Při východu spatřím řadu aut. Je jich fakt moc. Sou nádherný, sou krásný. Za každým tím jednotlivým autem sedí určitý úspěch. Právě ten úspěch mi dá při každým východu facku. Hóódně lidí tahle facka motivuje. Mě svým způsobem taky, ale když chci dosáhnout chování automobilisty, začnou se vyskytovat problémy. Chci přežít, bohužel už jen tento fakt sebou nese hrozné problémy, ale jsou tu další v pořadí… Nevim, co dělám špatně… „Ten úspěch mít zaparkovaný to auto před barákem a být šťasten je Hůů“… Možná už ta podstata úspěchu, mít někoho s kým se budete dělit o krásné okamžiky, je pro mě nedosažitelná. Nevím proč? Nevím zač? Lidi co miluju mě opouští a člověka, kterýho moc miluju sem opustil. Z důvodu vyšších principů… Stejně se tím trápím, tím vyšším principem, který mi říká to je správně to je špatně. Rozum byl možná na špatný adrese, ale stejně co už se stalo nic nevrátí, jen sem zase zbyl já sám a auta co mě ráno fackujou.