sladouckaholcinasladouckaholcinasladouckaholcinasladouckaholcinasladouckaholcina

Pod pojmem magiese většinou rozumějí praktiky, jimiž mají být ovládány nadpřirozenésíly. Toto slovo je odvozeno od označení perských kněží, což ilustrujeskutečnost, že prostředky k tomuto ovládání byly součástí kněžské praxenejen perského, ale snad i všech ostatních náboženství. Tyto praktikybyly také kněžskou vrstvou uchovávány a pořádány do spekulativníchsystémů. Tím se magie stala disciplínou teoretického bádání a někteříjejí příznivci se proto od samotných magických praktik distancují apovažují magii spíše za způsob, jak chápat život a svět.

Tato distance je pochopitelná, protožepod vlivem monoteistických náboženství (judaismu, křesťanství a islámu)jsou magické praktiky chápány jako podřadné, ba dokonce heretické aslovo magie tak souzní s čarodějnictvím, vnímaným také jako tajná apodezřelá činnost. Monoteistická náboženství totiž radikálně vystupujíproti snaze člověka nadpřirozené síly ovládat. Naproti tomu veškerýzájem člověka soustřeďují na jediného Boha a prosazují pokoru a bázeňpřed ním. Je tedy přirozené, že v západní civilizaci byla magievytěsňována do ezoterní oblasti, která zůstává v skrytu a pod povrchemnáboženského dění.

Důsledkem tlaku většinové společnosti,ovlivněné monoteistickými náboženstvími, je tak i tradiční dělení naspolečensky ospravedlnitelnou bílou magii, která má sloužit k prospěchučlověka, a černou magii, která má škodit. Do oblasti bílé magie se řadírůzné ochranné magické úkony včetně přípravy talismanů, do oblastičerné magie pak uhranutí, přivolávání smrti, neštěstí nebo nemoci, aletaké např. sexuální magie. V současné době, kdy se magie stáváspolečensky přijatelnou, však toto dělení ztrácí smysl.

Magie (ať ve smyslu praktik, neboživotní filozofie) je součástí řady ezoterických směrů a škol a je odezoterismu prakticky neoddělitelná (např. celou oblast věštění je možnospatřovat také jako jeden z druhů magie, tzv. divinační magii). Podobněnejasná hranice vede i magií samotnou. Přestože je přechod z jednohotypu do druhého neznatelný, má smysl se pokusit magii dělit na "vyšší",badatelskou a experimentální, nazývanou hermetismus, a na "nižší",praktickou a lidovou, označovanou také jako čarodějnictví .

Jako lidovou magii nebo čarodějnictvíoznačujeme tajné provádění magických praktik za konkrétním účelem,např. za účelem uzdravení, nebo naopak přivolání nemoci, zabránění,nebo přivolání smrti, způsobení prospěchu, nebo škody lidem a domácímzvířatům, vzbuzení lásky, získání ochrany před neštěstím, ovlivněnípřírodních dějů (např. přivolání deště) apod. Nositelem síly, kteroumagie údajně vytváří, může být slovo (např. při uřknutí či prokletí),předmět (např. amulet), jídlo, nápoj, mast apod.
Ačkoli je vymezeníčarodějnictví proti jiným pojmům nejasné, pokoušíme se ho předchozímodstavcem odlišit od jiných jevů, s nimiž bývá zaměňováno: od lidovéholéčitelství, které nemusí být magické, od šamanismu, který předpokládášamanovu iniciační zkušenost ve změněném stavu vědomí, od satanismu,jehož základní charakteristikou je vzdor vůči společnosti, vyjádřenýsymbolikou satana, a konečně i od badatelské, "vyšší" magie, kterounazýváme hermetismus a která směřuje k odhalení zákonitostí a nemusí siklást žádný praktický cíl.

Postavení čarodějnictví v západníspolečnosti bylo vždy nejisté kvůli oficiálnímu zavrhování magie jakotakové. V dobách, kdy se společnost cítila oslabena či ohrožena, sečarodějnictví mohlo stát hromosvodem pro uvolnění kolektivního strachu,hněvu či napětí. Tak po kruté zimě a epidemii neštovic v roce 1692propukla hysterie proti čarodějnictví v Salemu v americkém státěMassachusetts, které padlo za oběť více než dvacet lidí včetně místníhofaráře.

Represe vůči čarodějnictví všakpoznamenaly Evropu ještě daleko citelněji než hysterií nesené procesy vMassachusetts, Connecticutu a na dalších místech USA. Není sice možnévystopovat, kdy začaly, ale rozhodujícím impulzem pro rozšíření represíse stalo vydání buly Summis desiderantes affectibus nemravného azkorumpovaného papeže Innocence VIII. v roce 1484. Na jejím základěsepsali dominikáni Jakob Sprenger († 1495) a Heinrich Krämer (†1505),zvaný Institoris, knihu Malleus Maleficarum (Kladivo na čarodějnice).Kniha vyšla poprvé roku 1486 a po tomto datu ještě mnohokrát. Sloužilajako návod pro vyhledávání, stíhání, vyšetřování a odsuzováníčarodějnictví, z něhož byly v tehdejší výrazně patriarchálníspolečnosti podezírány většinou ženy.

Represivním orgánem, jemuž tento návodsloužil, byla svatá inkvizice (odvozeno od "vyšetřování"), instituceřímskokatolické církve ustanovená ve 13. století k zápasu s heretickýmiskupinami uvnitř křesťanstva a později i s čarodějnictvím i sreformačním hnutím. Výkon inkvizice byl svěřen dominikánskému řádu.Pravidla inkvizice byla pro obviněného krajně nevýhodná a přímovybízela ke zneužívání: obsahovala povinnost udat podezřelého,umožňovala přijímání anonymních svědectví, neveřejné projednávání bezobhájců obviněného, užívání mučidel atd. Spojení exekutivní a soudnímoci způsobilo, že rozhodnutí inkvizitorů podléhala emocím a hysterii.Ačkoli inkviziční praktiky byly kritizovány i ze strany představitelůřímskokatolické církve - příkladem je německý jezuita Friedrich Speevon Langenfeld (1591-1635), - inkvizice se udržela až do začátku 19.století. Odhaduje se, že počet obětí čarodějnických procesů mohldosáhnout až 100 tisíc.

Čarodějnictví a snad i satanismusrozkvetly ve Francii ve druhé polovině 17. století. Nejznámější případybyly spjaty se dvorem francouzského krále Ludvíka XIV. (1643-1715). Vesnaze získat lásku tohoto krále využila Françoise Athénaisová(1641-1707), markýza de Montespan, služeb Catherine Deshayesové,proslavené věštkyně a čarodějnice. Kvůli udržení této lásky se oněkolik let později markýza obrátila na odpadlého kněze Guibourga,jehož praktiky magické mše a vzývání démonů lze označit zasatanistické. Je příznačné, že Catherine Deshayes byla upálena aGuibourg zemřel ve vězení.

Praktiky, které byly až do modernídoby s větším či menším opovržením považovány za čarodějnické, pomohl vzápadní společnosti uvést na světlo či alespoň do polostínu GeraldBrosseau Gardner (1884-1964), když v padesátých letech minulého stoletízpopularizoval dílo antropoložky Margarety Murrayové. Teze očarodějnictví jako pokračování pohanského náboženství, kterou Gardnerod Murrayové převzal, podnítila vznik novodobého zájmu o pohanství ajeho programového vyznávání v novopohanských skupinách Wicca.

U nás se v současnosti k čarodějnictvívýslovně hlásí manželská dvojice fotografů a publicistů Ariany a RavenaArgoni. Jméno Argoni se pro veřejnost v poslední době staloreprezentantem čarodějnictví, které je rozšířeno o rity pocházející znejrůznějších náboženství světa. Ezoterický pohled na svět této dvojicezdůrazňuje harmonii těla a duše a její význam pro zachování zdraví adlouhověkost. V této harmonii má nezastupitelné místo nahota, přijetívlastního těla a sex. Tato autorská dvojice proto často hovoří o"sexuální magii", ale "magii sexu" - zdá se - pojímá spíše symbolicky.Některé zveřejněné autoportréty jsou pornografické. Knihy této dvojiceprokazují jejich zájem o další obory ezoterismu (tarot, alchymii,energetickou manipulaci) a jejich schopnost tento zájem předatveřejnosti.

Za čarodějnické či magické označují zreklamních důvodů své triky proslavení iluzionisté Uri Geller (* 1946)nebo David Seth Kotkin (* 1956), který vystupuje pod uměleckým jménemDavid Copperfield. Módní zájem o magii využívá a zároveň i povzbuzujesérie knih o Harry Potterovi britské spisovatelky Joanne KathleenRowlingové (* 1965).

Jedním z témat lidového čarodějnictvíbyla ochrana před upíry, tajemnými bytostmi, které se mají živit sánímlidské krve. Do čarodějnictví tyto bytosti přešly pravděpodobně zpočetného zástupu přírodních démonů, jimiž se vyznačovalo slovanskénáboženství. Toto okrajové téma lidové magie, jehož obdoby jsou známy iz mimoevropských náboženských prostředí, se pro svou tajemnost dostalodo okruhu zájmu umělců epochy romantismu. V uměleckých i v poněkudpokleslých ztvárněních se upírům dostalo konstantních atributů, kteréumožnily zařadit je do ezoterické disciplíny, nazvané vampyrismus.

Víru ve vampýry ve 20. stoletízpopularizoval irský spisovatel Bram Stoker (1847-1912) románem Dracula(1897). Minulé století pak zaznamenalo několik kriminálních případů, vnichž hrálo hlavní úlohu sání krve (buď domnělé, anebo snad skutečnéjako projev psychické nemoci). U nás tématem vampyrismu pokusilzaujmout Petr Štěpán (* 1962), vedoucí hudební skupiny XIII. století aautor spisu Kniha Nosferatu Vampírská bible. Přijatelnost svých teoriízvyšuje tvrzením o možnosti vampýrského sání nejen krve, ale "pouze"životní (tzv. kosmické) energie. Tento hypotetický způsob nazývá"psychickým vampyrismem".