....Čtvrtek je blbej den...nebo teda alespoň ten včerejší teda byl. Celý den jsem lítala a kupovala a dávala dohromady věci na hory a večer jsem jela s mamkou na chalupu pro lyže...na to že jedu dneska to bylo celkem akorát včas:-) když jsme byly skoro doma tak na cestě ležela přejetá kočka...hluboce dýchala, z pusy jí tekla krev. Byla drobnější tak jsem usoudila že je to kočička, měla asi propíchnutou plíci a špatně se jí dýchalo. Vzaly jsme ji do auta a jely na veterinární pohotovost. Číča se v autě pokoušela asi 3x zvednout...měla v sobě ohromnou vnitřní sílu. Bylo na ní vidět že trpí. Na veterině byla mladá doktorka a slovenská sestřička nebo studentka veteriny...podívaly se na číču a když se dozvěděly, že není naše tak začaly zjištovat že se jí nedá pomoci, na stole se pokusila ještě dvakrát zvednout, asi byla divočejší a byla nucena být v kontaktu s lidma kteří ji kdysi třeba ublížili nebo vyhodili na ulici, zorničky nereagovaly a byla trošku hubenější, ale jinak byla krásně hnědá s černými moury, měla jemný obličej a hladkou srst o kterou se pečlivě starala. Měla zelenožluté chytré oči. Když jí dávala doktorka injekci tak jsem jí hladila po čumáčku a říkala jí, že už to bude dobré. Její tělíčko přestalo těžce dýchat a její srdíčko přestalo bít. Setra zjistila že je to kočka.(což mi fakt přišlo k smíchu když jsem to poznala já coby lajk hned a nemusela jsem se jí dívat pod ocas)..evidentně veterina je na tom podobně jako medicína, pracují tam prostě experti, že doktoři nepoznají slepé střevo od nastydlého měchýře nebo těhotenství:)pak jim má člověk svěřit vlastní zvíře což je někdy víc než cizí člověk(naštěstí). 

Když jsme jely domů tak jsem si vzpoměla na všechny kočky které jsme měli a které umřely. Vzpoměla jsem si na jejich konce a na ty o krerých se nic nedozvím. Vzpoměla jsem si na Macíka m. kterého přejel jeden soused z vesnice když jsem byla v 5 třídě na škole v přírodě, na Zulínku kterou rozsekal kombajn, na Bělínku které kombajn usekl zadní packy a ona se doplazila něco mezi 1-2 km zpátky domů kde měla maličká koťata, na Macíka kterého jsme vezly v autě z Říma bez papírů a bez zvířecího pasu, celou dobu mi ležel jako límec za krkem a který odešel a už se nevrátil, na Šmudlíka I. který se taky nevrátil, na Matýska který měl dlouhou srst a vypadal jako sovička když seděl na schodech a měl hrozně krásně chápavý obličej. Dostal těžkou infekci v půl roce, vezla jsem ho večer do Prahy na veterinu a zdál se mi, že do rána vydrží a ráno na vetrině umřel a já ho pak nesla zpátky domů. Pamatuju se že mi v autě packou tisknul  ruku a téměř do poslední chvíle předl. Na Lízinku dceru Bělinky, která měla ve zvyku cucat trička a byla hrozně jemná kočička a umřela na rakovinu, která jí na bříšku praskla. Na Černošku která byla matkou rodu a bývala strašně divoká a pak se ochočila, že nás milovala jako pes a měla každý rok 2x ročně koťata. Na Bobíka, syna Černošky který mi jako koťátko chodil sedat si na nohy když byl velký jen do dlaně, byl ze 7 koťat a byl nejmenší, měl velikou hlavičku a nakřáplý hlásek. Celých 13 let tu byl, skoro polovinu mého života, pak jeden den odešel a už se nevrátil, už se nikdy nedovím co se mu stalo. Spoustě dalších kteří nebo které prošly mý životem a znamenaly pro mě víc než někteří lidi které znám. Nechápu jak někdo může zvířatům ublížit nebo neudělat nic aby jim pomohl.

Vždycky mě udiví když se někteří diví, že by někdo položil život za zvíře, ale proč ne když to zvíře by ho za mě dalo spíš než kdekterý člověk. Navíc ani já bych při volbě záchrany mezi zvířetem a cizím člověkem dala přednost zvířeti. Protože člověk si za většinu věcí může sám, ale zvířata byla dohnána na okraj a musí žít podle pravidel která určují lidi.