.....  v hrobovém tichu, kde jen dech a tlukot srdce se ozývá,

v černočerné tmě, která všechno zakrývá

jak silná rána, jako výbuch z děla

jakýkoliv pohyb se odehrává

malá a slabá v koutku leží,

leží sama, nemohoucí

není už jí  pomocí,

není už  návrat v ničí moci

kanoucí slzy po tvářích pozdě se řinou,

pozdě nalezeno její tělo,

jen tichý tlukot srdce ustává

jen lehký a nepravidelný dech se hluboce ozývá,

svalové křeče se v intervalech vrací

pohlazení už téměř necítí,

jen tiše jako zbohem přede

tak jemně a téměř nepoznaně

 v tom tichém koutě, sama a opuštěná

navždy svět živých opustila

její tělo chladne a tvrdne

její krev v žilách pozvolna tuhne

poslední vydechnutí, poslední tluk srdce

 sama odešla na místo jiných

sama se vzdala světa živých.

.....mám pod postelí jednu krabici do které si dávám fotky(kterých mám celkem málo), dopisy, vzkazy, telefonní čísla a věci která pro mě mají citovou hodnotu, že při jejich spatření se mi vybaví nějaký zážitek....mám tam i něco jako deníček který jsem si občas nepravidelně psala před 11-10 lety....nedávno jsem se chtěla pobavit svojí pubertální histerií a dramatičností okamžiku a napsala si záznam svého týdeního vztahu se spolužákem z béčka z 9 třídy....tak jsem se rozhodla ho sem přepsat...bez úprav a bez korektur.  Musím připustit že mi to dneska přijde fakt k smíchu, hlavně ten deník, ale tehdy to byla vážná věc a s odstupem času:-)

Uf. Právě jsem si doklidila pokoj. Dělám to celkem často, protože jsem strašná bordelářka. Zase ty vzpomínky.                                                                                                                                         Proč, proč zrovna já se musím užírat těma odpornejma myšlenkama? Nevím. S Tomášem to navždy skončilo, dal mi dvě šance a já kráva to zvorala nejen poprvý, ale i podruhý. V horoskopu mám napsáno, že se rychle odláskuju a netrápím se tím co jsem udělala nebo udělat měla. Asi nejsem čistokrevnej beran.Tomáš k nám přišel na školu asi před měsícem. Poprvý jsem ho viděla na chodbě, když jsme šli na oběd. Zamávala jsem, ostatní zdravili.Ptala jsem se Katky jestli ho zná(bylo přeškrtnuto) "Katko, znáš ho?" " no,  dyť jsem snim chodila do třídy, jmenuje se Tomáš Bárta" "aha, je docela hezkej", " mě se moc nelíbí" ..." jo já vim, ty máš jinej vkus, no já už musím letět nebo mě Tvrdek sprdne" "čau" "čau".

"Petro myslíš, že bude chodit k nám do třídy?"  "Ne, pude do béčka tam jich je míň". "To je docela škoda."    "A jak pokračuješ s Petrem" " no deto".

Ach jo, máme děják a já neumím aňi ň.."uau" třídní k nám přivedla Toma , protože neměl tělocvik. Posadila ho na místo Kláry, která chyběla. Posadila jsem se tak, abych byla čelem k němu. Sice ob dvě řady, ale to stačí. Vrhala jsem na něj svůdné pohledy(pozn.autora - ty bych dneska chtěla vidět) a Petra ze mě dostávala záchvaty. Na papír jsem jí napsala, že sním budu chodit a ona mi na to napsala, jestli on semnou. To je malé nedopatření. Tahle otázka však pro Petru znamenala pětku.

Dneska jsem se asi nejvíc strapnila, Tomáš zjistil, že sním chci chodit. Takovej trapas. Po škole jsme šli na avas kde nás bylo asi 7. David mi řekl, že se mnou Tom chodit bude, že zachvilku ke mě příde a že se pudeme projít. "di kněmu"! "ne, ať příde on", "di kněmu"! "dej mi pokoj"! Tomáš se přesunul od Markéty k Haně a najednou mě chytil kolem ramen, otočil a odvlékl pryč. Šli jsme ze schodů(přeškrtnuto)"asi víš o co de" "no asi jo", cestou ze schodů jsme potkali Petra...jejda sním jsem se ještě nerozešla,.... chudák.  "Tak chceš semnou chodit?" " hmm, tak fajn" "To znamená, že jo?" "hmm, jo".."Jo počkej, a proč semnou vlastně chceš chodit?" "Protože se mi líbíš" "tak fajn".                                                                                 Vraceli jsme se  zpátky. David s Hankou se na nás vesele křenili. Tak teď to ještě vyřešit s Petrem. "Jak mu to mám říct?" " no, jednoduše mu řekni, že vo takovýho špunta nemáš už zájem". "To přece nejde, mě je ho chudáka líto"..."tak mu to řeknu já!" nabízel se ochotně David. "Né to je dobrý já mu to řeknu sama". Šla jsem k sedícímu Petrovi, zaklepala mu na rameno a zeptala se" můžu stebou mluvit?" "jo". Viděla jsem na něm, že má nakrajíčku, byl zvyklej brečet kůli každý blbině. "asi víš víš o co se jedná, viď".  "hmm asi jo". "takže konec!" "tak fajn" řekl a chystal se jít pryč. " Né počkej Peťo chvíli, zůstaneme kamarádama, žejo?" " jo, jasně, tak čau" "čau".

Vrátila jsem se na Avas kde na mě čekali. "Tak co už jsi to vyřešila?" "jo". Jelikož začalo poprchávat tak jsme se šli schovat pod střechu. Zůstala jsem stát, protože jsem zachvilku musela jít domů. Kluci chvíli seděli, ale pak se zvedli a odešli že jdou k Davidovi pro prkno. Když odešli, holky se na mě vrhly jak vosy na bonbon. "tak co chodíte spolu?" "jak se tě zeptal?" "co ti říkal?" "co si řekla Petrovi?" Všechno jsem jim dopodrobna řekla, dala jim pusu na rozloučenou, řekla jim že se vrátim až po 7 večer a ať pozdravujou Toma.

Ve čtvrtek jsem šla do školy pozdě, jako obvykle jsem zaspala a to jsme měli od 9. Ve škole jsem na sebe nijak neupozorňovala. Sice jsem ho potkala, ale jenom jsem ho pozdravila. Po škole tam už byli protože měli kratší rozvrh. Kluci se bavili o prkně a sportu a tak jsem si šla sednout na zem vedle Markéty. Po chvíli ke mě přišel David a spustil" di k němu a chytni ho za ruku" "né, nech mě bejt" "di né" "ne  nejdu". U mě neuspěl tak šel k Tomovi a Tomáš po chvilce ke mě přišel a sednul si vedle mě. David se sice na nás culil, ale pořád ukazoval at ho chytnu za ruku, jemu at mě obejme až jsem se z toho rozesmála. Za chvíli šli všichni domu a zostala tam akorát Hanka, David, Tom a já. Já jsem stála před lavičkou a povídala jsem si s Hankou. Po chvíli přišel Tomáš, že musí domů. Dal mi pusu a když zašel za roh radostně jsem se tetelila. Hanka se mi smála" To je jiný kafe než s Petrem, co?" "to teda jo". Odpoledne jsme trapčily s holkama na avasu, kluci tam jezdili a když byla zima, tak jsme šli dovnitř k topení. Nejdřív jsme seděli všichni u jednoho, později jsme se přestěhovali k druhýmu kde byl Michal. "no já vocud vypadnu abych vás nerušil". "hmm". "Řekni mi něco vo tobě" "co?" "jaký máš koníčky? já třeba strašně ráda čtu" "hmm to holky v tomhle věku dělaj" "no jo ale já nečtu romány" "a co teda?" "klasiku" "aha" "čteš?" "ne" "a co teda děláš?" "dívám se na bendu a jezdím na bruslích"(pozn.autora - od té doby mé první otázky vždy směřují k zjištění jestli má daný "adept" kulturní přehled  a jestli není "jednodušší") "aha, máš sourozence?" " jo mam dva bráchy" "já mam taky bráchu, je mu 22" "mejm jsou 21 a 19" "já jsem mohla mít dvojče kdyby nezemřelo, víš jak by to bylo super kdybych byla dvakrát, ale  to bych potom nebyla já" "to by bylo blbý" "proč?" "protože bych nevěděl kterou si mam vybrat" "aha". "hele jde Marcel, bude žárlit" "proč?" "von tě balí" "kecáš" "ne fakt, chodila by sis snim?" "ne, nikdy" "kam jsi včera tak brzo zmizela?" "na výtvarku". "Jsem se stebou nestihl ani rozloučit, v kolik máš bejt dneska doma?"  "Já jdu od 6 do 8 na keramiku" "a ty?" "já jsem do půl 7" "tak já na ni nepudu" " né di" "né já tady budu stebou" "jak myslíš" "nemyslím, řídím se šestým smyslem" "tak to jo, to je dobře" a líbali jsme se.

Po chvíli ke mě přiběhla Léňa s Markétou "jdeš na keramiku?" "ne já tady budu s Tomem" "hmmm tak fajn" "tak zatim čau" "čau". Daly mi pusu a odešly hňácat hlínu. "to je hodin, já už musím domu" "chceš doprovodit?" "no jestli chceš tak budu rád, ale nemusíš" "já pudu" "tak fajn". "Kam jdete?" "Tom musí domu a já ho du doprovodit, za chvilku přijdu" "čau". Cestou jsme šli v obětí, ale museli jsme srovnat nohy, abysme šli nastejno, protože je blbý aby sme tak trapně kulhali. U jeho domu jsme se rozlooučili pusou, on se chtěl líbat ,ale já se odtáhla.(pozn.autora - asi se mi zdálo že denní dávka líbání byla překročena) Pochopil to "tak čau" "ahoj". Cestou zpátky jsem uslyšela někoho volat "Jíťo" otočila jsem se, ale nikoho jsem neviděla, po chvíli jsem se otčila znova a uviděla Toma v doprovodu psa pokud se to tak dalo nazvat. "to je tvůj pes?" "jo". Dusila jsem se v záchvatu smíchu. "jak se jmenuje?" "Snoopy" "Snůpy"..teď už jsem to neydržela  a vyprskla nahlas. "moc se k němu nehodí" "hmmm ale já ho mám rád ,vždycky mě dovede domu, když jsem nalitej" "Tak to jsi asi často, ten pes vypadá fakt strašně.

Na Avasu byl Láďa a Hanka. Hanka dostávala podobný záchvaty jako já z toho psa a ke všemu ten pes začal štěkat, ty nechtěla bych aby mě kousnul, sice prý nekouše, ale kdo ví co tahle mix-shake-rasa udělá. "Dej ho dál ode mě, já se ho bojím" "von nekouše, pohlaď si ho" "já ti věřim ,ale dej ho radši dál" "Tak dobře, čau Marceli" "čau" "ahoj" "dete snáma na pivo?" "Já bych šel, ale mam tu psa" "já ti ho pohlídám" nabídla jsem se. "no jasně, my ti ho pohlídáme,děte" "tak děte"  "tak ahoj" "ahoj"....

....tak to je konec.....evidentně mi konec chybí protože to bylo dramatické ukončení:-) vztahu.....

Obecný horoskop pro znamení berana

(viz. magazin.cz)

.....tolik psáno..já jsem se tam celem našla a to co ke mě podle mého sedělo jsem zvýraznilatak písněte jestli stím souhlasíte nebo ne...teda za předpokladu že mě znáte víc než od vidění, nebo že semnou máte něco společného kromě pár konzverzačních vět.

Dneska byl dlouhý den. Vstávala jsem v půl 5 ráno a do postele jdu ted až po půl 12 večer. Což je něco kolem 19 hodin denní aktivity. Ráno jsem jela s mamkou z chalupy, řídila jsem a musim napsat, že na pondělí ráno jelo po silnici docela dost čuramajzlíků,blbštejnů a hromad trusu z myších albínů( viz.červený trpaslík). Doma jsem se stihla jen převléknout a nakreslit si obličej, pak jsem hned spěchala na autobus u kterého mi změnili těžce naučený jízdní řád(což mě docela naštvalo) a čekala na naplněný autobus celkem nevonících pasažérů...tak jsem pak po výstupu byla nucena na sebe vyšplíchat snad půl lahvičky své voňavky( pro případ že bych načichla). V metru to nebylo o moc lepší, navíc zrovna v mém vagonu jela rota spratků ze základní školy a myslím, že pavilony opic a papoušků by bledly závistí co se do hlučnosti týče a myslím, že se ty opice líp chovaj(asi je opičí mámy a tátové lépe vychovávají než ty od "pánů tvorstva").

Takže jsem si pustila volume doprava (a pracovala na hluchosti ve stáří)  abych je přehlušila....marně...asi bych si je musela propíchnout (myslím ty bubínky...né ty děti...ikdyž...no možná by to stálo za zkoušku)nebo si pořídit sálovou aparaturu aby to pomohlo. Když jsem v takto příjemně strávené půlhodince nasála dostatečnou atmosféru, mohla jsem jít do školy. Nejdříve jsem se zastavila v knihovně a studovně. Tam jsem provedla svoji předzkouškovou přípravu = zjištění co je ve zkoušce za otázky, výroba pár taháčků a puštění svých oblíbených písniček.

Zkouška. Nedříve jsem čekala, až holčina z dálkového studia která přišla předemnou si dopíše přípravu, poté jsem byla vpuštěna na "bojiště". Vybrala jsem si otázku rodina a druhou dostala Švýcarsko. Vedle mne seděla Lenka z cesťáku, která z taháku opisovala test z lekcí 15-20(taky jsem jí potkala na předzkouškové přípravě v knihovně u kompů). O rodině jsem napsala 2 A4 stránky...o Švýcarsku tak 6 řádků. Nejdříve jsem začla otázkou rodina a celkem my to šlo že jsem se do papírů skoro nedívala. Pak jsem povídala o tom co chci dělat v budoucnu a když jsem řekla, že stevardku(sice nechci, ale nic lepšího mně nenapadlo)tak se mě profesor zeptal jestli se bojím létaní...musel mi to říct ještě jenou než jsem si dala dohromady co vlastně po mě chce. U Švýcarska mi musel pomáhat otázkama a tahal to chvílema ze mě jako "z chlupaté deky"...ale nakonec řekl že mí dá za 3, což jsem ho chtěla skoro pocelovat. Pak jsem si povídali o něm, kdy kde v německý mluvících zemích žil(celkem slušná řádka) atd. Bylo to zajímavé.

Po úspěěšné zkoušce jsem si zajela na Smíchov pro balík od Avonu a rozhodla jsem se ocenit svůj výkon zakoupením nějakého dárku. Koupila jsem si botičky....teda elegantě-rokově-sportovní žabky. Po 2 hodinách sem je šla vrátit a vybrala si jiné, dokonce levnější a zajímavější a pohodlnější.

Odpoledne jsem se zastavila doma abych se upravila do divadla. Šla jsem s mamkou a tetou Janou do divadla Pod Palmovkou na hru Kočka na rozpálené plechové střeše. Bylo  to velmi zajímavé(sice sousedi po mé levici se po přestávce  už nevrátili) a myslím že i poučné. V hlavní roli excelovala Vilma Cibulková a kromě toho,že má na svůj věk úžasnou postavu, tak měla geniálně expresivní vyjadřování a skvěle pochopenou postavu s perfektní mimikou.

Cestou domů jsem se rozhodla projít než čekat na zastávce 20 -25 minut na autobus. V podpatkách se mi šlo sice hůře než v teniskách a trvvalo mi to i déle.Na mé obvyklé liduprázdné trase podél rybníka oklestěného keříčky a stromy s minimem civilizačního městského osvětlení šli 2 osoby. Samozřejmě, že chlapy. Co jiného když jdu s kabelčičkou o velikosti dvou rohlíků, podpadkách na cca7-10 centimetrech a sukni. .. (může se zdát,  že jsem představami o zabití posedlá, ale moje fantazie je opravdu široká a při každé příležitosti si přestavuju svůj konec - například když jedu výtahem,že spadne, nebo když jedu lesem, že na mě spadne strom, že se mi v kolejích zasekne bota a přejede mě vlak...atd...takže to z mého pohledu není nic neobyklého a proto o tom píšu...člověk má být připravený na všechno) Najednou jedna postava zmizela a mě zachvátila vteřina paniky.....Dokonce jsem slyšela takový ten "divný" zvuk, po kterém tuhne krev v žilách a člověk zamrzne v pohybu....no z křoví vyběhl hafan. Takže žádné drama se nekonalo....navíc když je někde pejskař tak nebezpečí nehrozí...teda za předpokladu, že tím nemaskuje skutečnost, že je úchyl.

No ted je něco po půl 12 a myslím, že usnu rychle...ikdyž musím přemýšlet nad závislostí lásky...Maggie byla zamilovaná a její láska nebyla opětovaná...já jsem zamilovaná(ale něco mi chybí) a moje láska je opětovaná(ani moc ani málo...zkrátka akorát).....tak mě napadá kolik lidí v dnešní době žije s někým koho nemiluje a pro svojí lenost stím nic nedělá, není schopen se stím poprat a snažit se vztah napravit a nebo ho poslat k šípku a dočkat se jiného.....někdo si myslí, že má svého vyvoleného a že to bude na celý život, přesto že se ten "vyvolený" chová jako kosmickej vágus před kterým se je nutno plazit a uplácet ho pro trochu lásky.  Někdo lásku nemá a touží po ní, ale neumí využít příležitostí. Láska a vztahy jsou složitá záležitost, která vyplňuje nejeden rozhovor. Pravdou však zůstává že ten kdo se o jakýkoliv vztah( i přátelský nebo příbuzenský)nestará a myslí si, že se nezmění, je jako kdyby "hodíl hovno do ohně a čekal ohňostroj". A další pravdou je že "prohrává ten kdo kdo má rád víc"

dobrou noc

Dneska jsem dělala zkoušku z letecké dopravy a leteckých služeb.....Tuhle  zkoušku jsem brala oproti ostatním fakt vážně....teda na mé poměrybyla to totiž moje předposlední zkouška(poslední mě čeká němčina)..pro většinu ostatních to byla poslední zkouška, tak jsem se na ní učila asi 4-5 hodin do cca 1 do rána kdy se mi v minutových intervalech zavíraly oči a to i po vypití  speedu 8, který mě měl pomoct být 8 hodin vzhůru. Ráno jsem vztávala v 6 hodin a překvapivě jsem fakt vstala(jindy se otočím na druhý bok a spím dál) a ještě jednou si četla otázky....

Cestou do školy jsem si pouštěla povzbuzující muziku která mě pozitivně nabila na celý den....ve škole už bylo celkem živo...přišla jsem jako 8 nebo 9 v řadě což určovalo pořadí u zkoušky....vlastně zkoušek protože nás zkoušeli 2 profesoři.....Šesták a Žihla..jeden dopoledne a druhý odpoledne. U Šestáka jsem si vytáhla Revenue managenent a po přichodu Andy jsem zjistila, že měla tytéž otázky předešlý den tak mni řekla že budu mít ATM a řízení letadla. To jsem opravdu u Žihlíka vyfasovala, ale stihla jsem si něco napsat, holky mi poslaly sms s dalšími informacemi, které došly včas, přestože jsme byli v kobce(učebna č.4...která je v -1 patře) a něco jsem věděla z hlavy. Dokonce jsem měla čas prohledat lavici s tahákama a pomoci spolusedícím potítkářkám Kačce a Monice, kterým jsem našla daná témata, která potřebovaly. Po zkoušce jsem zašla za prof. Zbořilovou aby mi zapsala zkoušku za zimní semestr. Byla špatně naložená a když přišly holky aby se jí zaptaly na otázky tak je 2x vyrazila. Čímž většině zkazila náladu.....

Pak jsme přešly do  školní základny Fámy, kam za náma přišĺi Kuba a ten malej....sakra jak se jmenuje......Jirka....měla jsem šílenej hlad a žízeň. Dala jsem si caesar salát,červené vínko a colu a bylo mi dobře.....postupně se ostatní rozprchávali až sme tam zůstali já, Jakub, Andy,Kačka S. a Bára. Kecali jsem snad úplně o všem od školy, učení, rodinných a milostných trablů přes dovolené až po jídlo, svatby a jména našich dětí(těch co jednou třeba přijdou) a dost dobře jsme se u toho bavili.                                       Kolem půl 7 jsme se přesunuli na bar. Kolem půl 9 kdy Jakub posouval odchod na základě déle jedoucích vlaků a Barča která musela domů, jsme se pořád něčemu smáli(teda i předtím) teda ostatní měly v sobě 8 dc vína a Kuba tak menší sud řezaného pivka, já se svojí 2dc červenýho a 2 nebo třetí kolou jsem byla pozadu ale jinak jsem si připadala, že mám naváto stejně jako oni

během večera pokračovala diskuze s číšníkem Tomášem, se kterým si Andy začala podruhé tykat.... Byla trošičku lízlá a měla úžasnou gestikulaci....Zapoměla jestli je číšník Tomáš nebo Lukáš a když sme jí všichni včetně číšníka řekli, že Tomáš a že má blbou paměť tak se ohradila stím(asi jako že není sama)"Tomáš už stejně neví jak se jmenuju já" řekla se sebevědomým výrazem() a nataženou rukou kterou těm slovů dodávala na důrazu ve stylu kombinace hajlucícího rapera nebo hiphopera. Načež se s Kačkou vsadila, že si to Tomáš nepamatuje( a zase asi 3 raperský hajly s nataženým prstem ukazujícím na Tomáše...z tšěch jsem fakt nemohla a měla jsem tendence jí tu ruku dávat dolů...marně)o 2dc vína. Číšník počkal až stáhne nataženou ruku s natáhým ukazováčem a řekl "Andrea". V tu chvíli jsme všichni( kromě číšníka který se jen uculoval a šokované Andy) dostali několika minutový záchvat smíchu.

Pak tomu přisadila korunu Kačka která posilněná se rozhodla že si řekne Tomášovi o Petrovo číslo.Se slovy" můžu tě o něco poprosit"( Já měla v tu chvíli hlavu pod barem)...A fakt to udělala....ale on jí řekl, že jí ho dát nemůže,...když odešel obsloužit tak se Kačka zděsila co, že to udělala. A   aby si zachovala dekorum tak si řekla o číslo Tomášoví stím že to byla sázka....řekl že jí ho nedá...něco přitom psal a pak jí podal papírek s telefoním číslem....V tu chvíli jsme všichni netušili a Katka jen mezi náma prohodila " a co sním mám ted dělat"?....naštěstí jsme se všicnhni rozhodli už jít, že dávka naší přítomnosti už lehce přetekla tak jsme se rozloučili a šli. Já z Kubou pěškobusem na Masaryčku a holky na tramvaj. Vlak mi zrovna ujel tak jsem jela metrem a jelikož jsem nechtěla ještě domů tak jsem si dala menší 30 minutovou procházku za hodně hlasité mp3 okolo rybníka(opuštěného). Úchylů jsem se nedočkala tak jsem domů dorazila kolem 23 hodiny neznásilněná, nezabitá a nerozřezaná(ťuk ťuk na dřevo abych to nezakřikla)...snad jen společensky unavená a nasáklá cigaretouvým kouřem. Usla jsem snad do 10 minut

Ale den to byl docela dobrej....a státnice jsou zase o kousek blíž

 Dneska jsem měla zkoušku z angličtiny. Ráno jsem nestíhala...nějak se mi nechtělo z postýlky a pak jsem zjistila že oblečení které jsem si chtěla vzít tak není k dispozici, košile o které jsem si myslela že je vyžehlená tak nebyla....Mikeš seděl a pozoroval moje počínání a prostě nechápal....Do školy jsem dorazila o pul hodiny déle než jsem měla, ale vůbec to nevadilo protože jsem na řadu přišla až kolem půl 1. Dokonce to vypadalo že odejdu aniž bych byla zkoušená, protože učitelce se zdálo že je nás moc a že nás všechny nestihne. Stihla...Sice to trvalo, ale stihla. Dala nám to všem a většinou převládaly 1 a 2. Já jsem dostala 2. Měla jsem destinaci a ekonomii. Jako destinaci jsem si vybrala Itálii. Dokonce jsem byla překvapeníá co za moudra o Itálii ze mě padají...dokonce jsem mluvila o dobrém zakonzevování měst Ercolana a Pompejí popelem a lávou....asi ze mě něco budeTy co dostali jedničky tak jsem jim to přála....nechápu jak někdo někomu může závidět lepší známku když sám se nepředvedl nejlépe a i přesto doslal 2. No na základce bych to pochopila, ale na VŠ? tam už takové nevyzrálé chování myslím nepatří.....

Pak násw několik bylo v naší základně Fámě....začala jsem lehkou colou, ale pod vlivem okolí jsem přistoupila na červené víno bylo moc dobré.

Andy dělala němčinu a i ona byla uspěšná, přestože si moc nevěřila( já jsem jí věřila a držela palečky...je prostě dobrá)...takže dnešní den pro všechny dopadl velmi dobře

...............jen tak dálať máme to Bc. v kapse

Stopuji, ještě jsem

Stopuji, ano může se to zdát , že je to adrenalinový sport, že je to nebezpečné. Že riskuji svůj život. Jenže v dnešní době už toho moc není, co by nebylo nebezpečné a aut které havarovali se stopařem na palubě myslím zas tolik neni...navíc je tu i druhá strana "mince"...zastavit neznámé osobě a svézt ji, je také docela adrenalin. Nikdy nevíte koho do auta berete a jestli vám píchne kudlou do krku...ale to jsou ty horší případy.

Před pár lety(tak 7-6 let nazpátek) jsem stopovala víc než dneska, neměla jsem totiž řidičák. Nikdy mi nezastavila žena nebo holka. Vždy to byli muži. Jednou jsem jela s tirákem. Což když někde vyprávím tak okolí si vždy myslí, že to mám v hlavě vyhrabané, ale když se to tak vezmě tak ten řidič tiráku byl dost neškodnej...postarší menší muž typu p. Labuda, na benzínce mi dokonce koupil zmrzlinu:-)...myslím, že to nemají lehké...jezdí dlouhé dálky a sami a někteří i sami jsou...né neříkám že by snima měl člověk hupsnout dozadu a trošku je potěšit to fakt néé ale jsou to taky lidi....

Mám možná výhodu že jsem holka, že mi auta častěji zastaví...stačí abych se postavila se zvednutým palcem na silnici a do 20 minut mi zastaví nějaké auto. Dneska stopuji v džínách(mám džínové období) ale dříve jsem stopovala v minisukni(to bylo období puberty)....ale nepozoruji znměnu v zastavení na základě druhu oblečení. Jedenkrát se mi stalo že mi hodinu nikdo nezastavil(ikdyž to bylo i počasím a horším stopovacím místem) a zrovna to bylo v zimě kdy mrzlo...takže to bylo hodně nepříjemné a na nějaký čas mne to odradilo. Jinak je stopování v pohodě Není čeho se bát...ikdyž..........

.........Znala jsem jednu slečnu která stopovala a které zastavil normální celkem dobře vypadající kluk......ne nebyla z toho láska a svatba. Ukopal jí k smrti. Takže jak mi radila kamarádka ťukťuk  na dřevo.

Myslím že jde o to, že když člověk dovolí strachu aby ho ovlivňoval tak se nedostane dál. Jednou jsem odmítla s někým jet....Když tak nad tím přemýšlím tak se mi vybavují všichni(nebo většina) řidiči kteří mě kdy svezli......uvidíme kolik mě jich ještě sveze a ve zdraví na misto určení odveze

neumim psát básně nebo rýmy....ale chtěla bych abych mohla v šifrách se vyjádřit k věcem které by zůstaly ukryty pod povrchem....když píšu tak píšu hned a nikdy nic neopravuju..většinou ani hrubky....patří to k autentičnosti  píšu hned co mě napadne bez průpravy a bez přípravy...možná že se to může zdát syrové, ale to je to oč tu běží

 Jabloňový sníh

kvetoucí jabloně z večera voní

 jako tisíce tajemných vůní

okvětní lístky ve větru lehce jak pírka

 snášejí se k zemi

starý strom na svou paní marně čeká

usedavý pláč ozývá se v dáli

jiná paní se se kyrou do kmenu jí seká

okvětní lístky padají pravidelně

padají  kusy ze mne

přidávají se další vůně

vůně čiré krve

která se z rány bez ustání hrne,

tichý bolestný šum listí

těžká rána starého těla

s jemným vánkem se mísí,

do země s žuchnutím padla,

 a téměř neslyšně do větru naposled vydechla

okolo těla  v tratolišti části těla,

bílá pokrývka lehce jak sníh na zemi leží

s hedvábným šustěním vítr lehce ndzvedá

s každým plátkem sen a přání,

v okolí hluboký žal se  rozlévá

kolik přání a snů jeden strom měl

kolik jich máme my?

s posledním smrtelným zásekem

už se žádné nesplní.

Dneska jsem se vzbudila a bylo mi jasné, jaký bude den........

svítíčko slunilo, štípy mouchaly, radovat se bratřil, tulík se přítelil, mrousky se kočkovaly, a já jsem jako karkulková červinka městovala v chodíku. Hezko to bylé.

....Čtvrtek je blbej den...nebo teda alespoň ten včerejší teda byl. Celý den jsem lítala a kupovala a dávala dohromady věci na hory a večer jsem jela s mamkou na chalupu pro lyže...na to že jedu dneska to bylo celkem akorát včas:-) když jsme byly skoro doma tak na cestě ležela přejetá kočka...hluboce dýchala, z pusy jí tekla krev. Byla drobnější tak jsem usoudila že je to kočička, měla asi propíchnutou plíci a špatně se jí dýchalo. Vzaly jsme ji do auta a jely na veterinární pohotovost. Číča se v autě pokoušela asi 3x zvednout...měla v sobě ohromnou vnitřní sílu. Bylo na ní vidět že trpí. Na veterině byla mladá doktorka a slovenská sestřička nebo studentka veteriny...podívaly se na číču a když se dozvěděly, že není naše tak začaly zjištovat že se jí nedá pomoci, na stole se pokusila ještě dvakrát zvednout, asi byla divočejší a byla nucena být v kontaktu s lidma kteří ji kdysi třeba ublížili nebo vyhodili na ulici, zorničky nereagovaly a byla trošku hubenější, ale jinak byla krásně hnědá s černými moury, měla jemný obličej a hladkou srst o kterou se pečlivě starala. Měla zelenožluté chytré oči. Když jí dávala doktorka injekci tak jsem jí hladila po čumáčku a říkala jí, že už to bude dobré. Její tělíčko přestalo těžce dýchat a její srdíčko přestalo bít. Setra zjistila že je to kočka.(což mi fakt přišlo k smíchu když jsem to poznala já coby lajk hned a nemusela jsem se jí dívat pod ocas)..evidentně veterina je na tom podobně jako medicína, pracují tam prostě experti, že doktoři nepoznají slepé střevo od nastydlého měchýře nebo těhotenství:)pak jim má člověk svěřit vlastní zvíře což je někdy víc než cizí člověk(naštěstí). 

Když jsme jely domů tak jsem si vzpoměla na všechny kočky které jsme měli a které umřely. Vzpoměla jsem si na jejich konce a na ty o krerých se nic nedozvím. Vzpoměla jsem si na Macíka m. kterého přejel jeden soused z vesnice když jsem byla v 5 třídě na škole v přírodě, na Zulínku kterou rozsekal kombajn, na Bělínku které kombajn usekl zadní packy a ona se doplazila něco mezi 1-2 km zpátky domů kde měla maličká koťata, na Macíka kterého jsme vezly v autě z Říma bez papírů a bez zvířecího pasu, celou dobu mi ležel jako límec za krkem a který odešel a už se nevrátil, na Šmudlíka I. který se taky nevrátil, na Matýska který měl dlouhou srst a vypadal jako sovička když seděl na schodech a měl hrozně krásně chápavý obličej. Dostal těžkou infekci v půl roce, vezla jsem ho večer do Prahy na veterinu a zdál se mi, že do rána vydrží a ráno na vetrině umřel a já ho pak nesla zpátky domů. Pamatuju se že mi v autě packou tisknul  ruku a téměř do poslední chvíle předl. Na Lízinku dceru Bělinky, která měla ve zvyku cucat trička a byla hrozně jemná kočička a umřela na rakovinu, která jí na bříšku praskla. Na Černošku která byla matkou rodu a bývala strašně divoká a pak se ochočila, že nás milovala jako pes a měla každý rok 2x ročně koťata. Na Bobíka, syna Černošky který mi jako koťátko chodil sedat si na nohy když byl velký jen do dlaně, byl ze 7 koťat a byl nejmenší, měl velikou hlavičku a nakřáplý hlásek. Celých 13 let tu byl, skoro polovinu mého života, pak jeden den odešel a už se nevrátil, už se nikdy nedovím co se mu stalo. Spoustě dalších kteří nebo které prošly mý životem a znamenaly pro mě víc než někteří lidi které znám. Nechápu jak někdo může zvířatům ublížit nebo neudělat nic aby jim pomohl.

Vždycky mě udiví když se někteří diví, že by někdo položil život za zvíře, ale proč ne když to zvíře by ho za mě dalo spíš než kdekterý člověk. Navíc ani já bych při volbě záchrany mezi zvířetem a cizím člověkem dala přednost zvířeti. Protože člověk si za většinu věcí může sám, ale zvířata byla dohnána na okraj a musí žít podle pravidel která určují lidi.