Vrátila jsem se domů, dá-li se tomu tak říkat.....bez Tebe, napustím vodu do hrnce, svlékám si bundu a přehazuji ji přes židli, pouštím si rádio, poznala jsem melodili, je to Caruso v jakési jazzove podobě, opřu se čelem o sklo okna, je studené, zavíram oči a mezi řasami se protlačí dvě slzy, nadechuji se, tóny se do mě zarývají, je mi zima a i kdybych teď zatopila a stála přímo u ohně, nemohl by mě teď zahřát, beru hrnec s vodou a stavím ho na plotnu, zapaluji oheň pod ním a sleduji jak plameny obejmou jeho dno,sypu do vody rýži, pamatuji jak ses divil, že mi může stačit jen rýže, zvuk padajících zrníček .... ten tak známý zvuk .... tak spjatý s Tebou.....dělám vše co mi Tě přiblíží, co mi Tě vrátí zpátky.....voda přetekla, sakra, kolikrát jsi mi říkal abych před tím, než ji tam nasypu, stáhla plamen, ruka mi vylétla ve snaze zabránit střetu dvou živlů, uprostřed pohybu se zastavila a stáhla se zpátky, čekám.....voda syčí v marném boji s ohněm, čekám....čekám, že ke mě přistoupíš zezadu a obejmeš mne, políbíš na šíji a svým konejšivým hlasem řekneš:"Lásko, ztlum ten oheň ..... a teprve pak..." nedopovíš to, protože se pokaždé k Tobě otočím, stoupnu si na spičky a konec věty nechám vplout mezi své rty. Stojím, nic se neděje, nepřijdeš, plamen prohrál svůj boj, vrátím knoflík do polohy vypnuto, opřu se o zeď a sesunu se po ní na podlahu....obejmu si kolena a položim na ně bradu, na prsou se mi rozprostře bolest, Ty nejpříjdeš, dnes ne, ani zítra, ani pozítří......ani nepostřehnu kdy mi začaly téci slzy, pokud mají odplavit můj smutek ........ nevede se jim..... zvonek, nechci nikoho vidět, chci být sama, je neodbytný....s obtížemi se zvednu, citím známou bolest v břiše....ne teď ne prosím, stisknu bolestivé místo a spěchám pro léky a zase ten zvonek, sakra je čtvrt na osm....kdo sem leze takhle pozdě? Naleji si Colu, její chuť mi připomene Tvůj hlas...."lásko...víš jak je kalorická? myslím, že se obětuji a vypiji ji za Tebe...", usměji se....kolikrát jsme se takhle dohadovali? stokrát? tisíckrát? milionkrát? Zvonek....kdo je tak vytrvalý?! Rychle polykám tabletky a jdu otevřít, Tweety a Ivet...mí přátelé z práce a přátelé nade vše, koneckonců, koho jsem mohla čekat? Viděli mě jak dnes vypadám a nedalo jim to, přišli se podívat, jsou to smíškové, co my jsme v práci za trojku......, ne dnes. Dnes jsem neměla náladu na nic a na nikoho, pořád jsem měla plné ruce práce, jen abych nemusela myslet na to, jak se blíží konec šichty, jak se budu vracet do prázdna, do chladu a do nicoty. "Tak a povídej", ten hlas mě vytrhl ze spáru myšlenek, přes dlaně si přetáhnu rukávy a přitisknu je na oči, ten tlak způsobí, že vidím jakousi světelnou hru, povolím a paže mi klesají, ale světlo v očích zůstává, otevírám je a všude vidím podivné barvy, je mi na omdlení. "No, ty vypadáš" slyším z dálky, "stojí ti za to?" Stojí, jen já vím, že stojí. "Pojď si lehnout, udělám ti čaj a vyspíš se", popravdě .... připadám si jako ve snu, sakra to dělají ty léky, musím si jít lehnout nebo padnu, motá se mi hlava a mé myšlenky jsou jako ozvěna, cítím Tweetyho ruce, chytá mě z boku a táhne k posteli, slyším Ivet jak říká...že se na to nevykašleš....nebo tak něco....konec....tma.....
Je ráno, oči mám napuchlé jak žába, je mi jako po transplantaci srdce, nikdy bych nevěřila jak může být slunce nepříjemné, bořím hlavu do polštáře.....cítím Tvůj parfém a zase mne přemůže ta známá bolest, obejmu polštář a nechám jí volný průchod, dere se ven kudy to jen jde, v jednu chvíli mám pocit, že se mi rozskočí hrudník, pak najednou prudce zvednu hlavu a nadechnu se čistého vzduchu, musím pryč, pryč z tohoto bytu, pryč od těchto vzpomínek. V koupelně se je ze sebe snažím smýt, mám je všude po těle, dala jsem si vlažnou sprchu a doufám, že mě probere, musím si udělat kafe, vypínám vodu a beru do ruky tvůj župan, cítím tě v něm....ne, raději vycházím z koupelny nahá, rychle si udělám presso a jdu ke skříni s šaty, přehlédnu police kde máš věci ty a začnu vytahovat svá trička, hledám jen jedno, jedno určité, černé s dlouhým rukávem....mám, oblékám si ho a vybavím si jak na nás koukali lidé, když jsme šli spolu, jsme tak protikladní, ty jsi světlo a já tma, pamatuješ? Ty jsi slunce a já měsíc, který bez slunce vlastně není....rychle natahuji rifle a těžké boty, do kapsy strkám klíče a pár mincí. Nečekala jsem, že bude tak teplo, nasednu do auta a nastartuji ho, jedu a ani nevím kam, miluji rychlou jízdu, vyjedu pryč z města, konečně.... prudce sešlápnu pedál plynu a donutím jet auto jak nejvíc může, v hlavě mám prázdno. Zapnu rádio, to není možné...tahle píseň mne pronásleduje od té doby co jsi pryč, pokud se ke mě někdy vrátíš, musím ti ji pustit, vím už teď co řekneš...."Pojď tančit miláčku.". Vím jak jsem tě někdy překvapovala svým výběrem hudby, ale Ty jsi ji se mnou vždy poslouchal a učil mne znát tu svou, vůbec ve své podstatě jsme tak jiní, chvílemi jsem měla chuť náš vztah vzdát, ale nedokázala jsem to. Najednou jasně slyším houkání sanitky, brzdím a dívám se zpětným zrcátkem kde je, nikde nic, zajíždím ke kraji... co kdyby náhodou, nic. Jedu dál už podstatně pomaleji a pak to najednou vidím ........ zastavuji auto, rychle z něj vybíhám, kdybych nezpomalila.....byla bych teď jedna z nich, rychle běžím k těm autům a doufám ,že někdo žije, v prvním autě je žena a dítě, ve druhém muž, je prozatím v lepším stavu, jdu k němu, vnímá mne, slyším, jak se ho klidným hlasem ptám, jestli má telefon, stočí pohled na svou tašku na sedadle pro spolujezdce, je to spíše kufřík, otvírám ho, telefon leží na hned na vrchu, doufám, že ho ten náraz nezničil, vyťukám 112 a rychle říkám co se stalo, uvedu přibližnou polohu a s ujištěním, že jsou všichni potřební na cestě, hovor ukončím. Co teď? Rychle pospíchám k autu, kde je uvězněno dítě, z hrůzou zjišťuji, že pro matku nemohu nic udělat....nemohu se dostat na zadní sedačky kde je to malé, najednou mě přepadne ten zvláštní pocit, jasně si uvědomuji, že pokud se k němu nedostanu já....zemře, je to tu zase, jak tuhle svou schopnost nesnáším a jak ji teď potřebuji. Musím dovnitř přes mrtvolu matky, nedaří se mi uvolnit její bezpečnostní pás, konečně chytám malou ručku, protáhnu se mezi sedačkami, ježiši, ještě kousek a přední sedadlo by to malé rozmačkalo, hlavně ať není zaseklý pás..... není, no tak, prober se, opatrně prohmátnu tělíčko, nedýchá.....rychle ho pokládám na sedačku, kolik mu je? Dva roky? Opatrně stisknu hrudníček a začnu s masáží srdíčka, po určených stlacích mu vdechnu vzduch do plic, opakuji to celé snad tisíckrát, no tak .... naskoč, už nemohu, tělíčko je bezvládné, nakloním se k hlavičce od krve a potichu šeptám...."mám hrozný den, prosím, já tě prosím......nedělej mi ho ještě horší", pokládám mu dlaň na místo kde má srdce, "dej mi svou bolest, jsi tak maličký, ty mi ji chceš dát, žádné dítě nechce trpět", ještě jednou prudce stisknu ten malý hrudníček a dýchnu do studených rtů, otočím hlavu pryč jako by mohlo vidět mé zoufalství a pak to ucítím, pod dlaní.... nádech a bezmocný pláč.....jen plakej broučku, jen plakej, cítím zase tu známou bolest a slabost, je to oběť, už to znám, jen mě teď nesmí dostat do kolen, protáhnu se zpátky mezi sedačky, natáhnu ruce a chytám dítě, hlavičku opatrně tisknu na svá prsa, nechci aby vidělo matku, jsme venku. Rychle běžím k autu s mužem, ale ten už se mezitím dostal ven sám a sedí opřený o zadní dveře. Až teď to ucítím ..... on je opilý!!! "Zabil jste ji!" křičím jako pominutá, až to malé leknutím přestane plakat, "hajzle...." jdu rychle ke svému autu, pokládám špunta na sedačku a přemýšlím jestli mám jet naproti záchranářům nebo na ně čekat, sedím a hladím toho mrňouska po zkrvavených vláskách, prohlížíme si jeden druhého.....jak jsme si teď podobní, on ztratil matku a já svou lásku, ne on je na tom hůř, jemu už se máma nikdy nevrátí.....mě zbyla naděje...cítím na svém rameni teplo něčí dlaně "dobrý den" a úsměv "dáte nám to malé?", "je mrtvá" říkám, "ano, víme to, nemohla jste nic dělat". Uhýbám a nechám záchránáře chlapečka odnést, sedám si znova za volant, nastartuji ho, vidím policistu jak se ke mě blíží, nechci s ním mluvit, mává na mě, rozjedu auto a rychle opouštím to místo smrti, své jsem již udělala.....
Sedím s hrnkem studeného pressa a přemýšlím, dívám se do tmy, před očima mám autonehodu z dnešního rána, jak málo chybělo a stala jsem jejím účastníkem.....je sice už večer, ale já nebyla schopná sundat ze sebe tričko od krve, tolik bych chtěla vědět jak dopadl ten chlapeček a s jeho krví na svém těle.....nevím proč mám pocit, že ji ještě nesmím smýt. Pořád cítím jeho srdíčko ve své dlani.............Je mi zima, no aby nebyla, sedím u otevřeného balkonu a stále svírám hrnek kávy.....jen těžce se postavím, hrneček položím do dřezu, cítím železitou vůni krve, její zaschlé stopy mi stahují kůži, při každém pohybu praskají a kousky pomalu padají na podlahu, je načase ji smýt, pod teplou vodou krev znova ožívá, až ve sprše si všimnu, že jsem ošklivě pořezaná na paži, rána se na mě šlebí, proč jsem si toho nevšimla dřív? Ani teď necítím bolest.....kašlu na ni, chci spát.....
Neděle a další ráno bez tebe, probudila mne bolest v levé ruce ...... připomene mi včerejšek, vylezu z vyhřáté postele a pomalu přejdu k zrcadlu, kolik ti je? 60? Prohrábnu si vlasy, v dladi mi ulpí šupinky krve, já ji snad nikdy nesmyju. Tak znova do sprchy...., teplá voda probere mé tělo, ale také bolest, měla bych jít k lékaři, i když....proč vlastně, za chvíli se to stáhne, zahojí a nezbyde ani jizva......kolikrát už jsem tohle zažila.......dětský pláč mě vytrhne z myšlenek o mé nesmrtelnosti!!! Tak ostrý a šílený strachy, že mne skolí na kolena, pouštím sprchu a s bolestí v celém těle padám na dno vany, co to sakra je??? Něco držím v dlani, pohlédnu do ní a vidím malé dětské srdce!!! Ne!!! Sevřu ho pevně....jako by mi mohlo spadnout, cítím jeho tep a svou bezmoc................a zase zima, jsem odsouzena zemřít podchlazením, co se to děje? Ležím ve vaně a obtéká mne ledová voda, dlaň mám v křeči a nemohu povolit prsty od sebe.....s námahou vstávám, zastavuji vodu, jak dlouho.....tyhle stavy..... co to sakra je, osuším se, rty mám promodralé. Slyším zavrnět mobil, utíkám k němu a rychle čtu sms, není od tebe, něco z práce, znechuceně odhazuji telefon na postel, ten prudký pohyb způsobil prasknutí rány na mé paži, sednu si na okraj postele a dívám se jak z ní pomalu vytéká krev......najednou mlha, jdu jakousi světlou chodbou, všude je cítit desinfekce, "Nabít...." slyším zvýšený mužský hlas, cítím teplo v dlani, podívám se dolů.....to není možné, to je ten malý chlapec, malý blonďatý chlapeček, kterého jsem vytáhla z auta, dívá se na mě a aniž by otevřel ústa něco mi říká a já mu stejným způsobem odpovídám, sedám si k němu, vidí mou ránu a odhrne si vlásky ..... vidím to, má roztrženou kůži na hlavičce a najednou mi to dojde......celý děj se v rychlosti vrací zpátky, vidím sama sebe jak se snažím dostat ven z auta, teď.....něco ostrého projelo mou paží ..... zvedám chlapce a tisknu ho k sobě a v ten moment se naše rány spojí.....to je to co se mi snaží říct, usměji se, zvedám se a beru ho do náruče a zase ten hluk, proč je tu tolik lidí? Všichni běhají okolo jedné jediné postele, projdeme mezi nimi, maličký natahuje ručičku a říká Filip, zasmějě se, "Tak se jmenuješ?" ptám se ho v duchu "Filip" odpovídá mi. "Filípku....musíš zpátky" říkám mu v duchu a ukazuji do postýlky, kde leží jeho tělíčko, "ne, boí" zní odpověď, já vím zlato, povzdechnu si, "vrátíš se zpátky a já za tebou přijdu ano, miláčku?" "hmmmm" a je pryč, tělíčko zamotané do hadiček se nadechne...."máme ho" slyším lékaře a pak ještě něco o morfiu a...... už do konce svého života se budu probouzet zimou.....zase ta tvrdá podlaha.
"Dobrý den, chtěla jsem se zeptat jestli k vám včera nepřivezli malého chlapce po autonehodě?", už asi po padesáté opakuji tuto větu, ani nečekám na odpověď a opírám si hlavu o zeď, "...a kdo se ptá?" ta odpověď mě nadzvedne, "takže přivezli?", "nesmíme podávat informace cizím lidem", nejsem cizí....chce se mi zakřičet, "víte, já ..... byla jsem u toho....", "prosím...chtěla bych ho vidět, jak mu je?", "jste příbuzná?", v hlase sestry slyším prosbu....tak řekni ano, podívám se na svou ránu a řeknu..."ano, pokrevní", "dobře, pokud můžete, přijďte hned dnes". Nadiktuje mi ulici i s číslem a jméno lékaře, poděkuji a zavěsím. Tak, musím si vybrat něco vhodného na sebe, něco normálního....., ale co? Venku už je zase krásně, natahuji na sebe černé tričko a kalhoty, sakra, jsou mi velké, kde je ten pásek? Našla jsem ho a rychle ho snažím protáhnout poutky, je stříbně okovaný a to mi brání ho navléknout do kalhot....konečně, utahuji ho tak aby mi kahloty nespadly, nazouvám si boty, už jsem si na ně zvykla, každá z nich má asi tři kila, z věšáku sundavám tašku, je těžká, otvírám jí a vyndavám svou zbraň, tak kam jdu ji potřebovat nebudu.
V autě zapínám navigaci, zadávám data od sestry a vyjíždím, asi tak za půl hodiny stojím před budovou nemocnice, zaparkuji a vystupuji, je to zvláštní, ale vím přesně kam jít, stává se mi to často a přesto mne to pokaždé udiví. "Jak jste se sem dostala?" "Nevím", odpovídám a nelžu, já to prostě nevím, najednou stojím před proskleným pokojem a dívám se dovnitř na toho kloučka, je zahadičkovaný až hrůza, ale vidí mne a směje se jako by se mu nic nestalo. "Ahoj zlato" "Achoj", odpovídá mi, "žížay.....", rozesměje mne to, sestra se nechápavě podívá, "myslí si, že jsou to žížaly", snažím se jí vysvětlit důvod našeho smíchu, nechápe, jak by také mohla, tahle komunikace probíhá na jiné úrovni než na jakou je zvyklá, povzdechnu si.... "Kdo jste?", "nikdo zvláštní" odpovídám, položím ji ruku na rameno, usměji se na ni, "ano....dobře"...a odchází, vracím se pohledem k malému, položím dlaň na sklo a zavřu oči, stojím před postýlkou a hladím jeho kudrnaté vlásky, směje, všimnu si, že mu chybí čtyři zoubky nahoře, pohladím ho přes rtíky, zamračí se..."bum", "v autě?", "jo!", vyrazil si je v autě. Najednou cítím chlad a něco mne vrátí do mého těla, "dobrý den", je to mužský hlas....otočím se, stojím jako opařená, jestli tohle někdy pochopím.....chce mi z toho brečet......nesmíš, slyším vnitřní hlas, on to neví, on nezná pravidla téhle podivné hry....vlastně to celé nechápu ani já, no co je také pochopitelné na tom, že jsem sama a lidé okolo mne odcházejí a zase se vracejí jako jiné osoby?