"ZLOBIS SE. DOUFAM ZE NE" | SteEL TiME
"Zlobis se. Doufam, že ne." Jen tak mezi námi - zlobíš se je rovnou tvrzení. Jak můžeš vědět, že se zlobím a zároveň doufat, že ne? Mimochodem doufej...Já taky doufám. Pubertální věk - a nebo možná moje labilní povaha - má na svědomí to, že ze svých pocitů máš takovou rozpatlanou břečku - hrábneš do ní rukou a najdeš šutr. Na šutru stojí "ŽÁRLI". Tak začneš žárlit. Za pět minut upadneš přímo na šutr na kterym je napsaný "POHODA". A co? Kdo tady žárlil? Já? Nelžete mi proboha...
Nejdřív se nějakou dobu řídíš tou chvilkovou emocí, která se vyvolá jako první - většinou naštvat se, urazit se, poslat do háje. Pak si začneš připadat jako psychopatickej pubert'ák - což ve skutečnosti taky jseš - a snažiš se první emoci někam nacpat a chovat se dospěle - čili poslat do háje v příjemnějších výrazech. Nejhorší fáze ale nastává po tom, co se hájem už projdeš - protože upadneš na novej šutr s nápisem "POCHOPENÍ". To znamená, že se stále rozčiluješ a myslíš na háj, ale přitom v hlavě neustále bliká červená kontrolka - NEBUZEROVAT-UKLIDNIT.
A pak se pojd' vyznat v tom, kde je vlastně ten pravej, skutečnej pocit. A jesli se teda máš naštvat - nebo počítat? A kdo má vlastně pravdu? Já ne? Už zase NE?
Mimo to všechno, aby život nebyl tak jednoduchej, přemýšlí můj mozek tam, kde nemá - a stagnuje v místech, kde by měl rupnout napětim. Hlava vytváří dlouhé myšlnekové pochody, založené na spoustě jednotlivejch myšlenek. To, že třičtvrtě myšlenek je na tom s pravdivostí dost pochybně už hlavu nezajímá - prostě vytváří žensko-logickou linku, ve výsledku které se vytvoří určitý postoj nebo předstudek. Přičemž to může bejt předsudek proti prakticky čemukoli - třeba proti lyžařskejm bundám, pivu nebo fastfůdům. Nebo třeba taky proti náboženství. Proti astrálním tělům, praktikám mistrů reiki nebo reinkarnaci. Cokoli. A tak se osobně dostanu do spárů toho, čemu se říká ta ženská logika - i když vim, že si prostě nemyslim pravdu, stejně u toho zůstanu. Protože myšlenková posloupnost k té nepravdě se vytvářela třeba rok. Rok těžké šedokůrní dřiny jen proto, aby se zjistilo, že to je sračka? Ne, to si za tím radši budu stát...I kdyby to mělo bejt tvrzení, že je Simpsni jsou zakrnělá vývojová větev lidstva //i když to je vlastně zcela pravděpodobné//.
Chodím kreslit. Každou středu kreslit tu samou starou ženskou, která během sezení modelem nemá na práci nic lepšího, než se snažit pohnout se tak, aby jste jí nemohli seřvat, že se pohla, protože se téměř nepohla - ale přitom abyste museli překreslit celou předchozí kresbu, protože to co sedí na vašem papíře rozhodně nesedí na židli před vámi.. Dneska byl ale ateliér s tou nemožnou ženskou plnej. V tu chvíli jsem jí začala mít ráda jako vlastní matku - ne že by mi matka pózovala doma po večerech nahatá. Existuje totiž i druhý ateliér. Tam je ale vstup jen na vlastní nebezpečí. Tam totiž nepózuje žádná stará povislá ženská - ale starej povislej chlap. Doufala jsem aspoň, že si najdu stojan, kde by se dal ten pán kreseit odzadu - na to ale zřejmě mysleli i všichni ostatní. Proto zůstal jen jeden jediný volný stojan - a sice tak úspěšně postavený, že si stojíte s modelem tváří v tvář a on ani nemá šanci koukat jinam než na vás. Dvě a půl hodiny strávené pod upřeným pohledem dvoumetrovýho nahatýho bezd'áka, kterého musíte zároveň ve všech anatomických podrobnostech zakreslit... Hmmm, pane dobrej den. Nechcete se aspoň přikrejt nějakym tím listem? Jak ti antičtí kamarádi? Ne? Fakt ne? A sakra...Chvíli jsem uvžovala o tom, že se pokusím nakreslit třeba ehm...detail obličeje...Problém spočívá v tom, že obličeje moc kreslit neumím, a detail ruky přes dva metry vysokej a metr širokej papír by byl poněkud zvláštní. Tak jsem se uchýlila k praktice malých děti - tvářit se, že mezi nohami lidi nic nemají. Končí břicho, podbřišek...a nohy. Nic víc. Docela se mi to líbilo, z nevinného štěstí mě ale vyvedla paní DaVincivsukni //co se komu líbí na jejích kresbách je stejně záhadné, jako Mona Lisa"// ve chvíli, kdy mi chvíli stála zákeřně za zády a poté na celý ateliér vybafla: " No slečno, a kde máte pánův úd zakreslený?!" "Polk eeeeeh...no..jako...a víte..detaily...časem..a.." "Ale slečno, prosim vás, vždyt vám kvůli tomu nesedí proporce a navíc jste už začala stínovat, tak mi tady neplácejte o detailech! Podívejte, tady začíná ve vzdálenosti asi půl hlavy od pupku...a podívejte tvar tlustého válce, mírně zakřivený vlevo...a musíte vystihnout tu zvrásněnou strukturu a......" Celou tu dobu na mě koukal nejenom pán model, ale také všichni v ateliéru přítomní. Ovšem zmizet, pokud stojíte přímo uprostřed ateliéru je záležitost značně náročná..no,eufemismus - lépe řečeno neuskutečnitelná.
Fajn, zakreslim teda tu nešt'astnou reprodukční klobásu a kreslim dál poněkud cudnější části - i když je pravda, že zhruba po pěti minutách si na toho chlápka prostě zvyknete. Ostatní asi kreslili nahaté pány častěji, protože se občas trousily hlášky, které podle mne normální člověk - a malíři normální rozhodně nejsou - z úst prostě nevypustí. "Prosim vás, před přestávkou jste neměl penis opřený o pravou nohu, ale levou! Hmm...to je zvláštní, že? Jak mohl takhle...aha! Vy jste před přestávkou měl váhu na jiné noze! Jo, a vůbec - dyt' ste stál v dost jiný pozici! Cože? Vy ještě nepózujete? Aha! Tak to si ho opírejte kam chcete..." Mě to příjde jako z nějaké perverzní grotesky, ale ti lidé to myslí naprosto a úplně vážně. Ani se neusmějí...
A po tomhle všem se ptáš, jesli se zlobím...Nevím. Ale od té paní vím, že úd pána na mém obrázku je nesprávěn zakřivený. Toho, že má pán naprosto neodpovídající proporce trupu a nohou si bohužel nějak nevšimla...
