Baudelaire Charles
(09.04.1821 - 31.08.1867)

Zdechlina (Květy zla)
 
Vzpomeňte, duše má, nač za letního rána, 
jak stvořeného pro lásku, 
jsme přišli: u cesty zdechlina rozežraná 
na horkém loži z oblázků, 

s nohama nahoru jak žena všeho znalá 
a potíc jedy zpod žáru, 
nedbale nestoudně dokořán otvírala 
své břicho plné výparů. 

Na tuto hnilobu zářilo slunce zlobně, 
jak dopéci by chtělo tu 
a velké Přírodě zas vrátit stonásobně, 
co spojilo kdys v jednotu; 

a nebe spatřilo, jak zdechlina v své slávě 
jako květ rozvíjí se dál. 
Takový silný puch, že vy jste z toho v trávě 
div neomdlela, na vás vál. 

A mouchy bzučely nad břichem, z jehož hnilob 
dralo se černo páchnoucích 
pluků larv, valících se jako černý sirup 
podél těch cárů živoucích. 

To všecko klesalo a stoupalo jak vlna 
či perlilo se praskajíc; 
to tělo, řekl bys, nafouklé mlhou zplna, 
množí se, žije ještě víc. 

Ten svět tak prazvláštní zněl hudbou, jako v dálce 
peřeje nebo vítr zní, 
či zrní, které se obrací na opálce 
za rytmického třesení. 

Tvary se stíraly a jenom snem už byly, 
na dávném plátně lehýnce 
hozeným náčrtem, jejž mistr v pravou chvíli 
dokončí dík jen vzpomínce. 

Tam za skalisky nás pozorovala vztekle 
neklidná psice, číhajíc 
na chvilku, kdy se zas zakousne do rozteklé 
mršiny, z níž teď nemá nic. 

- A přece jedenkrát budete, není zbytí, 
jak tohle svinstvo plné much, 
vy, hvězda očí mých, vy, slunce mého žití, 
vy, vášeň má i strážný duch! 

Ano! jak tohleto, královno spanilosti, 
svátostmi zaopatřenou 
vás dají do země práchnivět mezi kosti, 
pod tučnou trávu zelenou. 

Pak rčete, kráso má, těm červům, kteří v šeru 
polibky žrát vás budou dál, 
že božskou podstatu i tvar svých lásek věru, 
ač dávno tlím jsem uchoval!