leží, dívá se do stropu a do žil se jí vlévá úleva, vdechuje nemocniční pach, nikdy ho neměla ráda, teď se jí ale spojuje s ustupující bolestí a tak sotva vejde do prostor nemocnice a cítí ho, celé tělo jakoby pookřeje, protože ví, že už bude dobře, nebude cítit nic a přijde i spánek, sestřička už na ni čeká, usměje se a odvede ji do připravené místnosti, připravené jen pro ni, odloží baťůžek a kabát a lehne si na postel, všechno je připravené, natáhne rozpíchanou ruku, žíla vystoupí jakoby si tělo samo říkalo o svou dávku, jehla projede kůží, otočí hlavu, nemá ráda ten první vpich kdy jí do těla zajede ten kousek chladné ocele, sestra sešteluje intenzitu kapačky a odchází z pokoje....
leží, dívá se do stropu a do žil se jí vlévá úleva, je jako motýl chycený do sklenice, má křídla, ale odletět nemůže, čím více se snaží, tím více si láme křídla, chce s toho pryč, odletět daleko, ven.......neodletí....usíná, únavou, úlevou, cítí jak bolest ustupuje a v klidu usíná, už bude dobře, i když spí na dně sklenice......