Splynutí
17.Listopad 2008Kdysi jsem si řekl dost, nebudu se bránit. Každé ráno, když se probudím, vstávám s neochvějnou jistotou že se stanu peříčkem, korkovou loďkou v proudu dne a přijmu vše co přijde. Dříve jsem to nikdy nedělal, ani mě to nenapadlo. Jsme složeni z mnoha rozdílných bytostí a jejich soustavný boj nás vyčerpává. Je těžké tvářit se že jsme hodní a potlačovat zlost. Je těžké přívětivě vítat své přátele když je nechceme vidět a chceme být zrovna sami. Je těžké hlasitě souhlasit když vnitř nesouhlasíme.
Přijetím dne, neboli přijetím osudu, totálně, bez příkras a manipulace dochází k zajímavému poznání sebe sama, poznání všech těch osob, které nosíme stále se sebou. Za předpokladu, že se dokážeme dívat na sebe lhostejně, bez emocí, jen s určitou zvědavostí co prožívá daná, právě se projevující pozorovaná osoba.
Má to své světlé i tmavější stránky. Mezi ty světlé patří neuvěřitelná odolnost a shovívavost vůči všem projevům života, ohromující klid a pocit uzemnění. Mezi ty relativně tmavší stránky bych počítal ztrátu motivace, ztrátu zájmu o okolní dění, absence plánů,snů a zástupů tužeb. Zůstává jeden jediný sen a tím je jít ještě hlouběji a hlouběji a poznat co se vůbec poznat dá. Jedinou autoritou je hlas intuice, která se nesmírně zesílí a povstává z hladiny nalezeného ticha. A jedinou vášní je zvláštní prožívání vlastního bytí, které se projevuje energií, jež pramení v prostoru srdce.
Můžeme se ptát co z toho, proč se takhle hodně oddálit od běžného života ? Proč si neužívat vzestupů a pádů, radosti z úspěchů a smutku z porážek ? Proč si neužívat přátel a lidí, tance a zpěvu, cestování, milování ? Proč ? Protože to vše lze najít v sobě a v mnohem větší míře. Je to intenzivnější, křišťálově čisté a neuvěřitelně živé. Pokud se začnete rozpoznávat do hloubky, nenaleznete cestu zpátky.
Jak jsem poznal, drtivá většina lidí mají dva problémy. Problém se sebou a problém s lidmi. Pokud jsme ve stavu že se neznáme, že dané bytosti generované událostmi vyplouvají bez kontroly na povrch a my se stáváme hodnými, šťastnými, nešťastnými, zlými, zklamanými, nadšenými, potom nám uniká ta nejryzejší podstata nás samých a tou je klid a ticho. To je základnou pro všechny projevy. A protože jsme neustále hnáni k touze poznat sama sebe, kdo jsme, co znamenáme, co tu děláme, jak jsme vnímání okolím, spoléháme se a vyhledáváme soudy druhých lidí, kteří ale jsou na tom stejně jako my. To co nám odpovídá na naší otázku je ta bytost, která právě v daný okamžik a z různých příčin vládne. Tolik lidí se střetlo s tím že se jejich partner po nějakém čase změnil a stal se jiným, bohužel často nepříjemným člověkem. Došlo k tomu proto, že jsme nevnímali jeho ticho, vnímali jsme nastrčenou bytost kterou jsme chtěli vidět a proto nám byla předložena. Říká se tomu maska. Toužíme po lásce a omylem si vysvětlujeme, že nám ji má dát někdo druhý. Ne, to po čem skutečně toužíme je po lásce v nás, toužíme po sebe přijetí, sebeúctě, respektu k našemu bytí. Ten druhý je jen určitý podnět, nebo zrcadlo, spouštěcí mechanismus, který čas od času zapříčiní v sobě lásku objevíme. Potom říkáme že jsme zamilovaní. Ano jsme zamilovaní. Dokonce zamilovaní i do toho druhého ale cíl je chybný. Zamilování je proces vyzařování teplé energie z našeho vnitřku směrem ven a je jedno kdo tam stojí. To co nás mate je mysl a její schopnost vygenerovat obrazy a představy, sny a tužby. Je to jako řeka. V některých místech je pomalá a líná a v jiných je dravá a rychlá. To koryto jsme my sami a může to být i někdo zvenčí. To se stává. Je dobré vědět, že jsme schopni to koryto vždy přetvářet sami a pokud nám někdo může pomoci, tím lépe. Ale není to podmínkou.
Když se nad tím skutečně zamyslíte a roztříštíte milenecký vztah do segmentů, co najdete ? Prvním vládcem je mysl. Při představě našeho milého, milé, se v nás – jen v nás – spouští mechanismus prožitých i vysněných vzpomínek, společných zážitků. Víme dobře že si dokážeme tyto vzpomínky nesmírně mistrně vymalovat tak, aby nám to dávalo impulsy, které milujeme. Mysl je zvláštní instrument přestože je to jen zásobárna obrazů a schopnost je dávat do souvislostí. Mysl se mění, může zapomínat, nabírat nové informace a měnit obrazy do naprosto jiných vzorců. Což se děje, náš milovaný se lehce může stát naším nepřítelem.
Tím druhým vládcem jsou naše emoce. Ty jsou velmi poplatné mysli a instinktům. Příroda nás tak obdařila že dotek, polibek, milování prostě chutná skvěle. Emoce sami o sobě jsou velmi zautomatizované a my jim dáváme signály skrze naše myšlení nebo se spouštějí přímo v závislosti na fyzickém prostředí. Upadneme a brečíme. Jsme nadšeni ze západu slunce.
Třetím vládcem je tělo. Jak jsem řekl, teoreticky se dokážeme milovat s každým. Tělu to nevadí, neřeší to. Mysl ovšem rozhoduje s kým ano a s kým ne. Pravdou je, že pokud tedy mysl dovolí, již se samotného milování neúčastní, jen přihlíží a mluví si sama pro sebe. Příjemná nebo nepříjemná stránka milování opět spustí emoce a chemické procesy v těle, jež nám přivodí rozkoš a orgasmus.
Tím se obloukem vracím k fenoménu tantry. Samozřejmě i tantrik si vybírá partnerku myslí a následnými emocemi. Ale je zde poznání, že samotná tantra nezáleží ani na mysli, ani na emocích. Je to prostá řeč těla, které se stává prvním vládcem a emoce, prožívání, se děje automaticky na bázi té či oné fáze milování. K tomu aby byla mysl odstřižená od svého běžného působení, učí se tantrici respektu a obdivu vůči nesmírně silné sexuální energii. V přesvědčení, nechť se děje co se dít má. Mysl se stává svědkem, pozorujícím, ne vůdcem. Proto je tantra více meditací, pečlivého zkoumání možností a reakcí těla, více člunem na neznámé obrovské řece, kdy sice můžeme pádlovat v prudkém proudu, ale co se skutečně bude dít nevíme. Je v celistvém přístupu k sobě samotnému i k našemu partnerovi, v její syrovém projevu. Pokud máme v sobě démona, nechť není skrýván, pokud ukrýváme fantazie, ať se projeví v celé své šíři. Proto by lidé praktikující tantru měli být připraveni, na sebe i na svého milence a tichý svědek mysli by měl velmi jemně konat svou dozorující funkci, protože tantra musí být bezpečná a totálně důvěřivá. Nikdy nesmíme činit to co druhý nemůže snést, protože bychom opět byli sami a ten druhý by nastavěl celou řadu obranných mechanismů ať z důvodu strachu, paniky nebo nechuti.
Cílem tantry je splynutí dvou polaritních energií. Tím se náhle objeví prazákladna původní neprojevené energie, jakéhosi zdroje tvoření. To čím je ticho pro mysl je tantra pro tělo. V tantře se pracuje se sexuální energií a prvním krokem je rozšíření této energie, která se projevuje v horkém orgasmu, do celého těla pomocí kanálu propojujícího čakry. Celé tělo se stává orgasmické. Ve druhém kroku tuto energii mísíme s energií partnera a dochází ke splynutí, kdy mizí těla, polarita a osobnosti a dochází k extázi, výbuchu božské energie a uchopení tajemství tvoření a života.
I když jsou tantrici skuteční umělci ve vzrušování a milování, prvotním cílem je rozdmýchání ohně orgasmu, jeho ovládnutí a rozvedení do každé buňky těla. Aby potom tato nespoutaná energie byla smíšena s energií opačného pohlaví a tím došlo k extatickému splynutí. Proto skutečného tantrika již nebude zajímat pouhý sexuální akt, který je jen mrháním energie a ztrátou času. Bude hledat partnera jež má stejnou touhu poznat absolutní poznání a dojít až na vrchol toho, co je v tomto životě možné.
Běžný orgasmus je jen odleskem orgasmu celého těla. A splynutí energií a sjednocení polarit je neuvěřitelnou nádherou a duchovním průnikem, které jsou absolutním naplněním života v tomto specifickém stávajícím projevu.
napsal/a: osho.cz 02:00 Link
