povídka--gabriel

23.Červen 2008

Slyším…kostelní zvony. Jejich zvuk je tak krásný, a přitomaž mrazivě děsivý...Ohlašuje smrt. Slyším, jak srdce zvonu zoufalenaráží na kov, jako by se chtělo osvobodit. Marně. Do zvonění sepřidává temný chorál mnoha hrdel. Začínám mít strach. Všude je tma. Nicnecítím, nevidím…. Nevím. Prosím, ani nevím koho, jen abych věděl. Aještě víc prosím, aby konečně ustala ta pekelná kakofonie zvuků.Opravdu… vše na chvíli ustalo. To ticho mě kdovíproč uklidňovalo.

Moji šťastnou chvíli míru roztrhal úder. A další. Úderynepřestávají, naopak, nabírají na síle a rytmu. Jsou to snad kapkydeště? Spíš mi to připomíná zvuk bubnů, se kterými chodili verbíři… Aleproč? Kde to jsem? Žádná odpověď, jen další a další otázky. Z těchzvuků už pomalu šílím. Otevřel jsem oči. Všude kolem mě, pořád ta samá,neproniknutelná tma. Jako kdybych měl něco před očima. Pokusím sepohnout rukou. Povedlo se. Ale to co jsem ucítil, to mě skoro zabilo.Moje ruce nahmataly dřevo. To… snad ne! Není možné! Otevřel jsem ústa akřičeljsem. Zoufale jsem ječel… ale jediné, co mi přišlo v odpověď, bylvýsměšný chechot hromu…

Ani nevím kdy jsem přestal křičet. Už jsem jen sípal a třáslse děsem. Z očí mi tekly slzy. Jedna z nich mi dotekla až ke rtům.Nemohl jsem si pomoci a ochutnal jsem. Místo očekávané slanosti mě všakudeřila nasládlá chuť krve. Zvuky pořád nabývaly na intensitě, jakobyto snad ještě šlo… Byl jsem otupělý. Nedokázal jsem se soustředit, jenjsem pořád cítil tu krev a slyšel tu démonickou disharmonii zvuku. Snadcelou věčnost jsem trpěl, než se nade mnou slitovalo bezvědomí apřikrylo mě svojí nicotnou rouškou.

Gabrieli…

Zdá se mi to? Nebo mě někdo volá?

Gabrieli…

Otevřel jsem oči. A viděl jsem vše. Naprosto vše… co bylo, ito co je. Na zádech mě něco tlačilo. Všechno vypadalo… jinak nežpředtím.Pochopil jsem… jsem mrtvý.

Vstaň…

Poslechl jsem. Víko rakve samo odskočilo a já se začalhrabat ven, skrze hlínu, jako by to byla voda…Až jsem se dostal navzduch… cítil jsem svěží vítr, ještě voněl deštěm. Stál jsem nahřbitově, na vlastním hrobě… Nadechl jsem se… nechal jsem se unášettím, jak mi vánek cuchal vlasy… a peří na zádech. Peří? Co se…jak? Proč?

Neptej se… a leť.. neptej se kam, leť rychle…neptej se proč…

Poslechl jsem.

napsal/a: sladouckaholcina 14:20 Link


Komentáře

« Domů | Přidej komentář