*ZpěTnaVaZba* | PodziMníDEpReSe
*ZpěTnáVáZba*
U lidí - normálních, středně divných i těh úplně odlišných - všechno dává smysl až když už je PO tom. Nějakou příhodu, kterán se stane můžete vysvětlit a nějak osmyslnit až poté, co se vám stane a nejlépe poté, co uplyne nějaký čas. Ujel vám autobus, při dobíhání kterého jste si zvrkli kotník a řidič vás ještě na rozloučenou ohodil blátem...a velmi sympatický mladý muž vám pak dlouho s tím blátem a kotníkem pomáhal. Později, s odstupem času to všechno začne dávat smysl a zapadat do sebe - pokud byste se ovšem pokusili přemýšlet nad smyslem ujetí autobusu ve chvíli, kdy jste ho dobíhali, nejspíše na nic nepříjdete. Svůj vlastní život, prožitou dobu si s odstupem času osmyslňujeme, dáváme všemu řád a jsme schopni vše vysvětlit. Každý příběh má konečný smysl ve chvíli, kdy už je ukončen.
V televizi neustále ukazují nějaké pseudo ukončené příběhy, s cílem přesvědčit vás, že nyní už je po všem, starosti jsou za námi, nastala euforická budoucnost, kupte si to nové domácí kino!
A co nejdelší příběh? Náš vlastní život? Příběh o nás samých s námi v hlavní roli? Možnost podívat se na svůj život jako na ukončený příběh a rozluštit všechny jeho skryté smysly a významy nás nějak minula. Pochopit proč se co událo tak, jak se to událo - to jde jen částeně, relativně...Třeba ale nakonec taková šance přece jen bude - i když zase dívat se zpětně jak se rozvalujete v křesle s pytlíkem chipsů u ruky a filosofujete nad nevyzpytatelností smyslu života musí být poněkud trapné...
//Spokojeně klidná, jakovždyckypouš**********(sprosté slovo), ospalá nálada, kdy se chce psát nesmyslné pseudochytré úvahy...jen proto že vám najednou připadá, že hodně slov za sebou vypadá hezky...//
