O mně: Když máte pocit, že máte vše pod kontrolou,
prostě jenom nejedete dost rychle....
kdo se jednou zbláznil už nikdy nebude normální.....
....na zastávke som počul len tak medzi rečou
že včera nezabili Kennyho a nikto nevie prečo....
Holubi na náměstí Rozměklé cukroví a do Vánoc daleko tak daleko...
Míjím se s kolemjdoucími událostmi Dojdu tam než-li zhasne svíčka?
S lístkem na každou maličkost Předplacené Ohlášené Předvařené Zarámované vzkazy jako hřebíky do rakve magnety na lednici úporný žlutý lepící papírek vzadu v hlavě Vybledlé pohlednice s nápisy ztracenými v překladu
Poprvé a rovnou naostro a pak doživotně splácet své dluhy realitě v naturáliích s mašlí na proutěných ošatkách za dveřmi Skončím udušený špinavou rohožkou nejlépe v kroji pro pobavení cizozemských turistů s fotoaparáty
Gradace - stagnace - pointa v nedohlednu a nějak se bojím že tě zatím příběhy tisíce a jedné noci kakaa a večerů s filmem omrzí...
Včera jsem zase jednou umřel mraky byly rozpitý Lidský tváře Na jeden z nich jsem napsal svuj monogram Že jsem tu byl Jako ten starej hřebec Kterej v přítomnosti klisen Zvedl hlavu ze žlabu A zařehtal A pak se zas věnoval svýmu ovsu Jo je třeba projevit zájem A nejít do buřtů
Včera měly holky smutný voči A já jim nemohl pomoct Ani ony mně Protože uvnitř jsem prázdný To prázdno Se rozpíjí Jako mraky Tváře Inkoustová skvrna na novým koberci U stropu visí malá oprátka
Jedenkrát dávno šel pustinou muž, a na dávným místě tam vykácel buš, z klád postavil dům a že měl sílu jak býk, a rozoral zem jako válečník.... jenže za ním jdou další a Ti umí víc, vázaný krovy a zdi z vepřovic, a do zlatejch polí a bučení krav po ňějaký době zní telegraf ....
a už je tu kostel a konečně most,
a železná ruda a zločinost, a okresní město má okresní soud, a ta stará trať, jméno telegraf road.....
Těžký jdou časy, teď znova a znova, skončila válka a chystá se nová, rozmoklou stezkou , kde prošel ten skaut, v deseti proudeuch jdou provazy aut... jak dravá řeka....
a rádio hlásí , že v noci byl mráz, lidi jdou z práce a nemájí čas , jenže vlak domů má velký zpoždění....
Už nemůžu dát, co kde bych kdy chtěl, třeba v pralesích kácet, to bohužel můžu jen sklízet, co zasel jsem sám, a zaplatit všem, co komu kde mám....
Ti šediví ptáci, na drátech z mědi, už o tomhletu kódu už ledacos vědí, Ti můžou letět a zapomenout, na celej řád, týhle telegraf road.....
Víš že bývaly časy, kdy bylo to zlý, kdy spali jsme v dešti a promrzlí, teď když mi říkaš , tak vem si co chceš, moc dobře cítím že už je to lež....
ale důvěřůj ve mně, dej kočímu bič, já vezmu Tě sebou a odvedu pryč, ode všech temnot a vysokejch zdí , od všeho strachu co v ulicích spí, já prošel jsem pamětí kde který kout, a viděl jen smutek jak pýcha se dmout, a chtěl bych zapomenout,
na všechny ty zákazy vjezdu, který jsou rozsetý......... po celý telegraf road......
Střepy prý znamenají štěstí, tak jsem si je nadrtil na lajny, rychlý štěstí, ale neměl odvahu si je prohnat nosem při představě toho nárazu bolesti když sklo rozdírá vnitřnosti....
a slova jsou taky střepy, ty je pouštíš tak lehkomyslně na procházky stavim se jim do cesty, nechám si je zařezávat do těla přitom je mi zvláštně krásně, i přes to všechno...
slzy jsou jako krev duše, ale chvíli trvá než vyjdou na povrch když mi začne docházet jak je všechnno marný nechám duši vykrvácet okny ven
možná někdy doufám že ty slzy budou jako řeka co střepy obrousí na průhledný oblázky někomu kdo je najde v mořský pěně, pro radost...
Elling mi vyprávěl o oranžovém pokoji a Kjell mu ihned přizvukoval. Říkali spolu, že je těžké milovat až zítra. Zkusili to vyřešit. Kjell pozval na večeři svoji slečnu a zůstal už navěky s ní. A Elling vkládal své básně do plechovek, které zas vracel do obchodu, před tím je tam bral. Plechovky!!! Jednou se dočkal. V místních provinčních novinách vyšla ELLINGOVA báseň. V plechovce ji našel redaktor nevýznamného plátku a zveřejnil JI! Elling už nemusel na autorská čtení, kde byl ostatně jen jednou, a ještě utek!!! Všichni si v novinách přečetli ELLINGOVU báseň!!! A tak kvůli slečně a básni vymalovali s Kjellem pokoj na pomerančovo!!!!
Ze střechy nejhezčího pekla jsem roztáhl ruce... A stál na špičkách, zakláněl hlavu. Oči přivřený, Skončíme v sobě.....
S klíčkem na krku. Bíločerný spirály, jak rychle dýcháš! A prej mě to spálí. A? Jak rychle mi umíš vonět. Jak se mi rozmazáváš, když světlo skrz žaluzie couvá... Skončíme v sobě.
Schovám se pod Tvou klíční kostí, v jamce, o které nemluvíš. Bloudili jsme, naschvál? (otisk rtů na krku... šimravě bledne) Hra? Sklopil jsem víčka /snad aby se nám nezcuchaly řasy...) Ty moje barevná šmouho! Mý očazený svědomí...
Mám Tvoje černý křídla z vášně... ...a ze střechy nejhezčího pekla...
