petulka...15

Wíte jak je člověku, kerý je na všechno sám? Kerý nikomu nedůvěřuje? Kerý vyrostl sám? Kerý dělá spoutu chyb? Kerý swoí blbostí ublížíl spoustě lidem?
Je mi zLe. Je mi smutno. Je mi to líto. Jenže člověk se chybama učí. Miluju své přátelé a nechci jim ublízovat, ale dycky ublížím človeku na kerým mi záleží nejvíc. Ztrácím nejlepší přátelé swoí blbostí. Občas mám dojem, že mi uz nigdo neweří. V mém okolí nemám moc dobrou pověst, respektive je hodne spatná. Ale moc věci co se tu o me traduje není pravda a hodne me bolí kdzy clovek na kerým mi moc zálezí mi neverí a důveruje lidem co me neznaj a hlásej o me doslova hovna.. Pak to dopadá ták ze se bojím pravdu gde sem byla a skym sem byla pze vím ze kdyz reknu pravdu ten clovek mi stejne nebude veřit. A pak sou z tho hádky zbytecný. Jenom protoze mezi pravymi přátelí musí byt důvera a ta tu chybí.. Chybelu uz tehdy dyz sem se rozhádala s nejlepší kámoskou. Chybí ted kdy se zas hádám s klukem na kerým mi zálezí.
Dycky se snazím dělat všechno abych nikomu neublízila, a tak obcas trochu zalzu. Ale nigdy si neuvedomím, ze tomu cloveku tak vlastne ublizuji.. Mrzí me to ze sem taková ale uz asi jiná nebudu.. Obcas si ríkám: "přestan se bavit se všema a sed tise v koute, všem bude pak líp, vznášis jenom zmatek a rozpory." Asi to tak jedno udělám. A všichni budou mit klid..