šťastný pár držící se v objetí. Štíhlá slečna s plavými dlouhýmivlasy, které jí sahají až po pás a muž, kterému z tmavého obličeje záříoči plné lásky. Jako bych ho slyšela: „Neplakej, Princezno, čas všechnospraví.“

Ani nevím jak, ocitám se na tom nejtišším místě nacelém světě. Dusná a hořká atmosféra určitě není způsobená jen tím, že je parnéléto.

„Vážení pozůstalí, smuteční hosté! Mezi všemihranicemi, které jsou lidem vymezeny – jak mladým, tak i ve vysokém věku -, jesmrt hranicí konečnou. Zpráva o odchodu člověka, který nám byl po léta blízký,působí jako náhlý studený stín. Loučení je vždy bolestné, obzvláště však bolírozloučení navždy…“ Slova mi přestávají dávat smysl, hrubý černošský hlas sevzdaluje na míle daleko.

„Představ si to, k narozeninám mi táta koupilnové auto. Akorát mi ho chce dát až v pátek na oslavě. Docela smůla.“ – „Ajakou má barvu?“ vyzvídá na mně Amy. „Zkus hádat. – Jo, červenou, konečně budumít sexy autíčko. Taky se těšíš, až se projedeme okolo kluků z třeťáku? Tibudou koukat! Mimochodem, o víkendu budu sama doma, nechceš si udělat dámskoujízdu?“ – „Hele, Lil, a nechceš konečně rozjet pořádnou párty? Bude ti osmnáct,to se musí pěkně oslavit!“ – „No tak klidně, ale nesmím z toho mít průšvih,takže nic moc velkého. Takže v sobotu v sedm u nás, pa.“

Víkend vyšel skvěle, přesně podle mých přestav.Dokonce přišli i kluci z vyššího ročníku a přesně jak jsem si myslela,nové auto mi pochválili a celou dobu ho obdivovali. Navíc, Greg se po mně pořáddíval. „Myslíš, že bych ho měla pozvat na rande? Není to moc odvážný?“ –„Určitě jdi do něj, za pokus nic nedáš. A když tě odmítne, tak ti za to nestál,dokážeš si najít jakéhokoliv jiného, vizáž na to máš dost dobrou.“

Kdo to stojí u mého auta? Toho neznám. Ba ne, už vím,to je ten kluk z vedlejší třídy. Co po mně chce? „Ahoj,“ řekne odvážně. –„Nazdar!“ – „Nešla bys třeba…,“ ani nestačí dopovědět a už mu vracím odpověď:„Nešla, to máš pravdu. Ztrácet čas s klukem z gheta, to tak. Co by nato řekli ostatní? A dej si odchod od mého auta a drž se od něj dál. Nemámzapotřebí, aby mi ho někdo, jako jsi ty, ukradl.“ Tak to bylo rychle vyřízeno.Nechápu, jak ho mohlo vůbec napadnout, že bych JÁ šla někam s NÍM. Ještěke všemu teď, když mám plnou hlavu Grega. Nejradši bych trhala okvětní lístkykopretin a ptala se jich: „Má mě rád, nemá mě rád.“

Jsem tak naivní. Připadám si jako husa. Jak jsem simohla myslet… Buch… „Co tu zase děláš?!“ – „Já, já. Promiň, Nechtěl jsem dotebe vrazit. Nestalo se ti nic, Lil?“ – „Ne, ty promiň, nekoukám na cestu.Chtěla bych se ti omluvit za naše poslední setkání, asi jsem nebyla mocpříjemná, že?“ – „Nic se neděje. Lillian? Nechtěla bys se mnou jít do kavárny?Rád bych se ti nějak za všechno omluvil.“ – „Omlouvat bych se měla spíš já, takpojď.“

Nechápu to. Těch pět hodin uteklo jako voda, pořádjsme si měli o čem povídat, občas jsme si dokonce i skákali do řeči. Máme hodněspolečného, i když jsme tak strašně rozdílní. Já – bohatá z vilové čtvrti,on – z gheta na druhé straně města. Nikdy nepoznal tátu, od mala muselpracovat a tvrdě dřít, aby se celá jeho rodina uživila, protože matka navšechno nestačila. Myslím, že o překvapení dne se C-Jay dneska postaral. Díkyněmu jsem zapomněla i na toho hlupáka Grega, který mě odpoledne tak rozčílil.Prý jsem tlustá. Pche.

„Ahoj, Lillian.“ „Ahoj, C-Jayi. Jak se vede?“ –„Lil!“ přeruší nás Amy, „ty se s ním bavíš? Od kdy? Pojď prosím tě.“ Zanámi slyším už jen hlásek: „Tak jindy, Lillian, ahoj.“ Hned Amy vynadám!

„Ty jsi ale… Včera jsme si náhodou dobře popovídali.Je to milý kluk.“ – „Co, co, cože? Ty? S ním? Já snad omdlím. Vždyť jsiještě před týdnem říkala, že by sis o černocha z Dixie neopřela ani kolo,natož, aby sis s ním měla o čem povídat. Celý odpoledne říkáš? Holka, tyto vedeš teda. A co Greg? Povídej, přeháněj…“

Nemůžu se soustředit, v hlavě mi rotují kolečkana plné obrátky. Připadám si, jako bych byla káva 3 v 1. Vím, nevím, mám,nemám, ano, ne. Proč? Proto!

„Lil, mám nápad! Co se takhle našemu milému Gregovitak trochu pomstít? Aby si příště rozmyslel, co řekne.“ – „A co mu chcešprovést?“ – „Já nevím, něco už vymyslíme,“ a mrkne na mě jakoby se nechumelilo.

„Že nám to ale vyšlo, viď, Lil? Po tomhle trapasu semu bude smát i ředitel!“

„Tak to ti osladím, krásko. Počítej i s úroky abudou pěkně vysoké. Jednou toho, co jste mi vy dvě provedly, budete litovat!“Co má tenhle vzkaz znamenat? Vždyť to byla jenom taková sranda. Sice se taktrochu znemožnil asi před půlkou školy, ale tohle se mi zdá docela přehnané.Ach jo, auto je v opravně, zase musím jít po svých domů jako za starýchčasů. V klidu si aspoň dojdu na oběd a počkám na C-Jaye. Poslední dobou sevídáme každý den. Bojím se to říct, ale miluji ho. S ním jsem poznala, coto je mít skutečně někoho rád, je s ním zábava, podnikáme různé výlety,bere mě do kina, dokonce mi už i představil celou svoji rodinu. C-Jay jebáječný kluk.

„Ahoj, krásko! Koukej mi vrátit všechny moje věcinebo uvidíš,“ dívám se do nenávistných tmavomodrých očí, které patří tomu chudákovi,který se nevzmůže na nic jiného než na vyhrožování a nadávky. „A co kdyžnevrátím, Gregore? Ha ha ha. Jsi opravdu srandovní.“ V tom vidím, jakvytahuje ruku, kterou měl celou dobu schovanou za zády a v ní drží nůž.„To bys neudělal, vím, že ne.“ Rozmáchl se a… dál už vidím jenom loužičku krve,která se pomalu mění v jezero, moře, oceán. Něco křičím, doléhá to ke mnějako z ostrova, který zůstal sám a opuštěný uprostřed hluboké modré vody:„C-Jayi, proč jsi to udělal? Vždyť on by mi nic neprovedl. Né. Zvedni hlavuprosím.“ – „Lillian, ještě pořád si myslíš, že bílí jsou lepší než černí?“Zavrtím pouze hlavou, nevzmůžu se přes záplavu slz na jediné další slovo.Rozmazaně čtu další slova na jeho rtech ale nic neslyším: „Neplakej, Princezno,čas všechno spraví.“

„…bude hodně těžké zaplnit mezeru, která jehoodchodem z tohoto světa vznikla v našich srdcích, avšak věřím, žeduchem je náš přítel, syn, bratr a spolužák stále mezi námi.“ Zdrcená stojímsama nad zemí, kde spí věčným spánkem. „Miluji tě, vrať se prosím!“ křičím dosoumraku.

C-Jay mě naučil mnoha věcem, nejdůležitějšíz nich byla vůle respektovat ostatní a neodsuzovat je jen podle toho, jakvypadají, co jsou za rasu nebo odkud pocházejí. Děkuji ti, budeš už navždyv mém srdci.